Proto se zabývám zákonnými možnostmi odmítnutí obhajoby advokátem, kterému chce dát obviněný plnou moc ke své obhajobě, stejně jako možnostmi obhájce, který je obviněnému ustanoven soudem nebo určen Českou advokátní komorou (dále také "Komora").

PRÁVO NA OBHAJOBU

Právo obviněného na obhajobu je zakotveno v článku 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Článek 40 odst. 3 Listiny uvádí: "Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce."

V § 2 odst. 13 trestního řádu je vyjádřena zásada zajištění práva na obhajobu. Dle ní "ten, proti němuž se řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si může též zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv".

Právo na obhajobu se vztahuje na celé trestní řízení a všechny orgány v něm činné mají povinnost umožnit osobě, proti níž se řízení vede, uplatnění jejích práv. Zásada práva na obhajobu má zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se vede řízení podle trestního řádu. Vzhledem k tomu má právo na obhajobu nejen obviněný, obžalovaný a odsouzený, nýbrž také zadržená podezřelá osoba (§ 76 odst. 6 trestního řádu) a podezřelý ve zkráceném přípravném řízení (§ 179b odst. 2 trestního řádu).

Obviněný má především právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí, stejně pak má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, zejména aby také objasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděly v tomto směru důkazy.

Právo obviněného na obhajobu je garantováno příslušnými právními normami, které zabezpečují konkrétní oprávnění obviněného v průběhu trestního řízení a povinnost orgánů činných v trestním řízení přihlížet ke všem okolnostem, které jeho vinu zmírňují či vyvracejí.

Obviněný má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti cizí osoby (§ 33 odst. 1 trestního řádu, § 165 trestního řádu). Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

Právo na obhajobu je nejdůležitějším právem osoby, proti níž se vede trestní řízení a tvoří záruku jejich dalších práv v trestním řízení, především spravedlivého projednání věci.

Závažná porušení předpisů zajišťujících právo obhajoby jsou důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření při předběžném projednání obžaloby, zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení, důvodem k podání dovolání nebo i důvodem k podání rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.

Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby proti jeho vůli (§ 37 odst. 1 trestního řádu). Všechny uvedené osoby, jimž zákon dává právo zvolit obviněnému obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Vychází se z toho, že jde o osoby, které mají vzhledem k blízkému vztahu k obviněnému osobní zájem na výsledku řízení.

Za obhájce si lze zvolit kteréhokoliv advokáta (§ 35 odst. 1 trestního řádu). Pro způsob oznámení volby advokáta nejsou stanoveny žádné formální předpoklady. V praxi zpravidla předloží obhájce plnou moc k obhajobě obviněného orgánu činnému v trestním řízení se zdůvodněním, že přebírá jeho obhajobu. Orgán činný v trestním řízení pak plnou moc založí do spisu. Pokud by volbu advokáta oznamovala jiná osoba, která zvolila obhájce obviněnému, potom je to třeba učinit způsobem, který je předepsán pro podání (§ 59 trestního řádu).

Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven, nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li tuto změnu tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je předtím ustanovený nebo zvolený obhájce, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce (§ 37 odst. 2 trestního řádu).

KDY ADVOKÁT MUSÍ ODMÍTNOUT OBHAJOBU

Přestože si obviněný může za obhájce zvolit kteréhokoliv advokáta, neznamená to ale, že advokát musí jeho obhajobu převzít. V některých případech stanovených zákonem obhajobu převzít dokonce nesmí, v jiných nemusí.

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, taxativně vypočítá důvody, kdy advokát musí odmítnout kterémukoliv klientovi jeho žádost o poskytnutí právních služeb.

Dle § 19 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže:

- v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá,

- osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby advokát, s nimž vykonává advokacii ve sdružení nebo společnosti,

- by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit,

- projednávání věci se zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká,1)

- zájmy toho, kdo o poskytování právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké.

Nezřídka musí advokát odmítnout poskytnutí právní pomoci v případě, kdy již poskytl pomoc spoluobviněnému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmem osoby, jež ho žádá o převzetí obhajoby v téže věci (§ 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii). Pokud jsou v určité věci dva spoluobvinění a každý z nich prokazuje svoji nevinu a za pachatele trestného činu označuje spoluobviněného, může advokát převzít obhajobu pouze jednoho obviněného. Pokud jej o převzetí obhajoby požádá i druhý spoluobviněný, musí jej odmítnout.

V praxi musí advokát odmítnout obhajobu obviněného velmi často i v případě, kdy v téže trestní věci poskytl právní pomoc poškozenému. Tak tomu bude rovněž v případě, kdy se řidič autobusu z nedbalosti dopustí trestného činu obecného ohrožení (§ 180 odst. 1 a 4 trestního zákona) a způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osobám a advokát se již stal zmocněncem některé z poškozených osob. Potom musí advokát obhajobu odmítnout s odkazem na § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii s odůvodněním, že již poskytl právní pomoc jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Stejně musí postupovat advokát v každém jiném případě, kdy má poškozený, jehož advokát jako zmocněnec zastupuje, právo uplatnit nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 3 trestního řádu) ve vztahu k obviněnému. To se týká každého poškozeného, tedy toho, komu bylo trestným činem, pro který je stíhán obviněný, ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. K této situaci může dojít u trestných činů proti životu a zdraví, proti majetku u hospodářských trestných činů i u mnoha dalších.

Je třeba zdůraznit, že zákon mezi důvody povinného odmítnutí právní pomoci advokátem neřadí obvinění osoby z některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Ani trestní stíhání obviněného z mimořádně závažného trestného činu není důvodem, pro který by advokát musel odmítnout obhajobu. To platí i tehdy, když je určitá osoba obviněna z trestného činu vraždy (§ 219 odst. 2 trestního zákona), genocidia (§ 259 trestního zákona), obecného ohrožení (§ 179 odst. 3 trestního zákona) či jiného trestného činu, za který v případě odsouzení hrozí obžalovanému uložení výjimečného trestu, tedy buď trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, nebo trestu odnětí svobody na doživotí.

VYLOUČENÍ ADVOKÁTA Z OBHAJOVÁNÍ

Pokud by advokát vykonával obhajobu spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, musel by být vyloučen z obhajování v dané věci. Toto rozhodnutí by učinil předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Podstatné je, že obhájce, který byl vyloučen z obhajování, by nesměl nadále obhajovat žádného z obviněných, jež dříve obhajoval (§ 37a odst. 2 trestního řádu). Takto se zajišťuje, aby poznatky, které dříve obhájce získal od obviněných, nebyly využity v zájmu jednoho obviněného, jenž by tím byl nedůvodně zvýhodněn oproti dalšímu spoluobviněnému, čímž by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem.

Ne vždy je rozpor mezi spoluobviněnými zřejmý již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později vzniklých skutečností. Sami spoluobvinění, žádající o převzetí obhajoby, mají tendenci význam takových rozporů existujících mezi nimi snižovat či bagatelizovat. Přitom si neuvědomují, že rozpor zájmů spoluobviněných je obligatorním důvodem k tomu, aby obhájce skončil obhajobu všech společně obhajovaných osob, nikoliv jen některých z nich.2) Je proto nutné, aby advokát na toto riziko spoluobviněné upozornil i v případě, že zmocnění k jejich obhajobě převezme, protože rozpor v jejich zájmech po zahájení trestního stíhání neexistuje.3)

V praxi advokát nejednou odstoupí od smlouvy o poskytování právních služeb poté, co určitou dobu obhajoval spoluobviněné, v jejichž zájmech byl naprostý soulad, přičemž ke kolizi zájmů mezi nimi došlo až v průběhu trestního řízení, nejčastěji v důsledku toho, že jeden z obviněných začal vypovídat proti druhému.

KDY ADVOKÁT MŮŽE ODMÍTNOUT OBHAJOBU

Kromě případů, kdy advokát musí odmítnout obhajobu i jinou právní pomoc, jsou další případy, kdy advokát právní pomoc odmítnout může, protože mu to umožňuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 18 odst. 1 zákona o advokacii je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb včetně obhajoby odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii určen; § 19 zákona o advokacii tím není dotčen.

Dle tohoto ustanovení zákona o advokacii může advokát odmítnout poskytnutí právních služeb, pokud nejde o případy taxativně uvedené v § 19 zákona o advokacii, kdy poskytnutí právních služeb musí odmítnout vždy. Nejde-li o některý z pěti důvodů povinného odmítnutí právních služeb, potom je pouze na zvážení advokáta, zda právní službu poskytne, či nikoliv. Proto záleží jen na rozhodnutí advokáta, zda obhajobu určitého obviněného převezme, či nikoliv. V praxi se může z rozličných důvodů stát, že obviněný navštíví několik advokátů a přesto žádný z nich nepřevezme jeho obhajobu. Proto nemůže-li se někdo poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona domoci, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila. Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí právní služby uvedené v § 19 zákona o advokacii, je Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii). Takto je i obviněnému zabezpečena jeho obhajoba.

Odmítnutí obhajoby v trestní věci advokáti obviněnému vesměs zdůvodňují, i když jim to zákon neukládá. Častým důvodem odmítnutí obhajoby je pracovní přetížení značně vytíženého advokáta, který ví, že převzetí obhajoby v další věci by bylo zřetelně nad rámec jeho pracovní kapacity (čl. 8 odst. 2 etického kodexu České advokátní komory).4)

Také ve věci, v níž nemá advokát dostatek zkušeností nebo speciálních znalostí, odmítne poskytnutí právní služby. Převzít zastoupení může pouze v případě, že žadatel o právní službu souhlasí, aby mu byla poskytnuta. V takovém případě postupuje advokát ve spolupráci s jiným advokátem nebo s jiným odborníkem (čl. 8 odst. 3 etického kodexu České advokátní komory). Nezřídka obviněný, který hledá kvalifikovaného obhájce např. ve složité trestní věci v dopravě, neví, že navštívil advokáta, který se specializuje na zcela jiné odvětví práva, např. na pracovní, finanční či obchodní právo. Když se obviněný tuto skutečnost dozví, je v jeho zájmu, aby respektoval dobře míněné doporučení advokáta, jehož navštívil, a aby požádal o převzetí obhajoby jiného advokáta, který se na obhajobu v dopravě specializuje. Pokud obviněný z trestného činu v dopravě i po advokátově vysvětlení trvá na tom, aby jeho obhajobu převzal právě advokát jehož vyhledal, spolupracuje v praxi tento obhájce nejčastěji buď s jiným obhájcem, specialistou na obhajobu trestných činů v dopravě, nebo se znalcem v oboru dopravy, či soudního lékařství, eventuálně s jinými odborníky.

Advokát odmítne poskytnutí právní služby i tehdy, brání-li mu v jejím řádném poskytnutí jeho zdravotní či psychický stav (čl. 8 odst. 4 etického kodexu České advokátní komory).

Pokud advokát hodlá odmítnout poskytnutí právní služby, učiní přiměřená opatření k odvrácení závažné újmy, která žadateli o právní službu bezprostředně hrozí (čl. 8 odst. 1 etického kodexu České advokátní komory).

Nepřevezme-li advokát obhajobu obviněného ve složité a specializované trestní věci, nejde-li o nutnou obhajobu, doporučí mu např. jiného advokáta s příslušnou specializací, poskytne mu adresu České advokátní komory, případně mu koncipuje dopis, jímž obviněný požádá Komoru o určení advokáta ve své věci.

Ze subjektivních důvodů, stejně jako vzhledem k objektivně vysoké odborné úrovni konkrétního advokáta, se stává, že se na něj v určité době obrací mimořádně vysoký počet obviněných se žádostí o převzetí obhajoby. Nejednou je tento příliv obviněných důsledkem značné publicity konkrétní trestní věci ve sdělovacích prostředcích, z níž obvinění, ať již stíhaní na svobodě či vazebně, dovozují výjimečné schopnosti advokáta a schopnost zařídit vše, ať již podle oprávněných, či naopak zcela nereálných požadavků obviněného.

Většina obviněných očekává od advokáta jako obhájce chránění a prosazování práva a svých oprávněných zájmů, důsledné využívání zákonných prostředků a v jejich rámci uplatňování všeho, co je dle názoru advokáta pro klienta prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Někteří obvinění však po advokátovi požadují to, co je zjevně nad rámec jeho povinností.

Někdy dává obviněný advokátovi, jehož hodlá zmocnit ke své obhajobě, kategorický požadavek: "Chci, abyste zajistil, že mě soud zprostí obžaloby. To, že mě při činu vidělo deset svědků a snímala mě videokamera, mě nezajímá, s tím si musíte poradit vy." Když takový nereálný požadavek sdělí advokátovi obviněný, o jehož trestné činnosti je řada přesvědčivých důkazů a neexistují důkazy v jeho prospěch, ví advokát, že klientovu požadavku nemůže vyhovět a že nemůže očekávat klientovu součinnost. Pokud obviněný i po vysvětlení advokáta trvá na svém a je zřejmé, že své nereálné požadavky nepřehodnotí, nezřídka nepřevezme obhajobu žádný z advokátů, které navštíví se stejným požadavkem. Potom takový obviněný sděluje České advokátní komoře, že všichni advokáti, které navštívil, "bezdůvodně" odmítli jeho obhajobu.

Jindy advokát převezme obhajobu obviněného, který po několikadenním trvání vazby požaduje, aby obhájce "zařídil" jeho neprodlené propuštění z vazby, a to bez ohledu na nepochybnou existenci vazebních důvodů. Pokud obhájce nereálné pokyny nesplní, protože je objektivně splnit nemůže, nejednou projeví obviněný s obhájcem nespokojenost, a proto mu vypoví plnou moc a zvolí si nového obhájce, na něhož má stejně nereálné požadavky. Mnohdy pak obviněný v průběhu trestního řízení vystřídá několik erudovaných obhájců, jimž postupně vypoví plnou moc, než zjistí, že je pravdou to, co se od každého z nich dozvěděl, totiž že žádný obhájce objektivně nemohl splnit jeho nereálné požadavky. Stává se i to, že takový obviněný není s to dosáhnout souhlasu žádného dalšího advokáta s převzetím své obhajoby, bez ohledu na to, že nabízí okamžité složení potřebné zálohy, či dokonce celé odměny za obhajobu. Dochází k tomu proto, že obhájce, který ví, že obviněný vypověděl plnou moc postupně několika kvalitním obhájcům, dovodí, že ani on nebude schopen splnit požadavky tohoto obviněného.

V praxi se stává, že obviněný opakovaně dává pokyny, které obhájce nemůže splnit, protože by porušil zákon, nebo by jednal v rozporu se stavovským předpisem. Pokud obviněný na splnění těchto pokynů i po poučení advokátem nadále trvá, může advokát odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb vzhledem k narušení důvěry mezi ním a klientem (§ 20 odst. 2 zákona o advokacii).

Uplatňuje-li obhájce u konkrétního procesního úkonu v kterémkoliv stadiu trestního řízení vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, obviněný vesměs pozitivně hodnotí jeho samostatný aktivní postup a schopnost jeho okamžité reakce na nově vzniklé skutečnosti. Může se však stát, že obviněný pokládá takový postup obhájce i po jeho vysvětlení za nepřijatelný, např. proto, že nebyl v souladu s jeho pokynem, nebo proto, že jím nebyl předem schválen. To může být pro obviněného důvodem vypovězení plné moci obhájci. Také to může být důvodem odstoupení advokáta od smlouvy o poskytování právních služeb (§ 20 odst. 2 zákona o advokacii) vzhledem k narušení důvěry mezi ním a obviněným. Advokát je oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, nesložil-li klient přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí právních služeb, i když byl o to advokátem požádán (§ 20 odst. 3 zákona o advokacii).

Nedohodne-li se advokát s klientem jinak, nebo neučiní-li obviněný jiné opatření, je advokát povinen po dobu patnácti dnů ode dne, kdy odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud si obviněný zvolí jiného obhájce nebo advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá. Pouze v důsledku odstoupení obhájce od smlouvy o poskytování právních služeb je nepochybné, že nejpozději patnáct dnů od odstoupení nebude advokát obhájcem obviněného v dané věci, tedy je vyloučeno, aby po této době obviněného dále obhajoval.

ZMOCNĚNÍ OBHÁJCE K OBHAJOBĚ

Trestní řád počítá především s možností, že si obviněný sám zvolí obhájce, a to tak, že mu udělí plnou moc ke svému zastupování. Této možnosti také trestní řád dává přednost před ustanovením obhájce. Souhlas advokáta s převzetím obhajoby obviněného je nezbytný.

Je třeba, aby se obviněný dohodl na své obhajobě s konkrétním advokátem, z jehož strany musí být patrný souhlasný projev vůle, který jednoznačně prokazuje, že zmocnění obviněného k obhajobě přijal. To je nezbytné jak ve vztahu k obviněnému, tak i k orgánům činným v trestním řízení, jimž se obhájce plnou mocí prokazuje. Většina advokátů přijímá plnou moc na stabilním předtištěném tiskopisu. Plnou moc podepisuje obviněný, který zmocnění ke své obhajobě advokátovi uděluje. Obhájce pak vesměs přímo na tiskopisu o plné moci uvádí: "Přijímám zmocnění a dále zmocňuji ve stejném rozsahu" a připojí svůj podpis a datum. Z formulace použité advokátem je patrné, že podepsaný obhájce převzal zmocnění k obhajobě a že v případě potřeby jej při úkonech trestního řízení zastoupí jeho zástupce.5) Někteří obhájci v plné moci přímo uvádějí jméno dalšího obhájce, kterého dále zmocňují v rozsahu udělené plné moci.

Forma přijetí plné moci není zákonem výslovně stanovena. Musí však být zcela nepochybné, že advokát zmocnění obviněného k jeho obhajobě přijal. Tak tomu je mj. v případě, že obviněný stíhaný vazebně zašle advokátovi plnou moc k zastupování a ten ji zašle orgánu činnému v trestním řízení s konstatováním, že převzal obhajobu tohoto obviněného. Zpravidla ještě advokát připojí doložku o převzetí zmocnění klienta k jeho obhajobě, a to se svým podpisem a datem převzetí obhajoby.

Souhlas advokáta s převzetím obhajoby je nezbytný vzhledem k tomu, že podle § 18 odst. 1 zákona o advokacii je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb určen. Toto odmítnutí, i bez udání konkrétního důvodu, je možné i v trestních věcech.6)

V žádném případě nelze již z pouhého udělení plné moci obviněným, bez dalšího jednoznačně projeveného souhlasu advokáta k jeho obhajování, dovodit, že převzal jeho obhajobu. O převzetí obhajoby advokátem nesmí být žádných pochyb. Jen tak je splněn základní předpoklad pro obhajování obviněného v konkrétní věci.7)

Obhájce může v trestním řízení působit a jednat pouze ve prospěch obviněného. Je tomu tak proto, že ke správnému objasnění a rozhodnutí věci může obhájce napomáhat jen z hlediska zájmu obviněného a jeho obhajoby. Při výkonu obhajoby je obhájce vázán rozsahem zmocnění. Svá oprávnění nesmí vykonávat zásadně proti vůli obviněného.

Obhájce vystupuje vždy jménem obviněného, nikoliv jménem svým. Obviněný je zmocnitelem a advokát, kterého zmocňuje ke své obhajobě, je zmocněncem (§ 31 občanského zákoníku). Kromě souhlasu advokáta s obhajobou klienta se však nic dalšího nevyžaduje.8)

K NUTNÉ OBHAJOBĚ

Ve většině případů je pouze na vůli obviněného, zda si obhájce zvolí či nikoliv. Důležitou součástí práva na obhajobu je však také nutná obhajoba, tedy případy, kdy obviněný musí mít obhájce. V těchto případech je považována obhajoba obhájcem za tak významnou, že rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného. Nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, když obviněný nemůže svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě vykonávat.

Dle § 36 odst. 1 trestního řádu musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení vždy v následujících případech:

- je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu),

- je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

- jde-li o řízení proti uprchlému.

Stejně tak, jde-li o řízení proti mladistvému.

Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud, a v přípravném řízení státní zástupce, za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§ 36 odst. 2 trestního řádu). Taková pochybnost může vzniknout od počátku trestního stíhání, lze-li ji dovodit ze známých faktů. Častěji však vznikne tato pochybnost až při výslechu obviněného v přípravném řízení, pokud orgán činný v trestním řízení zjistí jakékoliv skutečnosti, které způsobilost obviněného hájit se zpochybňují, nebo dokonce vylučují.

Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obhájce už v přípravném řízení (§ 36 odst. 3 trestního řádu).

Obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního (§ 36 odst. 4 trestního řádu).

Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený podle § 36a odst. 1 trestního řádu obhájce:

- je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

- je-li ve vazbě,

- jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Totéž platí, jde-li o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mladistvého, který v době konání veřejného zasedání nedovršil osmnáctý rok věku.

V řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít podle § 36a odst. 2 trestního řádu odsouzený obhájce:

- jde-li o případy uvedené v § 36 odst. 1 písm. a) nebo b), dále

- jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo

- jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit,

- jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel.

Taktéž je-li mladistvý a v době konání veřejného zasedání o stížnosti pro porušení zákona nebo o návrhu na povolení obnovy nedovršil osmnáctý rok věku.

Jestliže obviněný v případech, kdy jsou dány důvody nutné obhajoby, obhájce nemá, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě není obhájce zvolen, je mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1 trestního řádu). Je přitom zcela nerozhodné, zda si obviněný obhajobu za pomoci obhájce sám přeje, nebo ji naopak odmítá.

ZPROŠTĚNÍ POVINNOSTI OBHAJOBY

Ustanovený obhájce nemůže odmítnout převzetí obhajoby obviněného, jemuž byl ustanoven, nýbrž je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajoby zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 40 trestního řádu).

Mezi důležité důvody, pro něž může být obhájce obhajování zproštěn, patří zejména narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a obhájcem, což zakládá oprávnění advokáta odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, případně požádat soud o zrušení svého ustanovení (§ 20 odst. 2 zákona o advokacii).

Důležitými důvody, při jejichž existenci může advokát požádat o zproštění povinnosti obhajovat obviněného, jemuž byl jako obhájce ustanoven, jsou také ty, vzhledem k jejichž existenci je advokát povinen odmítnout poskytnutí právní pomoci dle § 19 zákona o advokacii, jež uvádím výše.

Dalším důležitým důvodem je skutečnost, že obhájce obhajuje v téže věci jiného obviněného, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho obviněného, kterému byl nově ustanoven (§ 38 odst. 2 trestního řádu).

Mezi důležité důvody, pro něž může ustanovený obhájce žádat o zproštění povinnosti obhajování, patří také postoupení věci jinému orgánu činnému v trestním řízení, jehož sídlo je značně vzdálené od sídla ustanoveného obhájce, nebo vážné a dlouhodobé onemocnění, které obhájci brání vykonávat jeho práva a povinnosti.9)

Pokud obhájce ustanovený soudem nepožádá o zproštění povinnosti obhajovat obviněného a není místo něj ustanoven obhájce jiný, má nadále povinnost obhajobu zajistit. Učinit tak může dvěma způsoby: buď tak, že nadále vykonává povinnosti obhájce sám, nebo prostřednictvím jiného zmocněného advokáta. Pokud by tak obhájce neučinil a zmařil by tak bez řádné omluvy v případě nutné obhajoby hlavní líčení nebo veřejné zasedání odvolacího soudu, může ho soud předat České advokátní komoře ke kárnému postihu (§ 66 odst. 3 trestního řádu).10)

V případě, že advokát podá soudu žádost o zrušení ustanovení obhájcem v určité věci, nejedná se o jednostranný úkon, jehož důsledkem musí být ukončení obhajoby (po patnácti dnech od odstoupení, příp. z popudu obviněného i dříve). Důsledkem uvedené žádosti může být ukončení obhajoby, avšak také nemusí. Soudy nemalému počtu žádostí o zrušení ustanovení obhájcem v určité věci v praxi nevyhovují. Možnost zrušení ustanovení obhájcem v určité věci soud detailně posuzuje v každém konkrétním případě.

Důsledkem žádosti advokáta soudu o zrušení ustanovení obhájcem v určité věci nemusí být vyloučení obhájce z vykonávání obhajoby a ustanovení jiného obhájce. Tento důsledek nastane pouze tehdy, když soud shledá důvod, který v žádosti o zrušení ustanovení obhájcem v určité věci uvádí obhájce. Pokud tento důvod soud neshledá, potom žádosti advokáta o zrušení ustanovení nevyhoví. Potom je obhájce povinen pokračovat v obhajobě, k níž byl ustanoven.

K ODMÍTNUTÍ NUTNÉ OBHAJOBY

V praxi se vyskytují případy, kdy obvinění, u nichž se jedná o nutnou obhajobu (§ 36 trestního řádu, § 36a trestního řádu) se po advokátovi dožadují převzetí obhajoby. Argumentují přitom tím, že v případech nutné obhajoby advokát obhajobu obviněného musí převzít. Nejčastěji tak činí obvinění, kteří jsou ve vazbě, případně ti, u nichž se koná řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, a proto musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

Česká advokátní komora obdržela podněty k posouzení otázky, za jakých podmínek je obhájce povinen převzít obhajobu na základě plné moci v případě nutné obhajoby. Dokonce i orgány činné v přípravném řízení vyslovily pochybnost, zda-li je odmítnutí převzetí obhajoby v takových případech v souladu s principy advokátní etiky.11) K tomu bylo zaujato stanovisko, že "za současné právní úpravy poskytování právní pomoci při trestní obhajobě nelze považovat za právně ani eticky nepřijatelný postup advokáta, který v případech nutné obhajoby nepřijme plnou moc obviněného, mj. i z toho důvodu, že obviněný neskýtá záruku, že uhradí odměnu a hotové výdaje advokáta, resp. že neposkytne sám nebo prostřednictvím jiné osoby přiměřenou zálohu. Takový postoj je obvyklý i v jiných zemích, v nichž se uplatňují liberální právní principy se všemi důsledky tržního hospodářství a v nichž advokacie působí jako privatizovaná instituce. Obviněný přitom nemůže být na svém právu na obhajobu zkrácen - to bude realizováno ustanoveným obhájcem, jehož honoruje stát." 12)

Tyto výkladové problémy vznikaly (a někdy ještě vznikají) v praxi tam, kde orgány činné v přípravném řízení nesprávně vycházely se zrušeného zákona č. 118/1975 Sb., o advokacii, dle něhož byl advokát zásadně každému povinen právní pomoc poskytnout, až na výjimky stanovené zákonem. Zákon č. 128/1990 Sb., o advokacii, však v § 16 odst. 1 zakotvil oprávnění advokáta poskytnutí právní pomoci odmítnout, pokud nebyl k jejímu poskytnutí ustanoven nebo Komorou určen.

Stejné oprávnění advokáta je obsaženo také v § 18 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který nabyl účinnosti 1. 7. 1996. Celkově lze konstatovat, že od 1. 7. 1990 až do současnosti, tzn. po dobu účinnosti obou dosud posledních zákonů o advokacii, nemusí obhájce přijmout plnou moc obviněného, a tudíž ani převzít jeho obhajobu. Přitom právo obviněného na obhajobu bude v případech nutné obhajoby zabezpečeno ustanoveným obhájcem.

OBHÁJCE URČENÝ KOMOROU NEMŮŽE ODMÍTNOUT OBHAJOBU

Nemůže-li se někdo poskytnutí právních služeb podle zákona o advokacii domoci, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila. Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí uvedené v § 19 zákona o advokacii, je Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii).

V naprosté většině případů osoba obviněná z trestné činnosti zmocní ke své obhajobě určitého advokáta, který se specializuje na obhajobu v trestních věcech. Přesto existují v praxi případy, kdy nejde o nutnou obhajobu, nepřichází proto v úvahu ustanovení obhájce a obhajobu obviněného nechce nebo nemůže převzít postupně několik obhájců, na něž se postupně obviněný obrátí. V takovém případě je obviněný oprávněn požádat Českou advokátní komoru, aby mu advokáta určila. Advokát určený Komorou je pak povinen vykonávat obhajobu obviněného za podmínek v určení stanovených. Tak je zabezpečeno, aby žádný obviněný nezůstal bez obhájce v případech, kdy nejde o nutnou obhajobu.

Obhájce je oprávněn požádat Komoru o určení jiného advokáta (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii) jen v případech, kdy dojde k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost.

V případě, že advokát určený obhájcem určitého obviněného požádá Českou advokátní komoru o určení jiného advokáta, k ukončení obhajoby dojít může, avšak také nemusí. V důsledku žádosti advokáta nedochází vždy ke zrušení jeho ustanovení obhájcem. Komora otázky vyloučení obhájce, tedy zrušení určení obhájcem v určité věci, posuzuje v každém konkrétním případě.

Důsledkem žádosti advokáta adresované Komoře o určení jiného advokáta nemusí být vyloučení obhájce z vykonávání obhajoby. Tento důsledek nastane pouze tehdy, když Komora shledá existenci důvodu, který v žádosti uvádí obhájce. Pokud tento důvod neshledá, je obhájce povinen pokračovat v obhajobě, k níž byl buď určen.

Právo na obhajobu je významným právem každé osoby, která je obviněna z trestné činnosti. Ani toto právo garantované v čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny a v ustanoveních trestního řádu však neznamená, že obhájce, jehož obviněný žádá o převzetí obhajoby, je povinen vyhovět žádosti obviněného a obhajobu převzít. V zákonem stanovených případech musí advokát obhajobu odmítnout, nebo ji odmítnout může.

Ustanovení § 19 zákona o advokacii uvádí případy, kdy je obhájce povinen obhajobu, jako konkrétní formu právní služby, vždy odmítnout. Dle § 18 odst. 1 zákona o advokacii je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout kdykoliv, pokud nebyl soudem ustanoven nebo Českou advokátní komorou k poskytnutí obhajoby určen.

Pokud si obhájce advokáta nezvolí, v případech nutné obhajoby mu jej ustanoví soud (§ 36 trestního řádu, § 36a trestního řádu) nebo určí Česká advokátní komora (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii). V takových případech, kdy je advokát ustanoven nebo určen obhájcem, musí obhajobu převzít. Musí tak učinit i v případě, že požádá o zrušení svého ustanovení soudem či určení Českou advokátní komorou. Pokud ustanoveného nebo určeného obhájce soud nebo Komora takového ustanovení či určení nezprostí a neustanoví nebo neurčí jiného obhájce, musí obhájce obhajobu osobně nebo prostřednictvím jiného advokáta nadále vykonávat, neboť nemá možnost obhajobu odmítnout.


Poznámky:

1) Srov. § 118 občanského zákoníku.

2) Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65.

3) Vantuch, P.: Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného, Bulletin advokacie č. 11-12/2002, str. 35 an.

4) Srov. blíže usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR, ve znění usnesení sněmu č. 3/1999 Věstníku, kterým se schvaluje organizační řád České advokátní komory (etický kodex).

5) Jedná se pak o obhajobu obhájcem in subsitutione, v zastoupení toho obhájce, který zmocnění klienta převzal.

6) Srov. blíže: Mandák, V.: K otázce převzetí obhajoby na plnou moc obhájcem v případech nutné obhajoby, Bulletin advokacie č. 8/1991, str. 20.

7) V praxi dochází k tomu, že některý obviněný udělí písemně plnou moc obhájci a bez toho, že by vyčkal jeho reakce, oznámí orgánu činnému v trestním řízení jméno obhájce, kterého si zvolil. Pokud však na plné moci není připojeno souhlasné vyjádření obhájce o převzetí zastoupení, nebo pokud orgán činný v trestním řízení nezjistí věrohodným způsobem souhlasnou reakci advokáta, nemůže jej považovat za obhájce v takové věci.

8) Zoulík, F.: Příkazní smlouva se zvláštním zřetelem na poskytování právní pomoci advokátem (k diskusi), Bulletin advokacie č. 3/1992, str. 23 an.

9) K těmto otázkám srov. též: Mandák, V.: Ukončení obhajoby obhájcem, Trestní právo č. 2/1996, str. 2 an.

10) Obhájci nemůže soud uložit pořádkovou pokutu dle § 66 odst. 1 trestního řádu.

11) Srov. blíže: Mandák, V.: K otázce převzetí obhajoby na plnou moc obhájcem v případech nutné obhajoby, Bulletin advokacie, č. 8/1991, str. 29 an.

12) Tamtéž, str. 32.


Pavel Vantuch
advokát, Brno
Související