Lukáš Klee
Lukáš Klee
autor: Honza Mudra

Na mezinárodním poli smluv pro realizaci staveb existují již více než půl století mezinárodní smluvní standardy FIDIC. K čemu jsou dobré?

Díky standardům je jasné, co je normální. Investoři nemusí složitě vymýšlet pořád něco nového, jako je to dnes v Česku běžné. Při každé nové zakázce si pokládají otázku, co dají do smlouvy. A to je zjevně nesmyslné a drahé.

Proč?

Proč to dělat, když jde pokaždé zhruba o to samé? Ale ještě větší problém je, že když dochází k neustálému vytváření kontraktů na míru, tak není jasné, co je normální. Pokaždé přichází někdo s tím, že vymyslel něco nejlepšího. Což se může stát pouze výjimečně.

Standardy FIDIC fungují dobře?

Červená a žlutá kniha, smlouvy z roku 1999, jsou dobré. Hodně se povedly, a těší se díky tomu i popularitě. Důležité je, že je píšou stavaři, kteří rozumí projektovému řízení, mají za sebou spoustu staveb, a pomáhají jim u toho ti nejlepší stavební právníci.

Co upravují?

U červené knihy poskytuje projektovou dokumentaci a soupis prací jako podklad pro ocenění objednatel. U žluté zhotovitel. Často dávám příklad, že u žluté určujete, že chcete třípatrový čokoládový dort s třemi procenty tuku, protože chcete být hubený, u červené řeknete "zapni troubu, předehřej na 160 stupňů, vezmi 3 vejce" a tak dále. Jde o recept od začátku do konce a podle něj zhotovitel stavbu postaví. U žluté pouze řeknete, že chcete výsledek s určitými parametry, zhotovitel ho vyprojektuje a postaví.

Která z nich se používá v České republice více?

Zatím červená, ale žlutá kniha, tedy přístup, kdy projektuje zhotovitel, se u nás začíná používat stále více. Bude podle ní stavět například i NKÚ svoje nové sídlo.

Proč?

Nést odpovědnost za projektovou dokumentaci a riziko projektanta je pro veřejné zadavatele v České republice náročné, chtějí ji přenést na zhotovitele. Dalším důvodem je teoretická časová úspora.

Takže se žlutá kniha FIDIC používá jako preventivní opatření? Je to tak správně?

Bylo by lepší, kdyby důvodem bylo něco jiného. U těchto takzvaných design-build projektů jde totiž o dobrou myšlenku hlavně kvůli tomu, že stavební firmu necháte myslet a spolupracovat s projektantem, podporujete dodavatele v jeho nápadech, podporujete inovaci a invenci.

Vznikají v současné chvíli i české standardy?

Ano, chystáme je v rámci koncepce BIM v České agentuře pro standardizaci a na ministerstvu průmyslu a obchodu.

Jak budou vypadat?

Ať se podíváte kamkoli do vyspělého zahraničí, je ve stavebních standardech zhruba to samé jako v mezinárodním standardu FIDIC. Při vytváření českého standardu nebudeme objevovat Ameriku, ale navážeme i na to dobré u nás.

Jsou standardy v zahraničí běžné?

Ve vyspělém světě jsou všude. Podle existence stavebních smluvních standardů poznáte vyspělý stát od rozvojového. My jsme na dobré cestě.

Je ta cesta klikatá?

Ano, ale teď to vcelku ujde. Po standardech je společenská poptávka. Bez ní by vlastně nešlo něco tak systémového prosadit.

Jaký budou mít vliv na obor stavebnictví?

Budou přínosem. Investoři budou mít k dispozici řešení a nebudou muset vymýšlet pokaždé něco nového, navzájem odlišného. Jeden přístup je, že se ze standardů stane zákon jako v Německu. V Rakousku je to norma, něco jako ČSN (česká soustava norem, pozn. red.). Ve Skandinávii je to pak společenský konsenzus.

Nebylo by lepší zavést standardy na úrovni zákona?

Mně se líbí, když lidi používají standardy proto, že chtějí. Když je někdo přikáže, může za dva roky přikázat něco jiného.

Jak probíhal proces přijímání standardů v jiných státech? Byly někde lidmi odmítnuty?

Když se zeptáte Fina, jak se staví ve Finsku, řekne, že podle finských standardů. Moc argumentů proti standardům opravdu není, je to přirozená evoluční věc. Všude k tomu postupně dospějí.

Vzniká ze standardů FIDIC hodně sporů?

Stavebnictví je obecně náchylné ke sporům. To úplně nesouvisí s FIDIC. Myšlenka, že smlouva za lidi postaví stavbu, je naivní. Stejně jako myšlenka neprůstřelné smlouvy. Je to až úsměvné. Velké projekty jsou rizikové. Když si koupíte mobilní telefon, tak je to něco jiného, než když stavíte jadernou elektrárnu nebo dálnici. Spousta lidí si myslí, že to tak není. Setkáte se i s právníky, kteří stavební smlouvu připravují, jako by šlo o koupi hotového produktu. Ve stavební smlouvě je nejdůležitější zajistit prostředí dobrého projektového řízení, definování rizik včetně řešení odchylek a propracování cesty k výsledku. A když budu mít dobrou smlouvu, pomůže mi se sporům vyhnout.

Tak jsou stavěné i vzory FIDIC?

Vzory FIDIC jsou postaveny tak, že se snaží nabízet řešení pro různé typické situace, které v praxi nastávají. Je to jako v teorii kontraktů, za kterou byla udělena Nobelova cena za ekonomii. Ta říká, že ve smlouvě musíte nabízet řešení prospěšná pro obě strany pro případ, kdy se vyskytne problém. Tedy například pokud se přijde na to, že zem na staveništi má jiné složení, než se předpokládá. Pak smlouva určí, že je takovou skutečnost nutné oznámit do určité lhůty, přivolat partnera na staveniště, navrhnout řešení, ocenit... Tedy smlouva je manuálem projektového řízení zakázky, nejde o smlouvu, ve které máte napsáno, že cena je nepřekročitelná, pevná, maximální a pod tím jen podmínky odstoupení. Takové smlouvy jsou v praxi k ničemu a strany dostávají do sporů a slepých uliček. Proces výstavby velkých projektů přináší stovky a tisíce komplikací, které řešíte každý den a potřebujete mít pravidla pro jejich řešení. Když je máte, spory se mohou redukovat.

INOVACE VE STAVEBNICTVÍ

Dá se o českém stavebnictví říct, že je neinovativní, když doposud standardy nezavedlo?

Chce inženýr vymýšlet něco nového? Přece chce. Mám ale někdy pocit, že společnost degeneruje, a to i kvůli právníkům.

Za nedostatek inovací ve stavebnictví mohou právníci?

Ne, za to mohou inženýři, kteří si neuvědomují, co je smyslem jejich profese a jak důležité je mít v odvětví jasná pravidla. Nebo se na pravidlech neumí dohodnout a prosadit je, právníci tomu ale pomáhají. Vytvářejí neúnosné transakční náklady. Například zadávání veřejných zakázek se stalo absurdní disciplínou, ve které nejde o produkt, ale o proces. Stavaři jsou tak zatíženi často zcela zbytečnými formalistickými požadavky na úkor efektivity výstavby. To se musí bezpodmínečně změnit. Říkám tomu procesní nádor.

Jak jsou na tom inovace s ohledem na technologie? Je na tom Česká republika srovnatelně s ostatními zeměmi?

Pokud jsou investoři omezeni strachem z procesních chyb, stále budou zadávat projekty zdánlivě bezpečným způsobem, typicky na nejnižší cenu s řešením, které dělá projektant v kanceláři opět za nejnižší cenu, a bude klesat i technická kompetence oboru a konkurenceschopnost Česka. Budeme stále poslouchat: "shodí vám to ÚOHS, zkrátí vám dotace, u nás to takhle nejde, takhle to děláme vždycky, to víte, jsme v Česku, to nejde, to je riziko..." a podobné věty, které jsem si už začal zaznamenávat.

Jak situaci změnit?

Sice jde o zájem všech, ale největší roli mají v současnosti veřejní investoři a další složky státu.

Proč veřejní investoři?

Všude ve světě mají nenahraditelnou roli. Stavební firmy jejich roli nenahradí. Stavební firmy většinou chápou, že je nutné zavést jasná pravidla a inovovat. Není tu ale zavedené kvalitní odvětvové lobbování a chybí celá generace lidí, lídrů, kteří by chápali, co je v odvětvovém, společném a společenském zájmu z dlouhodobého pohledu.

Jak přesně stát pomáhá?

Nejde ani tak o stát, jako o osvícené státní zaměstnance, kteří mají vizi a prosazují určité základní hodnoty a principy. Některá ministerstva a další složky státu mají pozitivní vliv. Třeba Státní fond dopravní infrastruktury pomáhá k zavedení dlouhodobě funkčních pravidel, na ministerstvu průmyslu a obchodu a v České agentuře pro standardizaci založili obor koncepce BIM, který se snaží nabídnout různé metodiky a především technické standardy, čímž se mohou významně urychlit inovace v oblasti digitalizace. Několik osvícenců je naštěstí i u velkých investorů v oblasti ministerstva dopravy a ministerstva zemědělství. Přínos mají někteří investoři v Brně. Velkým problémem je ale chybějící plošná politika projektového řízení u veřejných zakázek. Stále pátrám po tom, jak je možné, že Česko nemá u svých veřejných zakázek zaveden systém projektového řízení, který začíná přiřazením jednoho odpovědného člověka vybaveného schopnostmi a kompetencemi ke konkrétní veřejné zakázce.

Co je to BIM?

BIM je správa informací o stavbě po celou dobu její životnosti. Stavebnictví je ve srovnání s jinými obory dost zaostalé a uvádí se, že v produktivitě je za ním těsně už jen rybolov. Je to obor, kterému od 60. let produktivita klesá. Proto lidé začali hledat cesty, jak produktivitu zvýšit pomocí digitalizace informací, komunikace a procesů ve sdílených pracovních prostředích. V prvním kole to může být informační inteligentní model stavby, který vytvořím předtím, než reálně začnu provádět stavbu. Na konci je to plně digitalizovaný a integrovaný systém spolupráce při předávání a sdílení informací všech účastníků výstavby.

Jde tedy o přechod od papíru k počítači?

Je to tak, avšak když je informace v počítači, je zásadním způsobem nutné rozlišit, zda v podobě elektronické, či digitální. Dnes máme velké procento dokumentace v elektronické podobě, tedy například dokumenty v PDF, ale neumíme s tím dále pracovat, sdílet, analyzovat či propojovat. K tomu potřebujeme informace digitalizovat a vytvářet informační modely. Pro stavební úřad se pak vytiskne z modelu například určitý příčný řez a až se dostaneme tak daleko, že bude možné model propojit s úřady, tak už vůbec nebude nutné výkres tisknout, bude se pracovat pouze s modelem a všechny procesy budou probíhat na bázi tohoto nového prostředí. BIM má zároveň spoustu právních aspektů.

Jaké například?

Duševní vlastnictví k modelům, ochrana dat, odpovědnost za integritu a vkládání dat, společné protokoly pro projektové řízení a předávání dat a jiné.

V současnosti se ve stavebnictví podobné technologie nevyužívají?

Na stavbách se píšou stavební deníky rukou. Zkuste se nad tím chvíli zamyslet. Jaké máme k dispozici technologie a na stavbě se píše rukou stavební deník. Papírová projektová a stavební dokumentace se ztrácí na stolech úředníků v podpisových kolečkách.

Snaží se už společnost BIM zavádět?

Ano. Spousta lidí už pochopila, že je to evoluční záležitost, a ti chytří vědí, že získají konkurenční výhodu, ostatní to pochopí později.

Pomohl při realizaci staveb i nový zákon o veřejných zakázkách?

Ano. Odstranil některé výklady, které byly do praxe zavedené. Především nejasný vliv zákona na realizaci při řešení změn. To se za poslední roky zlepšilo. A také podporuje výběr dodavatele jinak než jen na základě nejnižší ceny. A všichni doufáme, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže bude investory pozitivně motivovat svým posuzováním zakázek hodnocených na základě ekonomické výhodnosti. Firmy někdy tohoto úřadu zneužívají pro zdržování soutěží v rámci nekorektního konkurenčního boje.

Dosud úřad firmy pozitivně nemotivoval?

Investoři často argumentují, že výběr dodavatele podle jiných faktorů, než je nejnižší cena, na úřadu neprojde. Někdy ale nevím, zda mají skutečně strach, nebo jen nechtějí dělat něco jinak, složitěji, než jsou zvyklí. Jestli nechceme zůstat stát na místě, musíme kvalitu do veřejných zakázek dostat. Jestli chceme dostat kvalitu do veřejných zakázek, nemůžeme hodnotit pouze nejnižší cenu.

MEZINÁRODNÍ PUBLIKACE

Do prodeje se brzy dostane již druhá edice vaší knihy International Construction Contract Law, vydané v Anglii. Zaujalo mě, že součástí je i slovník důležitých pojmů s překlady do 10 jazyků. Je to u mezinárodních publikací standard?

Standard to není. Napadlo mě, že je užitečné vytvořit slovník základních pojmů, který se konzultuje s experty, kteří jsou zároveň rodilými mluvčími jednotlivých jazyků.

Proč jste vydával novou edici? Proběhly na poli smluvního práva nějaké změny?

Proběhly významné aktualizace, vývoj v mezinárodních standardech smluv, vyšly nové standardy FIDIC, NEC, objevila se nová témata v oblasti digitalizace. Kniha je postavena především na tom, že můj základní text v rozsahu asi poloviny knihy je doplněn příspěvky spoluautorů ze všech kontinentů. Po první edici byl o knihu a psaní příspěvků zájem a mohl jsem si vybírat témata, která jsem chtěl. Tak jsem knihu značně rozšířil asi o 400 stránek případových studií, které dávají základní text do kontextu praxe.

První edice měla na mezinárodním poli velký úspěch. Čím to je?

Určitě díky dobrému nápadu a tvrdé systematické práci. Dobře jsem pojmenoval disciplínu mezi projektovým řízením a právem, která zasahuje do dalších oborů. Navíc je kniha napsaná tak, aby jí rozuměli nejen právníci, ale také lidé, kteří pracují na projektech. Určitá část právníků si hraje na sektu, které nesmí nikdo rozumět. Je to tak i v dalších oborech, ale u právníků to podle mě už není výhodné.

Podle knihy se vyučuje na různých vysokých školách. Jde o stavební, nebo právnické fakulty?

Z knihy se učí na stavárně, stejně jako na právech. Pořád zjišťuji, že na mnoha místech v zahraničí ji postupně zařazují jako povinnou nebo doporučenou literaturu.

Bylo podle vás zapotřebí knihu na toto téma vydat?

Ve stavebnictví se objevuje v určité fázi vývoje společnosti jeden jasný trend. A to je pohled právníka, který si myslí, že má vytvářet co nejlepší vyjednávací pozici pro svého aktuálního klienta, a smlouvu staví tak, že je de facto přípravou na spor.

PRÁVNÍCI A STAVEBNÍ PRÁVO

Snaží se tedy právníci prosazovat zájmy klienta na jeho úkor?

Může to tak ve svém důsledku být. Někdy se může zdát, že je to záměr. Setkal jsem se s tím ve veřejných zakázkách. Může se pak zdát, že advokátní kanceláře svým jednáním vytvářejí sporový potenciál. To právníkům škodí, ztrácí pak pozici ve společnosti.

Proč?

Potom z toho několikaletého velkého sporu těží.

Stává se to často?

Lukáš Klee
Lukáš Klee

Studoval na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, doktoráty pak získal v Praze. Přes 13 let pracoval jako právník v Metrostavu, kde působil i jako vedoucí právního oddělení a specializoval se na mezinárodní smluvní standardy ve stavebnictví. V současné době působí jako nezávislý odborník na stavební zakázky, poradce, zakladatel expertní platformy www.ccconsulting.cz., vyučující na VUT Brno a Právnické fakultě Univerzity Karlovy, lektor, soudní znalec, adjudikátor a rozhodce.

Jde o zcela okrajovou záležitost. Absolutní většina případů nestojí na úmyslu, ale na neznalosti právníků, často na straně veřejných zadavatelů a především na neznalosti a nedůvěře smluvních stran. Klient chce po právníkovi radu, ten mu řekne, že oboru rozumí, protože z obchodních důvodů nepřizná, že něčemu nerozumí, a pak klientovi v dobré víře poradí špatně. Je ale několik dobrých českých právníků a advokátů, kteří už se v oboru orientují.

Jak by měli právníci postupovat jinak než čistě ve prospěch klienta?

Musí právě ve prospěch klienta například předvídat řešení pro situace, které mohou, ale nemusí nastat, ne dělat, že nastat nemohou. Jen tak dosáhnou realizace stavby a spokojenosti obou stran, jak zadavatele, tak zhotovitele. Základní problém je obecná neznalost jednoduchých pravidel projektového řízení na straně právníků, ale i samotných smluvních stran.

Proč právníci neumí psát smlouvy tak, aby byly prospěšné pro realizaci staveb?

Ve škole se většinou neučí, jak by se měly smlouvy psát. Prostředí zde v této oblasti zamrzlo. Nechápou souvislosti projektového řízení. Smlouvy ve stavebnictví jsou o projektovém řízení a motivaci lidí víc než o čemkoli jiném. Měli by je psát stavaři s pomocí dobrých právníků.

Měl by tedy právník, který zpracovává smlouvy pro realizaci staveb, mít ještě znalosti jiných oborů, například právě projektového řízení?

Ano, musí je mít. Moc takových právníků zde ale nepůsobí. Nějakou dobu již problematiku vyučuji na právnické fakultě v Praze a začali jsme i v Brně na VUT učit inženýry, tam dokonce akreditujeme předmět stavebněsmluvní management. Často se právníků ptám, ať mi řeknou třeba něco o harmonogramu nebo kritické cestě. A většina právníků vám řekne, že je to vůbec nezajímá, že nevědí, co to je, protože nejde o právní záležitosti a není to vůbec důležité.

A není to tak?

Vůbec ne. Je to podstata stavební smlouvy. Když právník takovou znalost nemá, nemůže smlouvu a výstavbový proces chápat a je otázka, jak si může dovolit v této oblasti někomu radit. Neznalost dává křídla.

Měli by se takovým znalostem učit právníci už ve škole?

Otázka je, jestli lze do základní výuky něco takového zahrnout. Asi spíš ve vedlejších volitelných předmětech, jako to máme na pražské fakultě, a poté v praxi, při samostudiu. V minulosti materiály pro studium stavebního smluvního práva navíc neexistovaly. Ani obory, ani knížky, ani praxe nebyly příliš rozvinuté. Neznalost právníků se snadno kritizuje, ale kde se to měli dříve naučit? V praxi se zavedly různé nesmysly, které se staly standardem. Ve škole se naučili pár základních věcí o smlouvě o dílo podle občanského zákoníku. Ta je ale dobrá možná na výstavbu garáže. Dá se říct, že s rozvojem občanského práva vznikají další poddisciplíny, nabalí se na ně lidé, kteří problematice porozumí a pak učí další.

Jde o výjimku, nebo se v občanském právu vyskytují i další poddisciplíny, které ještě nejsou zcela probádané?

Všichni odborníci, se kterými jsem se o této záležitosti bavil, mě utvrzovali, že se tak děje v celém občanském právu. Občanské právo teprve roste, jeho stabilizace v nové demokracii může trvat i 50-60 let. Pak se ustálí. Prý jsem ale s těmito čísly optimista.

Lze tedy očekávat, že v budoucnu přibude právníků, kteří se budou specializovat na určité úseky občanského práva?

Ano, budou se specializovat a pochopí, že generální praxe je nedůvěryhodná a nereálná. Asi ale ne v takovém rozsahu jako ve větších státech, kde je pro specializaci více prostoru na větším trhu.

Je v České republice hodně právníků, kteří se také věnují smlouvám v realizaci staveb?

V posledních pěti letech se těmto smlouvám začalo věnovat poměrně hodně lidí. Začali postupně chápat, co má smysl, v čem bude dobrá obchodní příležitost. Velice rychle se to zlepšuje, jsem v tomto ohledu optimista.

CESTA K LEPŠÍMU ŘEŠENÍ SPORŮ

V současné době působíte také jako adjudikátor pro spory vzniklé ze smluvních standardů FIDIC. Je sporů hodně?

Teď je ve stavebnictví sporů dost. I proto vzniká poptávka po pravidlech. Tak to bylo skoro v každé zemi. V Anglii v 90. letech zavedli construction act. Ten stanovil, že se stavebním sporem nesmíte před soud. Máte povinnou adjudikaci. Rozhodnutí na stavbě prostřednictvím experta do 28 dnů. Říkají tomu rough justice.

To je podle vás dobře?

Jednoznačně.

A je u nás chyba, že nemáme k dispozici například specializované senáty soudů?

Otázka je, zdali by bylo možné vůbec takové senáty vytvořit v tak malé zemi. Všichni by měli chápat, že nejlepší je najít řešení sporu odbornou cestou na staveništi s co nejmenšími náklady a co nejmenším negativním vlivem na spolupráci stran. Což zrovna adjudikace nabízí, ovšem pouze v případě kvalitních adjudikátorů.

Jak práce adjudikátora vypadá?

Třeba jednou za tři měsíce se jde adjudikátor podívat na stavbu, každý měsíc dostává podklady, projekt sleduje. A na stavbě se investigativně ptá, zdali strany vyřešily nějaký problém, který měly, zdali se nechtějí zeptat, jak by ho rozhodl. Pokud chtějí znát jeho názor, sdělí jim ho. Adjudikátor musí mít respekt stran a musí být dobrým mediátorem.

Takže jde o preventivní opatření?

Je to tak. Proto tento koncept v nových vzorech FIDIC přejmenovali na dispute avoidance and adjudication board, už se nejmenuje jen dispute adjudication board.

Kde se adjudikátor vyplatí?

Na velkých dlouhotrvajících projektech jednoznačně. Tři odborníci. Na menších stačí pouze jeden. Menší projekty jsou ty řádově za stovky milionů. Na malých, krátkých jednoduchých projektech je to ke zvážení.

Používají se v Česku služby adjudikátorů?

Ne, u nás se neví, o co jde. Ani ve stavebnictví to lidé neznají. Teprve se začíná pomalu zjišťovat, jak hloupé a frustrující je jít se sporem k soudu. Když se podíváte na smlouvy z Rakouska-Uherska nebo první republiky, je v nich většinou něco podobného obsaženo. Z tohoto hlediska nemůžeme říct, že žijeme na úrovni před 100 lety. My té úrovně dnes nedosahujeme. I za Rakouska-Uherska, první republiky i za socialismu byly poměrně vyspělé nástroje na řešení sporů i vyspělé smluvní standardy. Standardy investiční výstavby byly i v hospodářském zákoníku. Byli jsme v této oblasti vždy na nejvyšší světové úrovni. Teď to tak není.

Kdy by se mohlo české stavebnictví dostat na světovou úroveň?

Jsme na dobré cestě. Chce to být otevřený inovacím, nebýt líný, nezatěžovat systém zbytečným procesem, umělým strachem, lpěním na zavedených špatných postupech. Nestavět na procesu, ale na kvalitě lidí a produktů. Zajímat se o nová témata, digitalizaci, společenskou odpovědnost, posouvat věci dál. A pak až skutečně něco dobrého zavedeme u nás, můžeme společně obnovit zaslouženou českou pozici na mezinárodním poli.

Autoři: Lukáš Šikel