Nyní se zamyslím nad tím, za jakých okolností a do jaké míry přípravné jednání splňuje tato očekávání. Zároveň chci upozornit na praktické i výkladové nesrovnalosti, s nimiž se soudy při aplikaci § 114c občanského soudního řádu potýkají.

Současnou úpravu přípravného jednání zavedla tzv. souhrnná novela občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb., která vstoupila v účinnost od 1. července 2009. Soud má nařídit přípravné jednání tehdy, když lze na základě žaloby a důkazů, které byly založeny do spisu, očekávat, že spor nebude možné rozhodnout hned při prvním jednání (§ 114c odst. 1 občanského soudního řádu). V takovém případě soud provede namísto "běžného" prvního jednání ve věci samé právě přípravné jednání. Účastníci přitom mohou uvádět skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch jen do okamžiku skončení přípravného jednání, případně do třiceti dnů ode dne ukončení přípravného jednání, jestliže tak rozhodne soud (§ 114c odst. 4 občanského soudního řádu). Pro posouzení, zda je namístě přípravné jednání nařídit, je podstatný stav spisu k okamžiku nařízení jednání.

NEMOŽNOST DOKAZOVAT

Z dikce § 114c odst. 3 občanského soudního řádu lze dovodit, že soudce by během přípravného řízení neměl dokazovat. Cílem přípravného řízení je totiž zejména přezkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, seznámit účastníky s předběžným skutkovým a právním závěrem soudu a poučit je o konkrétní podobě jejich břemene tvrdit a prokazovat (§ 114c odst. 3 občanského soudního řádu). Tento závěr podporuje i nové znění § 105 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož soud může vyslovit místní nepříslušnost až do skončení přípravného jednání. Z téhož ustanovení zároveň vyplývá, že soud nemá právo se věci pro místní nepříslušnost zbavit, pokud již zahájil dokazování.

Proto se domnívám, že soud může věc během přípravného jednání rozhodnout jen tehdy, když nerozhoduje na základě dokazování. Tak je tomu zejména v případě, že jsou splněny podmínky pro zastavení řízení z toho důvodu, že se žalobce k tomuto jednání bez omluvy nedostavil (§ 114c odst. 7 občanského soudního řádu), nebo když se bez omluvy nedostavil žalovaný, a je proto namístě vyhlásit tzv. fiktivní rozsudek pro uznání (§ 114c odst. 6 občanského soudního řádu).

Nemožnost soudu zahájit dokazování již během přípravného jednání pokládám za handicap, který sporné řízení spíše zdržuje. Zvláště za situace, kdy ke koncentraci civilního sporu dochází nejen v souvislosti s ukončením prvního jednání, ale i v souvislosti s koncem prvního, tedy "běžného" jednání (§ 118b odst. 1 občanského soudního řádu).

Pro plynulý průběh sporu je lepší, pokud soud namísto přípravného jednání nařídí rovnou "běžné" ústní jednání.

Před skončením přípravného jednání by měl soudce účastníky poučit nejen o formální podstatě koncentrace (tedy o navození skutkového a důkazního "stopstavu"), ale i o tom, jaký je jeho předběžný skutkový a právní závěr na projednávanou záležitost [§ 114c odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu]. Soudce však tuto povinnost nemůže beze zbytku naplnit, protože k okamžiku ukončení přípravného jednání mu není známo, jak se důkazní situace vyvine poté, co budou provedeny veškeré účastníky navržené důkazy.

V okamžiku nastolení koncentrace v souvislosti s ukončením přípravného jednání je soud, co se týče dalšího vývoje skutkové a důkazní situace, prakticky slepý. Ledaže by se účastníci na všech podstatných skutkových okolnostech případu beze zbytku shodli. Taková shoda však bude naprosto výjimečná. Proto jsem přesvědčen o tom, že skutkový a důkazní "stopstav" navozený v souvislosti s přípravným jednáním, povede k formalizaci českého civilního procesu. Pravda ustoupí do pozadí, protože soud i účastníci budou následkem koncentrace omezeni ve svém právu nalézat skutkový děj, a to již na samém počátku sporu.

Anglosaský civilní proces sice s podobným omezením počítá rovněž, avšak umožňuje účastníkům, aby veškeré podstatné důkazy zajistili a provedli ještě předtím, než soud začne věc projednávat.1) Koncentraci znají i německé procesní předpisy, nicméně tamní soudce může účastníkovi umožnit vnesení nových skutečností a důkazů do řízení, pokud tímto postupem nedojde k podstatnému a účastníkem zaviněnému průtahu (§ 296 ZPO).

FORMA PŘEVLÁDÁ NAD OBSAHEM

Naše procesní předpisy žádnou jasně formulovanou pojistku proti přepjatému formalismu nastolenému na základě zákonné koncentrace řízení neobsahují. Jednou z výjimek, která koncentraci proráží, je okolnost, že účastník nemohl uvést včas skutečnost nebo důkaz, který je pro rozhodnutí podstatný, "bez své viny". "Nevinnost" účastníka by teoreticky bylo možné dovozovat i ze skutečnosti, že v době skončení přípravného jednání účastník nemohl předpokládat, že se skutková zjištění získaná pozdějším dokazováním vyvinou překvapivým směrem. Zda soudy na takový argument "nevinnosti" přistoupí, ukáže až čas a judikatura vysokých soudů.

Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by soud byl nějak potrestán za to, že nenařídil přípravné jednání, ačkoliv pro takový procesní postup byly splněny veškeré zákonné podmínky. Soud vlastně ani sankcionovat nejde, protože není účastníkem řízení a není tedy na sporu hmotně zainteresován. Účastník, který se cítí být postupem soudu poškozen, teoreticky může uplatnit požadavek na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Dohledání příčinné souvislosti mezi nenařízením přípravného jednání a konečným výsledkem sporu však bude zpravidla velmi obtížné a spekulativní. Z hlediska "vyššího principu mravního" navíc nelze mít soudu za zlé, pokud následkem této "chyby" provede úplné zjištění skutku a rozhodne nikoli na základě skutkové fikce, ale na podkladě pravého stavu věci.

Soudci se nařizování přípravného řízení vyhýbají i proto, že přípravné jednání se může uskutečnit jen tehdy, když si všechny k jednání obeslané strany předvolání skutečně vyzvedly. Náhradní doručení je totiž vyloučeno (§ 114c odst. 2 občanského soudního řádu). Naproti tomu k prvnímu jednání soudu (§ 118b občanského soudního řádu lze účastníky předvolat i prostřednictvím tzv. náhradního (§ 49 odst. 2, § 50 odst. 1 občanského soudního řádu) nebo fiktivního (§ 49 odst. 2, § 50 odst. 2 občanského soudního řádu doručení. Soudce dokonce musí k přípravnému jednání obeslat jak zástupce, tak zastoupeného účastníka (§ 114c odst. 2 občanského soudního řádu). Tím se zvyšuje riziko, že si některý z předvolaných obsílku osobně nepřevezme.

Soudy upřednostňují nařízení takového typu jednání, u kterého je pravděpodobnější, že nebude následkem doručení pouhým uložením zmařeno. Rovněž proto soudci namísto přípravného jednání raději nařizují "běžné" jednání.


Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že institut přípravného jednání není institutem, bez kterého by se české civilní soudy neobešly. Současnou úpravu tohoto institutu ani nepokládám za optimální, a to jednak kvůli již zmíněným výkladovým nejasnostem, jednak proto, že soudy mohou tento institut snadno a bez jakýchkoliv procesních následků obejít.


Poznámky:

1) Srovnej s Macur, J., Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2001.


Karel Svoboda
soudce Okresního soudu Plzeň-město
doktorand FP ZU, Plzeň

Související