jarvis_5bbcda37498e3216c7273a31.jpeg
Soudkyně Ivana Hrdličková patří mezi nejúspěšnější české právničky. Už tři roky předsedá Zvláštnímu tribunálu pro Libanon, který se jako jediný na světě věnuje terorismu.
autor: HN – Honza Mudra

Světová soudcovská esa v Haagu z ní byla zprvu rozpačitá. Dnes patří soudkyně Ivana Hrdličková mezi nejúspěšnější české právničky na světové scéně. Už tři roky předsedá Zvláštnímu tribunálu pro Libanon, který se jako jediný na světě věnuje terorismu, a to bombovému útoku na premiéra Rafíka Harírího z roku 2005. Kromě něj bylo zabito dalších 21 osob. V hlavním případu jsou přitom obviněny čtyři osoby, které se dosud nepodařilo zatknout, a řízení tak probíhá v jejich nepřítomnosti. "Teď lze říct, že hlavní případ spěje ke svému konci. Máme za sebou poslední fázi práce senátu prvního stupně. Byly závěrečné argumenty prokurátora i obhajoby. Soudci se tak radí a brzy bude rozsudek," říká v exkluzivním rozhovoru pro HN Hrdličková.

HN: Nejste jako předsedkyně tribunálu zklamaná, že se ještě nerozhodlo? Třináct let po útocích?

Nevyjádřila bych to jako zklamání. Rozhodně však nechci tvrdit, že tribunál pracuje velmi rychle. Pomalost je ale bolestí i všech ostatních mezinárodních tribunálů.

HN: Čím je to dáno?

Řadou věcí. Jednou z nich je těžkopádný mechanismus, který je nastaven. Některé věci prostě urychlit nejdou. Chci ale rozhodně zdůraznit, že mezinárodní trestní spravedlnosti jako institutu věřím. Současně si myslím, že očekávání, která se na ni před lety upnula, byla nerealistická. Ta očekávání zkrátka nemohou být splněna.

Ivana Hrdličková

Soudkyní je od roku 1990. Dříve působila u Krajského soudu v Hradci Králové či Vrchního soudu v Praze. Členkou Zvláštního tribunálu pro Libanon je od roku 2012. V roce 2015 se stala jeho předsedkyní.

HN: Například?

V otázce efektivity, financí a rychlosti. Jako soud máme 460 zaměstnanců. Pomohlo by například, kdyby apolitický a velmi masivní útvar správy soudu sloužil více institucím. Takové řešení je ale velmi idealistické.

HN: Je vůbec ještě zájem mezinárodního společenství na dořešení atentátů z roku 2005?

Je, i když časový faktor hraje samozřejmě obrovskou roli. Přesto když jsem byla v roce 2015 jako nově zvolená předsedkyně soudu na oficiální návštěvě v Libanonu, byla jsem až překvapena, jak moc je to ve společnosti živé téma. V těchto dnech, kdy se blíží potenciální rozhodnutí, tím Libanon opět hodně žije. Je to přitom strategické a významné nejenom pro Libanon, ale pro celý Blízký východ. Spousta lidí čeká na rozhodnutí i na jeho zdůvodnění.

HN: Na Blízkém východě je přitom silné napětí. Může rozhodnutí tribunálu přinést komplikace?

Nelze očekávat, že bude celá veřejnost s rozhodnutím spokojena, ať už bude jakékoliv. Tak to prostě je.

HN: Co byste nechtěla, aby se po vyhlášení rozhodnutí stalo?

Spíš to obrátím na pozitivní linku. Mandát soudu i soudců je tříletý, aktuálně do konce února 2021. Přála bych si, aby tribunál skončil soudním rozhodnutím, které bude takové, že přinese vysvětlení událostí. Přála bych si také, aby z dočasné činnosti tribunálu vzniklo "ponaučení". Dříve nebo později se může stát, že nějaký tribunál vznikne. Mohl by se tak inspirovat našimi zkušenostmi a být efektivní − jak svou strukturou, tak mandátem.

HN: Zpět k mezinárodnímu společenství. Je pro něj uzavření tohoto případu stále klíčové?

Někdy více, někdy méně. Jsme první soud, který se zabývá terorismem. A to je ožehavé téma. Jedním z důvodů je, že neexistuje oficiálně akceptovaná definice terorismu. Je složité terorismus dostat na mezinárodní úroveň.

HN: Přitom je terorismus stále častějším tématem.

Ano. Mezinárodní rozhodnutí, které stanoví, že terorismus není akceptovatelný, je vhodné. Nesmíme zapomínat ani na poškozené z toho trestného činu. Máme relativně velkou možnost jejich aktivní účasti. Je to poprvé, kdy to jde.

HN: Přesto ten vzkaz teroristům asi nebude tolik důrazný, třináct let po útocích…

Není pochyb o tom, že čím rychlejší je spravedlnost, tím lépe. Současně si myslím, že pozdě je lépe než nikdy. Vezměte si třeba, že předloni Evropská unie rozhodla o zřízení zvláštních senátů pro válečné zločiny spáchané členy povstalecké Kosovské osvobozenecké armády během ozbrojeného konfliktu v Kosovu koncem 90. let. To samozřejmě není omluva toho, že náš proces trvá tolik let.

HN: Proč jste ale dodnes jediný mezinárodní soud, který se věnuje terorismu? Útoků bylo od roku 2005 nespočet.

Pro vznik tribunálu je potřeba politické vůle. Vím, že se různé země snaží vytvořit mezinárodní tribunál pro terorismus. Snahy tu jsou. K výsledku je ale potřeba buď dohody řady zemí, nebo rozhodnutí prostřednictvím OSN.

HN: V jednom ze svých článků na internetu jste se věnovala tématu postavení žen v justici. Zhodnotila jste, že česká justice je feminizována dostatečně. Jaká je ale jejich úloha?

Je obdobná jako úloha žen ve společnosti. Jde o otázku rovnováhy. Stále se dostávám k tomu, že jsou země, kde ženy nemohou být vůbec soudkyně, anebo například působí pouze na nejnižších stupních. Protože je potřeba mít rovnováhu ve společnosti, nemělo by docházet k extrémům. Nejde ale striktně jen o přesná čísla a procenta.

HN: Jak na to?

Považuji za ideální třeba vybalancované senáty. Když jsem přišla do Haagu, byla jsem v senátu jediná žena na pět mužů. Byli rozpačití. Nevěděli, jak se ke mně chovat. Za krátkou dobu ale zhodnotili, že jim to nabídlo jiný pohled. I když jim skončil pánský klub, který měli do té doby…

HN: Takže je to téma i pro mezinárodní soudy?

Byly úvahy o tom, že pokud je v senátu alespoň jedna žena, má to obrovský vliv na pocity obětí válečných zločinů, které zažily například znásilnění. Současně má vliv spousta jiných faktorů, jako jsou například životní zkušenosti. Nerada bych to zjednodušila na jediný prvek, a to pohlaví.

HN: Zažila jste diskriminaci kvůli tomu, že jste žena?

Musím říct, že ne. Ale když jsem byla v roce 2015 zvolena předsedkyní, řada mých mužských kolegů se s tím musela vypořádat. To samé bylo při mé první oficiální návštěvě v Libanonu, pro mnoho oficiálních míst to bylo překvapení. Vše se postupně vyřešilo a problém nenastal.

HN: A co česká justice? Je potřeba otevírat dveře ženám?

Je to potřeba. Podívejte se třeba na Ústavní soud, kde jsou z patnácti soudců jen dvě ženy. Nepanuje tam plná rovnováha.

HN: Pomohly by podle vás kvóty? Minimálně pro vedoucí pozice v justici?

To je ožehavé téma. Člověk musí být především odborník, to je prvořadé. Až pak se bavme o tom, zda jde o muže, nebo ženy. Pokud máte stejnou kvalitu odborníků, pak by se pohlaví mohlo zohlednit. Přesto by bylo nebezpečné dívat se jen na čísla.

Autoři: Jaroslav Kramer