Zaměstnavatel hodlá na svých pracovištích zřídit kamerový systém.1) Předpokládá se, že kamery mohou být využity ke sledování zaměstnanců, zda plní své pracovní povinnosti a důsledně využívají pracovní doby a ke sledování návštěv, aby se předcházelo případným krádežím.

Abychom posoudili, zda a v jaké míře je instalace kamerového systému možná, je třeba rozlišit dvě různé situace, a to jestli kamery pouze zachycují dění na pracovišti s tím, že na určitém místě je určený zaměstnanec, jehož povinností je průběžně sledovat obrazovky, na něž je obraz z kamer přenášen (průběžná on-line kontrola), přičemž není pořizován žádný obrazový záznam (na video, film nebo jiné médium); či je o zachyceném dění pořizován obrazový záznam, určený k archivaci a případnému použití např. pro účely zjištění (zpětného dohledání), kdo byl odpovědný za krádež, jež se na pracovišti stala.

PRÁVNÍ ASPEKTY

Jde o značně citlivou problematiku, jež má i (resp. především) ústavní aspekty. Střetávají se tu zájmy zaměstnanců jako fyzických osob, které mají ústavně zaručená osobnostní práva (na soukromí, ochranu cti, projevů osobní povahy apod.), se zájmy zaměstnavatele, jehož cílem je především to, aby jeho zaměstnanci pracovali efektivně a aby byl chráněn jeho majetek. Jelikož jsou osobnostní práva z těch, jejichž účinná ochrana je v každém právním státě esenciální pro to, aby se jako "právní" vůbec mohl nazývat a jelikož se uznává, že tato práva jsou nejsilnější (podle literatury "společensky významnější, kvalitativně a funkčně vyšší"2)), a proto mají při střetu s právy jinými zpravidla přednost, musí být postup zaměstnavatele při zajišťování vlastních zájmů obezřetný a musí vědomě zohledňovat následující relevantní předpisy:

- čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.):

"1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.

2. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům."

- čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (č. 209/1992 Sb.):

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

- čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod: "Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem."

(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě." (čl. 10)

- § 11 až § 16 obč. zákoníku, z nichž cituji: "Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy." (§ 11)

"(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.

(2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.

(3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby."(§ 12)

Z pohledu zaměstnavatele se jako možný zákonný podklad pro zavedení kamerového systému jeví především ta ustanovení pracovněprávních předpisů, která ukládají zaměstnancům určité povinnosti. Zaměstnavatel by mohl argumentovat, že kamerový systém slouží právě ke kontrole toho, zda zaměstnanci své povinnosti plní. Jde se o následující ustanovení:

- § 73 (základní povinnosti zaměstnanců) a § 74 (základní povinnosti vedoucích zaměstnanců) zákoníku práce;

- § 135 zákoníku práce (upravuje mj. povinnosti zaměstnanců na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci);

- § 170 odst. 3 zákoníku práce (k ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí od zaměstnavatele, popř. prohlídky zaměstnanců) a § 171 a násl. zákoníku práce (povinnosti v souvislosti s odpovědností zaměstnance za škodu).

S účinností od 1. 1. 2004 budou stanoveny specifické povinnosti tzv. státních zaměstnanců - viz § 61 zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon).

Z hlediska ochrany majetku zaměstnavatele - státu (a to obecně vůči všem osobám, nejen vůči zaměstnancům) jako dalšího důvodu pro zavedení speciálního systému kontroly pracovišť (kamerového systému) lze zmínit zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 14 odst. 3 (péče o majetek a jeho ochrana) a § 47 (odpovědnost fyzických osob za škodu na majetku).

Mohlo by se namítnout, že argumentace ústavními ustanoveními nemá ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem místo, neboť jejich účelem je vytvořit autonomní prostory před zásahy státní moci a "nelze je uplatnit v soukromoprávní sféře, tzn. na ochranu před zásahy jiných fyzických a právnických osob, které mohou vystupovat rovněž jako někdo, kdo disponuje určitou mocí".3)

Jde o otázku tzv. Drittwirkung-horizontálního působení základních práv a svobod (horizontálního proto, že jde o působení mezi subjekty, které mají - teoreticky - rovné postavení, jsou na stejné úrovni); podle této teorie "musejí základní práva, definovaná v ústavních textech, dodržovat jak státní orgány, tak soukromé osoby vůči jiným soukromým osobám".4)

Evropský soud pro lidská práva judikoval, že "pozitivní závazky, které jsou spojené s právem na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8), v sobě mohou zahrnovat přijetí opatření směřujících k respektu soukromého života dokonce až ve vztazích jednotlivců mezi sebou".5) Srovnej též názor české literatury:6) "Soukromím je ona sféra života člověka, do které nikdo (ani stát) nesmí bez jeho souhlasu nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ní požadovat či získávat informace, a o které subjekt soukromí není povinen nikomu (ani státnímu orgánu) informace dávat, pokud mu to zákon neukládá."

Větší praktický význam pro zaměstnavatele tento teoretický spor nemá, protože občanský zákoník koncipuje všeobecné osobnostní právo jako absolutní, působící erga omnes.

Kamerový systém bez pořizování obrazových záznamů

V rámci tohoto bodu lze rozlišit kontrolu zaměstnanců a kontrolu jiných osob nacházejících se v objektu zaměstnavatele.

Instalace kamerového systému s sebou nese potenciální nebezpečí zásahu do osobního soukromí. Starší literatura7) toto právo definovala jako "právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, mají být skutečnosti jeho soukromého života zpřístupněny jiným". Literatura novější8) je pak vymezuje jako "právo rozhodovat o zpřístupnění soukromých skutečností fyzické osoby jiným subjektům, jakož i právo na ochranu před vnějším neoprávněným zasahováním jiných subjektů do soukromí fyzické osoby, které nepříznivě ovlivňuje rozvoj fyzické a psychické integrity její osobnosti".

Sféru "soukromí" nelze omezovat na to, co se děje za zavřenými dveřmi bytu nebo jiného prostoru, který fyzické osobě patří (soukromí "čtyř stěn" je ostatně chráněno čl. 12 Listiny). Rovněž podle mého mínění nelze říci, že se vstupem na pracoviště jakékoliv soukromí končí, protože zaměstnanec má činit jen to, co je v zájmu zaměstnavatele, a vše soukromé má nechat doma.

Evropský soud pro lidská práva uvedl:9) "Rozsah práva na respektování soukromého života je takový, že zajišťuje jednotlivci sféru, v níž může svobodně rozvíjet a realizovat svou osobnost; profesní a soukromou aktivitu nelze vždy od sebe přesně oddělovat." Uvedu ještě další dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, dokumentující prolínání sféry "veřejné"a "soukromé", "pracovní" a "nepracovní". Jde o věc A. v. Francie "Telefonický rozhovor neztrácí svůj soukromý charakter tím, že se jeho obsah týká nebo může týkat veřejného zájmu" a věc Halfordová v. Velká Británie "Odposlouchávání telefonických hovorů zaměstnance zaměstnavatelem je nepřípustné, nebyl-li zaměstnanec upozorněn, že hovory vedené v interním telekomunikačním systému zaměstnavatele podléhají odposlouchávání, a důvodně očekával v těchto hovorech soukromí".10)

Z těchto důvodů lze říci, že i na pracovišti - se samozřejmým zřetelem k pracovním povinnostem - by zaměstnanec měl mít jistou minimální úroveň soukromí zaručenu. To se může týkat např. nezbytných soukromých telefonických hovorů, elektronické korespondence, činnosti v průběhu přestávek v práci, osobních věcí, které má zaměstnanec na pracovišti, apod.

Pokud by zaměstnavatel chtěl podřídit práci svých zaměstnanců dohledu kamer, měl by tak činit s respektem k této minimální sféře soukromí a se souhlasem (alespoň konkludentním) zaměstnanců. V zásadě však podle mého názoru - buď na základě zákona (čl. 7 odst. 1 věta druhá Listiny), nebo na základě souhlasu zaměstnance - takový dohled možný je. Jinou otázkou je, je-li vhodný.

MÍSTO A PODMÍNKY INSTALACE KAMER

Na otázku, kde a za jakých podmínek je možné kamerový systém instalovat, lze zodpovědět následujícím:

1. Jde-li o "vnější" prostory pracoviště (vjezd, vrátnice, nádvoří), neměl by být problém, neboť se tam těžko bude odehrávat něco soukromého (upozornění všech zaměstnanců, že k instalaci kamer došlo, kde kamery jsou a za jakým účelem tam jsou, však vyžaduje minimálně slušnost).

2. Obdobné lze říci o společných vnitřních prostorách v budovách charakteru schodišť, chodeb apod.

3. Instalace kamer přímo v kancelářích je již problematičtější, neboť s sebou potenciální zásah do soukromí zaměstnanců nese. Musíme se proto zeptat, má-li zaměstnavatel - v souladu s čl. 7 odst. 1 větou druhou Listiny - pro takový zásah zákonný podklad. A rovnou si můžeme odpovědět, že ve shora citovaných relevantních ustanoveních zákoníku práce jej nemá. Tato ustanovení formulují převážně určité povinnosti zaměstnance a výslovnou možnost omezení soukromí z nich vyvodit nelze.

Výjimkou je § 170 odst. 3 zák. práce, jehož první věta umožňuje zaměstnavateli provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí od zaměstnavatele, popř. prohlídky zaměstnanců. Jde o specifický případ, kdy je přesně stanoveno, co může zaměstnavatel kontrolovat. Rozšířit tuto kontrolu na průběžné sledování (a sledování nejen "věcí") dost dobře nelze.

Zavedení kamer do kanceláří je tedy možné jen se souhlasem zaměstnanců (viz názor literatury11) "Soukromí není nezadatelné, resp. nezcizitelné, nýbrž jeho subjekt se ho může ad hoc zříci"; platí zde zásada volenti non fit iniuria). Pro poskytnutí souhlasu platí obecné požadavky na právní úkon podle § 34 a násl. obč. zákoníku; může k němu dojít i konkludentně (což nelze doporučit). Zaměstnavatel by si měl předem vyžádat písemný souhlas všech dotčených zaměstnanců. V souhlasu by mělo být vymezeno, k jakému sledování je souhlas dáván a k jakému účelu je odsouhlasené sledování určeno.

Druhou variantou může být, že zaměstnavatel vyhlásí, kde a proč budou instalovány kamery, a vymezí lhůtu, v níž mohou zaměstnanci vyjádřit svůj nesouhlas. Po uplynutí lhůty se bude mít za to, že ti, kdo se nevyjádřili - ač mohli a měli - souhlasí. Nicméně, tento postup nedoporučuji. Pokud zaměstnanci souhlas nedají, nelze kamery instalovat.

4. Samozřejmé je, že instalace kamer je vyloučena v prostorách, které slouží čistě soukromým účelům (ubytovny, hygienické zařízení apod.); sledování těchto prostor by nutně vedlo k zásahu do ryze intimní sféry zaměstnanců.

Ještě složitější je posouzení kontroly jiných osob než zaměstnanců, nacházejících se v objektu zaměstnavatele. Je pravda, že většinou půjde o krátkodobé návštěvy a že jejich účel fakticky vylučuje soukromou povahu projevů při návštěvě činěných. Nicméně, i tyto osoby by měly být vhodnou formou na existenci kamerového systému upozorněny, např. výstražnou tabulkou při vstupu do objektu. Pak bude na nich, zda s možností sledování budou souhlasit (a do objektu vstoupí), či nikoli (pak nevstoupí).

Nebudou-li souhlasit, přičemž ke vstupu budou povinni (např. k ústnímu jednání v rámci správního řízení), vyvstane v podstatě neřešitelný problém.

Při dlouhodobějších návštěvách bude pro tyto osoby platit totéž, co bylo uvedeno ve vztahu k zaměstnancům.

Kamerový systém s pořizováním obrazových záznamů

Zde jsou podmínky pro zavedení a fungování takového systému ještě striktnější.

Budou-li systémem sledováni zaměstnanci, pak podle § 12 odst. 1 obč. zákoníku smějí být obrazové záznamy týkající se fyzické osoby pořízeny nebo použity jen s jejich svolením.

Výjimky stanoví:

- § 12 odst. 2 obč. zákoníku, který upravuje tzv. zákonnou licenci úřední (tak mohou být obrazové záznamy pořízeny nebo použity i bez svolení dotčené osoby k úředním účelům na základě zákona, ve vztahu k zaměstnancům se však žádný takový účel uplatnit nemůže),

- § 12 odst. 3 obč. zákoníku, který upravuje tzv. zákonnou licenci vědeckou, uměleckou a reportážní (ani ta není na vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem aplikovatelná).

U obou výjimek se uplatní restrikce stanovená § 12 odst. 3 větou druhou obč. zákoníku "Ani takové použití (tj. použití v rámci zákonné licence) však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby".

Je tedy nutno říct, že bude-li zaměstnavatel chtít pořizovat, archivovat a používat obrazové záznamy svých zaměstnanců, bude si muset vyžádat (nejlépe písemný a výslovný, nikoliv konkludentní) souhlas všech dotčených zaměstnanců, jehož obsahem by mj. mělo být:

- vymezení toho, kde a jakým způsobem budou záznamy pořizovány a používány,

- vymezení toho, k jakému účelu se tak bude dít,

- prohlášení zaměstnance, že souhlasí s pořízením a použitím obrazových záznamů k vymezeným účelům,

- podmínky zabezpečení před použitím záznamů k jinému než odsouhlasenému účelu apod.

Budou-li kamerovým systémem sledovány jiné osoby, pak se znovu uplatní podmínky uvedené v § 12 obč. zákoníku. Proto i ve vztahu k těmto osobám platí povinnost vyžádat si písemný souhlas s náležitostmi, a to při každé návštěvě. To je prakticky nerealizovatelné, což spolu s výše popsanými výhradami podporuje závěr, že zavedení kamerového systému by přineslo více problémů než užitku.

Rovněž účel využití obrazových záznamů, spočívající v tom, že záznam bude dokumentovat, kdo je odpovědný za eventuální krádež, je realizovatelný jen za předpokladu, že osoby, jejichž počínání bylo takto zaznamenáno, o zaznamenávání věděly a souhlasily s ním.

K tomu judikát12): "Navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob. (...) Magnetofonovým záznamem telefonického rozhovoru fyzických osob jsou pořizovány zvukové záznamy jejich hlasů, které patří mezi projevy fyzických osob osobní povahy. Takové záznamy ovšem mohou být podle § 12 odst. 1 obč. zákoníku pořízeny nebo použity jen se svolením fyzické osoby. Nedá-li fyzická osoba svolení k zaznamenání svého hlasu a nejde-li o některý z případů uvedených v § 12 odst. 2 a 3 obč. zákoníku, kdy jejího svolení není třeba, je pořízení nebo použití takového zvukového záznamu porušením práva na ochranu její osobnosti (srov. § 11 a násl. obč. zák.)."

Tento judikát lze v plném rozsahu vztáhnout i na obrazové záznamy, neboť jde o statky obdobné povahy jako zvukové záznamy telefonických hovorů.

SANKCE

Zbývá uvést, co hrozí zaměstnavateli, pokud neoprávněně zasáhne do osobnostního práva zaměstnance, popř. jiné osoby.

Podle § 13 obč. zákoníku má fyzická osoba právo zejména domáhat se, aby

a) bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti (zdržovací žaloba),

b) byly odstraněny následky těchto zásahů (odstraňovací žaloba),

c) jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (satisfakční žaloba); může spočívat v morálním plnění (např. omluva) nebo v plnění peněžním - pokud by se zadostiučinění nejevilo postačujícím zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Ustanovení § 16 obč. zákoníku říká, že kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení obč. zákoníku o odpovědnosti za škodu.

Poznámky:

1) Viz např. Jouza, L.: Ochrana soukromí na pracovišti, Právní rádce č. 5/2003.

2) Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 1999, s. 65.

3) Filip, J.: Vybrané kapitoly z ústavního práva, MU, Brno 1997, s. 59.

4) Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU ve spolupráci Evropským informačním střediskem UK 1997, s. 159.

5) Tamtéž. Podobně v cit. díle na s. 186.

6) Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl. Práva a svobody, Linde, Praha 1999, s. 112 až 113.

7) Knap, K., Švestka, J.: Ochrana osobnosti podle československého občanského práva, Praha 1989, s. 262.

8) Viz pozn. č. 2, s. 59.

9) Věc Niemitz v. SRN, 1993 viz pozn. č. 2, s. 186: "Pojmy "soukromého života", "obydlí" a "korespondence" zahrnují také profesionální nebo obchodní činnost, jakož i místnosti, v nichž se vykonává." Podrobnější citaci rozhodnutí ve věci Niemitz viz Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, Soudní Judikatura č. 3/2000, s. 32: "Soud nepokládá za možné ani nutné pokusit se o vyčerpávající definici pojmu "soukromý život". Bývalo by příliš restriktivní limitovat tento pojem na "vnitřní kruh", v němž může jedinec žít svůj vlastní osobní život podle svých představ, a úplně z něho vyloučit svět nezahrnutý do tohoto kruhu. Respektování soukromého života musí rovněž zahrnovat do určité míry i právo vytvářet a rozvíjet vztahy s ostatními lidskými bytostmi. Zdá se, že neexistuje důvod pro to, aby takto chápaný pojem "soukromý život" vylučoval činnosti profesní a obchodní povahy, neboť právě v průběhu své pracovní aktivity má většina lidí největší příležitost rozvíjet své vztahy s vnějším světem, Není vždy dost dobře možné rozlišovat, která činnost jednotlivce je součástí jeho profesního nebo obchodního života, a která nikoliv. Kromě toho odepřít ochranu danou čl. 8 Úmluvy z pouhého důvodu, že napadené opatření se vztahuje k profesní činnosti, by mohlo vést k nerovnému zacházení v tom smyslu, že taková ochrana by zůstala dosažitelná pouze pro lidi, jejichž profesní a neprofesní činnost jsou natolik vzájemně prostoupeny, že je není možné od sebe odlišit."

10) Obě rozhodnutí viz Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, Soudní Judikatura č. 3/2000, s. 33.

11) Viz pozn. č. 6, s. 113.

12) Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti, Soudní Judikatura č. 3/2000, s. 34.


právník, Brno
Související