jarvis_5bcf4278498e3216c7d83c41.jpeg
Agnieszka Wardaková je polská právnička a partnerka v advokátní kanceláři Dentons. Je expertkou na oblast korupce.
autor: HN - Lukáš Bíba

Hájení práv homosexuálů nebo kauza blogera, který byl za svůj blog pokutován. To jsou jedny z případů, kterým se věnuje polská právnička Agnieszka Wardaková v globální advokátní kanceláři Dentons. Pro bono by podle ní mělo mít jasný koncept a zaměřit se právě na strategické litigace, tedy soudní spory, jejichž vyřešení může změnit společenské poměry.

HN: Ve své praxi se věnujete mimo jiné strategickým litigacím. Co tato oblast pokrývá?

Strategická litigace znamená, že se snažíte o dalekosáhlý dopad určitého typového případu na podobné situace tím, že takový případ dotáhnete k rozsudku či rozhodnutí, které nastolí precedent.

HN: Můžete uvést nějaký příklad?

Před několika lety jsme zastupovali trestní případ blogera, který býval aktivista Solidarity. V roce 1982 byl odsouzen k odnětí svobody za ilegální vydávání tištěných novin. Média byla tehdy zcela pod kontrolou komunistické strany, proto byl odsouzen. Po 30 letech, kdy již v Polsku komunismus nevládne, byl obviněn za stejný skutek, a to za psaní osobního blogu.

Agnieszka Wardaková (47)

Agnieszka Wardaková je polská právnička a partnerka v advokátní kanceláři Dentons. Je expertkou na oblast korupce a v rámci litigačního týmu se věnuje strategické litigaci v oblasti lidských práv. Za své pro bono poradenství byla letos nominována Mezinárodní advokátní komorou na post pro bono právníka roku.

HN: Jak to?

V blogu komentoval aktivity regionální správy. Ta tvrdila, že blog musí být registrován stejně jako tištěné noviny. Byl tedy obviněn za to, že blog neregistroval. Soud prvního stupně ho odsoudil, ale po odvolání jsme zvítězili. O to emotivnější byl fakt, že odvolací soud sídlil hned vedle budovy vězení, kde byl bloger před 30 lety za tentýž trestný čin vězněn. Byl to tehdy můj první podobný případ a v té chvíli jsem se rozhodla, že rozhodně stojí za to být součástí případu, který má vliv na právo v celém státu a přináší spravedlnost.

HN: Podařilo se vám přístup soudů změnit?

Zdá se, že jsme to dokázali. Měli jsme totiž asi pět podobných případů a ve všech jsme uspěli. Tudíž příště, až se objeví podobná kauza, na tyto případy odkážeme a to je pravý význam strategické litigace.

HN: Je podle vás třeba cílit strategickou litigaci v Polsku právě na svobodu slova, nebo jsou ve hře i jiné oblasti lidských práv?

Svoboda slova je jen jedna z oblastí, o které se zajímáme. Ale případy svobody slova jsou mi velmi blízké, a řešíme proto také případy projevů nenávisti. Ty se nyní v Polsku i v celé Evropě vyskytují hojně. Proti migrantům, homosexuálům, Židům a dalším.

HN: Máte nějaký příklad i mezi těmito případy?

Nyní začínáme s velkým případem, který se týká projevů nenávisti vůči homosexuálům. Ti byli v mnoha případech vysoce postavenými politiky nazýváni jmény, která je výrazně dehonestují. A to je přece strašné. Nemůžete nenávidět někoho, protože miluje někoho jiného než vy sám. Dále zažíváme útoky na židovskou obec, která je v Polsku extrémně malá. A občas se objeví případ, kdy se antisemitské projevy nenávisti snaží vyvolat násilnou akci.

HN: U soudů se menšinám ochrany nedostává?

Případy se často rozhodují na opravdu humorných základech, jako například ve velmi známém případě, ve kterém katolický kněz kázal velmi nenávistným způsobem proti židovské obci, státní zástupce věc neprošetřil, protože dle svých slov nenašel Žida, který by mohl být slovy kněze dotčen. Ale ani po někom takovém nepátral. Samozřejmě rozumím tomu, že nejde o případ posílání lidí do pracovních táborů a na světě se objevují daleko závažnější případy, ale ty začínají právě u vzájemné netolerance. Začínáte s nenávistí a můžete skončit zabíjením. Ale mimo tyto případy se věnujeme například právům neslyšících.

HN: Dostávají se některé z případů, které zastupujete, až k Evropskému soudu pro lidská práva?

Ano. Řešíme třeba případ básníka, který změnil text státní hymny, aby vyjádřil nesouhlas s antiimigrační politikou naší země. V novém textu imigranty do Polska zve. Básník byl obviněn ze zneuctění národní hymny, což je delikt. Pokud ho spácháte jednou, zaplatíte 200 zlotých, pokud stokrát, skončíte ve vězení.

HN: Je běžné, že za podobné jednání jsou v Polsku udělovány pokuty?

Právě že ne. V případě populárních zpěváků, kteří udělali to stejné, se nic nestalo. Básník by měl mít přitom stejné právo umělecky se vyjádřit. Ale tento muž je nějakým způsobem spojený s opoziční stranou, protože píše také do novin, které se hlavnímu proudu nelíbí. Takže byl obviněn. Zatím jsme nebyli úspěšní, protože pokutu dostal a odvolací soud nám nedal za pravdu, ale nyní se případ dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva. Tam jej, doufáme, obhájíme.

HN: Takže stát nebyl nestranný?

Podle mě ne. Nevzal také v potaz, co je důvodem umělecké tvorby. A to mě velmi zasáhlo. Protože pokud budeme stíhat naše básníky za umělecká vyjádření, kde skončíme?

HN: Je podle vás rozdíl mezi kvalitou pro bono právního poradenství v západních a východních zemích?

Myslím, že Západ doháníme, ale je pravda, že v některých oblastech jsme ještě tak nějak pozadu.

HN: V jakých?

Ve většině západních zemí, například ve Velké Británii a USA, vyžadují advokátní komory od advokátů poskytování určitého počtu hodin pro bono poradenství. Proto se také hodně diskutuje o tom, zdali bychom neměli zavést něco podobného. Na jednu stranu by se dobrovolná činnost změnila v závazek, na druhou stranu je jednodušší najít dobrovolníky ve chvíli, kdy vědí, že stejně musí pro bono pracovat. Je potom jednodušší vytvořit v takové společnosti určitou efektivní strukturu.

HN: Je v souvislosti s justičními reformami v Polsku role pro bono aktivit ještě důležitější než v minulosti?

Je to velmi důležité a můj zcela první případ strategické litigace byl před mnoha lety případ devíti soudců, kteří nebyli prezidentem Lechem Kaczyń­ským jmenováni do funkce i přesto, že již prošli všemi potřebnými kroky ke jmenování. To byl úplně první případ, kdy prezident v Polsku interpretoval svoje ústavní pravomoci ve směru, který mu umožňoval soudce nejmenovat. Tento případ jsme vzali bez větší naděje na úspěch. A také jsme neuspěli. Nebyl způsob, jak prezidenta zažalovat, v Polsku nebyl žádný precedent pro to, jak vykládat prezidentské ústavní pravomoci.

HN: Takže nebylo možné vyhrát?

Tehdy ne, ale věděli jsme, že přijdou další případy. Většina těchto soudců nakonec uspěla. Znovu absolvovali celý proces a nový prezident je jmenoval, ale pro některé z nich to byl konec kariéry. Ti, kteří se rozhodli najít si jinou profesi, i když už nechtěli bojovat za právo stát se soudcem kvůli sobě, říkali, že chtějí soudní spory vést kvůli všem kolegům, kteří přijdou po nich. Případ se nakonec dostal k Evropskému soudu pro lidská práva. A byl to první případ, kdy jsem si uvědomila, že není vždy důležité vyhrát, ale jít za tím, čemu věříme.

Autoři: Lukáš Šikel