O vstupu České republiky do Evropské unie se vedou diskuse počínaje odbornými na nejrůznější témata až po laické typu, co to komu přinese a zda je to pro občany výhodné, či nikoliv. Ponechme stranou tyto více či méně vhodné diskuse a podívejme se, co konkrétního tento vstup změní v postavení českých pojišťoven a českého spotřebitele.

V současnosti lze právní úpravu soukromého pojišťovnictví rozdělit na úpravy veřejnoprávní a soukromoprávní. Veřejnoprávní úpravu představuje zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění zákona č. 159/2000 Sb. a zákona č. 316/2001 Sb. Subsidiárně se k tomuto zákonu váže obchodní zákoník, to znamená, že se pro regulaci činnosti osob provozujících činnosti upravené zákonem o pojišťovnictví použije obchodní zákoník, pokud zákon o pojišťovnictví výkon těchto činnosti neupravuje jinak. K zákonu o pojišťovnictví byla vydána vyhláška č. 75/2000 Sb.

OCHRANA SPOTŘEBITELE PODLE SOUKROMOPRÁVNÍ ÚPRAVY

Základem soukromoprávní úpravy je občanský zákoník, především jeho hlava XV., která upravuje pojistnou smlouvu. Další ustanovení obsahují i některé zvláštní zákony, které stanovují povinná pojištění. V řadě nově vznikajících zákonů se institutu povinného pojištění využívá zejména k ochraně spotřebitele v případech, kdy může být výkonem činnosti způsobena škoda, k jejíž úhradě by často nestačily vlastní prostředky škůdce. Přitom může jít i o škody na zdraví nebo usmrcením. V některých těchto právních normách se prolínají jak prvky veřejnoprávní, tak i soukromoprávní.

Dnešní právní úprava pojistné smlouvy v občanském zákoníku je jednoznačně nevyhovující, neboť ve značném rozsahu vychází z předchozí úpravy koncipované pro monopolní provozování pojištění státní pojišťovnou, kde mnoho důležitých ustanovení byla obsažena v prováděcích vyhláškách upravujících pojistné podmínky této monopolní pojišťovny.

Tyto vyhlášky (např. č. 11/1983 Sb., č. 12/1983 Sb., č. 49/1964 Sb., č. 179/1982 Sb.) byly později zrušeny a potřebná ustanovení (příkl. redukce pojistné doby nebo částky, pojistná hodnota, pojistná částka atp.) nejsou, případně nebyla, v našem právním řádu obsažena vůbec (např. pravidla pro škodová a obnosová pojištění, specifika pojistných odvětví atp.).

Nedostatečná je úprava obsahu pojistné smlouvy. Dělení pojištění na tři druhy, tj. na pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob, je nelogické; naprosto nevyhovujícím způsobem se snaží pokrýt všechna odvětví jak životního, tak i neživotního pojištění. Problémy přináší i nevyjasněnost důležitých pojmů, jako pojistná hodnota, pojistné nebezpečí, pojistné riziko atp. V důsledku tohoto stavu tak bylo mnoho chybějících ustanovení upravováno pojistnými podmínkami pojišťoven, což vede nejen k formulační nejednotnosti, ale i k nejednotnosti výkladů těchto ustanovení a problémům při praktickém použití právní úpravy.

Vzhledem k přibližování se právu ES vzniká nutnost zahrnout ustanovení některých směrnic ES do našeho právního řádu. Přestože doposud nebyla přijata žádná směrnice týkající se úpravy pojistné smlouvy v rámci EU, jednotlivé směrnice týkající se životního a neživotního pojištění obsahují ustanovení, která je nutné zapracovat do textu návrhu zákona o pojistné smlouvě. Proto byla původně zpracována a navržena samostatná právní úprava pojistné smlouvy tak, jak je to obvyklé jinde ve světě. Z těžko pochopitelných důvodů byla Poslaneckou sněmovnou samostatná právní úprava odmítnuta a právní úprava pojistné smlouvy byla včleněna do novely občanského zákoníku. Zda je takové řešení lepší a zda vůbec Poslaneckou sněmovnou projde, je otázkou. Každopádně je to východisko do doby rekodifikace občanského zákoníku a jsme přesvědčeni, že nakonec nezbude, než tuto právní úpravu vyčlenit do samostatného zákona.

Nově koncipovaná právní úprava pojistné smlouvy přináší významné změny. Především jde o posílení ochrany spotřebitele a zavedení systému soukromého pojištění založeného na smluvní volnosti obou smluvních stran. Pojistník by měl před uzavřením pojistné smlouvy i během jejího trvání, zejména v životním pojištění, dostávat informace, na jejichž základě může posoudit kvalitu nakládání s jeho prostředky pojišťovnou. Stejně tak si obě smluvní strany budou moci dohodnout právo platné pro pojistnou smlouvu.

Pojistník bude současně chráněn proti střetu zájmů, např. v pojištění právní ochrany, v případě nabídky pojistných produktů ze strany zahraničních pojišťoven musejí být všechny důležité informace poskytovány česky. Dojde i ke zjednodušení postupů v tvorbě pojistných podmínek, a přijetím navrhovaného zákona se především spotřebitelům soukromého pojištění dostane takového systému právní regulace, který je obvyklý přinejmenším v zemích EU.

OCHRANA SPOTŘEBITELE PODLE VEŘEJNOPRÁVNÍ ÚPRAVY

Podstatně složitější je systém ochrany spotřebitele zavedený v oblasti veřejnoprávní, kterému ve větší či menší míře podléhají všechny subjekty zúčastněné na pojistném trhu. Především jde o pojišťovny, zajišťovny, pojišťovací agenty, pojišťovací nebo zajišťovací makléře, ale také o zaměstnance dozorčího orgánu a další fyzické a právnické osoby zúčastněné na výkonu činností spadajících do oblasti soukromého pojišťovnictví. K tomu má dozorčí orgán několik instrumentů.

Prvním je udělování povolení k provozování činností, tzv. licencování nebo povinná registrace, včetně specifických požadavků na bezúhonnost, kvalifikaci a povinnost zachovávat mlčenlivost. K provozování pojišťovací činnosti pojišťovnami a zajišťovací činnosti tuzemskými zajišťovnami je třeba úředního povolení, které se vydává na základě žádosti, jejíž prostřednictvím musí žadatel prokázat, že:

1. Společnost má odpovídající právní formu. Pro pojišťovny je zákonem o pojišťovnictví stanovena právní forma akciové společnosti a družstva. Povoluje se i jiná forma, stanoví-li tak zvláštní zákon. V současné době v takové jiné právní formě provozuje hraniční pojištění Česká kancelář pojistitelů, a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR provozuje tzv. soukromé zdravotní pojištění. Tuzemské zajišťovny musejí mít právní formu akciové společnosti, a to i tehdy, je-li aktivní zajišťovací činnost provozována tuzemskou pojišťovnou.

2. Základní kapitál při podání žádosti dosahuje nejméně minima stanoveného zákonem podle charakteru činnosti, ve výši tohoto minima musí být základní kapitál vytvořen před podáním žádosti, a to v peněžní formě.

3. Je dostatečně finančně i kvalifikačně připraven provozovat pojišťovací nebo zajišťovací činnost, zejména že jeho výnosy z pojistného budou postačující k bezpečnému provozování činnosti.

4. Je povinen prokázat důvěryhodnost jak osob jako zakladatelů pojišťovny, tak i důvěryhodnost a kvalifikaci osob ve vedoucích orgánech společnosti. Současně je nutné mít odpovědného pojistného matematika.

Povolení se uděluje, na rozdíl od předcházející úpravy, ne v rozsahu jakékoliv činnosti, ale pojišťovna (resp. tuzemská zajišťovna) může provozovat pouze pojišťovací (resp. zajišťovací) činnosti a činnosti s tím související, a to v rozsahu uděleného povolení. Povolení se uděluje podle pojistných odvětví, a stanoví-li tak zvláštní zákon, žadatel musí dozorčímu orgánu předložit ke schválení všeobecné pojistné podmínky. Zahraniční pojišťovny mohou na území ČR provozovat pojišťovací činnost prostřednictvím organizační složky svého podniku. Pro takový způsob provozování činnosti potřebují povolení ministerstva financí, přičemž obsah žádosti je až na některé výjimky stejný jako u tuzemských pojišťoven. Tento způsob činnosti dozná významných změn po zavedení principu jednotného pasu.

Zákonem o pojišťovnictví není regulována činnost zahraničních zajišťoven. Jakékoliv restrikce v této oblasti činnosti byly odstraněny již směrnicí Rady č. 205 z roku 1964, neboť zajišťovna nevstupuje do závazku s pojistníkem, ale pouze s profesionálním pojistitelem, který je přísně dozorován. Nebyl tedy důvod chránit spotřebitele ještě jakousi další nadstavbovou regulací zajišťoven. Tyto názory se v poslední době poněkud pozměňují, i v EU se hlasitěji volá po určitém způsobu regulace, spočívajícím minimálně v licencování zajišťoven.

Další regulovanou činností je činnost pojišťovacích nebo zajišťovacích makléřů, kteří podléhají povinné registraci. Dnes je tato registrace podmíněna bezúhonností jak fyzických osob jako makléřů, tak i právnických osob vykonávajících činnost těchto makléřů a podmínku bezúhonnosti musejí splňovat všechny fyzické osoby oprávněné jednat jménem společnosti. Další podmínkou je kapitálová vybavenost nejméně ve výši jednoho milionu korun ve formě základního kapitálu nebo vlastního majetku a pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem této činnosti s horní hranicí pojistného plnění nejméně ve výši pěti milionů korun.

S ohledem na evropský vývoj je nyní připravována nová zákonná úprava výkonu činností souvisejících s pojišťovací činností, která by měla do našeho právního řádu zavést i připravovanou směrnici Rady týkající se zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví. Tato změna se projeví rozšířením povinné registrace i na pojišťovací agenty, tj. osoby jednající jménem a na účet pojistitele oproti makléřům, kteří jednají jménem a na účet zájemce o pojištění, resp. pojistníka. Pojišťovací agenti jsou v současnosti povinni splňovat podmínku bezúhonnosti a povinného pojištění odpovědnosti za škodu jako makléři.

Nový zákon o pojišťovnictví zavádí i institut odpovědného pojistného matematika. Tato osoba musí být pro výkon činnosti registrována na ministerstvu financí, přičemž kromě své trestněprávní a podnikatelské bezúhonnosti musí prokázat i odpovídající vysokoškolské vzdělání, nejméně tříletou praxi v oboru pojistné matematiky a osvědčení k výkonu této funkce vydané specializovanou organizací akreditovanou u Mezinárodní společnosti aktuárů. V ČR je to Česká společnost aktuárů.

Pojišťovny resp. tuzemské zajišťovny jsou povinny nechat si aktuárem potvrdit správnost postupu při rozdělování výnosů z finančního umístění v životním pojištění, výpočet pojistného, technických rezerv, solventnosti a dalších pojistně matematických postupů ve své činnosti.

Podmínku trestněprávní a podnikatelské bezúhonnosti musejí splňovat i osoby zúčastněné při výkonu státního dozoru v pojišťovnictví, včetně odpovídajících odborných a kvalifikačních předpokladů. Všechny osoby, které se v důsledku své činnosti seznamují se skutečnostmi týkajícími se pojištění fyzických a právnických osob a činnosti pojišťovny nebo zajišťovny, jsou povinny o těchto skutečnostech zachovávat mlčenlivost, nestanoví-li zákon taxativně, kdy tato povinnost neplatí, resp. pokud nebyly této povinnosti zákonem stanoveným způsobem zproštěny.

KONTROLNÍ ČINNOST

Druhým instrumentem je vlastní kontrolní činnost dozorčího orgánu. Je třeba zdůraznit, že státní dozor jako celek je vykonáván v zájmu ochrany spotřebitele, tzn. že veškerá činnost dozorčího orgánu musí být trvale podřízena tomuto principu.

Samotný výkon kontrolní činnosti lze rozdělit na tzv. kontrolu od stolu a na kontrolu na místě.

Kontrola od stolu

Kontrola od stolu spočívá hlavně v kvalifikovaném sledování výkazů o činnosti pojišťovny, které by měly obsahovat údaje, na jejichž podkladě lze odhalit nejen finanční nestabilitu pojišťovny, ale i signály, které v předstihu upozorní na tyto změny. Mezi tyto údaje patří statistické informace o vývoji předepsaného pojistného, počtu nově uzavřených a zaniklých pojistných smluv, o vývoji výše tvorby technických rezerv, o finančním umístění, tj. o nakládání s aktivy, jejichž zdrojem jsou technické rezervy nebo údaje o solventnosti pojišťovny.

Pojištění jako takové je založeno na tzv. obráceném výrobním cyklu. Pojistitel tak na základě statistiky, matematiky velkých čísel, resp. na základě kvalifikované zkušenosti, odhaduje výši nákladů, které bude muset vynaložit v souvislosti s provozovanou pojišťovací činností, a podle toho stanoví výši pojistného. Tím se vystavuje vysokému riziku spočívajícímu v nejistém budoucím výsledku. Proto se v případě pojištění nelze spokojit se systémem platební dostatečnosti měřené schopností platit řádně a včas splatné závazky, ale pojistitel musí být v kterémkoliv časovém úseku schopen uhradit všechny nároky vzniklé z provozované pojišťovací činnosti (včetně těch, které sice nastaly, ale které mu ještě nebyly ohlášeny, což odhaduje na základě statistických dat) v souladu s uzavřenými pojistnými smlouvami.

To se týká i závazků, splatných v následujících účetních obdobích (např. náhrada za ztrátu na výdělku, renta), a to i za předpokladu, že už nezíská žádné pojistné. Proto je povinen vytvářet k těmto závazkům tzv. technické rezervy a ty krýt odpovídající finanční skladbou, tj. aktivy splňujícími přísná kritéria, zejména bezpečnosti, likvidity, rentability a diverzifikace.

Riziko nejistoty budoucího vývoje je ale natolik proměnné, že ani dostatečnost aktiv ve výši technických rezerv, zejména v neživotním pojištění, nezajišťuje dlouhodobě plnou platební schopnost pojistitele. Proto musí pojistitel ještě po celou dobu své činnosti vlastnit určitou výši aktiv, jejichž zdrojem je jeho vlastní jmění, což je nazýváno mírou solventnosti pojistitele. Míra se určuje zvláštním výpočtem, založeným hlavně na předcházejícím vývoji přijatého pojistného a výplatě pojistných plnění, resp. rizikového kapitálu v životním pojištění.

Aby pojistitel rozšířil svou pojistnou kapacitu anebo zmírnil dopady nepříznivého vývoje pojištění do svého hospodaření, postupuje část převzatého pojistného rizika zajistiteli. Za to mu platí dohodnutou část pojistného, a naopak od zajistitele inkasuje tzv. provizi, sloužící ke krytí nákladů pojistitele spojených se správou pojištění a likvidací pojistných událostí. Pojistitel přitom může zvolit tzv. proporcionální zajištění, kdy se dohodnutým procentuálním podílem podílí společně se zajistitelem na přijatém pojistném a na plnění ze vzniklých pojistných událostí nebo excedent, kdy si do určité dohodnuté výše pojistné částky nebo limitu pojistného plnění ponechává na svůj účet část pojistného odpovídajícího těmto hranicím, ale také všechny škody, které z těchto pojistných smluv vzniknou. Částky převyšující se pak v dohodnutém podílu rozkládají do zajištění. Pojistitel také může zvolit neproporcionální zajištění, kterým se chrání proti vysokým škodám nebo proti velkému počtu škod.

Kontrola na místě

Kontrola na místě spočívá v prověrce činnosti pojišťovny na základě kontroly prováděné přímo ve společnosti skupinou kontrolních pracovníků. Orgány kontrolované společnosti a její zaměstnanci jsou povinni těmto pracovníkům předložit všechny dokumenty, které si k předmětu kontrolované činnosti vyžádají. Výsledkem kontroly je kontrolní protokol.

Pokud byly kontrolou zjištěny nedostatky, nebo je podezření z ohrožení zdravého vývoje společnosti, je dozorčí orgán povinen přijmout opatření, která směřují k nápravě nežádoucí situace. Vlastní obsah nápravných opatření je přímo závislý na charakteru, resp. míře ohrožení zájmů spotřebitele.

Zákon o pojišťovnictví obsahuje škálu takových opatření, a to od obecného zmocnění dozorčího orgánu přijmout jakékoliv opatření směřující k nápravě situace, včetně nařízení výměny managementu společnosti, až po zcela konkrétní opatření, přesně "ušitá" na míru ohrožení stability společnosti. Jde např. o snížení základního kapitálu, krátkodobý ozdravný plán, nucenou správu, pozastavení oprávnění k provozování pojišťovací činnosti, zákaz nepostupovat v činnosti bez souhlasu dozorčího orgánu až po odnětí povolení. Podpůrně lze zmínit i možnost ukládání pokut, avšak toto opatření má své meze právě v ochraně spotřebitele, tzn. uložení pokuty nesmí narušit činnost společnosti tak, aby v konečném důsledku nebyl poškozen spotřebitel.

Odpovědnost statutárních orgánů ale nelze zaměňovat za činnost společnosti s odpovědností dozorčího orgánu za zdravý vývoj pojistného trhu. Vybavenost dozorčího orgánu příslušnými pravomocemi nemůže sloužit k záměně pravomocí odpovědných orgánů společnosti. Dozorčí orgán má nejen právo, ale i povinnost včas zasáhnout v případech ohrožení zdravého vývoje společnosti, aby byly v co možná největší míře ochráněny zájmy spotřebitele.

ORGANIZACE STÁTNÍHO DOZORU

Státní dozor v pojišťovnictví nyní vykonává, tzn. dozorčím orgánem v soukromém pojišťovnictví je nyní ministerstvo financí, v jehož rámci (zatím jako statutární orgán) byl zřízen Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění. V souvislosti zejména s potřebou výkonu tohoto dozoru nad finančními skupinami a finančními konglomeráty se v řadě zemí vede diskuse, jakým způsobem zabezpečit jednotný dozor nad finančním trhem jako celkem.

V podstatě existují dvě řešení:

a) přímé organizační propojení jednotlivých dozorových orgánů na finančním trhu vytvořením jediného orgánu zahrnujícím všechny tyto součásti,

b) ponechání samostatnosti těmto dozorovým orgánům, resp. organizační propojení jen některých z nich, a rozpracování vzájemných vztahů a zejména kontrolních postupů tak, aby byla zabezpečena úzká součinnost ve výkonu státního dozoru nad uvedenými finančními skupinami.

Dohled nad finančním trhem ČR a jeho jednotlivými segmenty je nyní rozdělen mezi čtyři instituce. Česká národní banka jako Ústavou zřízená nezávislá instituce provádí dohled nad činností bank. Komise pro cenné papíry jako správní úřad dozoruje subjekty působící na českém kapitálovém trhu. Ministerstvo financí provádí dozorovou činnost v oblasti pojišťovnictví a penzijních fondů a Úřad pro dohled nad družstevními záložnami dozoruje aktivity družstevních záložen.

Dozorová činnost jednotlivých orgánů však někdy zasahuje i do segmentů finančního trhu, primárně regulovaného jiným dozorovým orgánem. Tak např. Komise pro cenné papíry dohlíží nad činností bank tam, kde na trhu působí jako obchodníci s cennými papíry nebo vykonávají činnost depozitáře investičních společností, investičních a penzijních fondů a vykonávají činnost spočívající ve vydávání investičních instrumentů. Dále dozoruje činnost pojišťoven a penzijních fondů při jejich investování do investičních instrumentů a obchodování s těmito instrumenty na vlastní účet, čímž v mezích zákona zasahuje do dozorových pravomocí ministerstva financí.

Institucionalizovaná forma spolupráce či koordinace činnosti mezi uvedenými dozorovými orgány neexistuje, avšak na základě zákonného zmocnění byla podepsána dohoda mezi MF, ČNB a KCP, na jejímž základě vznikly pracovní skupiny řešící jednotlivé problémy.

Nemyslíme si, že současný světový vývoj v organizaci a struktuře státního dozoru v oblasti finančního trhu jednoznačně směřuje k jednotnému dozoru, ve smyslu vytvoření jediného státního orgánu dozoru nad finančním trhem. Stávající stav v Evropě i ve světě je takový, že sjednocení regulace celého finančního systému jedné země v jedné instituci je doposud řídkým jevem. Daleko častější je, že bankovní dohled je spojen s dohledem nad kapitálovým trhem či pojišťovnictvím a vedle něj existuje ještě jedna dozorová instituce.

Jsme jednoznačně proti tomu, aby se do podmínek kontinentálního práva mechanicky přenášel anglický způsob dozoru ve formě FSA, vzniklý v podmínkách anglosaského práva. Ani vyspělé západoevropské státy nepospíchají se zaváděním tohoto systému (např. Francie to zatím odmítá) a spíše vyčkávají na další vývoj ve Velké Británii. Jsou to ale především státy bývalého východního bloku (Maďarsko, Slovensko, Estonsko atd.), které, aniž by měly stabilizované dozory a stabilizovaný finanční trh, spěchají s vytvářením jednotného dozoru.

Úzkou spolupráci jednotlivých státních dozorů v oblasti finančního trhu si vyžadují především problémy s finančními skupinami a finančními konglomeráty, kde hrozí provádění finančních operací ohrožujících stabilitu celého řetězce, včetně krytí minimálních kapitálových potřeb více subjektů, organizovaných ve skupině jedním kapitálem. Zamezení těmto aktivitám je v podmínkách kontinentálního práva více méně záležitostí kvality právních předpisů a součinnosti jednotlivých dozorů, působících na kapitálovém trhu při jejich výkonu státního dozoru nad jednotlivými segmenty tohoto trhu.

Součinnost musí být založena na právem daných principech a musí se uskutečňovat se v právem daných mezích, není však podmínkou, aby k tomu musel vzniknout jeden orgán. Starou pravdou je, že státní dozor má být především ekonomický a účinný. Vyvážit tato dvě kritéria je problematické. Snaha o co nejekonomičtější organizaci dozoru vede ke slučování jednotlivých složek. Je však takový dozor i účinný?

Vytvořením jednotného dozoru jako jediného státního orgánu hrozí jednoznačně nebezpečí politického ovlivňování, v jehož důsledku je pak prosazováno chtěné, i když nežádoucí. Státní dozory by měly být nezávislé, obdobně jako např. NKÚ.

Domníváme se, že snaha o urychlenou nepromyšlenou cestu k jednotnému dozoru, a tedy koncentraci kontrolních činností, není v podmínkách ČR cestou ke kvalitě a účinnosti dozoru.

Z uvedených názorů by se dal učinit chybný závěr, že proces regulace kapitálového trhu se realizuje pouze v mezích daných právním řádem a prostřednictvím k tomu zmocněných státních orgánů. Nikoliv. Vedle těchto orgánů dozoru existují i další samoregulační orgány a organizace.

Samoregulace může postupem času vytvořit velmi propracovaný systém, zaručující plnou schopnost dostát závazkům s v podstatě neomezenou pojišťovací kapacitou. Takových samoregulačních sdružení existuje ve vyspělých ekonomikách řada a zákazníkovi dávají vysokou míru jistoty i etiky jednání. Bohužel, v ČR byl v důsledku zavedení centrálně řízené ekonomiky tento přirozený proces přetržen a stávající sdružení pojistitelů nebo pojišťovacích zprostředkovatelů zatím samoregulační funkci plní jen částečně.

PROCES HARMONIZACE

Úplná harmonizace českého práva v oblasti soukromého pojišťovnictví s právem ES přinese mnoho zásadních změn. Je třeba zdůraznit, že změny směřují hlavně k ochraně spotřebitele, k rovným soutěžním podmínkám na trhu a k unifikaci podmínek přístupu k provozování činností v oblasti soukromého pojišťovnictví tak, aby na základě jediného povolení šlo provozovat tyto činnosti v rámci celého trhu Společenství, tzn. jak v rámci národních trhů členských zemí EU, tak i v členských zemích Evropského hospodářského prostoru.

Zmínit se musíme především o významu a smyslu jednotného evropského pasu (single passport). EU je budována na čtyřech základních svobodách, na svobodném pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb. Podmínkou realizace těchto svobod je odstranění všech překážek, které byly v minulosti vytvořeny národním právem. Proto se v evropském právu vytvářejí právní normy (nařízení, směrnice, doporučení apod.), jimž se musí právo jednotlivých členských zemí přizpůsobit, čímž se dosahuje harmonizace podmínek v rámci celého společenství. K oblasti soukromého pojišťovnictví se váže zhruba několik desítek směrnic, z nichž nejdůležitějšími jsou tři generace směrnic platných pro životní a tři generace směrnic platných pro neživotní pojištění (viz např. internetové stránky České asociace pojišťoven).

Po vstoupení v účinnost třetí generace směrnic, tj. od 1. 7. 1994, bylo v rámci Společenství dosaženo takové harmonizace, která umožňuje plnou svobodu provozování pojišťovací činnosti společnostem se sídlem v některé zemi Společenství. Ta se odráží ve svobodě jak zakládat ve všech zemích Společenství svoje pobočky, agentury či obdobná zastoupení, tak i ve svobodě nabízet svoje služby v rámci tzv. přeshraničního obchodu, tj. bez zřizování těchto svých organizačních složek podniku, a to na základě jednoho povolení uděleného v členské zemi Společenství svého sídla a v celém rozsahu tohoto povolení.

Podmínkou je pouze oznámení záměru dozorčímu orgánu země svého sídla a země Společenství, na které má být činnost společnosti rozšířena. Výhoda je zatím platná pro pojišťovny, a přijetím připravované směrnice o pojišťovacích zprostředkovatelích by mělo dojít k rozšíření jednotného evropského pasu i na zprostředkovatele, budou-li registrováni v některé zemi Společenství.

Je logické, že jednotný evropský pas by nebyl funkční, pokud by nebyl doprovázen i principem jediného dozoru. Znamená to, že komplexní dozor nad činností licencované pojišťovny, resp. registrovaného zprostředkovatele pojištění, vykonává ten dozorčí orgán, který udělil licenci pojišťovně nebo zaregistroval osobu zprostředkovatele. Proto vznikají mezi dozorčími orgány přinejmenším v rámci Společenství dohody o spolupráci, na jejichž základě dochází k pružné výměně informací, sloužících k včasnému odhalení problémů ve společnosti tak, aby byl v co nejvíce chráněn spotřebitel nejen v zemi sídla společnosti resp. registrace zprostředkovatele, ale i v rámci celého Společenství.

Výhoda jednotného pasu s sebou nese i další zjednodušení, jako např. při splnění podmínek lokalizace kapitálu nebo majetkových účastí, kdy umístění tohoto kapitálu nebo majetku v rámci Společenství splňuje přísné podmínky stanovené směrnicemi Rady. Pro spotřebitele má velký význam např. i základní unifikace rozsahu informací, které musí ve svém rodném jazyce obdržet před uzavřením nebo během trvání pojištění, a to bez ohledu na to, o kterou pojišťovnu jde nebo jakou formou by byla nabídka pojištění učiněna.

Společenství také posiluje význam mimosoudního řešení sporů, které jsou zdlouhavé, a prosazuje urychlenou likvidaci škod s důrazem na dostupnost škodných zástupců pojišťoven. Příkladem je čtvrtá směrnice o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, která přímo nařizuje členským zemím tyto zástupce zřídit.

* * *

I přes problémy je cesta k právu ES cestou k rovným a přitom přísným podmínkám v provozování činností v soukromém pojišťovnictví, která maximálně ochraňuje spotřebitele, aniž by neúměrným způsobem zasahovala do této oblasti podnikání nebo do oblasti smluvní volnosti a rovnosti smluvních stran.

VLADIMÍR PŘIKRYL

JANA ČECHOVÁ

Související