Česká národní banka je podle ústavy odpovědná za cenovou stabilitu, čili za inflaci. Když je inflace vysoká, je to špatné, když je nízká, neřku-li blíží se deflaci, je to možná ještě horší. Za takové situace bylo lze pochopit, proč ČNB sáhla k devizovým intervencím v naději zdražit dovážené zboží a tím udržet cenovou hladinu na inflačně přijatelné úrovni. Úvahy o prospěšnosti tohoto kroku pro české exportéry nemají valný význam. Většina vám řekne, že tak jako tak operuje v eurech. Ale co „obyčejný“ člověk? O toho se centrální banka nemusí příliš zajímat, protože její pozice nezávisí na volbách, dokonce na nich záviset nesmí. Pocity českých turistů se slabou korunou v kapse, drahými dovolenými a zjištěním, že ve vzdálenějších destinacích naši měnu ani nikdo nezná, se prozatím týkají jen těch z nás, kdo někam cestují.

Až padne ono „politické rozhodnutí“ přijmout euro, bude pro naše obyvatelstvo nejdůležitější tzv. přepočítací koeficient. Tedy pevný a právně zakotvený poměr, kterým se bude koruna vyměňovat za euro. Pokud by se odvíjel od dnešního kursu, znamenal by znehodnocení korunových úspor, redukci platů a důchodů. A to už budou, nejen pocity, ale konkrétní vjemy, většiny z nás. Najít všeobecně přijatelný přepočítací koeficient nemůže proto být jen úkolem banky nezávislé na voličích, ale hlavně těch, kdo na voličích závislí jsou. Kdo ovšem ohlídá, aby se na jeho přípravě nepodíleli, byť nepřímo, měnoví spekulanti?

Už sama představa, že měnoví spekulanti mohou být ve svém vlivu na kurs koruny stejně mocní jako centrální banka, vede k otázce, zda nepřeceňujeme své síly v hrátkách s vlastní měnovou politikou. Koruna je příliš malá měna a za nitky s její hodnotou může začít tahat někdo jiný. Co je tedy lepší? Aby o naší měnové politice rozhodovali Evropskou radou prověření a pověření bankéři ve Frankfurtu anebo neznámí zákulisní spekulanti?

 

Související