Michal Rybář v roce 1995 odkoupil pozemek bývalé cihelny v Nehvizdkách u Prahy, na kterém chtěl postavit novou továrnu na plastové trubky.
Michal Rybář v roce 1995 odkoupil pozemek bývalé cihelny v Nehvizdkách u Prahy, na kterém chtěl postavit novou továrnu na plastové trubky.
autor: HN – Vojtěch Marek

Podnikatel Michal Rybář nemá nárok na odškodné za to, že mu stát před více než dvaceti lety bez náhrady vzal několikahektarový pozemek, který si několik let předtím koupil a zaplatil. Soud, u kterého v úterý 75letý muž požadoval odškodné, sice připustil, že stát pochybil a poškodil jej, nárok na odškodné ale přesto nepřiznal.

"Je nepochybné, že se stala nespravedlnost. Bylo zde zároveň neoddiskutovatelné pochybení státu," uvedl soudce Krajského soudu v Praze Filip Havrda. Podle něj však není příčinná souvislost mezi tím, že přišel o pozemek, a problémy, které Michalu Rybářovi následně vznikly včetně více než stomilionové škody.

"Za třiadvacet let své praxe jsem se nesetkal s tím, aby soud řekl, že je to absolutně nespravedlivé rozhodnutí a na druhou stranu, že je právně v pořádku. To je prostě protimluv. Věc je buď kulatá, nebo hranatá, ale nemůže být obojí najednou," kroutí nad verdiktem hlavou Rybářův advokát Václav Vlk.

Celý příběh začal v roce 1992, kdy stát vydal v restituci sedmihektarový pozemek bývalé cihelny v Nehvizdkách u Prahy. Ten v roce 1995 odkoupil Michal Rybář, který zde chtěl postavit novou továrnu na plastové trubky – dosavadní provozovna mu byla malá.

Rybář se v minulosti živil jako instalatér a na svém kontě má desítku patentů a průmyslových vzorů. Setkal se s nimi prakticky každý, kdo má doma šedé novodurové trubky. Právě on je začal jako jeden z prvních ještě v Československé socialistické republice vyrábět a používat i díky svému patentu, jak je na sebe napojovat.

Jenže vzápětí musel místo rozšíření továrny bojovat o přežití. Stát s odstupem let zjistil, že jednomu z restituentů vydal pozemek neoprávněně – a začal jej požadovat zpět. A soudy mu daly za pravdu. To, že restituce byla neoprávněná, potvrdil i soud, o kterém Rybář vůbec nevěděl. O procesu se dozvěděl až v roce 1998, kdy byl definitivně vynesen verdikt. "Už v roce 1996 probíhal za mými zády soudní spor, týkající se mého vlastnictví. A to aniž bych byl přizván jako jeho účastník," konstatuje.  

I tento postup byl podle soudce Havrdy právně v pořádku, protože v první fázi nebyl on sám žalovaným, byť šlo v té době už o jeho majetek. "To nic nemění na tom, že prostou lidskou slušností je, že pokud chci někoho žalovat, tak mu to řeknu, a zároveň mu řeknu, proč ho chci žalovat," dodal nicméně Havrda.

Pro Rybáře se tak ale roztočila spirála. Firma, jež měla v té době obrat ve stovkách milionů korun a zaměstnávala 150 lidí, přežila jen díky tomu, že Rybář získal úvěr od německé banky. Musel ale propustit většinu zaměstnanců a pod cenou rozprodat část dalšího majetku, například i maloobchodní síť vlastních prodejen, kterou krátce předtím vybudoval.

Celý spor trvá neuvěřitelných dvacet let – a to i kvůli chybám soudů. Ty totiž zpočátku žalobu pana Rybáře odmítly s tím, že ji špatně formuloval. Až po letech sporů pak Nejvyšší soud konstatoval, že první žaloba byla v pořádku a naopak chyboval soud, který ji odmítl.

V roce 2014 svitla Michalu Rybářovi naděje. Prvoinstanční soud mu přiznal část přímé škody – 14,5 milionu korun jako hodnotu areálu, o který bez náhrady přišel. "Vznik této škody je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním státu," konstatoval soudce Roman Fremr.

Rozhodnutí o zbývajících 124 milionech korun ušlého zisku (mimochodem, k této sumě došel znalecký posudek, který si nechalo udělat ministerstvo financí) pak odložil do doby, než odvolací soud pravomocně potvrdí první část verdiktu.

Jenže odvolací soud verdikt zrušil s tím, že podle něj příčinná souvislost neexistuje, což následně potvrdil i Nejvyšší soud. Soudy tak začaly rozhodovat znovu a byly vázány posledním názorem Nejvyššího soudu.

Rybář dnes vysvětluje, že mu nejde o peníze, ale o princip a hlavně to, aby se mu stát omluvil. "Říkal jsem, že se klidně spokojím s odškodněním ve výši jedné koruny, jen když stát připustí chybu a omluví se," říká Rybář. Ten totiž nakonec firmu na výrobu trubek vzkřísil z mrtvých a v roce 2009 ji prodal nadnárodnímu koncernu Pipelife. Část utržených peněz vložil do dalšího podnikání.

Kromě několika ocenění za jeho vynálezy jej také nadace VIA zařadila na seznam filantropů, kteří pomáhají svému okolí. Rybář totiž výrazně přispívá i na charitu. Platí například výcvik asistenčních psů a sám navíc zaměstnává handicapované.

Stát za jeho postup a neochotu, byť jen k omluvě, zkritizoval i soudce Havrda. "Pro odvolací soud je zcela nepochopitelné, že stát nebyl ochoten a není ani nyní ochoten se panu žalobci omluvit za všechny komplikace, které mu způsobil, byť to řízení dopadlo, jak dopadlo," konstatoval. Ten sám chtěl původně alespoň rozhodnout, aby stát panu Rybářovi zaplatil náklady řízení za celých 21 let, které jdou do milionů. Zjistil ale, že ani to mu procesní předpisy neumožňují, když byl Rybář zcela neúspěšný. Nakonec tedy alespoň rozhodl, že byť prohrál, nemusí Rybář hradit náklady státu.

Je však pravděpodobné, že i když toto úterý padl pravomocný verdikt, tak případ nekončí. Sám Rybář zvažuje, že opět podá dovolání k Nejvyššímu soudu a případně se obrátí i na Ústavní soud. "Nežiju křivdou, ale chtěl bych vědět, kde má člověk to právo," říká. Je přitom pravděpodobné, že se kvůli svému zdravotnímu stavu případného dalšího rozhodnutí již nedožije.

Autoři: Marek Pokorný