Společná zahraniční politika EU nepůsobí příliš věrohodně. Je veřejným tajemstvím, že hlavními nositeli zahraničněpolitické orientace jsou evropské velmoci se staletými diplomatickými tradicemi, které se rozhodně necítí být vázány názory malých i středních členských zemí EU. Na nesoudržnost evropské zahraniční politiky cynicky narážel Vladimír Putin, když navrhoval, aby se EU stala prostředníkem řešení severokorejské krize. EU není státem, tudíž není členem OSN, ani členem Rady Evropy. To druhé proto, že sám Soudní dvůr EU judikoval, že členem být nemůže právě proto, že státem není. Evropská unie provozuje už druhé desetiletí společnou vízovou politiku, která není vždy reflektována vzájemností. Spojené státy zastávají odlišný vízový režim vůči jednotlivým členským zemím EU a veškeré pokusy přesvědčit je o jednotě unijního občanství jsou marné.

Na pražské konferenci o vztazích ČR, EU a Číny v září tohoto roku prohlásil jeden z čínských řečníků, že by Číňanům bylo milejší mít v Pekingu jednu ambasádu EU, než 28 + 1 velvyslanectví, a naopak mít jen jedno velvyslanectví ČLR v Bruselu. Dějiny čínské diplomacie jsou dlouhé a poučné. Vyslanci malých států museli k císařskému dvoru přicházet malou branou. Mezinárodní právo „západního“ pojetí je z čínského hlediska velmi mladou disciplínou, nesouměřitelnou s tisíciletou tradicí této disciplíny v Číně. Pojetí rovnosti členů mezinárodního společenství je čínskýma očima neslučitelné s tradičním výsostným postavením Říše středu vůči okolním trpaslíkům. Velké státy Číňané vždy respektovali, ovšem jako rovný s rovným. To se v současnosti týká ale jen Spojených států a Ruska. Nikoliv EU s jejími trpaslíky.

Autoři: Michal Tomášek