Jedním z důsledků takového chápání jsou i poměrně často se vyskytující zneužívající jednání zacílená buď na záměrné poškození druhého účastníka kontraktačního jednání, anebo na získání určité vyjednávací výhody. Účelové přerušení kontraktačního jednání však může mít pro strůjce takového postupu velmi závažné negativní důsledky.

K POJMU KONTRAKTAČNÍ JEDNÁNÍ A ÚČELOVOST JEHO PŘERUŠENÍ

Za kontraktační budeme považovat jednání typicky dvou subjektů, které směřuje k uzavření určité budoucí smlouvy, je vedené za účelem vyjasnění jejího obsahu a má za obvyklého běhu věcí vyústit v uzavření této smlouvy.

Vysvětlení zasluhuje rovněž pojem oné "účelovosti" přerušení kontraktačního jednání použitý v titulku. Uvedenou "účelovostí" je myšlena absence legitimních důvodů pro ukončení jednání na straně subjektu přerušujícího kontraktační jednání, přičemž subjekt, který jednání nepřerušil a jenž bude tímto krokem v konečném důsledku zasažen, nezavdal k takovému postupu žádnou objektivní příčinu. Na straně subjektu přerušujícího kontraktační jednání tedy půjde většinou o nepříliš ušlechtilé pohnutky, které jej k takovému postupu vedou.

NÁKLADY SPOJENÉ S KONTRAKTAČNÍM PROCESEM

Jestliže v rámci svého podnikání účastníci vstupují do jednání o uzavření smlouvy, pak za logické a v závislosti na pokročilosti jednání i za pravidelné vyústění jednání považují uzavření smlouvy, která má oběma smluvním stranám přinést konkrétní výhody pramenící z uzavřeného obchodu. Podle důležitosti, kterou účastníci jednání budoucí smlouvě přikládají, a podle očekávání, která do uzavření budoucí smlouvy vkládají, také vynakládají čas, energii a v neposlední řadě též finanční prostředky na to, aby smlouva byla nejen uzavřena, ale aby byli schopni řádně a včas splnit veškeré závazky, které jim z ní vyplynou.

Výše těchto nákladů je pochopitelně závislá na okolnostech konkrétního případu, charakteru kontraktu, druhu uzavírané smlouvy apod. Nicméně je zřejmé, že jednající strany musejí vynaložit především náklady bezprostředně související se samotným kontraktačním procesem. Zejména za účelem dosažení dostatečné určitosti předmětu plnění v rámci sjednávané smlouvy musejí účastníci často provést nejrůznější ocenění, zpracovat projektovou či jinou technickou dokumentaci, zajistit si součinnost případných subdodavatelů apod.

Vzhledem k požadavkům potenciálního smluvního partnera, které mají následně nalézt své vyjádření v podobě závazků zakotvených do sjednávané smlouvy, však účastník může vynakládat další prostředky, aby požadavkům prosazovaným do smlouvy protistranou mohl vyhovět (může se jednat o závazky týkající se lhůt plnění, kvality či rozsahu požadovaného plnění apod.). Do této kategorie patří kupříkladu náklady související s přípravou výroby, nákupem jinak nepoužívaných druhů materiálů, součástek nebo strojního vybavení, přijímání zvláštních organizačních opatření atd.

Jestliže účastník jednání bere své budoucí závazky vyplývající z připravované smlouvy skutečně vážně, pak je také možné, že bude nucen přerušit obdobná jednání s jinými potenciálními smluvními partnery týkající se totožného předmětu plnění (mnohdy samozřejmě i s budoucími dopady na kvalitu obchodních vztahů s takto odmítnutými partnery) nebo že kvůli nedostatku výrobních kapacit odmítne ostatní jinak zajímavé zakázky apod.

VYJEDNÁVACÍ VÝHODA JAKO DŮVOD PŘERUŠENÍ JEDNÁNÍ

Budeme-li naopak hledat pohnutky, které účastníka kontraktačního jednání vedou k jeho přerušení, pak vedle zjevné neúspěšnosti jednání (v případech, kdy názorová odlišnost na podobu budoucí smlouvy je natolik zřejmá, že pokračovat v jednání je zcela bezúčelné), eventuálně jeho lhostejnosti k výsledku jednání, zde může hrát roli i snaha poškodit druhého účastníka či donutit jej k výrazným ústupkům a dosáhnout tak vyjednávací výhody, kterou by za jiných okolností bylo jen obtížné prosadit.

Vezmeme-li v úvahu výše popsaná opatření, která v dobré víře jednající účastník musel učinit, a náklady, které musel vynaložit, pak je jasné, že přerušení kontraktačního jednání např. v pokročilém stadiu těsně před uzavřením smlouvy je způsobilé poškodit jej i takřka fatálním způsobem a případně jej i donutit - téměř proti jeho vůli - k přijetí takových ústupků ohledně obsahu budoucí smlouvy, o nichž by za normálních okolností jen stěží uvažoval.

Pozornost budeme nadále věnovat právě těm případům, kdy jednající strana přeruší kontraktační jednání úmyslně, ať už s cílem poškodit druhého účastníka jednání nebo s cílem získat neopodstatněnou vyjednávací výhodu, případně je přeruší z nedbalosti bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Je zřejmé, že účastník přerušující kontraktační jednání se může snažit skutečné pohnutky svého počínání nejrůznějšími způsoby zakrýt a v této souvislosti může být pro poškozeného účastníka samozřejmě problémem skutečné důvody nejen prokázat, ale někdy je byť i jen identifikovat.

UPRAVUJE ČESKÉ PRÁVO PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOST?

V souvislosti s přerušením kontraktačního jednání se hovoří o institutu nazývaném culpa in contrahendo, tedy o "zavinění" či "vině při kontraktaci", čemuž odpovídá tzv. odpovědnost za zavinění v předsmluvním stadiu či zkráceně tzv. předsmluvní odpovědnost.1)

Ačkoliv je v evropských zemích, a to zejména v kontinentálních právních řádech, existence institutu předsmluvní odpovědnosti běžně uznávána,2) v českém právním prostředí názory na tuto otázku oscilují od striktního odmítnutí přes opatrné přitakání až po nepochybné uznání předsmluvní odpovědnosti. Při hledání argumentů odůvodňujících existenci předsmluvní odpovědnosti se využívají nejrůznější konstrukce.

Lze například zaznamenat návrhy chápat vztah důvěry vytvořený mezi účastníky v rámci předsmluvního jednání jako závazkový právní vztah vznikající ve smyslu § 489 občanského zákoníku z právního úkonu, kterým má být "zahájení jednání o smlouvě".3) Důsledkem porušení takového závazkového vztahu by pak byl v podstatě vznik odpovědnosti za porušení závazku v běžně chápaném pojetí. Problém však spočívá v tom, že vztah důvěry vznikající v rámci kontraktačního jednání není závazkovým právním vztahem ve smyslu § 488 občanského zákoníku, neboť zde není věřitele ani dlužníka. Žádnému z účastníků tohoto vztahu totiž nevzniká právo na plnění, tj. pohledávka, ani povinnost splnit konkrétní závazek (dluh). Kromě toho samotné zahájení jednání o smlouvě není právním úkonem, neboť se sice jedná o jistý projev vůle, nicméně o takový, který bezprostředně nesměřuje ke vzniku konkrétního práva nebo povinnosti (§ 34 občanského zákoníku).

Jako jiný důvod pro vznik nároku na náhradu nákladů marně vynaložených v souvislosti s přerušeným kontraktačním jednáním bývá uváděna existence obchodních zvyklostí ve smyslu § 264 odst. 1 obchodního zákoníku. Tyto obchodní zvyklosti by se musely vztahovat "k určitému druhu obchodu nebo k určitému zboží, s tím, že subjekt požadující určitý produkt by již při pouhém jednání o smlouvě na tomto základě musel vždy počítat s případnou úhradou některých nákladů i tehdy, pokud by k uzavření smlouvy nedošlo". 4) Uvedené by znamenalo, že institut předsmluvní odpovědnosti by se uplatňoval pouze v případě některých specifických obchodů, což je však vzhledem k dále přijatým závěrům neakceptovatelné. Navíc lze (poněkud "mimoprávně") pochybovat též o tom, že by se v tuzemsku vůbec dalo nalézt takové obchodní odvětví, v němž by obchodní zvyklosti tohoto druhu byly zachovávány.

PŘEDSMLUVNÍ JEDNÁNÍ MUSÍ BÝT V SOULADU S DOBRÝMI MRAVY

Podle mého soudu však stávající právní úprava umožňuje dobrat se kladného závěru o existenci předsmluvní odpovědnosti i bez příliš komplikované právní argumentace.

Je zřejmé, že vztah vznikající mezi dvěma subjekty jednajícími o uzavření smlouvy se vyznačuje poněkud jinou kvalitou v porovnání se vztahy existujícími mezi subjekty, které spolu takto nejednají. Tento vztah lze za normálních okolností charakterizovat jako vazbu založenou na vzájemné důvěře, respektive dobré víře, že druhý účastník vstupuje do jednání za účelem uzavření smlouvy s úmyslem získat pro sebe z budoucí smlouvy sice maximum možného, ovšem při současném vědomí toho, že smlouva musí být v nezbytně nutné míře výhodná i pro druhou smluvní stranu, která by jinak samozřejmě neměla na jejím uzavření žádný zájem. Tato oboustranná dobrá víra provázející subjekty vstupující do kontraktačního jednání a spočívající v legitimním očekávání určitého standardu chování v souladu s běžnými morálními normami či pravidly obchodního styku je tedy v podstatě vírou účastníků v mravnost (poctivost) druhého účastníka projevující se souladem jeho postupu v kontraktačním jednání se všeobecně uznávanými normami chování.

Jinak řečeno, účastník kontraktace očekává mravné jednání v takové podobě, jak je za mravné obecně považováno subjekty nacházejícími se ve stejné situaci a za stejných či obdobných podmínek. Za mravné v tomto slova smyslu pak lze považovat i jednání, které je v obchodních vztazích v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Jestliže tedy za této situace účastník jednání úmyslně přeruší, respektive ukončí kontraktační jednání (např. ve snaze poškodit druhého účastníka jednání nebo proto, že přijal jinou, momentálně výhodnější nabídku od třetí osoby), pak ve smyslu § 424 občanského zákoníku odpovídá za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, za něž je podle mého názoru nutné považovat i výše uvedená pravidla předsmluvního jednání založená na dobré víře účastníků kontraktačního jednání.

K porušení povinnosti nezpronevěřit se legitimnímu očekávání druhého účastníka kontraktačního jednání však nemusí dojít pouze úmyslně, ale též z nedbalosti. Na tyto případy se zřejmě nebude vztahovat výše zmiňovaný § 424 občanského zákoníku, nicméně i nedbalostní přerušení kontraktačního jednání bude postižitelné, a to přinejmenším podle § 415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Z uvedeného plyne, že i účastník kontraktačního jednání má uvedenou obecnou prevenční povinnost zakládající jeho závazek chovat se takovým způsobem, aby druhému účastníkovi jednání nevznikla škoda. Jestliže tedy účastník kontraktačního jednání byť jen z nedbalosti přeruší, respektive ukončí toto jednání, poruší tím současně princip dobré víry obecně předpokládaný v rámci každého takového jednání a nese odpovědnost za škodu, kterou druhá strana v této souvislosti utrpí.

NÁZNAKY EXISTENCE PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOSTI

O skutečnosti, že již v průběhu kontraktačního jednání se jeho účastníci nepohybují v oblasti prosté jakýchkoliv vzájemných závazků, svědčí řada náznaků obsažených v českých právních předpisech. Přitom okolnost, že se jedná pouze o dílčí zmínky a že konkrétní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou přerušením kontraktačního jednání chybí, není zajisté důkazem toho, že by tento druh odpovědnosti v českém právním prostředí neexistoval.

Tak např. v § 271 obchodního zákoníku je upravena povinnost ochrany důvěrných informací vyměněných mezi účastníky kontraktačního jednání, a to bez ohledu na to, dojde-li k uzavření smlouvy, či nikoliv. Z uvedeného vyplývá, že již ve fázi před případným uzavřením smlouvy mají účastníci vůči sobě závazky umožňující jim přistupovat k jednání s pocitem vzájemné důvěry a s jistotou či dobrou vírou v ochranu jejich důvěrných informací bez ohledu na případný neúspěch kontraktačního jednání.

Kontraktačním procesem svého druhu je též obchodní veřejná soutěž. Podle § 283 obchodního zákoníku nemůže vyhlašovatel obchodní veřejné soutěže měnit podmínky soutěže nebo soutěž zrušit, pokud si toto právo v podmínkách soutěže nevyhradil. Podle mého názoru není v citovaném ustanovení upraveno nic jiného než výslovný zákaz přerušení, respektive ukončení kontraktačního jednání. Opět je tak chráněna dobrá víra účastníka obchodní veřejné soutěže, že jím vynaložené úsilí nebude zbytečné a že mu zůstane zachována naděje na přijetí jeho návrhu, respektive že některý z předložených návrhů smlouvy bude nakonec přijat.

Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která je nepochybně také součástí českého právního řádu, se při výkladu Úmluvy přihlédne mimo jiné i k dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. Z Úmluvy přitom vyplývá, že se vztahuje též na chování účastníků ve fázi před uzavřením kupní smlouvy a není tedy důvodu nevztáhnout požadavek dodržování principu dobré víry i na vzájemné chování účastníků v této předsmluvní fázi. Ostatně principu dobré víry, a to i v předsmluvním stadiu, se dovolávají též právní předpisy upravující problematiku spotřebitelských smluv (např. § 53 odst. 3 občanského zákoníku).

MOŽNOSTI OMEZENÍ PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOSTI

Z výše uvedeného vyplývá, že zdrojem vzniku předsmluvní odpovědnosti je zejména porušení principu dobré víry panujícího mezi účastníky kontraktačního jednání. Budeme-li hledat možnosti případného omezení tohoto druhu odpovědnosti, musí se naše pozornost obrátit právě tímto směrem. Jinak řečeno, předsmluvní odpovědnost účastníka kontraktačního jednání bude omezena, případně zcela vyloučena, jestliže druhý účastník bude zpraven o okolnostech, z nichž bude moci vyrozumět, že kontraktační jednání může skončit i jinak než uzavřením smlouvy.

Jestliže tedy potenciální smluvní partner sdělí druhé straně, že jednání je současně vedeno s více zájemci o uzavření smlouvy a že zatím není jisté, pro kterého z nich se rozhodne ani kdy se tak stane, pak jeho odpovědnost za případné přerušení jednání bude zřejmě velmi výrazně potlačena. Stejně tak tomu bude v případě, kdy účastník oznámí, že navzdory zahájení jednání o uzavření smlouvy tuto uzavře pouze za předpokladu, že se mu podaří zajistit financování úvěrem, dotací apod. Budou-li tedy každé ze smluvních stran předem známa rizika případného přerušení kontraktačního jednání, pak i jejich předsmluvní odpovědnost bude výrazně snížena, ne-li zcela potlačena.

Je samozřejmé, že poukáže-li účastník jednání hned v jeho úvodu na potenciální rizika neuzavření smlouvy, může být takový postup druhou stranou vnímán jako určitý negativní signál, jehož důsledkem bude vznik nedůvěry mezi účastníky hned v úvodní fází kontraktačního jednání. Tuto skutečnost je však podle mého soudu nutné chápat jako nezbytnou daň obecné prevenční povinnosti. Ostatně při sjednávání smluv v mezinárodním obchodu se uplatňují tzv. dopisy o záměru (letters of intent), v nichž účastníci mimo jiné upravují další průběh kontraktačního procesu a stanovují jeho pravidla. V případě bezdůvodného přerušení kontraktačního jednání se pak takový dokument samozřejmě stává pro poškozenou stranu neocenitelným důkazním prostředkem.5)

K LIMITACI NÁHRADY ŠKODY

V souvislosti s omezením předsmluvní odpovědnosti může být také otázkou, zda hraje nějakou roli poměr mezi účastníky kontraktačního jednání, respektive je-li významné, směřuje-li kontraktační jednání k uzavření smlouvy řídící se primárně obchodněprávní úpravou, anebo pouze úpravou založenou občanským zákoníkem.

Domnívám se, že povaha sjednávaného závazku (smlouvy) může v jistých ohledech skutečně sehrát svou roli. Na rozdíl od občanského zákoníku obsahuje obchodní zákoník ustanovení o zákonné limitaci náhrady škody v případech, kdy vzniklá škoda převyšuje škodu, kterou škůdce v době vzniku závazkového vztahu předvídal nebo předvídat mohl jako možný důsledek porušení své povinnosti, a to s přihlédnutím ke skutečnostem, jež škůdce znal nebo znát měl při obvyklé péči (§ 379 druhá věta obchodního zákoníku). Lze jistě namítnout, že zmíněná zákonná limitace náhrady škody se vztahuje na porušení povinností ze smlouvy již uzavřené6) a že na tomto místě hovoříme o škodě vzniklé ještě před založením jakékoliv smluvní povinnosti. Jsem však přesvědčen, že nelze připustit, aby byl rozsah náhrady škody v případě škody způsobené přerušením kontraktačního jednání stanoven přísněji než v případě, kdy povinná osoba poruší svůj závazek z již uzavřené smlouvy. Znamenalo by to, že ve fázi sjednávání smlouvy se účastníci nacházejí z daného hlediska v přísnějším režimu než po uzavření smlouvy, což je asi stěží obhajitelné, a proto musí být ustanovení o omezení náhrady škody na škodu předvídatelnou dle § 379 obchodního zákoníku aplikováno analogicky i na vznik škody způsobené přerušením předsmluvních jednání. To vše samozřejmě za předpokladu, že smlouva, k jejímuž uzavření přerušené kontraktační jednání směřovalo, měla být uzavřena v režimu obchodního zákoníku.

Na okraj lze snad ještě poznamenat, že určitý prostor pro snížení náhrady škody z důvodů hodných zvláštního zřetele poskytuje i občanský zákoník v § 450, kdy jsou však hlediska pro snížení rozsahu náhrady škody poněkud odlišná.

PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOST V JUDIKATUŘE

O tom, že ochraně dobré víry účastníků kontraktačních jednání začíná být věnována pozornost i ze strany soudní praxe, svědčí nedávno publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006.7) Publikovaná právní věta zní: "Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti - bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy - se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák."

V dané věci se spor týkal nároku na náhradu škody, který uplatnila banka vůči svému potenciálnímu úvěrovému dlužníkovi, s nímž jednala o uzavření smlouvy o úvěru a o zajištění úvěrové pohledávky, když tento účastník bezdůvodně jednání ukončil v jeho pokročilé fázi. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné interpretoval § 415 občanského zákoníku tak, že "jde o závaznou právní povinnost ... - i bez konkrétně stanoveného pravidla chování - počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému" s tím, že není důvod, pro který by se tato zákonná povinnost neměla vztahovat "i na chování potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy".

Se závěry Nejvyššího soudu ČR uvedenými v odůvodnění citovaného rozhodnutí lze v zásadě souhlasit. Možná poněkud nadbytečně Nejvyšší soud ČR akcentoval princip rovného postavení účastníků neumožňující "jednomu z účastníků právního vztahu vynutit si na druhém z nich projev vůle směřující k uzavření smlouvy", když tato otázka nebyla v daném sporu podstatnou. V tomto i v obdobných případech totiž účastníci kontraktačních jednání většinou nepochybují, že uzavření smlouvy si nelze vynutit; problémem se stává pouze porušení principu dobré víry, takže kdyby se účastníci vzájemně informovali o rizicích případného neuzavření sjednávané smlouvy, nebylo by zřejmě co namítat.

Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že v závislosti na typu sjednávané smlouvy vznikají potenciálním smluvním partnerům náklady, které označil jako "obvyklé" a s jejichž vynaložením se účastníci musejí předem smířit bez ohledu na to, dojde-li k uzavření smlouvy či nikoliv. V návaznosti na to dále konstatoval, že "vynaložení těchto 'obvyklých' provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze". Podle mého názoru je tento závěr diskutabilní zejména z jednoho hlavního důvodu. Jestliže účastník kontraktačního jednání poruší v jeho průběhu svou obecnou prevenční povinnost a kontraktační jednání např. v úmyslu poškodit druhého účastníka ukončí, pak tím zakládá nárok druhého účastníka na náhradu škody bez ohledu na povahu a výši této škody. Z § 415, § 420 či z § 424 občanského zákoníku nelze dovodit, že by existovala nějaká "obvyklá" škoda či škoda v "obvyklé" výši, kterou by škůdce nebyl povinen uhradit. Jinak řečeno neexistuje důvod pro to, aby účastník kontraktačního jednání poškozený jednáním druhého účastníka měl nést jakoukoliv tím způsobenou újmu ze svého. Lze se domnívat, že tato část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - které je jinak svým způsobem průlomové - může jeho praktickou využitelnost poněkud zpochybňovat.

Jestliže Josef Bejček v jedné ze svých výše citovaných prací v roce 1993 napsal, že "v našem právním řádu předpoklady pro uplatnění tak vysokého standardu odpovědnosti [myšleno předsmluvní odpovědnosti, pozn. aut.] dosud vytvořeny nejsou", pak měl - bohužel - nepochybně pravdu. Chtělo by se věřit, že uplynulých patnáct let na tomto závěru mnohé změnilo a že kultivace podnikatelského i právnického myšlení pokročila natolik, že pojem slušnosti a poctivosti v obchodním (i "předsmluvním") styku již není prázdným pojmem bez obsahu. Přinejmenším výše zmiňované soudní rozhodnutí tomu, zdá se, alespoň zčásti nasvědčuje.


Poznámky:

1) Pokud se mi podařilo zjistit, tak po roce 1989 byl mezi prvními, kdo se tohoto problému opakovaně dotkl, Josef Bejček - viz Bejček, J.: Předsmluvní stadium. Právní rádce č. 1/1994, str. 10 (ASPI ID: LIT2835CZ); nebo týž: Právní jistota v (před)smluvním jednání. Právní praxe v podnikání č. 11/1993, str. 1 (ASPI ID: LIT2764CZ); a týž: Odpovědnost za škodu v obchodních vztazích. Právní praxe č. 9/1993, str. 515 (ASPI ID: LIT2651CZ).

2) Viz např. Salač, J.: Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy č. 9/2002, str. 413 a násl.; nebo Tobeš, Z.: Culpa in contrahendo, Právní rádce č. 1/2007, str. 16 a násl.

3) Salač, J.: práce cit. v pozn. č. 2, str. 416.

4) Viz stanovisko Vrchního soudu v Praze zmíněné v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004.

5) Blíže k tomuto druhu dokumentů viz např. Sedláčková, O.: Dopisy o záměru - Letters of intent. Bulletin advokacie č. 10/1998, str. 39, ID ASPI: LIT7903CZ.

6) Ostatně i příslušný díl X obchodního zákoníku, jehož je § 379 součástí, nese označení "Porušení smluvních povinností a jeho následky".

7) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004 byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2007, rozhodnutí č. 82, str. 776 a násl.


Tomáš Grulich
právník, Prostějov

Související