jarvis_5c1b9d05498e6a73a35446ac.jpeg
Cesta soudkyně Jany Miklové k soudcovskému taláru nebyla vůbec přímá.
autor: HN - Honza Mudra

Neobvyklým postupem v případu okradeného kněze si pražská soudkyně Jana Miklová letos vysloužila pozornost veřejnosti. Důkazy se jí zdály slabé, čekat na došetření policie nechtěla, nařídila proto přímo během soudního řízení odposlechy. A vyplatilo se. Obžalovaná v nich prozradila, co s ukradenými čtyřmi miliony korun udělala. Akční postup soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 zatřásl zaběhlými zvyklostmi české justice. Odvolací soud jí ale dal za pravdu. "Byť to není obvyklé, trestní řád nevylučuje odposlechy ve vykonávacím řízení," připustil a její verdikt před měsícem bez výhrad potvrdil.

V uvedené kauze přitom Miklová udělala i jiný neobvyklý krok. Když si obžalovaná začala na dobu soudního jednání domlouvat návštěvy lékaře, nechtěla si to soudkyně nechat líbit. Zatímco jiní soudci jednání odročí, Miklová zavolala lékaři. Poté co jí oznámil, že u obžalované nejde o nic vážného, požádala ho, ať ženu zdrží v čekárně. Tam si ji vyzvedla soudní eskorta.

Ještě ten den vynesla Miklová rozsudek. "Když se obžalovaný těsně před jednáním opakovaně začne omlouvat pro zdravotní komplikace, je namístě prověřit, zda se nejedná o taktiku, jak řízení prodloužit," říká s tím, že na svém postupu nevidí nic zvláštního.

9 let

je Jana Miklová soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 7. Předtím byla čtyři roky státní zástupkyní na Praze 10.

2 případy

soudkyně Miklové citovala i zahraniční média. Šlo o jaderný mezisklad v Temelíně a kauzu právničky státní instituce, která trávila svoji nadřízenou projímadlem.

200 případů

musí Miklová v průměru každý rok rozhodnout. Ty jednodušší řeší trestním příkazem, nejsložitější je podle ní povolování odposlechů.

Cesta nyní čtyřicetileté soudkyně k soudcovskému taláru nebyla vůbec přímá. Pro studium práv se rozhodla až v posledním ročníku na gymnáziu, tehdy ale myslela, že zamíří do advokacie. Ke kariéře soudkyně ji nasměrovala až pozdější novinářská praxe. Na přelomu tisíciletí pracovala zhruba rok při studiu práv v tehdejších Zemských novinách. "Psala jsem tam hlavně soudničky. A právě tehdy jsem se rozhodla, že chci dělat na soudě," prohlašuje.

Promovala v roce 2001 a stala se státní zástupkyní. Na soudcovský talár si musela počkat, prezident Václav Klaus tehdy oznámil, že nebude jmenovat soudce mladší třiceti let. Dočkala se až po čtyřech letech, v roce 2010, kdy nastoupila na trestní úsek Obvodního soudu pro Prahu 7.

Od začátku měla jasno, že bude řešit trestní případy, a ne třeba civilní spory. "Proč? Trest je lepší," říká rezolutně. "Je to rychlejší, víc mě to naplňuje, člověk před sebou nevalí stovky spisů. Když pracuje, má neskončených věcí řádově kolem deseti. Přesně ví, v jaké fázi se která kauza nachází, jak vyznívají důkazy," vypočítává. Vyhovuje jí i to, že na obvodních soudech není v trestních kauzách až na výjimky specializace, a může tak dělat všechno.

Miklová je známá jako rychlá a rázná soudkyně, odvolací Městský soud v Praze jí navíc většinu rozsudků potvrdí, uvádí jeho místopředseda Jan Kadlec. Přesto si sama na jeden nepovedený případ vzpomíná. Šlo o kauzu muže obžalovaného z týrání partnerky.

"To se mi skutečně napoprvé nepovedlo," připustila. Muže tehdy zprostila. I proto, že žena před soudem nevypovídala, a ona tak podle svých slov nemohla o vině rozhodnout bez všech pochyb. Když jí odvolací soud případ vrátil, muže odsoudila. "Vyhodnotila jsem to tak, že když nebyl věcně správný zprošťující rozsudek, druhou variantou musí být odsuzující," vzpomíná. Případ pak dostala ještě napotřetí, kdy muže nakonec poslala do přestupkového řízení před obvodním úřadem.

Že se nějaký případ nepovede i vícekrát za sebou, se podle ní může stát každému soudci. "Ukazuje to, že je ta věc výjimečná, vymyká se průměru, se kterým si soudce poradí," konstatuje. Takový může být i mediálně známý případ Lukáše Nečesaného, obžalovaného z vraždy kadeřnice, který už pět let řeší Krajský soud v Hradci Králové. Kauza teď má již třetího prvoinstančního soudce a řadu protichůdných verdiktů − soudy Nečesaného nejdříve dvakrát poslaly pravomocně do vězení, ale po opakovaném zásahu Nejvyššího soudu jej dvakrát osvobodily. Už popáté je tak případ na začátku. "Je to věc opravdu těžká, když si na ní vyláme zuby více soudců," poukazuje Miklová.

Podobně se může vést člověku skoro v každém povolání. "I lékař občas narazí na pacienta, se kterým si neví rady a běžné prostředky u něj nefungují," přirovnává zkušenost soudců k medicíně.

"Nezavrhovala bych českou justici, spravedlnost, protože většinu případů je schopná projednat a také rychle rozhodnout," dodává.

Když dostane otázku na nejdrsnější případ své dosavadní devítileté kariéry, zmíní otrlost některých pachatelů u nedbalostních, tedy neúmyslných trestných činů. Nedokážou projevit lítost, upozorňuje Miklová.

"Jsou to přitom často vysokoškolsky vzdělaní lidé, jako lékaři nebo učitelé. Přestože jsou vzdělaní, dokážou překvapit tím, jak jsou chladní," vzpomíná na několik případů majitelů bytů žalovaných kvůli smrtelným otravám nájemníků oxidem uhelnatým z nevyčištěné karmy. "Je pochopitelné, že se to stane, ale nepochopitelné, že viník nedokáže reagovat lidsky, omluvit se a nabídnout odškodné. V obhajobě využívají verze o sebevraždě nebo mluví o tom, že poškození byli pod vlivem drog," říká soudkyně. Účinná lítost by přitom pachatelům mohla snížit trest. "Kdyby ji vyjádřili a pomohli pozůstalým, tak se to samozřejmě promítne. Svědčí to o osobnosti pachatele a jeho možné nápravě," konstatuje.

Naopak jiný svůj případ, který popisovala česká i zahraniční média, mezi těmi drsnými ale nezmiňuje. Šlo o kauzu zhrzené právničky Správy železniční dopravní cesty, která několik let dávala své nadřízené do pití projímadlo. Mstila se jí za to, že ji přeskočila v kariérním postupu. "Ano, to také vybočovalo. Ale u úmyslného trestného činu člověk počítá s tím, že je to rozmyšlené, připravené a odpovídá tomu i obhajoba," říká Miklová.

Do zahraničních médií se dostala ještě s jednou kauzou. Před pěti lety osvobodila muže, který čelil obžalobě pro tunelování firmy podílející se na stavbě meziskladu vyhořelého paliva Jaderné elektrárny Temelín. "Byla to blamáž obžaloby," komentuje Miklová. Mimochodem: případ před soud poslala žalobkyně Dagmar Máchová, známá z kauzy pražské Opencard, která je nyní postavena mimo službu kvůli úniku informací ze spisů.

V případě meziskladu paliva Miklová naopak došla k tomu, že je třeba řešit mnohem závažnější podezření, kterým se ale Máchová vůbec nezabývala. Zakázka za 1,5 miliardy korun na stavbu meziskladu byla podle soudkyně zmanipulována a provázela ji korupce, na níž se nejspíš podílel bývalý poslanec a vedoucí Úřadu vlády z počátku 90. let Jiří Kovář (ODS). Právě ten přitom na svého bývalého společníka podal trestní oznámení.

"Šlo o specifický případ jak rozsáhlostí, tak charakterem trestné činnosti i výší škody," připouští Miklová, která podala podnět, aby vrchní státní zastupitelství možnou korupci prošetřilo. To, že se role údajného poškozeného a obžalovaného prohodí, není podle ní nijak výjimečné. "Bývá to výsledek manipulace s důkazy," říká soudkyně.

Ročně jí na stůl přistane asi 200 věcí − takřka jeden případ denně. "V mé práci ale nejde jen o souzení. V přípravném řízení rozhoduji o vzetí do vazby, o propuštění z vazby nebo vydávám příkazy k domovním prohlídkám," popisuje. Časově nejnáročnější je podle ní povolování odposlechů. "Dělá se to v tajné místnosti, nelze nic kopírovat, musíte všechno přeformulovat a napsat si sám. To je časové náročné," vysvětluje.

Dvě stovky případů ročně představují 200 negativních příběhů. S takovým množstvím špatnosti se v každodenním běhu setká málokdo. "Samozřejmě je to zátěž a je nutné se s tím vyrovnat," připouští Miklová, ale zároveň říká, že ji práce naplňuje. "Možná mě to ovlivňuje. Když vidím situaci podobnou té, kterou jsem řešila, bliknou mi výstražná světýlka, aby se něco podobného nestalo v tom běžném životě," říká.

A sleduje, jak dopadnou její případy? Třeba když si nebyla stoprocentně jistá, zda rozhodla správně, a chce vědět, jak to vidí odvolací soud? "Nemůže se stát, abych si při vyhlášení rozsudku byla něčím nejistá. Pokud bych měla pochyby, tak bych měla obžalovaného zprostit," poukazuje na jednu z hlavních zásad soudce. "Když se nakonec rozhodnu a vyhlásím rozsudek, jsem si jistá rozhodnutím i všemi cestami, které k němu vedly," konstatuje.

Když jí odvolací soud verdikt zruší, nastuduje si, co jí vytýká. "U potvrzujících usnesení ale čtu většinou jen podstatný odstavec na závěr. Ale rozhodně je nestuduji pečlivě," připouští.

Na obvodním soudě se ale její kariéra právě uzavírá. Rázné soudkyně si všimli na Městském soudu v Praze, kam od ledna nastupuje jako posila trestního úseku.

Její současný šéf Roman Podlešák, předseda Obvodního soudu pro Prahu 7, připouští, že Miklová bude chybět. "Vždycky, když odchází dobrý soudce, nepouštíte ho rád. Ona si ale kariérní růst zaslouží. Městský soud potřebuje posily a kdo jiný by tam měl jít než ona?" prohlašuje. "Je velice energická, s tahem na branku, pracovitá a odborně na výši," vypočítává.

Stejné vlastnosti zmiňuje i místopředseda Městského soudu v Praze Jan Kadlec, když říká, proč si Miklovou vyhlédli. Doporučili ji kolegové z odvolacího senátu. "Viděli, jak píše rozsudky, jak je rychlá a jak málo věcí jí odvolačka vrací. I to, jakou má schopnost zvládnout větší objemy spisů," říká. Poukazuje na to, že právě u jeho soudu se řeší nejzávažnější věci z celé republiky − zejména z oblasti hospodářské kriminality. Miklová bude muset řešit mnohem závažnější případy než dosud.

"Je to obrovsky náročné na nastudování. Je tu řada mediálních věcí a řízení se tu musí mnohem pevněji vést," říká. Zmiňuje například korupční kauzy bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha (ČSSD) a obstrukce, které jsou s ní spojeny. "Řada soudců se tomu tlaku nechce vystavovat a po celou kariéru zůstane raději na obvodním soudě," cení si ochoty Miklové postoupit výš.

Rázná pražská soudkyně zatím neví, jakou bude mít u vyšší instance specializaci. "Počítám, že budu dělat všechno, ale samozřejmě je mým snem soudit násilnou trestnou činnost. Třeba i proto, že ty spisy jsou perfektně zpracované," vysvětluje.

Řešit hospodářskou trestnou činnost ji naopak láká nejméně. "Otázek je tam tolik, že je potřeba se oprostit od potřeby odpovědět na každou z nich," říká. "Zatímco vražda bude vraždou vždycky, u hospodářské trestné činnosti se to neustále mění. Jak se vyvíjí ekonomika a společnost, mění se i způsoby spáchání zločinu a jsou stále nové fígle," uvádí.

S postupem výš se nabízí otázka, zda Miklová bere soudnictví jen jako profesi, nebo má i touhu pomoci napravit svět. "Je to určitě poslání a je k tomu třeba tak přistupovat. Každý den uděláte své a s nějakým pocitem odcházíte domů. Musíte to dělat poctivě, aby se člověk mohl i po letech sám sobě podívat do očí ve vztahu ke každé kauze," konstatuje.

jarvis_5c1b9d05498e6a73a35446b0.jpeg
Soudkyně Jana Miklová
Ilustrace: Jindřich Janíček
Autoři: Marek Pokorný