Zásada nemo tenetur se ipsum accusare (dále též "nemo tenetur"), představuje zákaz nucení k sebeobviňování, který se v trestním řízení projevuje v různých procesních situacích. Porušení tohoto principu ve vztahu k obviněnému pak zpravidla znamená absolutní neúčinnost získaného důkazu (§ 89 odst. 3 tr. řádu).1 Rozsah uplatnění zásady nemo tenetur pak určuje míru součinnosti, k jaké je obviněný ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení povinen. Uplatnění tohoto principu však není pojímáno absolutně. Úkony, k nimž je obviněný povinen poskytnout součinnost, lze v zásadě označit jako pasivní, tj. ty úkony, při nichž je povinen pouze něco strpět. Naopak zákaz nucení k sebeobviňování se uplatní zejména u jednání, která spočívají v určité aktivní činnosti.2 Je tedy nezbytné rozlišovat případy, kdy je pachatel pouze nucen něco strpět (pati), či něco konat (facere).

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?