Klademe-li si za cíl řešit, prosazovat a slaďovat cíle jednotlivých skupin v rámci naší společnosti, je v podstatě už samotný termín pravda poněkud nesmyslným.
Pravda ve smyslu exaktně prokazatelné skutečnosti v tomto kontextu de facto neexistuje. Existuje jakýsi její reálný základ, potom názor na něj, který už zahrnuje určitý zájem, a cíl a prostředky k jeho dosažení. Reálný základ něčeho sám o sobě pravdou v praktickém smyslu není. V mírně přehnaném a cyničtějším smyslu slova je pravdou to, co se podaří prosadit a je více či méně dobrovolně akceptováno společností. V reálu má takto vytvořená pravda většinou podobu rozhodnutí, právní normy.
Takováto premisa však ještě nemusí znamenat principiální rozdílnost v pohledu na pravdu jako na součást abstraktní etické kategorie a pravdy jako součásti politické komunikace, v jejichž prostoru se v rámci výkonu své profese pohybuji ponejvíc.
Jako jeden ze zakládajících členů Komory administrátorů veřejných zakázek, která si za svůj cíl stanovila nastavení základních profesních, odborných a etických standardů v oblasti administrace veřejných zakázek a tím výrazně přispět ke zvýšení transparentnosti průběhu výběrových řízení, se ze strany veřejnosti často setkávám s nepochopením a negativním nazíráním na tuto problematiku.
Faktem je, že společnost některé věci prostě vnímá jako realitu, jako pravdu a mnohdy o ní nehodlá nejen diskutovat, ale ani naslouchat argumentům, co nás ke snaze něco na svávající situaci měnit, vůbec vede.
Chápu, že z jejich pohledu může jít o promítnutí obecně uznávaných etických hodnot, historických reminiscencí, prostě cokoli, co společnost jako fakt – pravdu uznává…což však na druhou stranu nevylučuje, že se nemohou mýlit.
Stejně tak může jít ovšem o něco, co je společnosti tak či onak implantováno, což dnes, vzhledem k úrovni masové komunikace, není až tak složité. Potom se některé skutečnosti stávají de facto „pravdou“ nám na druhých stranách nezbývá než pracovat na tom, abychom se pokusili jim jejich mylné nazírání osvětlit a vysvětlili jim to naše.
Problémem je, že realita je zřejmě poněkud jiná. Veřejnost je nesporně manipulovatelná. Odpovídajícími prostředky ji lze přesvědčit o spoustě věcí a vytvořit tak nějaký názor, který potom reflektují průzkumy veřejného mínění. Hlubší hodnocení ovšem ukazuje, že pod těmito reakcemi veřejnosti existuje hlubší proud. Je vytvářen mnoha věcmi, odráží už i psychologické kategorie a v tomto rámci se u lidí dlouhodobě formulují komplexnější názory a řekněme osobní postoje. Odsud možná pochází názor. S ním se velmi často setkávám, že žádná novela legislativy stejně nepomůže nastavit pravidla tak, aby se minimalizovalo nebezpečí korupce a střetu zájmů jednotlivých zúčastněných skupin.
Je to úvaha poněkud paradoxní, ale veřejné mínění jako takové má poměrně silnou tendenci inklinovat k tomu, čemu by se ze společenského hlediska dalo říkat „pravda“. Přes množství mediálního balastu, účelových a tendenčních informací má veřejnost schopnost selektovat informace a v podstatě podvědomě takovou „pravdu“ vytvářet. A v toto vnímání je nutné si přiznat, že nám média a prostředky masové komunikace příliš nepomáhají. Bohužel v poslední době stále více platí, že pozitivní zpráva, žádná zpráva a média ji tedy nemají příliš tendenci použít. Větší senzaci přece jen vyvolá informace o novém korupčním skandálu, než informace o dobrém úmyslu nastavit systém tak, aby k podobným excesům docházet nemohlo, nebo pokud, tak v mnohem menší míře.
Pokud bychom se měli pokusit alespoň odhadovat vývoj takovéhoto chování, je to asi primárně snaha vyrovnávat výkyvy společenského pohybu a také omezit jeho příliš rychlý vývoj, pokud nám vnucuje změny, které už nejsme schopni nejen vnímat, ale především se jim osobně přizpůsobovat. To vnímáme jako ohrožení svých jistot. Takto vzato je naše práce primárně nejen o dobrém úmyslu a pravdě (pokud bychom ji definovali jako pozitivní racionální řešení ku prospěchu společnosti), ale také o správném načasování změn.
Shrnuto a podtrženo, neumím odpovědět na otázku je li pravda korektním nebo nekorektním komunikačním prostředkem, ale jsem si zcela jistý, že je v každém případě asi nejpohodlnějším způsobem, jak ve společnosti prosperovat co nejdelší dobu a s dobrou pověstí. A to je něco, co má pro nás, členy Komory administrátorů veřejných zakázek, velkou hodnotu. Proto se budeme i nadále intenzivně zasazovat o prosazování co nejlépe fungujících pravidel pro nastavení systému veřejných zakázek a jejich rychlé uvedení do praxe. Což může navíc přinést i něco dobrého ostatním a zůstává tak stále naděje, že naši snahu a vynaloženou energii nakonec někdo přece jen ocení a že se nám časem podaří i změnit ono zmiňované negativní vnímání, s nímž se v poslední době setkávám.
