Aktuální číslo časopisu Ekonom
Česká republika, stejně jako převážná část evropských zemí, i přes mnohé pokusy zavést do svého právního řádu institut partnerského soužití osob stejného pohlaví, tak doposud neučinila.
Důvodů je pochopitelně mnoho. Převážně jde spíše o stránku emocionální spojenou s historickou, kdy vlastní přesvědčení zákonodárců nepřispělo k zavedení objektivně potřebného, ba dokonce žádoucího právní institutu.
Domnívám se však, že je pouze otázkou času, kdy i v ČR bude součástí jejího právního řádu určitá právní úprava, která se stane nástrojem pro institucionalizování mnohých partnerských vztahů osob stejného pohlaví. Protože je tato problematika otázkou otevřenou, dovolím si poukázat na její odvrácenou stránku, a to majetkovou. Jak se domnívám, nelze vůbec odmyslet materiální stránku partnerského soužití osob stejného pohlaví a mít na vědomí pouze stránku emocionální, resp. sociální. To platí nejenom pro tyto osoby, nýbrž i pro tvůrce zákona a pro nás, všechny ostatní.
Pohlédneme-li na titulek článku, zjistíme, že i on není přesný. Nemůžeme brát v zřetel pouze např. právo vlastnické, které je sice v této souvislosti primárním právem, ale i ostatní věcná práva, přičemž také nesmíme opomínat existenci závazků. Bezpochyby nelze přehlížet i otázku dědického práva a jeho účinky. Pro nás je však důležité, jak se tedy bude jevit partnerské soužití osob stejného pohlaví co se týče hlediska majetkového. Je jisté, že i touto otázkou se bude muset náš zákonodárce zabývat.
VÝBĚR MODELU SOUŽITÍ
Z praktického hlediska je důležité, bude-li připuštěn model na způsob manželství se všemi jeho rysy - včetně institutů společného jmění manželů ve smyslu § 143 až § 151 obč. zákoníku, společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 703 až § 705 obč. zákoníku, přechodu nájmu k bytu v případě, že zemře jeden z manželů podle § 707 odst. 1, úpravy přechodu nájmu u družstevních bytů § 707 odst. 2. Zapomenout nesmíme také na problematiku dědictví ve smyslu § 460 a následujících obč. zákoníku. Tento výčet není samozřejmě výčtem uzavřeným. Jsou také mnohé právní instituty, které jsou odvislé od manželství, resp. manželů (obchodní zákoník, živnostenský zákon). V obchodním zákoníku se můžeme zaměřit např. na § 27 odst. 2 písm. k) - ukládání souhlasu druhého z manželů s použitím majetku ve společném jmění k podnikání a jistě i další ustanovení.
Je tedy zřejmé, že tak bych mohl pokračovat dále, a to jsem samozřejmě vynechal další - zejména procesní právní předpisy - např. obč. soudní řád. Neopomeňme však ani "sociální zákony" a též samotný zákon o rodině, který však nemá pro tématiku článku přílišný význam.
Možná je i institucionalizace partnerství osob stejného pohlaví, avšak s výhradou, že nejde o manželství, tedy partnerství heterosexuálních osob, takže se s ním ani tak zacházet nebude. Tento přístup je však považován za diskriminační, i když je mu v diskusích dávána přednost. Majetkové právní vztahy mezi těmito osobami se však budou upravovat např. dohodou.
INSPIRACE ZAHRANIČÍM?
Nyní bych chtěl poukázat na způsob upravení majetkových i případně vzájemně vyživovacích poměrů partnerů tak, jak to bylo upraveno podle mne ve velmi progresivním zákoně, jenž je účinný od 1. srpna 2001 v Německu.
Parlament SRN přijal i přes mnohé negativní odezvy heterosexuálních i homosexuálních občanů "zákon o ukončení diskriminace společenství osob stejného pohlaví" (volný překlad), který byl legislativně zkrácen na "zákon o životních partnerstvích" (LpartG).
Tento zákon je pro nás zajímavým tím, že nejenom svým názvem vypovídá, co upravuje věcně, nýbrž též tím, že pokouší prolomit ledy v dosavadním chápání již tak fakticky existujících partnerství homosexuálních osob. Musím také poukázat na zajímavý sociální jev, a to, že takový zákon byl, i když se značnými obtížemi, přijat ve velmi religionálně orientované zemi. Právní norma je legislativně technicky konstruována tak, že se pro českého právníka jeví jako kombinace zákona o rodině (v části upravující vznik manželství, rozsah vzájemné péče partnerů, vzájemná vyživovací povinnost a dále i zrušení partnerství, včetně úpravy postpartnerských vztahů aj.) a občanského zákoníku (v části upravující dědické právo, zařazení partnera mezi osoby blízké v pojetí našeho práva, možná smluvní úprava vzájemných majetkových vztahů, úprava nájemního vztahu k bytu v období postpartnerském aj.).
Definice životního partnerství
Životní partnerství je tímto zákonem chápáno tak, že jde o životní partnerství dvou osob stejného pohlaví ve spojení s dalšími podmínkami zákona. Definice "životního partnerství" podle § 1 citovaného zákona vyjadřuje, že životním partnerstvím se rozumějí: "dvě osoby stejného pohlaví zakládající životní partnerství, když vzájemně osobně a současně prohlásí, že chtějí spolu vést partnerství na dobu života." Z formálního hlediska však musejí být splněny i další podmínky, tj. že nemůže být takové prohlášení podáno před jakýmkoliv správním úřadem, nýbrž jen k tomu příslušným a musí být dále řádně podáno "prohlášení o stavu majetku" partnera (partnerky). Potud pozitivní definice pojmu. Vedle toho je důležitá a hlavně neopominutelná definice v negativním smyslu slova.
Nikdy nepůjde o "životní partnerství", jestliže by bylo založeno s nezletilou nebo ženatou (vdanou) osobou nebo osobou, se kterou je již vedené životní partnerství, mezi osobami, které jsou si příbuzné v řadě přímé a mezi sourozenci (i nevlastními). Životní partnerství osob stejného pohlaví nebude nikdy založeno, jestliže jde o osoby, které jsou si za jedno, že se nebudou chtít zavazovat k tomu, aby o sebe pečovaly a vzájemně se uzpůsobovaly (§ 2).
Ustanovení § 4 citovaného zákona, upravující rozsah povinností plnit závazky vyplývající ze vztahu "životního partnerství", konstatuje, že existuje kogentní povinnost, že veškeré závazky plynoucí z "životního partnerství" a vztahující se výlučně k určitému partneru, je povinen plněn on (příp. ona) a současně garantuje druhému partneru "životního partnerství", že tento svůj závazek splní. Z toho tedy vyplývá, že dochází ke zdánlivému plnění závazků vyplývající ze "životního partnerství" oběma partnery, avšak výhradně navenek. V rámci "životního partnerství" jsou povinnosti rozděleny personálně, tj. každý musí plnit to, k čemu je zavázán a o co se stará a pečuje.
Vzájemná vyživovací povinnost
Z hlediska materiálního je bezesporu podstatné ustanovení § 5, kterým je vyjadřována vzájemná vyživovací povinnost partnerů. Toto ustanovení hovoří o povinnosti "přiměřené výživy druhého partnera" a německý zákonodárce neupravil vyživovací povinnost partnerů "životního partnerství" odlišně, ale naopak odkázal na příslušná ustanovení (německého) obč. zákoníku,1) týkající se vzájemné vyživovací povinnosti manželů za trvání manželství. V našich podmínkách by šlo o ustanovení § 91 odst. 1 až 3 zákona o rodině.2)
Je v této situaci pouze zajímavé konstatovat, že zákon o rodině hovoří o tom, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost,3) ale o rozsahu (tedy o minimálním standardu, jenž vyjadřuje německý obč. zákoník) již mlčí. Jen v případě, že jeden z manželů tuto povinnost neplní, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž zohlední péči o společnou domácnost. Při rozhodování soudu v takové věci přihlédne soud k zachování přibližně stejné hmotné a kulturní úrovni každého z manželů.
Prohlášení o majetku
Než dojde k samotnému založení "životního partnerství" je nutné, aby bylo před příslušným orgánem podáno "prohlášení o stavu majetku." Prohlášení o stavu majetku může mít dvě formy:
a) partneři si mohou sjednat tzv. "vyvažovací (vyrovnávací) společenství",4) jehož podstatou je, že každý z partnerů při založení "životního společenství" přinese určitý objem majetku, který si sám spravuje a v případě, že oba partneři získají v průběhu jeho existence nějaký další majetek, ten bude v případě jeho zániku v důsledku zrušení vypořádán. Podobně to platí také pro případy, kdy jeden z partnerů zemře,
b) citovaný zákon umožňuje, a právní praxe to potvrzuje a doporučuje, aby si partneři sjednali jakési kvasi "předmanželské smlouvy", které jako právní institut známe i my z našeho právního řádu.5)
Pro tuto dohodu je příznačné, že německý zákonodárce pro ni vyžaduje kvalifikovanou formu, a tou je notářský zápis, který musí být podepsán za přítomnosti obou partnerů a současně tak, aby vůle obou partnerů byla projevena ve "stejný čas".
Spolková notářská komora vydala k problematice své stanovisko, kterým zájemcům o založení "životního partnerství" doporučila, že každý by měl zvážit obě formy "prohlášení o stavu majetku" s tím, že by měla být spíš upřednostňována forma dohody, jejíž obsah lze přizpůsobit potřebám zájemcům. V žádném případě také nelze opomíjet profesionálnost, nezávislost a nestrannost notářů.6)
Dědění
Velmi zajímavě je také konstruováno dědické právo. Dědická posloupnost je u partnerů žijících v "životním partnerství" upraveno téměř podobně jako u manželů. Konstatuji téměř, protože přeživší partner totiž nedědí výlučně, nýbrž vedle příbuzných I., resp. II. skupiny - zvláště dětí, dále rodičů a sourozenců. Dědický podíl se řídí podle existujících dalších příbuzných, čili není-li žádných příbuzných, pozůstalý partner získává celé dědictví.
Spolková notářská komora doporučuje v tomto ohledu pořízení závěti, resp. dědické smlouvy (u nás v současné době neznámý právní institut), aby se partneři do budoucna vyhnuli možnému střetu dědického práva pozůstalého partnera s právem dědickým z okruhu dědiců z řad příbuzných.
Zrušení soužití
Stejně tak jako manželství, i "životní partnerství" osob stejného pohlaví nemusí být vždy konstantní záležitostí, proto německý zákonodárce přistoupil k zavedení právního institutu "zrušení životního partnerství". "Životní partnerství" může být zrušeno jen soudním rozsudkem a pouze na návrh.
Partnerství bude zrušeno tehdy, jestliže oba partneři prohlásili, že nechtějí pokračovat v životním partnerství a od té doby uplynulo dvanáct měsíců, anebo prohlásil-li jeden z partnerů, že nechce pokračovat v "životním partnerství" a od doručení prohlášení druhému z partnerů uplynulo šestatřicet měsíců. Životní partnerství bude také zrušeno tehdy, pakliže by bylo pro navrhovatele jeho pokračování neúměrně tvrdé a důvody pro zrušení "životního partnerství" jsou na straně druhého partnera.
Je zřejmé, že stejně jako rozvod, tak i zrušení "životní partnerství" postihne partnery po stránce hmotného zabezpečení. Pro to, aby byly tyto dopady zrušení eliminovány na nejnižší možnou úroveň, německý zákonodárce vytvořil základní regulační systém založený na následujících principech:
1. vyživovací povinnost ve prospěch toho z partnerů, který se po zrušení "životního partnerství" nedokáže z určitých důvodů o sebe postarat,
2. určení, kterému z partnerů připadne nájemní právo k bytu,
3. majetkové vypořádání.
K prvému pilíři - tj. vyživovací povinnost jednoho partnera druhému - platí to, co je velmi podobné § 92 odst. 1 českého zákona o rodině7) a současně s odchylkami i úpravě vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely podle § 15698) a následující německého obč. zákoníku. Zákon o životních partnerstvích uvádí, že vyživovací povinnost v mezích přiměřenosti bude bývalým partnerem poskytována druhému, který není schopen se starat o výživu obzvláště tehdy, ocitne-li se v nemoci, stáří či jiných postiženích.
Problematickým se v této souvislosti jeví už snad jen termín "přiměřenost vyživovací povinnosti". Zde se snad mohu opřít o český judikát přesto, že sleduji německou právní úpravu. Konkrétně jde o judikát z roku 1985,9) v němž se uvádí, že "přiměřenost" musí být posuzována ve vztahu k možnostem a schopnostem povinného a odůvodněným potřebám oprávněného, tj. životnímu stylu, zdravotnímu stylu věku apod. Přiměřenou výživou se má za to, že je to méně než stejná životní úroveň, která existuje mezi manžely po dobu trvání manželství.
Přechod nájmu je upraven v citovaném zákoně speciálně. Nemůžou-li se po zrušení partneři dohodnout, který z nich bude napříště obývat byt, kdo získá zařízení, anebo jiný inventář bytu, rozhodne soud. Přitom se však zohlední všechny okolnosti případu (§ 17). Soud při posuzování, na koho z bývalých partnerů přejde nájemní vztah, může využít zákonných možností, jak postupovat (§ 18). Buďto, že v nájemním vztahu vzniklý oběma partnerům pokračuje jeden z partnerů nebo, že jeden partner nastupuje do nájemního vztahu na místo partnera druhého, který přistoupil k nájemnímu vztahu. Jestliže partneři vlastnili byt v osobním vlastnictví, pak může soud založit jednomu z partnerů nájemní vztah k bytu, jestliže by mu jeho ztráta způsobila zavrženíhodnou tvrdost.10)
Potud základní pravidla regulující majetkové a jim podobné vztahy mezi partnery tak, jak to upravuje nově účinný německý zákon o životních partnerstvích.
Domnívám se, že český zákonodárce bude tak jako tak jednou nucen přistoupit k myšlence zformalizovat mnohá již tak existující partnerství osob stejného pohlaví a nebylo ani od věci, aby si vzal za vzor právě německou právní úpravu.
Poznámky:
1) Např. § 1360a odst. 1 BGB konstatuje: "Přiměřená výživa rodiny zahrnuje vše, co je podle poměrů manželů potřebné, aby se uhradily náklady domácnosti a uspokojily se potřeby manželů a společných nezaopatřených dětí."
2) Zákona č. 94/1963 Sb., ve znění novel a doplňků.
3) § 91 odst. 1 zákona o rodině.
4) Ve smyslu § 6 tohoto zákona.
5) § 147 obč. zákoníku.
6) www.bnok.de.
7) § 92 odst. 1 konstatuje, že "rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou- li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich".
8) § 1569 BGB konstatuje, že " nemůže- li se jeden z manželů sám po rozvodu o svou výživu starat, tak má proti jinému manželu nárok na výživu podle následující předpisů".
9) Č. judikátu 45/85 in: Hrušáková, Králíčková: České rodinné právo, MU Brno, 1998, s. 121.
10) Podobně § 556a odst. 1 BGB: "Tvrdost existuje, když nemůže být za únosných podmínek obstarán přiměřený obytný prostor."
notářský koncipient, Praha
Důvodů je pochopitelně mnoho. Převážně jde spíše o stránku emocionální spojenou s historickou, kdy vlastní přesvědčení zákonodárců nepřispělo k zavedení objektivně potřebného, ba dokonce žádoucího právní institutu.
Domnívám se však, že je pouze otázkou času, kdy i v ČR bude součástí jejího právního řádu určitá právní úprava, která se stane nástrojem pro institucionalizování mnohých partnerských vztahů osob stejného pohlaví. Protože je tato problematika otázkou otevřenou, dovolím si poukázat na její odvrácenou stránku, a to majetkovou. Jak se domnívám, nelze vůbec odmyslet materiální stránku partnerského soužití osob stejného pohlaví a mít na vědomí pouze stránku emocionální, resp. sociální. To platí nejenom pro tyto osoby, nýbrž i pro tvůrce zákona a pro nás, všechny ostatní.
Pohlédneme-li na titulek článku, zjistíme, že i on není přesný. Nemůžeme brát v zřetel pouze např. právo vlastnické, které je sice v této souvislosti primárním právem, ale i ostatní věcná práva, přičemž také nesmíme opomínat existenci závazků. Bezpochyby nelze přehlížet i otázku dědického práva a jeho účinky. Pro nás je však důležité, jak se tedy bude jevit partnerské soužití osob stejného pohlaví co se týče hlediska majetkového. Je jisté, že i touto otázkou se bude muset náš zákonodárce zabývat.
VÝBĚR MODELU SOUŽITÍ
Z praktického hlediska je důležité, bude-li připuštěn model na způsob manželství se všemi jeho rysy - včetně institutů společného jmění manželů ve smyslu § 143 až § 151 obč. zákoníku, společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 703 až § 705 obč. zákoníku, přechodu nájmu k bytu v případě, že zemře jeden z manželů podle § 707 odst. 1, úpravy přechodu nájmu u družstevních bytů § 707 odst. 2. Zapomenout nesmíme také na problematiku dědictví ve smyslu § 460 a následujících obč. zákoníku. Tento výčet není samozřejmě výčtem uzavřeným. Jsou také mnohé právní instituty, které jsou odvislé od manželství, resp. manželů (obchodní zákoník, živnostenský zákon). V obchodním zákoníku se můžeme zaměřit např. na § 27 odst. 2 písm. k) - ukládání souhlasu druhého z manželů s použitím majetku ve společném jmění k podnikání a jistě i další ustanovení.
Je tedy zřejmé, že tak bych mohl pokračovat dále, a to jsem samozřejmě vynechal další - zejména procesní právní předpisy - např. obč. soudní řád. Neopomeňme však ani "sociální zákony" a též samotný zákon o rodině, který však nemá pro tématiku článku přílišný význam.
Možná je i institucionalizace partnerství osob stejného pohlaví, avšak s výhradou, že nejde o manželství, tedy partnerství heterosexuálních osob, takže se s ním ani tak zacházet nebude. Tento přístup je však považován za diskriminační, i když je mu v diskusích dávána přednost. Majetkové právní vztahy mezi těmito osobami se však budou upravovat např. dohodou.
INSPIRACE ZAHRANIČÍM?
Nyní bych chtěl poukázat na způsob upravení majetkových i případně vzájemně vyživovacích poměrů partnerů tak, jak to bylo upraveno podle mne ve velmi progresivním zákoně, jenž je účinný od 1. srpna 2001 v Německu.
Parlament SRN přijal i přes mnohé negativní odezvy heterosexuálních i homosexuálních občanů "zákon o ukončení diskriminace společenství osob stejného pohlaví" (volný překlad), který byl legislativně zkrácen na "zákon o životních partnerstvích" (LpartG).
Tento zákon je pro nás zajímavým tím, že nejenom svým názvem vypovídá, co upravuje věcně, nýbrž též tím, že pokouší prolomit ledy v dosavadním chápání již tak fakticky existujících partnerství homosexuálních osob. Musím také poukázat na zajímavý sociální jev, a to, že takový zákon byl, i když se značnými obtížemi, přijat ve velmi religionálně orientované zemi. Právní norma je legislativně technicky konstruována tak, že se pro českého právníka jeví jako kombinace zákona o rodině (v části upravující vznik manželství, rozsah vzájemné péče partnerů, vzájemná vyživovací povinnost a dále i zrušení partnerství, včetně úpravy postpartnerských vztahů aj.) a občanského zákoníku (v části upravující dědické právo, zařazení partnera mezi osoby blízké v pojetí našeho práva, možná smluvní úprava vzájemných majetkových vztahů, úprava nájemního vztahu k bytu v období postpartnerském aj.).
Definice životního partnerství
Životní partnerství je tímto zákonem chápáno tak, že jde o životní partnerství dvou osob stejného pohlaví ve spojení s dalšími podmínkami zákona. Definice "životního partnerství" podle § 1 citovaného zákona vyjadřuje, že životním partnerstvím se rozumějí: "dvě osoby stejného pohlaví zakládající životní partnerství, když vzájemně osobně a současně prohlásí, že chtějí spolu vést partnerství na dobu života." Z formálního hlediska však musejí být splněny i další podmínky, tj. že nemůže být takové prohlášení podáno před jakýmkoliv správním úřadem, nýbrž jen k tomu příslušným a musí být dále řádně podáno "prohlášení o stavu majetku" partnera (partnerky). Potud pozitivní definice pojmu. Vedle toho je důležitá a hlavně neopominutelná definice v negativním smyslu slova.
Nikdy nepůjde o "životní partnerství", jestliže by bylo založeno s nezletilou nebo ženatou (vdanou) osobou nebo osobou, se kterou je již vedené životní partnerství, mezi osobami, které jsou si příbuzné v řadě přímé a mezi sourozenci (i nevlastními). Životní partnerství osob stejného pohlaví nebude nikdy založeno, jestliže jde o osoby, které jsou si za jedno, že se nebudou chtít zavazovat k tomu, aby o sebe pečovaly a vzájemně se uzpůsobovaly (§ 2).
Ustanovení § 4 citovaného zákona, upravující rozsah povinností plnit závazky vyplývající ze vztahu "životního partnerství", konstatuje, že existuje kogentní povinnost, že veškeré závazky plynoucí z "životního partnerství" a vztahující se výlučně k určitému partneru, je povinen plněn on (příp. ona) a současně garantuje druhému partneru "životního partnerství", že tento svůj závazek splní. Z toho tedy vyplývá, že dochází ke zdánlivému plnění závazků vyplývající ze "životního partnerství" oběma partnery, avšak výhradně navenek. V rámci "životního partnerství" jsou povinnosti rozděleny personálně, tj. každý musí plnit to, k čemu je zavázán a o co se stará a pečuje.
Vzájemná vyživovací povinnost
Z hlediska materiálního je bezesporu podstatné ustanovení § 5, kterým je vyjadřována vzájemná vyživovací povinnost partnerů. Toto ustanovení hovoří o povinnosti "přiměřené výživy druhého partnera" a německý zákonodárce neupravil vyživovací povinnost partnerů "životního partnerství" odlišně, ale naopak odkázal na příslušná ustanovení (německého) obč. zákoníku,1) týkající se vzájemné vyživovací povinnosti manželů za trvání manželství. V našich podmínkách by šlo o ustanovení § 91 odst. 1 až 3 zákona o rodině.2)
Je v této situaci pouze zajímavé konstatovat, že zákon o rodině hovoří o tom, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost,3) ale o rozsahu (tedy o minimálním standardu, jenž vyjadřuje německý obč. zákoník) již mlčí. Jen v případě, že jeden z manželů tuto povinnost neplní, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž zohlední péči o společnou domácnost. Při rozhodování soudu v takové věci přihlédne soud k zachování přibližně stejné hmotné a kulturní úrovni každého z manželů.
Prohlášení o majetku
Než dojde k samotnému založení "životního partnerství" je nutné, aby bylo před příslušným orgánem podáno "prohlášení o stavu majetku." Prohlášení o stavu majetku může mít dvě formy:
a) partneři si mohou sjednat tzv. "vyvažovací (vyrovnávací) společenství",4) jehož podstatou je, že každý z partnerů při založení "životního společenství" přinese určitý objem majetku, který si sám spravuje a v případě, že oba partneři získají v průběhu jeho existence nějaký další majetek, ten bude v případě jeho zániku v důsledku zrušení vypořádán. Podobně to platí také pro případy, kdy jeden z partnerů zemře,
b) citovaný zákon umožňuje, a právní praxe to potvrzuje a doporučuje, aby si partneři sjednali jakési kvasi "předmanželské smlouvy", které jako právní institut známe i my z našeho právního řádu.5)
Pro tuto dohodu je příznačné, že německý zákonodárce pro ni vyžaduje kvalifikovanou formu, a tou je notářský zápis, který musí být podepsán za přítomnosti obou partnerů a současně tak, aby vůle obou partnerů byla projevena ve "stejný čas".
Spolková notářská komora vydala k problematice své stanovisko, kterým zájemcům o založení "životního partnerství" doporučila, že každý by měl zvážit obě formy "prohlášení o stavu majetku" s tím, že by měla být spíš upřednostňována forma dohody, jejíž obsah lze přizpůsobit potřebám zájemcům. V žádném případě také nelze opomíjet profesionálnost, nezávislost a nestrannost notářů.6)
Dědění
Velmi zajímavě je také konstruováno dědické právo. Dědická posloupnost je u partnerů žijících v "životním partnerství" upraveno téměř podobně jako u manželů. Konstatuji téměř, protože přeživší partner totiž nedědí výlučně, nýbrž vedle příbuzných I., resp. II. skupiny - zvláště dětí, dále rodičů a sourozenců. Dědický podíl se řídí podle existujících dalších příbuzných, čili není-li žádných příbuzných, pozůstalý partner získává celé dědictví.
Spolková notářská komora doporučuje v tomto ohledu pořízení závěti, resp. dědické smlouvy (u nás v současné době neznámý právní institut), aby se partneři do budoucna vyhnuli možnému střetu dědického práva pozůstalého partnera s právem dědickým z okruhu dědiců z řad příbuzných.
Zrušení soužití
Stejně tak jako manželství, i "životní partnerství" osob stejného pohlaví nemusí být vždy konstantní záležitostí, proto německý zákonodárce přistoupil k zavedení právního institutu "zrušení životního partnerství". "Životní partnerství" může být zrušeno jen soudním rozsudkem a pouze na návrh.
Partnerství bude zrušeno tehdy, jestliže oba partneři prohlásili, že nechtějí pokračovat v životním partnerství a od té doby uplynulo dvanáct měsíců, anebo prohlásil-li jeden z partnerů, že nechce pokračovat v "životním partnerství" a od doručení prohlášení druhému z partnerů uplynulo šestatřicet měsíců. Životní partnerství bude také zrušeno tehdy, pakliže by bylo pro navrhovatele jeho pokračování neúměrně tvrdé a důvody pro zrušení "životního partnerství" jsou na straně druhého partnera.
Je zřejmé, že stejně jako rozvod, tak i zrušení "životní partnerství" postihne partnery po stránce hmotného zabezpečení. Pro to, aby byly tyto dopady zrušení eliminovány na nejnižší možnou úroveň, německý zákonodárce vytvořil základní regulační systém založený na následujících principech:
1. vyživovací povinnost ve prospěch toho z partnerů, který se po zrušení "životního partnerství" nedokáže z určitých důvodů o sebe postarat,
2. určení, kterému z partnerů připadne nájemní právo k bytu,
3. majetkové vypořádání.
K prvému pilíři - tj. vyživovací povinnost jednoho partnera druhému - platí to, co je velmi podobné § 92 odst. 1 českého zákona o rodině7) a současně s odchylkami i úpravě vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely podle § 15698) a následující německého obč. zákoníku. Zákon o životních partnerstvích uvádí, že vyživovací povinnost v mezích přiměřenosti bude bývalým partnerem poskytována druhému, který není schopen se starat o výživu obzvláště tehdy, ocitne-li se v nemoci, stáří či jiných postiženích.
Problematickým se v této souvislosti jeví už snad jen termín "přiměřenost vyživovací povinnosti". Zde se snad mohu opřít o český judikát přesto, že sleduji německou právní úpravu. Konkrétně jde o judikát z roku 1985,9) v němž se uvádí, že "přiměřenost" musí být posuzována ve vztahu k možnostem a schopnostem povinného a odůvodněným potřebám oprávněného, tj. životnímu stylu, zdravotnímu stylu věku apod. Přiměřenou výživou se má za to, že je to méně než stejná životní úroveň, která existuje mezi manžely po dobu trvání manželství.
Přechod nájmu je upraven v citovaném zákoně speciálně. Nemůžou-li se po zrušení partneři dohodnout, který z nich bude napříště obývat byt, kdo získá zařízení, anebo jiný inventář bytu, rozhodne soud. Přitom se však zohlední všechny okolnosti případu (§ 17). Soud při posuzování, na koho z bývalých partnerů přejde nájemní vztah, může využít zákonných možností, jak postupovat (§ 18). Buďto, že v nájemním vztahu vzniklý oběma partnerům pokračuje jeden z partnerů nebo, že jeden partner nastupuje do nájemního vztahu na místo partnera druhého, který přistoupil k nájemnímu vztahu. Jestliže partneři vlastnili byt v osobním vlastnictví, pak může soud založit jednomu z partnerů nájemní vztah k bytu, jestliže by mu jeho ztráta způsobila zavrženíhodnou tvrdost.10)
Potud základní pravidla regulující majetkové a jim podobné vztahy mezi partnery tak, jak to upravuje nově účinný německý zákon o životních partnerstvích.
Domnívám se, že český zákonodárce bude tak jako tak jednou nucen přistoupit k myšlence zformalizovat mnohá již tak existující partnerství osob stejného pohlaví a nebylo ani od věci, aby si vzal za vzor právě německou právní úpravu.
Poznámky:
1) Např. § 1360a odst. 1 BGB konstatuje: "Přiměřená výživa rodiny zahrnuje vše, co je podle poměrů manželů potřebné, aby se uhradily náklady domácnosti a uspokojily se potřeby manželů a společných nezaopatřených dětí."
2) Zákona č. 94/1963 Sb., ve znění novel a doplňků.
3) § 91 odst. 1 zákona o rodině.
4) Ve smyslu § 6 tohoto zákona.
5) § 147 obč. zákoníku.
6) www.bnok.de.
7) § 92 odst. 1 konstatuje, že "rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou- li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich".
8) § 1569 BGB konstatuje, že " nemůže- li se jeden z manželů sám po rozvodu o svou výživu starat, tak má proti jinému manželu nárok na výživu podle následující předpisů".
9) Č. judikátu 45/85 in: Hrušáková, Králíčková: České rodinné právo, MU Brno, 1998, s. 121.
10) Podobně § 556a odst. 1 BGB: "Tvrdost existuje, když nemůže být za únosných podmínek obstarán přiměřený obytný prostor."
notářský koncipient, Praha
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každý čtvrtek vám představíme obálku nového čísla Ekonomu a přiblížíme pět vybraných témat, která si budete moct přečíst na webu Ekonom.cz.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
