jarvis_5bc72271498e3216c7872bae.jpeg
Exkluzivní panelové debaty, která se aktivní formou věnovala fenoménu insolvencí, se mimo jiné zúčastnili (zleva) Michal Žižlavský, Lukáš Zrůst a Eva Hepperová.
autor: Radek Vebr

Ministerstvo spravedlnosti má vážné pochybnosti o tom, zda všichni insolvenční správci mají dostatek vybavení a zaměstnanců na to, aby mohli správně pracovat. Alarmující výsledky kontrol proto promítlo do vyhlášky, která mimo jiné stanovuje, kolik zaměstnanců a s jakým vzdě­láním musí správce mít. Rovněž zakazuje sdílení pracovníků více správci. Jenže vyhláška narazila u Legislativní rady vlády a samotné správce polarizovala na dvě názorové skupiny.

Insolvenční správce hraje důležitou roli jak při řešení úpadku společností, tak osobních bankrotů. Jak ovšem ukázaly kontroly z ministerstva, na některých pobočkách se dlužníkům a věřitelům nemusí dostat odpovídajícího servisu. Problém je hlavně na takzvaných sdílených provozovnách, kde se mnohdy o kancelář dělí i desítky insolvenčních správců.

"Často naši kontroloři nikoho na adresách sdílených provozoven nezastihli nebo tam byl jen někdo, kdo ani přesně nevěděl, pro jakého z těch insolvenčních správců, kteří v budově sídlí, pracuje," popisuje náměstek ministra spravedlnosti Michal Franěk. To by se ale v profesi, která je sice podnikatelská, ale do určité míry plní i funkci veřejné instituce, stávat nemělo.

Plán vlády na stanovení pravidel pro personální a materiální vybavení správců, který měl znemožnit i sdílení provozoven, proto přivítala Česká asociace věřitelů i správcovské korporace, v nichž pod jednou hlavičkou pracuje více společníků.

Naopak ti správci, kteří fungují samostatně, ho ostře kritizují. "Tady jde o to, aby i správci, kteří nemají velké personální a materiální zázemí, mohli na běžné činnosti sdílet náklady, to znamená náklady na kancelář, náklady na prostou jednoduchou administrativu, která nemá přesah do odborné kvalifikované práce," vysvětluje předsedkyně Unie spolků insolvenčních správců Eva Hepperová. Navrhovanou regulaci považuje za nepřiměřený zásah do podnikání správců. Ti se teď musí o živobytí "bít" více než dřív. Počet návrhů na insolvence totiž v posledních letech klesá − oproti roku 2013 se propadl téměř o dvě pětiny −, což zostřuje konkurenci. A právě počet provozoven, které správce má, má zásadní vliv i na počet případů, jež dostane na starost, a tím pádem i na výši jeho výdělku. "Měsíčně každý dlužník musí insolvenčnímu správci odevzdávat tisíc korun," uvádí příklad z oblasti osobních bankrotů ředitel Poradny při finanční tísni David Šmejkal.

Novou regulací chce stát znemožnit hlavně sdílení provozoven. Ty ale malým insolvenčním správcům pomáhají zvládat náklady.

Obstát ve zostřeném konkurenčním boji se víc daří korporacím. Ty totiž obvykle mají zastoupení v každém z osmi soudních krajů. Samostatní insolvenční správci si pak sdílením provozoven snaží své postavení na trhu alespoň trochu vylepšit. Jak ale ukazují zkušenosti některých neziskových organizací, ne vždy je to ku prospěchu. "Já to vnímám jako takové krabice. Když tam s dlužníkem přijdeme, je tam správce, který tam právě přijel s přenosným počítačem, má tam maximálně stůl, židli," říká o svých zkušenostech se sdílenými provozovnami terénní pracovnice organizace Člověk v tísni Zita Prokešová.

Podle názoru ministerstva spravedlnosti i některých insolvenčních správců navíc sdílené provozovny stojí na hraně zákona. "Ti, kdo se spojí jen přes virtuální asistentky a tváří se jako jeden celek, v podstatě jen vytvářejí fikci, kterou zákon nezná," míní předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců Michal Žižlavský. Na rozdíl od korporace spolu totiž správci ve sdílené provozovně nejsou nijak právně propojení, neodpovídají například vzájemně za svá pochybení, jako je tomu v korporaci.

Exodus malých

Problém je ale v tom, že vyhláška dopadne i na ty samostatné správce, kteří v žádné sdílené provozovně nepracují. I oni totiž budou muset splnit stejné podmínky na počet zaměstnanců, jejich kvalifikaci i vybavení. A to je podle některých chyba. Podle zkušeností z terénu totiž spolupráce s menším správcem bývá pro dlužníka, který často tápe i v samotném průběhu oddlužení, přívětivější. "Menší správci se jim v tom víc věnují, poskytnou jim podporu, mluví s nimi o tom," říká Prokešová.

Pracovní komise Legislativní rady vlády pro veřejné právo pak ministerstvu vytkla například to, že zaměstnance zavazuje k mlčenlivosti, ačkoliv zákon podobnou podmínku nestanoví ani pro samotné insolvenční správce. Taky pravidla pro stanovování počtu zaměstnanců nebo požadavky na jejich vzdělání by měly být v zákoně.

Ministerstvo se proto rozhodlo pro rošádu. Některé podmínky z vyhlášky, mezi něž patří požadavek na vzdělání a zákaz sdílení pracovníků mezi správci, nechalo "přilepit" k připravované takzvané oddlužovací novele insolvenčního zákona prostřednictvím poslaneckého pozměňovacího návrhu. "My respektujeme připomínky Legislativní rady vlády a dospěli jsme k názoru, že je lepší některé požadavky vložit přímo do zákona," vysvětluje Franěk.

Tím ale podle kritiků ministerstvo ještě přililo olej do ohně. Hrozí, že menší správci začnou kvůli novým podmínkám z branže odcházet. A to není dobrá zpráva, zvlášť ve chvíli, kdy stejná novela má správcům přidat práci. V plánu totiž je zmírnění požadavku na procento splacených dluhů, což má osobní bankrot otevřít většímu počtu dlužníků.

Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Právní rádce.