Jak vzpomínáte na studia?

Ženil jsem se dřív, než jsem byl imatrikulován. V prosinci toho roku, kdy jsem nastupoval do prváku, se mi narodilo první dítě a o dva a půl roku později druhé. Živil jsem tedy rodinu a studie byly jednoznačně zaměřené tak, abych udělal zkoušky a přes léto jsem měl čas jezdit s kombajnem. Přes rok jsem také chodil na různé brigády, například na vrátnici. Tam jsem třeba 12 hodin seděl a mohl se učit. Studentského života jsem si příliš neužíval.

Do školy jste tedy moc nechodil?

Kvůli dětem jsem měl i studijní individuální plán, tudíž jsem nemusel. A po celé studium se mi dařilo udělat zkoušky na první dobrou. Studium pro mě bylo důležité, ale ne typicky studentské. Potkával jsem spolužáky, když jsem chodil s dcerou na fakultu na oběd, kde jsme se na jeden lístek najedli, a měl jsem zaplacené dvojité večeře, které jsem bral domů, to bylo vše.

Už tehdy jste chtěl být advokát?

Když už jsem se na právnickou fakultu dostal, tak jsem si říkal, že nemohu jít na místo, kde nade mnou bude stát někdo z moci strany. To by skončilo špatně. Moc možností mi vyřazovací metodou nezbylo a advokacie se mi zamlouvala. Nevěděl jsem o ní příliš, ale i to málo mi stačilo. Advokáti byli v mých očích poměrně samostatní, řízení klienty, neměli šéfa, který jim mohl dramaticky zasahovat do života jako podnikovým právníkům nebo na prokuratuře. To, že jsou advokáti enkláva slušných lidí a enkláva vesměs proti státnímu živlu, jsem zjistil až dodatečně. Takže jsem se propadl do něčeho, co byl tak nějak pracovní ráj. A najednou jsem měl pocit, že jsem se pro advokacii narodil.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?