Do nedávné doby jsem na morové sloupy na náměstích českých měst hleděl jako na nádherná díla sochařů a nedovedl si představit prožitky našich předků před tím, než morová epidemie odezněla. Jako historikovi mi nynější zkušenost s koronavirovou epidemií otevřela oči při náhledu do historie každodenního života a zároveň mi znalost historie a literatury, tolik nezbytná pro pochopení dnešních dnů, znovu připomněla moudrost přísloví o historii jako učitelce života.

K tomu, abych sáhl po Dekameronu Giovanniho Boccaccia, mě inspiroval titulek z internetu, že osamělým budou po dobu pandemie bezplatně zpřístupněny filmy pro dospělé. Právě Boccacciovo dílo totiž přináší prakticky totéž − jen v o staletí starším podání. Stovku příběhů si vypráví tři mladí muži a sedm mladých žen, kteří utekli na venkov, aby se zachránili před morem.

Kapitola nazvaná "Počíná se první den Dekameronu" po výkladu autorově − jak došlo k tomu, že se sešli ke společnému besedování lidé, kteří později vystoupí − obsahuje "bolestnou vzpomínku na nedávné umírání morem, jež rozesmutňuje každého, kdo je viděl či jinak se s ním seznámil". Jedná se o morovou epidemii, která pronikla v roce 1348 "do vynikajícího města Florencie, krásnějšího nad všechna ostatní města italská".

Mor čili černá smrt podle Boccaccia "povstal několik roků dříve ve východních zemích, připravil je o nesčíslné množství lidí, a přenášeje se bez ustání z jednoho místa na druhé, šířil se nemilosrdně na západ". Nutno dodat, že východními zeměmi byla Čína, konkrétně její vnitrozemská provincie Chu-pej. Nákazu pak s největší pravděpodobností šířili světem mongolští nájezdníci.

Mor, který zachvátil Evropu a zabil zde miliony obyvatel, řádil po celé Itálii. Niccolò Machiavelli ve Florentských letopisech uvádí, že ve Florencii, která byla nejvíce zasažena, zemřelo více než 96 tisíc lidí, Boccaccio uvádí dokonce, že "zahynulo od března do července přes sto tisíc lidských tvorů". Tyto údaje nejsou přesné, navíc Giovanni Boccaccio přečkal pravděpodobně morovou epidemii v Neapoli a florentské poměry znal jen z vyprávění, Machiavelli se narodil až dvacet let poté, co morová epidemie skončila. Podle dnešních odhadů historiků měla Florencie před rokem 1348 přibližně 80 tisíc obyvatel. Avšak ani zpřesnění počtů nic nemění na tom, že "to v městě došlo tak daleko, že bylo skoro bez obyvatel".

Nezastavitelná nákaza

Florencie v době propuknutí moru byla centrem zpracování vlny, působila zde početná skupina imigrantů, takzvaných ciompi neboli námezdních dělníků, kteří zde pracovali při česání a mykání vlny. Není tak vyloučeno, že právě v této skupině byli přenašeči nákazy.

Florentská republika − jak naznačuje Boccaccio − se snažila o opatření proti šíření moru, bohužel však "nepomáhala proti němu žádná důmyslnost ani lidská obezřetnost, která pomocí úředníků k tomu určených vyčistila města od mnohého neřádstva, zakázala každému nemocnému vstupovat do města a dala mnohé rady, jak si uchovat zdraví".

Mor, který zasáhl Florencii, byl mutací, "nebylo tomu jako na východě, kde jasným znamením nevyhnutelné smrti bylo krvácení z nosu, nýbrž při začátku nemoci naskakovaly mužům i ženám buď ve slabinách, nebo v podpaží jakési otoky, z nichž některé vyrostly do velikosti obyčejného jablka, jiné do velikosti vejce".

Lékaři neznali proti moru lék, "mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel s nemocných morem na osoby zdravé, nejinak než to dělá oheň, když jsou mu nablízku věci suché nebo mastné. A choroba měla sílu ještě tím větší, že se nemoc či společný důvod k smrti přenášel na zdravé lidi nejenom hovorem a stykem s nemocnými, ale, jak se ukázalo, tuto nemoc způsobovalo i to, že se někdo dotkl šatu či jiné věci, které se dotýkal či které používal nemocný".

Tři způsoby, jak se "smířit" s morem

Lidové přísloví z té doby pravilo, že "večer se florentské zákony tvoří, ráno je už však konšelé boří". Tento nešvar kritizoval v Očistci již dříve i Dante Alighieri, který jako jeden z priorů v roce 1300 měl možnost stát po dva měsíce v čele Florentské republiky. Jeho zkušenost evidentně platila pro celé quattrocento, tedy renesanční italské 14. století. V době moru navíc "za tohoto strádání a soužení skoro úplně upadla a poklesla v našem městě ctihodná vážnost zákonů jak božských, tak lidských, protože ti, kdo je měli spravovat a vykonávat, buď zemřeli jako ostatní lidé, nebo byli nemocni, či zůstali bez všech pomocníků, takže nemohli svůj úřad vykonávat, a každému bylo tedy dovoleno, aby si dělal, co chtěl".

Situace ve městě byla nesporně depresivní, "zrodily se pak obavy a smyšlenky u těch, kteří zůstali na živu". Florenťané se v důsledku toho rozdělili v zásadě do tří skupin. "Někteří se domnívali, že se dá této chorobě čelit tím, že budou střídmě žít a zřeknou se všeho nadbytku. I vytvořili si společnosti a žili odloučeni od všech ostatních; usadili se a zavřeli se v domech, kde nebyl žádný nemocný a kde se dalo lépe žít, požívali zde velmi střídmě nejjemnějších pokrmů a nejlepších vín, vyhýbali se jakémukoli přepychu, nechtěli, aby je někdo přišel navštívit, nepřáli si slyšet zvenčí žádné zprávy o smrti a nemocných, a tak tu pobývali za zvuků hudby a při zábavách, které si mohli dopřát," dočteme se v Dekameronu o těch, kteří si vážili svého života a ve 14. století sami o sobě dodržovali pravidla, jimž by dnešní epidemiolog měl stěží co vytknout.

Na straně druhé se našli i takoví, kteří "tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje". Do této skupiny patřili nepochybně ti, kdož se nedokázali se šířením epidemie a hrozbou smrti psychicky vyrovnat, jakož i ti, kteří drancovali opuštěné domy. "Většina domů se proto stala majetkem všech a cizinec, jenž do nich vešel, počínal si tu tak, jako si tu předtím počínal jejich vlastní pán," píše s opovržením Boccaccio a dodává: "Ale i při těchto zvířeckých představách se vyhýbali nemocným, jak mohli."

Giovanni Boccaccio kritizuje i ty, kteří "smýšleli krutěji (jako by to bylo snad jistější) a říkali, že proti moru není lepšího léku a nic tak dobrého jako utéci před ním; z té příčiny se proto nestarali o nic jiného než o sebe a mnoho mužů a paní opustilo své město, své domy, svůj kraj, své příbuzné a svůj majetek − a vyhledávalo cizí nebo své venkovské statky, jako by je nemohl dostihnout hněv Boží, trestající tímto morem lidské nepravosti, ať už byli kdekoli, a jako by hněv Boží zamýšlel postihnout jenom ty, kteří meškali za hradbami svého města".

Florenťané, kteří zvolili střední cestu, tedy, jinak řečeno, nezměnili výrazně svůj dosavadní životní styl. Přesto "v ruce nosili někteří květiny či vonné byliny či různé druhy koření a co chvíli si je přidržovali u nosu, ježto měli za to, že nejlépe je osvěžovat mozek takovýmito vůněmi; vzduch totiž úplně ztěžkl a páchl puchem mrtvol, nemocí a léků". To můžeme do jisté míry přirovnat k nynějšímu nošení roušek.

Boccaccio konečně připomenul i to, že "když se ovšem zvětšila krutost moru, tyhle všecky obyčeje buď úplně, nebo větším dílem pominuly a na jejich místo nastoupily nové". Tím měl na mysli především strohé pohřební obřady. Autor si všiml i toho, jak morová epidemie postihla venkov a přinesla krizi v zemědělství.

Lék má jméno trpělivost

Popis doby, která v mnohém − jak vidno − připomíná časy dnešní, by se mohl zdát jako plný pesimismu a skepse. Pozorný čtenář však nepřehlédne Boccacciovo poselství: "Velmi zřetelně vyšlo najevo to, co by byl přirozený běh věcí drobnými a řídkými strastmi nikdy nemohl ukázat mudrcům, že totiž všechno je třeba snášet trpělivě a že velikost útrap může učinit i z nemudrců lidi odevzdané a bezstarostné."

V duchu jsem si podtrhl slovo trpělivě. Právě trpělivost totiž potřebujeme i čelíce epidemii aktuální.

Související