Jak vzpomínáte na studia?

Ženil jsem se dřív, než jsem byl imatrikulován. V prosinci toho roku, kdy jsem nastupoval do prváku, se mi narodilo první dítě a o dva a půl roku později druhé. Živil jsem tedy rodinu a studie byly jednoznačně zaměřené tak, abych udělal zkoušky a přes léto jsem měl čas jezdit s kombajnem. Přes rok jsem také chodil na různé brigády, například na vrátnici. Tam jsem třeba 12 hodin seděl a mohl se učit. Studentského života jsem si příliš neužíval.

Do školy jste tedy moc nechodil?

Kvůli dětem jsem měl i studijní individuální plán, tudíž jsem nemusel. A po celé studium se mi dařilo udělat zkoušky na první dobrou. Studium pro mě bylo důležité, ale ne typicky studentské. Potkával jsem spolužáky, když jsem chodil s dcerou na fakultu na oběd, kde jsme se na jeden lístek najedli, a měl jsem zaplacené dvojité večeře, které jsem bral domů, to bylo vše.

Už tehdy jste chtěl být advokát?

Když už jsem se na právnickou fakultu dostal, tak jsem si říkal, že nemohu jít na místo, kde nade mnou bude stát někdo z moci strany. To by skončilo špatně. Moc možností mi vyřazovací metodou nezbylo a advokacie se mi zamlouvala. Nevěděl jsem o ní příliš, ale i to málo mi stačilo. Advokáti byli v mých očích poměrně samostatní, řízení klienty, neměli šéfa, který jim mohl dramaticky zasahovat do života jako podnikovým právníkům nebo na prokuratuře. To, že jsou advokáti enkláva slušných lidí a enkláva vesměs proti státnímu živlu, jsem zjistil až dodatečně. Takže jsem se propadl do něčeho, co byl tak nějak pracovní ráj. A najednou jsem měl pocit, že jsem se pro advokacii narodil.

Koncipientem jste byl v Praze, což byl často nedosažitelný sen absolventů práv. Jak se vám tohle podařilo?

To byl velký zázrak a buďme k sobě upřímní, významně se na něm podílel můj tatínek a jeden známý advokát. Dostal jsem se do Prahy díky této péči.

Jak na ta léta vzpomínáte?

Obecně dobře. S koncipientskými roky byl ale spojen zoufalý plat. Žil jsem se svou první ženou a být koncipientem pro nás znamenalo velký propad. Při vysoké škole jsem vydělával a nebylo to málo. Měl jsem přibližně 4 až 4,5 tisíce korun měsíčně. To byl vysoce nadprůměrný plat. A najednou jsme šli na 1555 hrubého. Žena musela brzy ráno jezdit s tramvají, abychom měli peníze.

Koncipientské platy jsou kritizovány i dnes...

Myslím, že se ta situace zlepšila. Jejich plat je nad celostátním průměrem. Není to žádná špice, ale odpovídá právnickému absolventovi v podstatě kdekoliv.

Je o pozici koncipienta je stále stejný zájem, nebo vnímáte odliv do jiných právnických povolání?

Není takový zájem, jaký býval. Dokonce mi někdo vysvětloval, že to souvisí s posunem hodnot. Absolventi dávají přednost spíše klidnějšímu životu, pevné pracovní době, což advokacie často nenabízí. A kolegové si stěžují, že není tak jednoduché najít koncipienta.

Učíte na CEVRO Institutu. Váží si studenti zpoplatněného studia více než na veřejných školách?

Nechtěl bych to srovnávat, neučil jsem na veřejné škole. Osobně se cítím samozřejmě zavázán tomu, kdo mi platí peníze. Je úplně jedno, jestli se peníze vybraly od jednotlivých lidí, nebo jestli mě platí stát. Za peníze něco odevzdám a nechci hodnotit přednosti nebo nedostatky soukromých škol.

Jaké právo vás nejvíce živí?

Živí mě celá kancelář. Není to jen trestní a obchodní právo. Je to řada civilních a správních věcí. Vše dohromady.

Do povědomí veřejnosti jste vstoupil nejenom jako ministr vnitra, ale také pro kauzy, jejichž vývoj velmi ovlivnila medializace.

V některých případech mám dokonce za to, že údaje, které jsou v médiích zveřejňovány, vstoupí do hlav soudců. Pak vytvoří předobraz, který by si měli vytvořit až v rámci dokazování. Ale to se dokázat nedá. Média tak fungují a je věcí právního zástupce či obhájce, aby předložili koncepci, která se vypořádá i s mediálním tlakem. Osobně jsem nikdy neměl z mediální pozornosti radost.

Proč?

Už jen z toho hlediska, že v jednací síni sedí novináři, a už pár minut po výroku můžete najít jeho znění na různých portálech, což může být stresující.

Jak nahlížíte na práci investigativních novinářů?

Některé znám, a to i velmi dobře. Nelze tedy generalizovat. Někteří sbírají fakta a vypouští je tendenčně. Jiní investigativní novináři věc prezentují i podle politického přesvědčení. Záleží na tom, do jaké míry pracují s otevřenými zdroji, do jaké míry mají neoficiální zdroje a do jaké míry se stávají hříčkou těch, kteří novinářům informace podávají.

Jsou tedy někteří investigativní novináři loutkou svých zdrojů?

Ano, v některých případech se dá dokonce odhadovat, co novinář napíše. Novinář papouškuje. Sám ale obecně tvrdím, že komentovat trestní případ, bych si netroufl, kdybych si nepřečetl celý spis. A i tak bych byl s výroky opatrný. Investigativní novinář s neoficiálním zdrojem pak ale často napíše jednostranný pohled, který je mu sdělován.

Může se tak stát, že nějaké informace, které by jinak měly být utajené, jsou cíleně prezentované médiím?

Může se to dít. Situace, kdy u zpočátku mediálně zajímavé věci začnou unikat informace, protože se případ začal bortit v rukou, se stávají. Bavili jsme se o tom i nedávno na komisi pro vyšetřování úniků ve sněmovně. Mohou za to často orgány činné v řízení. Když to vypadá, že orgán nebude moct prokázat člověku vinu, tak najednou začnou unikat informace. Snad aby tomu neusvědčenému pachateli ztížily život. Na druhou stranu se občas stává, že i advokát informuje určitého novináře se souhlasem klienta, protože cítí, že obraz, který je podáván médii, není úplný.

Kde tedy mohou investigativní novináři fungovat dobře?

Když se investiguje v prostorách, kde mají dostupné všechny informace a mohou je objektivně hodnotit. Tak je to podle mého v pořádku.

Stalo se vám někdy, že jste nevzal případ například kvůli svému morálnímu přesvědčení?

Morální přesvědčení nemůže hrát žádnou roli. Morální je, aby byl pro všechny zajištěn spravedlivý proces. K. H. Frank měl obhájce, aby ho mohli s klidným svědomím pověsit a byli při tom spravedliví, protože chytit chlapa a někde ho pověsit, to umí každý. Měl právo k tomu něco říct. Co když je nepříčetný? Co když to nebyl on?

Tedy žádný zločin vám vyloženě není proti srsti?

Nejde o zločin. Člověk může být v situaci, kdy už je třeba dopředu morálně odsouzen. Ale to se jedná i o spory rodičů o děti, spory mezi spoluvlastníky, nemusí to být jen trestní věc. To, zda jednal morálně, nebo nemorálně, nám nepřísluší. Já jsem tu proto, abych pomáhal zajistit spravedlivý proces.

A ovlivňují vás při výběru klienta sympatie?

Někdy je ten člověk tak nějak stejné krevní skupiny. Ale po letech již dokážete sympatie a antipatie ignorovat. Je nutno se na věc dívat jako na byznys. Jako když prodáváte housky. Prodáte je i člověku, který vás nemá v oblibě a moc se vám nelíbí. Když klient projeví důvěru v naši práci, tak ho zastupujeme.

Tomáš Sokol

Tomáš Sokol

Tomáš Sokol vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1990 se stal ministrem vnitra, post vykonával až do roku 1992, kdy také spoluzaložil advokátní kancelář, později pojmenovanou Brož & Sokol & Novák, a v září 1997 ukončil svou politickou kariéru. V roce 2011 se stal pedagogem na vysoké škole CEVRO Institut, kde vyučuje předmět trestní právo, trestní právo a hospodářská kriminalita, e-government nebo korupce a závažná trestná činnost.

Poznáte za léta praxe lháře?

Ne, nepoznám. Viděl jsem tolik lidí, kteří vypadali, že lžou, a nelhali. A pak jsem viděl spoustu lidí působících zcela věrohodně, kteří lhali, jako když tiskne. A navíc, u soudu může i ten nejspravedlivější a nejpoctivější člověk koktat, takže vypadá zcela nevěrohodně. Tušení a podezření mít můžete, to je ale všechno.

Tématem aktuálního vydání Právního rádce jsou významné právničky. Pro ženy asi trestní právo není ideálním oborem...

Znám spoustu chlapů, kteří na trestní právo nemají žaludek, a znám spoustu žen, které ano. Ženy bývají submisivnější, ale nedá se to srovnat s těmi holčičkami z mé generace, dnes jsou to emancipované ženy. Ženy někdy odpuzuje, že v trestním právu narazí na násilné trestné činy. Občas se musíte probírat fotografiemi pitvy. To může rozhodování o povolání ovlivnit.

Byl jste zvolen místopředsedou do představenstva České advokátní komory, byl tento krok součástí nějakého dlouhodobého plánu?

Vladimír Jirousek je můj letitý kamarád. Když se zjistilo, že Martin Vychopeň už nechce být předsedou, probíhala diskuse. Na pozici předsedy lákali i mě, ale to jsem striktně odmítal. A Vláďa se předsedou stát chtěl, dříve byl na pozici úspěšný. Když se objevil s tím, jestli bych nechtěl kandidovat do představenstva s ním, tak jsem souhlasil. Pozice místopředsedy je krajní hranice, která díky volbě vyšla, ale dál už nepůjdu. Dlouhodobá perspektiva to tedy rozhodně není.

Takže Tomáše Sokola jako předsedy komory se nikdy nedočkáme?

Vláďa srší energii, chce být předsedou a má invenci. Já to v sobě prostě nemám, není to moje parketa. Chci si zachovat prostor pro advokacii a na učení.

Ve volbách do představenstva jste získal nejvyšší počet hlasů. Čím to podle vás bylo?

Jsem v advokacii bez mála 40 let. Advokacii jsem nikdy neublížil, deklaroval jsem, že jsem primárně advokát, spousta lidí mě zná z různých společenských akcí, i mé jméno je známé.

Mezi lidmi jste několikrát vyhrál anketu Právník roku, to bylo ze stejného důvodu?

Právník roku byla anketa, řekněme laické veřejnosti. Poměrně často mě lidé viděli v televizi na rozdíl od kolegů, kteří by pozici právníka roku mohli zastat stejně dobře.

O sebereflexi se nepokusíte? Není to například přímost, které si na vás veřejnost váží?

Nechci se o ni moc pokoušet, přímý ale nejsem za všech okolností. Pokud by byl advokát notoricky přímý, je to přitěžující okolnost pro klienta. Samozřejmě vím, že někdy je lepší být zticha a nechat si věc na jindy.

Věnujete se tedy advokacii, vyučování, komoře. Je výčet konečný, nebo máme očekávat například návrat do politiky?

Absolutně ne. Opakovaně říkám, že děkuji voličům, že mě nezvolili. Ani pozici ministra si neumím představit. Post ministra vnitra pro mě byl významnou zkušeností. To, že jsem agendu očividně zvládl, protože jsem dodnes neslyšel kritiku, je potěšující. Advokacie je ale moje parketa a v téhle chvíli mě vůbec neláká vydat se jinam. Považoval bych to za zkažení posledních pár let života.

A proč jste předtím s postem ministra souhlasil?

Hlavně jsem byl zhruba o 25 let mladší. Taková nabídka se v mém věku neodmítala. Šlo i o obrovskou euforii, že budu součástí něčeho, co dává dohromady stát po komunistech. Zároveň nebyly utvořeny politické strany, nemusel jsem se přes politiku propracovat k postu ministra. Najednou mi zavolali, jestli bych chtěl na pozici ministra nastoupit. Také jména členů vlády jako Bojar, Lukeš a Pithart pro mě znamenala jakýsi étos. A neprosazovali jsme zájmy partají, ale osobní přesvědčení. Nyní by se mi to tak nelíbilo.

Jak se změnilo trestní právo za dobu vaší advokátní praxe?

Je rozhodně lepší - od rozhodování soudu po proces, který předchází. Kdyby lidé neviděli ostře pouze nedostatky trestního práva, tak by možná byli klidnější ze svého vnímání okolního světa a neříkali by, jak je vše špatně. Nejdůležitější je, že se všichni shodujeme na pravidlech spravedlivého procesu a obhajoba je jeho součástí. Není to nějaká popelka, která seděla níže než soud, ale dokonce i o stupínek níže než prokurátor. V trestním řádu se stále píše, že pachatel má být chycen a potrestán, ale Ústavní soud určil, že účelem je i spravedlivý proces. Za posledních 25 let jsme se hodně posunuli.

Přesune se někdy advokacie do digitálního světa, nebo se jako tradiční obor udrží?

Nemá šanci, přesune se. V květnu jsme měli v kanceláři Francouze, kteří předvedli platformu pro komunikaci klientů s advokáty, takže klient si může služby v podstatě nakupovat. Kvůli identifikaci klienta, vyloučení střetu zájmu a mnohému dalšímu to není jednoduchá věc, ale pro klienty je obdobná služba atraktivní. Nemusí vytáhnout paty z domu, advokáty si prohlíží podle obličeje, praxe, podle dalších kritérií a doporučení. Nějakého si vybere, napíše mu a může projednávat věci na dálku. Pak se může stát, že se musí sejít, ale spoustu věcí lze vyřídit takto. Podobný vývoj je do značné míry i programem advokátní komory.

Jak k tomuto vývoji coby advokátní kancelář přistupujete?

My bychom rádi měli svou vlastní platformu dříve, než to bude běžné. Chtěli bychom ji vyzkoušet. Nebráníme se pokroku a jdeme mu naproti, pokud je to jen trochu možné.

Související