Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) pak v této věci dospěl k tomu, že členský stát, jenž vystavil evropský zatýkací rozkaz, musí pro účely započtení doby vazby ve vykonávající členské zemi na uložený trest zkoumat, jestli zajišťovací opatření přijatá vůči dotčené osobě ve vykonávajícím členském státě ji zbavují osobní svobody. Zároveň SDEU dospěl k názoru, že domácí vězení ve výměře 9 hodin denně spojené se sledováním pomocí elektronického náramku takový účinek v zásadě nemá a není proto povinností tuto dobu započíst na uložený trest.

Útěk odsouzeného z Polska do Británie

Žádost o rozhodnutí o takovéto předběžné otázce podal SDEU polský obvodní soud v Lodži.
Ten rozsudkem z března 2007 uložil jistému JZ trest odnětí svobody v délce trvání 3 roky a 2 měsíce. Nežli ale mohlo dojít k výkonu trestu na polském území, odsouzený muž ze země uprchl. V Polsku tedy proti němu byl vydán evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl pak v červnu roku 2014 zadržen ve Spojeném království.

V Británii byl následně JZ propuštěn na kauci 2 000 liber a zároveň mu byla v období od června 2014 do května 2015 uložena povinnost zdržovat se v době od 22 hodin do 7 hodin na adrese, kterou uvedl. Toto zajišťovací domácí vězení bylo spojeno i s elektronickým sledováním. Muž musel také docházet na policii, mít stále zapnutý mobil a bylo mu zapovězeno žádat o vydání dokladů, které by mu umožnily vycestovat do zahraničí.

Odsouzený chtěl zajištění domácím vězením započítat na trest

Impulsem, který vedl polský soud až k iniciaci řízení k vydání rozhodnutí o předběžné otázce, bylo podání dotčeného odsouzeného, který zažádal, aby doba, po kterou mu bylo uloženo pobývat ve Spojeném království a byl sledován elektronickými prostředky, byla započtena do délky trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v Polsku. Své podání podepřel odkazem na rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu. To stanoví, že členský stát vystavující evropský zatýkací rozkaz započítá dobu vazby nebo trestu odnětí svobody ve vykonávajícím členském státě v souvislosti s výkonem uvedeného zatýkacího rozkazu na trest, který je odsouzenému uložen ve státě vydání rozkazu.

Lodžský soud se tedy tázal Soudního dvora, zda lze pod pojem „vazba“ subsumovat také jiná opatření uplatňovaná vykonávajícím členským státem, tedy zde v tomto případě elektronické sledování osoby spojené s domácím vězením.

Vazba jako autonomní pojem unijního práva

Soudní dvůr ve svém rozsudku nejprve obecně uvedl, že pojem „vazba“ uvedený v rámcovém rozhodnutí je autonomním pojmem unijního práva, který musí být na území Unie vykládán jednotně. Rozvedl pak, že sama povinnost započíst do celkové doby trestu odnětí svobody, který má být vykonán ve vystavujícím členském státě, dobu vazby související s výkonem evropského zatýkacího rozkazu má za cíl konkretizovat obecný cíl dodržování lidských práv. Lidským právem, které je předmětem ochrany, je v tomto případě konkrétně právo na osobní svobodu. Roli pak sehrává i zásada proporcionality při ukládání trestů.

Rámcové rozhodnutí ukládá započtení všech dob, po které byl odsouzený ve vazbě ve vykonávajícím členském státě. Tím je zabezpečeno, že odsouzený nebude ve výsledku ve vazbě vykonané v tom kterém členském státě dohromady déle, než odpovídá délce trestu odnětí svobody, který mu byl vyměřen ve vystavujícím členském státě.

SDEU dále konstatoval, že rámcové rozhodnutí nemůže být vykládáno tak, že se započtení omezuje pouze na doby uvěznění v členském státě vykonávajícím uvedený rozkaz. Není tedy vyloučeno započtení dob, kdy byla uplatňována jiná opatření, která zahrnují zbavení osobní svobody s účinky srovnatelnými s uvězněním.

Pojem vazba je definován zbavením osobní svobody, nikoli „jen“ omezením

Pojem „vazba“ ve smyslu rámcového rozhodnutí pak podle Soudního dvora označuje nikoliv jakékoliv omezující opatření. Musí jít o opatření zbavující osobní svobody a lze sem zahrnout všechna opatření nebo jejich soubory, která co do druhu, délky, účinku a podmínek výkonu zbavují dotyčnou osobu její osobní svobody způsobem, který je srovnatelný s uvězněním.

Soudy musí posuzovat míru omezení osobní svobody

Justiční orgán členského státu, v němž byl vystaven příslušný zatýkací rozkaz, je tedy podle SDEU povinen zkoumat, jestli opatření přijatá vůči dotyčné osobě ve vykonávajícím členském státě lze posoudit jako zbavení osobní svobody, pak jsou totiž vazbou ve smyslu unijního práva. Pokud v rámci tohoto zkoumání justiční orgán k takovému závěru dospěje, musí podle rámcového rozhodnutí celou dobu trvání takového opatření započíst do doby uloženého trestu odnětí svobody.

V daném případě domácí vězení dle SDEU „vazbou“ nebylo

Nicméně v rámci konkrétního projednávaného případu britská opatření proti muži odsouzenému v Polsku sice nepochybně omezila jeho svobodu pohybu, ale nejsou v zásadě natolik omezující, aby bylo možné hovořit o zbavení osobní svobody a bylo nutné je kvalifikovat jako „vazbu“ ve smyslu rámcového rozhodnutí.

Je ale možné započíst i omezení osobní svobody dle vnitrostátního práva

Na druhou stranu toto však rozhodně dle SDEU nebrání tomu, aby nad tuto povinnou minimální úroveň ochrany základních práv osoby, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, justiční orgán vystavujícího členského státu výlučně na základě vnitrostátního práva na prospěch dotčené osoby započetl do celkové doby odnětí svobody zcela či zčásti i dobu, po kterou byla osobní svoboda osoby „pouze“ omezena.

Související