Když na Slovensku v roce 2011 spustili centrální registr smluv, Česko také přistoupilo k několika legislativním změnám − zejména v oblasti zadávání veřejných zakázek. Jenže brzy se ukázalo, že toto částečné řešení transparentnosti nakládání s veřejnými prostředky nestačí. Oči českého zákonodárce se proto upnuly právě na slovenský vývoj, kde mezitím několik občanských iniciativ − sdružení Aliancia Fair-play a Transparency International Slovensko − začalo data proudící do registru od tisíců subjektů třídit a upozorňovat na ty nejkontroverznější smlouvy.

Na začátku letošního července vstoupil v účinnost také český zákon o registru smluv, přijatý právě po vzoru slovenské úpravy, a v registru se začínají objevovat první smlouvy. Státní orgány, nemocnice, vysoké školy, hasičské a policejní sbory, kraje, obce − to je výčet jen některých subjektů, na které dopadá povinnost uveřejnit smlouvy. Celkem půjde jejich množství do tisíců a stejnou povinnost mají také ti, kdo s nimi vstupují do smluvních vztahů. Zákon se vztahuje na smlouvy s hodnotou nad 50 000 korun a netýká se například malých obcí a smluv uzavíraných s nepodnikající fyzickou osobou, pokud nejde o převod nemovitosti.

Zákon je tzv. samovynutitelný, což znamená, že neuveřejněné smlouvy jednoduše nebudou platit, byť se toto pravidlo začne uplatňovat až pro smlouvy uzavírané od 1. července 2017. To může vést nejen k účetním a daňovým komplikacím, ale hlavně k soudním sporům. Strany smlouvy tak musí ve vlastním zájmu věnovat pozornost tomu, na koho dopadne povinnost smlouvu do registru vložit, jaké informace znepřístupnit, aniž by došlo k nesprávnému uveřejnění, a jak správně smluvně ošetřit případné nedodržení takové povinnosti.

Často se lze setkat s názorem, že první rok fungování registru je rokem testovacího provozu. Úmyslem zákonodárce ale rozhodně nebylo odložit povinnost uveřejňování o rok. I když bude zákon po dobu jednoho roku fungovat bez sankčních následků, pro povinné platí povinnost uveřejnění už teď a postupně se jistě najde celá řada subjektů − ať již médií či neziskových organizací −, které budou na "hříšníky" upozorňovat.

Původní návrh zákona o registru smluv sice nezapřel inspiraci ve slovenské úpravě, nicméně četné pozměňovací návrhy přetvořily původní návrh zákona do podoby značně odlišné, a to hlavně tím, že zavedly velký počet výjimek. Svoji výjimku si bohužel dokázaly prosadit i instituce, které by měly být nejvíce "veřejné" − sněmovna, Senát či prezidentská kancelář. Úvahám o změně zákona tedy určitě není konec a o některé z nich se povede ještě tvrdý parlamentní boj (zejména ve vztahu k podnikajícím osobám a vědecko-výzkumným institucím, které se účastní konkurenční hospodářské soutěže).

Ačkoliv jedna část veřejnosti varuje před torpédováním zákona a druhá před ekonomickou sebevraždou státu, je třeba na všechny návrhy nahlížet pragmaticky a pečlivě posoudit každý z nich. To platí zvlášť s ohledem na riziko znevýhodnění v hospodářské soutěži a odrazení současných i potenciálních smluvních partnerů před vstupem do smluvních vztahů s veřejnými institucemi.

Už teď je zřejmé, že bude zapotřebí podobné občanské iniciativy jako na Slovensku, aby se dosáhlo efektivní kontroly smluv uzavíraných s veřejným sektorem ze strany veřejnosti a otevřené diskuse o jejich hospodárnosti a smyslu na základě tvrdých statistických dat. Jen tato zpětná vazba totiž může vést k uvědomění si chyb a nápravě ne vždy ideální smluvní praxe. Bez toho nebude zákon o registru smluv ničím víc než jen odškrtnutou položkou vládního programu, která s výjimkou administrativy nic nepřinese.

Autor je partner Havel, Holásek & Partners.

Článek vyšel v časopisu Ekonom dne 4. srpna 2016.

Související