Spisovatel Erle Stanley Gardner a jeho geniální advokát Perry Mason svým čtenářům nikdy neopomněli detektivní příběhy zpestřit odkazem na zásadní precedentní rozhodnutí, která s sebou přinášela další překvapivé zápletky. Občas takovým precedentům čelil sám Perry Mason pod palbou otázek a ironických úšklebků svého věčného rivala, státního návladního Hamiltona Burgera.

V době, kdy se příběhy Perryho Masona na přelomu 60. a 70. let minulého století začaly hojně vydávat i u nás, jsem je rád četl. I když později jsem je jako student právnické fakulty vnímal už spíše s lehkým, až přezíravým nadhledem, coby vtipnou literární fikci, nekonečně vzdálenou naší realitě. To se mi na počátku 90. let nepřímo potvrdilo, když jsem opakovaně na pracovních cestách navštívil USA a poznával jejich právní systém.

Svět se ovšem změnil, či spíše Evropa se změnila a s ní i její právo. Tradiční soudní systém kontinentální Evropy − který na rozdíl od toho amerického a také evropského common law dlouhodobě, někdy až tvrdošíjně trval na individualitě každé rozhodované kauzy − prošel jistě i na základě rozhodování Evropského soudu pro lidská práva nikoliv zcela překvapivým vývojem. Ten akceleroval především v posledních dvaceti letech. Dnes už při odborných právních diskusích neuslyšíte, že soudní rozhodnutí zejména vyšších soudů hrají v našem soudním systému jen nicotnou roli, s argumentací, že je historicky vystavěn toliko na zákonných normách, schválených našimi zákonodárci.

Bez kvalitních judikátů se v našem soudnictví už neobejdeme. A kdo by chtěl tvrdit opak, jako by stále veřejně obdivoval "císařovy nové šaty", když všichni okolo už dávno pochopili, že justice je bez kvalitních judikátů jako nahá. O tom svědčí nejen široké medializování některých kauz a rozhodnutí v nich, ale například i vyhlašování nejlepšího judikátu na Karlovarských právnických dnech, kde naposledy zvítězilo rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Svět se mění. Paleta soudem posuzovaných případů se doslova exponenciálně rozšiřuje. Jen si uvědomte, kolik se jich za krátkou dobu nově objevilo s elektronickou komunikací.

Většinu z nás napadnou obratem hned dva diametrálně odlišné přístupy, jak reagovat. Měly by vznikat nové a nové zákony, novely, vyhlášky? A čím více, tím lépe, aby pamatovaly na každou možnou i zdánlivě nemožnou životní situaci? Při vší úctě k zákonodárcům, s ohledem na délku schvalovacích procesů a z obavy před vábničkami, které politiky často svádí k sepsání nových legislativních norem na hranici předvolebního populismu, to nepovažuji za šťastné. Nabízí se totiž mnohem rychlejší a efektivnější způsob, který navíc vychází přímo z praxe od soudců. Kvalitní rozhodnutí, které ovšem musí být řádně vyargumentované, srozumitelné, věcné a hlavně spravedlivé, jako přímá a zároveň nejrychlejší reakce na každodenní poptávku společnosti vůči justici.

Je-li smyslem naší justice, cílem každého soudního rozhodnutí hledání spravedlivého rozřešení konkrétní kauzy, pak si pomyslnou cestu, po níž jednotlivé senáty k tomuto cíli putují, představuji jako putování městem. Jeho hradby jsou lemovány ústavou, jednotlivé čtvrti a ulice, ve kterých se soudci pohybují, potom představují zákony a paragrafy.

Judikát musí na základě shodných charakteristických rysů případu ukázat cestu do konkrétního domu a jeho patra, zaťukat na správné dveře a náležitě posloužit jeho obyvatelům. Následně je potřeba takto zvolený přístup dát ve známost odborné, ale i laické veřejnosti. Zveřejňování zásadních judikátů nechť je zároveň prostředkem pro všechny k seznamování s pravidly, jež ctí naše společnost.

Jenom tak jednotlivé judikáty mohou lidem pomoci v orientaci v dnešním složitém světě. Konkrétně sloužit k rozpoznávání toho, co je dobré, co je špatné, jaké je nejlepší řešení konkrétního sporu i nesporné věci, a jak to špatné má být spravedlivě potrestáno.

Související