Petr Schneedörfler
Petr Schneedörfler
autor: Matej Slávik

Spolek Lighthouse, který funguje od roku 2010, se zaměřuje na pomoc lidem ve výkonu trestu a po propuštění, a to včetně jejich blízkých. Specializuje se na programy finančního poradenství a dluhové problematiky. Pomoc spočívá hlavně v poskytování poradenství a komunikaci s věřiteli a úřady.

Ředitel spolku Petr Schneedörfler tráví většinu svého času výjezdy, v průběhu března pomáhal s dluhy třeba vězňům v Jiřicích, Ostrově anebo pražských Řepích.

Liší se zadlužení vězňů výrazně od ostatních dlužníků?

Určitě. Obrovský problém je v tom, že vězňům se zafixuje možnost splácení dluhů po dobu výkonu trestu. Dle vyhlášky je odměna za práci ve vězení 4500 hrubého, v dubnu se sice bude zvyšovat na 5500 měsíčně, ale odvádí se z toho sociální, zdravotní a další poplatky, jako jsou náklady výkonu trestu.

Takže vězeň při výkonu trestu nic nesplatí?

Splatí opravdu směšné částky. Dluhy samozřejmě narůstají o úroky. A největším věřitelem ve výkonu trestu bývá stát, a to ve smyslu nákladů trestního řízení a nutné obhajoby, tedy advokáta ex offo. To jsou dluhy, které přijdou do výkonu trestu jako první, o nich soud ví. Vězeň tedy přijde do výkonu trestu a první, co musí splácet, jsou tyto náklady. Takový dluh má skoro 90 procent odsouzených. Patří sem i náklady za vazbu a tím se zase oddaluje doba, než bude moci hradit další pohledávky.

Kolik náklady běžně činí?

Za advokáta ex offo velice často přes 100 tisíc korun. Za náklady trestního řízení je to průměrně 20 tisíc. To, že částku vězeň často nesplatí ani za dobu výkonu trestu, je paradox. Z pracovní odměny to prostě není možné. Samozřejmě záleží i na délce trestu.

Proč jsou právníci ex offo tak drazí?

Ač se říká, že většinu věcí vyřeší soudy prvního stupně, je to často právě právník v trestním řízení, který vězně "honí" do podání odvolání. Pro něj je to samozřejmě lukrativní byznys. Lidem se náklady přičítají jako první dluh, něco jako superpřednostní pohledávka.

Lze říct, že dluhy, které se nasčítají během výkonu trestu, pak propuštěné znovu vybízejí k majetkové trestné činnosti?

Přesně tak. Když se někdo uchýlí k trestné činností, tak už samozřejmě dluhy nesplácí a zločiny si vydělává na svůj život, ne na zaplacení dluhů, a tím se dostává do začarovaného kruhu. Fungování v oficiální zóně a placení daní se mu nevyplatí. A když se dostane do oddlužení, tak mu 9500 korun nezabavitelné části mzdy k životu nestačí. Tak se objevují i další problémy s tím spojené.

Jaké?

Je těžké si představit, že žena bude čekat čtyři roky na chlapa, který po výkonu trestu přijde domů a bude do kasy nosit kolem devíti tisíc. O to hůř, pokud mají děti, i když se pak nezabavitelná částka zvyšuje na zhruba 12 tisíc. Vezměte si, kolik stojí letní tábor, kroužky ve školách, proto si tyto ženy často najdou jiného partnera, který je zaopatří. Takže jsou tam i sociální problémy.

Jak by bylo vhodné tuto situaci vyřešit?

Za standardně vykonanou práci při výkonu trestu by si vězni zasloužili vyšší odměnu. Nyní se přibližně 30 procent odvádí na náklady výkonu trestu, má se to snižovat myslím na 26 procent. Určitě by bylo dobré zvednout odměny na řekněme osm až devět tisíc korun. S tím se dá pracovat lépe. Samozřejmě by bylo žádoucí po dobu výkonu trestu omezit úroky.

A jak je to se člověkem, který při výkonu trestu nepracuje?

Pokud pro něj práce není, tak náklady výkonu trestu nehradí. Pokud ji ale odmítne, náklady hradí. Když mu jsou do věznice zasílány peníze od rodiny, tak mu jsou náklady sráženy.

Takže nemají šanci splatit vůbec nic.

Dostávají 100 korun sociálního minima.

Je vůbec v Čechách kapacita na to, aby všichni dlužníci ve věznicích pracovali?

Není. Navíc jsou zde i ti, kteří pracovat nechtějí a se zdravotním omezením, se kterými zase těžko pracuje vězeňská služba.

A jak dosáhnout co největší zaměstnanosti vězňů?

Musí se dobře nastavit systém. Věznice by se měly stavět na místech, kde může zaměstnavatel přijít do věznice, odpadne tedy nebezpečí toho, že vězeň odchází mimo věznici. Bylo by vhodné třeba stavět haly v areálu věznic, aby ostatní zaměstnanci docházeli právě tam.

V současné době se tedy nedá říct, že vězeň, který chce pracovat, místo najde?

Ne vždy, ale v posledních letech se situace zlepšila. Pomohla tomu i ekonomická situace, která se odrazila i v životě po výkonu trestu. Občas nám volají firmy a ptají se, zda nemáme někoho propuštěného z výkonu trestu, že by ho rády zaměstnaly. Poptávka po lidech je obrovská.

Takže propuštění dnes najdou práci snadno?

Kdo říká, že nemůže najít práci, protože byl ve výkonu trestu, v drtivé většině případů spíš nechce pracovat. I když dnes půjdete do obchodu doplňovat zboží, tak si můžete dovolit slušné živobytí.

Lze dosáhnout slušné živobytí i v případě, kdy se propuštěný dostane do procesu oddlužení?

Když máte k dispozici 9500 korun nezabavitelné části platu, tak si zaplatíte za 5500 korun ubytovnu v Praze, za 500 si koupíte lístek na MHD a už vám moc nezbyde. Zkuste vyžít za 3 tisíce, když si máte koupit jídlo, oblečení, sem tam jste nemocný nebo třeba máte dítě, kterému chcete něco koupit, když ho dostanete na víkend. A v tom je zakopaný pes. Tuto částku je potřeba zvýšit. A hlavně je potřeba lidi motivovat.

Jak?

Třeba když si najde brigádu, tak tisícovku z ní dá na dluhy, druhou si může nechat. Nelze po zadlužených chtít, aby byli ze všech nejmorálnější a makali, aby zaplatili co nejvíce dluhů. Podívejme se, jak stát funguje, jak funguje dnešní společnost. Standardem není myslet na věřitele. Nemůžeme si naivně myslet, že z výkonu trestu vyleze člověk, který je očištěný od negativní minulosti a začne dělat vše pro to, aby splatil dluhy. Každý přece potřebuje žít.

Dnešní systém tedy oddlužované vede k tomu, aby pracovali načerno?

Ano. Dnes má spousta lidí práci, splácí své dluhy srážkami ze mzdy, ale aby přežili, najdou si brigádu bokem. A mají ji samozřejmě načerno. Pokud nemáte rodinu, která vám finančně pomůže, oddlužení nedáte.

Dá se říct, kolik v průměru dluží český vězeň?

U našich klientů je to průměrně 950 tisíc korun. Když odečteme extrémy milionových podvodů, jde u mužů o částku přibližně 700 tisíc, u žen je to pak mnohem méně, zhruba 320 tisíc.

Co za zadlužeností vězňů stojí?

Jistě za to může nějaký sociální základ. Ale také když člověk spáchá trestnou činnost, většinou tak činí z toho důvodu, aby si zvýšil životní standard. Pak je něco špatně. Buď nechce vydělávat na živobytí běžnou prací, nebo nemůže. Samozřejmě hraje roli i sociální skupina, v níž se pohybuje.

Je novela oddlužení se zmírněním podmínek splácení vhodná právě třeba pro zadlužené vězně?

Petr Schneedörfler

Předseda a ředitel spolku Lighthouse, který již osmým rokem pomáhá vězněným osobám s návratem do běžného života. Jeho specializací je dluhová problematika. Členové spolku dochází do věznic a řeší s vězni jejich zadluženost. Pomáhají jim jejich dluhy zjistit, sepsat a správně evidovat. Hledají možnosti splácení a učí odsouzené neobracet se ke svým závazkům zády. Po propuštění z vězení jim pak pomáhají nastavit splácení dluhů i v dalším životě. Spolek spolupracuje také se sociálními kurátory a sociálními pracovníky měst a obcí, s exekutorskými úřady a dalšími profesními organizacemi. To jim umožňuje propojovat oba "tábory" a hledat vzájemné možnosti komunikace mezi odsouzenými na straně jedné a věřiteli, exekutory a dalšími subjekty na straně druhé.

S nulovou variantou oddlužení v současné podobě nesouhlasím. Dlužníci dnes nevydělávají načerno bokem kvůli tomu, že by nedosáhli na oddlužení, ale proto, že nevyžijí z devíti tisíc. A po chvíli se naučí v šedé zóně žít.

Jak by podle vás mělo oddlužení vypadat, aby k tomu nedocházelo?

Líbí se mi třeba forma jistiny, protože je výchovná. A dlužníci potřebují vychovávat. My Češi jsme zvyklí nějakým způsobem zneužívat systém. To vidím ve výkonu trestu neustále. Někteří lidé například zneužívají i našeho poradenství, aby se mohli scházet nebo se nenudili. Stejně jako se vždy řešilo přejíždění z věznice do věznice, protože z některé věznice podmíněně propouští, z jiné ne. A přesně tak by to bylo i s teritorialitou exekutorů.

Dlužníci by se kvůli exekutorům stěhovali?

Ano, všichni se odstěhují tam, kde exekutor nikdy téměř nic nevymůže. Stačí jen papírově. I my víme, že s některými exekutorskými úřady se nedá komunikovat a třeba čekáme měsíc či dva na vyčíslení dluhů klienta. U takového exekutora lze logicky předpokládat, že nebude vyloženě aktivní v mobiliárních exekucích - o ty vám jde samozřejmě nejvíc. Tím pádem se dlužník odstěhuje tam, kde bude mít klid.

Není to trochu přitažené za vlasy?

Ti lidé nic nemají. Pro vás bude složité se odstěhovat, protože máte zázemí a určitý život, ale oni ho nemají. Neustále před něčím utíkají. Mají práci načerno, nemají vazby. A to nejde jen o osoby z výkonu trestu, jde o dlužníky obecně.

K tomu, aby se systém změnil, je zapotřebí tlačit na ministerstvo spravedlnosti?

Obávám se, že je to převážně politická otázka. Politika v tomto zní excelentně. Kdybyste byl politikem, tak přesně lobbujete za zmírnění podmínek oddlužení, protože vám přinese hlasy.

Kdyby se navyšovaly odměny za práci vězňů a nezabavitelné minimum, nebralo by to naopak politickým stranám kredit?

Jde o to, jak se změna bude prezentovat. Pokud se vězňům poskytne více peněz, novináři musí dodat, že peníze stejně půjdou na dluhy. Odsouzenému člověku vlastně nezůstane na nic víc. Ale chápu, že se do toho politikům nechce.

A vy se v rámci činnosti spolku snažíte s politiky komunikovat?

Komunikujeme s ministerstvem spravedlnosti, Nejvyšším státním zastupitelstvím a mnoha profesními organizacemi věřitelů. Vyhodnocujeme údaje, které jim pak zasíláme, ale primárně se snažíme pomáhat přímo vězňům.

Jak?

Vytváříme programy, aby vedení věznic vidělo, že naše práce má smysl, a poté je prezentovalo výš. Zjistili jsme totiž, že opačným způsobem to jde těžko.

Jak přesně pomáháte přímo vězňům?

Chodíme do výkonů trestů, kde máme oddlužovací programy. Hlavně pomáháme vězňům zjistit jejich dluhy a připravit se na život po propuštění. Chodíme tam na besedy, děláme i individuální poradenství o víkendech, kdy je komunikace s vězni nejjednodušší, protože nechodí do práce.

Pomáháte lidem i poté, co vystoupí z věznice?

Jsme rádi, když nám lidé zůstávají i poté, co vyjdou ven. Sami často říkají, že co si neuděláš ve výkonu trestu, venku už nezvládneš. Snažíme se tedy dovést vězně k tomu, aby si vše dali do kupy, aby až vyjdou ven, měli podklady a mohli jít do poradny, za právníkem, nebo jim už pomůže někdo z rodiny. My jejich dluhy nezaplatíme, ale dáme dohromady podklady, naučíme je se v dluzích orientovat a poradíme, jak postupovat v dalším životě.

Snažíte se i o fiannční osvětu?

Na finanční gramotnost není ve výkonu trestu prostor. Vězeň má výplatu, kterou ani fyzicky nedostane. Dostane výplatnici s rozdělením výplaty, s financemi nepřijde do styku. Když ho něco naučíte, za půl roku to zapomene, protože to nemůže aplikovat v praxi. Stále je třeba mít na paměti, že přes 80 procent lidí ve výkonu trestu jsou vězni se základním vzděláním nebo vyučením bez maturity. Nedaří se je učit finanční gramotnosti, protože nemohou pracovat s účtem, vyplnit složenku.

A nebylo by vhodné, aby se vězni finanční gramotnosti učili?

Určitě bylo. Připravují se první pilotní programy. Problém je ve skloubení zaměstnání s vyučováním a zároveň režimem věznice. Režim je přísný, ať už se jedná o vydávání jídel nebo o čas, který zabere práce. Když přijedete s dluhovým poradenstvím, musí vás vyzvednout a prohlédnout pracovník věznice, je to velmi složitá procedura. Proto jsme hrozně rádi, když věznice najde prostředky pro víkendové poradenství, kdy lidé mají v uvozovkách volno. Ale ne všechny věznice si mohou sobotní návštěvy dovolit. Finanční poradenství je dnes tak složitá věc, že ho například z pozice sociální pracovnice nelze vykonávat ve velkém rozsahu.

Takže by bylo vhodné, aby školily finanční gramotnost věznice samy?

Bylo by vhodné, kdyby věznice měly zaměstnance, klidně jednoho pro dvě až tři věznice, který by se staral o všechny tyto otázky.

Jste ve svém snažení úspěšní?

Věříme, že ano. Záleží ale na lidech. Jsou tací, kteří se znovu vrátí do výkonu trestu a práce s nimi je zbytečná, protože nedovedou svůj život nastartovat. Ale do toho se míchají i ty sociální důvody. Člověk bez rodiny se těžko vrací do běžného života. Vyjde z vězení a nemá nic.

Autoři: Lukáš Šikel