Bylo studium práva vaším snem již od dětství?

Rozhodně ne. Za starého režimu jsem vylučovací metodou zkoumal, na jakou školu bych mohl jít. Technické obory šly stranou, žurnalistika a podobné obory byly zpolitizované. Práva sice také, ale v přípustné míře. Vyšla mi negativním výběrem jako nejslušnější. Ale ne, že bych po právu nějak toužil a dychtil.

Takže vás donutil režim.

Bylo to tak, ale nepřímo. Upřímně - chtěl jsem se vyhnout takzvané "bigošárně", tam chodili ti, kteří neměli vysokou školu. Byla to mazácká vojna, která se pojila se šikanou. Kdo studoval vysokou školu, absolvoval vojenskou katedru a na základě toho měl pouze roční vojnu.

A bavila vás studia práva?

Bylo pár profesorů, jejichž přednášky byly zajímavé, ale řekněme si upřímně, že většina z nich byla nuda.

Chtěl jste se někdy právu věnovat naplno?

Na konci studia jsem se přihlásil na Městský soud v Praze jako soudní čekatel, ale z oborů platného práva mě žádný zvláště nezaujal. Obory jako teorie práva mě bavily více než samo platné paragrafované právo. Můj ročník absolvoval i poslední státnice s marxismem a leninismem. Po škole jsem byl na vojně mezi lety 1989 a 1990 a tam jsem se rozhodl pro kněžství. Po roční vojně jsem se vrátil na soud a řekl jsem tam, že dávám výpověď.

Co bylo tehdy náplní práce na soudě?

Dělali jsme rehabilitace politických procesů, třídili jsme spisy podle místní příslušnosti. Takže jsme z archivu pod pankráckou věznicí sváželi spisy z 50. let, to bylo velmi zajímavé. Člověk se o procesech hodně dozvěděl a přitom se zjišťovalo, zdali mezi léty 1968 a 1969 již rehabilitace neproběhla.

Takže velmi zajímavá zkušenost.

Ano, ale kdybych poté pracoval na občanskoprávním senátu, to by mě asi příliš nebavilo.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?