Tomáš Richter
Tomáš Richter
autor: HN – Lukáš Bíba

Zadlužování je podle advokáta Tomáše Richtera jako cestování v čase. "Utrácíte peníze, které v budoucnu teprve možná vyděláte. A každý fanoušek sci-fi ví, že cestování v čase může být strašný malér," říká expert na insolvence v rozhovoru pro HN. Kritizuje také chystanou novelu insolvenčního zákona, která by "nepromyšleně" umožnila oddlužení statisícům lidí, kteří na něj dnes nedosáhnou.

HN: Český insolvenční zákon platí teprve přes 10 let. Jak jsme na tom oproti jiným zemím?

Jenom doba od přijetí předpisu neříká nic o tom, jak předpis funguje. Nicméně v období po krizi od roku 2007 všechny západní státy řeší změny a přehodnocování politiky insolvence, nehledě na to, zda mají své zákony delší nebo kratší dobu než my.

HN: A nedá se některý ze států vzít za vzor?

Když jezdíte po mezinárodních konferencích, rychle zjistíte, že náš systém vůbec nefunguje špatně.

Tomáš Richter (47)

Advokát a akademik Tomáš Richter působí na pozici Of Counsel v advokátní kanceláři Clifford Chance. Je autorem monografie Insolvenční právo. Byl členem skupiny privátních expertů, s nimiž Evropská komise konzultovala své legislativní návrhy v oblasti insolvence. Byl také členem Komise pro hodnocení dopadů regulace Legislativní rady vlády ČR. Richter letos úspěšně zakončil habilitaci na Vysoké škole ekonomické v Praze pro obor obchodní právo. V Nizozemsku byl Richter jmenován profesorem pro obor přeshraniční korporační insolvenční právo.

HN: Nedávno jste vystupoval na Konferenci insolvence 2018. Zazněl tam názor, že podmínky pro vstup do oddlužení jsou u nás oproti podmínkám v jiných zemích nastaveny mírně.

České oddlužení je naopak poměrně přísné, třeba u třicetiprocentní hranice na zaplacení pohledávek nezajištěných věřitelů. To bychom museli po Evropě opravdu hledat, abychom našli něco podobně tvrdého. A to důležité není vstup do oddlužení, ale výstup. U bank je myslím celková výnosnost případů, které projdou oddlužením, někde nad čtyřiceti procenty, což vůbec není špatné. Možná by tedy kontrola na začátku mohla být důkladnější, ale celkový makrovýsledek je důležitější.

HN: Jak je možné, že kontrola těch, kteří vstupují do oddlužení, není dostatečná?

To je otázka nákladů. Od určitého počtu případů se začne celkem předvídatelně stávat, že soudci, soudní aparát i insolvenční správci nejsou schopni či ochotni zkoumat potenciální otázky a rizika do hloubky.

HN: Kolik řízení dnes řeší soudy?

Dnes je jich méně než 30 tisíc. Někde ve vrcholu postkrizového dramatu jich bylo přes 35 tisíc. Už tehdy se ozývaly názory, že kontrola při vstupu do oddlužení není dostatečná. A vezměte si, že by do oddlužení bylo vpuštěno 600 či 700 tisíc potenciálních uchazečů, kteří mají vícečetné exekuce, jak předestírají předložené novely insolvenčního zákona.

HN: Připravované novely nijak nereflektují příchod tolika lidí do oddlužení?

Ve vládním návrhu se dočtete, že jsou statisíce lidí s vícečetnou exekucí, tedy lidí, kteří jsou fakticky insolventní. Z nějakého důvodu, možná kvůli třicetiprocentnímu prahu, neprocházejí systémem formálního oddlužení. Někde dál zase potkáte větu, že je velmi obtížné odhadnout, co novela provede se soudním systémem. Toť vše. Je to podobné, jako když někdo špatně vypracuje domácí úkol. Protože pokud vím, insolvenčním systémem prošlo za 10 let zhruba 300 tisíc případů, a když teď najednou má přijít třeba i dvojnásobek, musíme se na to nějak připravit. Co se stane se systémem, když to bez dalšího připustíte? Pravděpodobně zkolabuje, že?

HN: Která z novel insolvenčního zákona je podle vás přijatelnější − pět, nebo sedm let na oddlužení?

Je mi to vcelku lhostejné. Pro mě je klíčová reakce na připomínku, co se stane ve chvíli, kdy najednou do oddlužení pustíte nějakých 600 tisíc případů navíc. Je vcelku jedno, jestli je do oddlužení pustíte s tím, že po sedmi letech splatí dlužníci věřitelům naprosté minimum, pokud platí alespoň náklady řízení a alimenty, nebo po pěti letech, pokud se chovají poctivě, a podobně. Je důležité, co chtějí zákonodárci udělat se soudním systémem na prvních a druhých instancích, aby v krátkém období nezkolaboval. I insolvenční správci tvrdí, že nebudou stíhat. To je sice smutné, ale ještě smutnější je to, co se stane v justici.

HN: Nehrozí dost možná i to, že novely projdou bez vyřešení této otázky?

Stát se to může, v legislativním procesu se může stát ledacos. Pokud pak ale bude zapotřebí například rychle řešit korporační úpadky, začne-li ekonomika klesat, tak to nenastane. Pokud budete potřebovat kontrolovat poctivost u oddlužení, nebude na to kapacita a systém se skutečně může zakousnout.

HN: Pozornost by se tak namísto toho, jak bude oddlužení vypadat, měla věnovat možné krizi systému?

Ano, to si myslím. Diskuse o podobě oddlužení samozřejmě není zbytečná, pro parametry insolvenčního systému v dlouhém období význam má, ale o bezprostřední hrozbě krize insolvenční justice nic rozumného neslyším.

HN: Bylo by řešením justici personálně posílit?

Variant je několik. Můžete říct, že nebudete dělat nic, 600 tisíc lidí necháte a řeknete, že si za to mohou do určité míry sami. Druhá varianta je, že musíte na nějakou dobu skutečně udělat opatření "frontového" typu v justici, třeba interně převést soudce a najmout na přechodnou dobu další justiční personál. To všechno jsou náklady, které když nevynaložíte, systém skutečně může zkolabovat a společenské náklady mohou být podstatně vyšší. A pak jsou ještě myšlenky, kterým se podle mě věnuje málo pozornosti. Tedy to, zda se lidem nedá pomoci alespoň částečně mimo insolvenční systém bez toho, aby se oddlužení měnilo.

HN: Jak přesně?

Ptát se, jestli není možné lidem pomoci jinak, než je poslat na sedm let do insolvenčního systému.

HN: Nevedla by taková varianta k tomu, že lidé budou očekávat, že nakonec nemusí platit, a budou si více půjčovat?

Problém s dluhem je odvěký, je to zkrátka nebezpečná věc. V podstatě jde o cestování v čase. Když přijmete úvěr, opravdu neděláte nic menšího, než že cestujete v čase − spotřebováváte nebo investujete peníze, které jste ještě nevydělal, a doufáte, že je jednou vyděláte. A každý, kdo čte sci-fi, ví, jak to může dopadnout s cestováním v čase. Může to být strašný malér. A maléry se dějí.

Autoři: Lukáš Šikel