Každý zaměstnanec ví, že jeho základní povinností je plnit pokyny svých nadřízených. Zaměstnanci tedy nemohou dělat věci zcela podle svého, na oplátku se ale nemusí bát odpovědnosti za případné špatné podnikatelské rozhodnutí. Najdou se ale i tací, kteří se rozhodnou vzít osud podniku do svých rukou.

Případy dvou ambiciózních zaměstnankyň se nedávno řešily až u soudu. První vědomě porušovala pokyn neprovádět hotovostní platby nad tisíc korun, protože jej považovala za nehospodárný. Tvrdila, že vlastní iniciativou zaměstnavateli vydělala více, než kdyby instrukce dodržela. Druhá pak ignorovala pokyn, na kterém pracovišti má vykonávat práci. Podle svého názoru totiž mohla stejně dobře pracovat i odjinud. Výpovědi na sebe nedaly čekat. U okresních soudů zaměstnankyně se svou novátorskou argumentací uspěly. Křídla jim ale přistřihl Nejvyšší soud.

Role účastníků pracovních vztahů tak nadále zůstávají stejné. Zaměstnavatel zaměstnancům ukládá pracovní úkoly. Ti je musí plnit bez ohledu na to, jestli je považují za nevýhodné nebo nedůležité. Spokojeny mohou být obě strany. Zaměstnavatelé nemusí tolerovat výmluvy zaměstnanců neochotných plnit své povinnosti. Zaměstnanci se zase nemusí bát postihu za to, že splnili pokyn, který ve výsledku zaměstnavateli neprospěl.

Související