Jedním z problémů, kterým mentálně zaostalí čelí, je inkluze
Jedním z problémů, kterým mentálně zaostalí čelí, je inkluze
autor: HN - Libor Fojtík

Zastupování dětí s mentálním postižením je pro velkou část právníků španělskou vesnicí. Ať už se jedná o soudce, či advokáta, může se během své praxe shledat s tím, že s takovým dítětem budou muset komunikovat. Pokud chce být při výslechu úspěšný a dobrat se názoru, či skutkové podstaty, je třeba postupovat ke každému případu individuálně, vyhradit si k němu více času a trpělivosti.

V domě národnostních menšin v Praze se konalo třídenní školení pořádané mezinárodní nevládní organizací Forum for human rights, které problematiku rozebíralo. Školení se zúčastnili jak odborníci z právní praxe, tak i zaměstnanci z neziskových organizací. Témata, kterých se školení dotklo, byly například komunikační nedostatky, ale vyzdvihována byla i nutnost individuálního přístupu, inkluze, tématem byla i institucionalizace a v neposlední řadě nutnost strategické litigace.

Komunikace s dětmi 

Celé školení zdůrazňovalo nutnost zaujmout velmi individuální postoj v komunikaci s dětmi s mentálním postižením. V případě právního zastupování takového dítěte je nutné brát ohled na jeho potřeby, v rozvodovém řízení to může být vlastní názor. Jsou však i složitější případy doprovázené traumatickými zkušenostmi, kdy je nutné dítě vyslechnout kvůli skutkovým okolnostem.

Podle postižení může být ovlivněna i schopnost dítěte komunikovat. „Některé děti s mentálním postižením mohou na otázky, na které se dá odpovědět ano, či ne, odpovídat pouze ano. Nemusí to ale znamenat, že říkají pravdu, třeba se chtějí jen zalíbit,“ říká Šárka Dušková, právnička z Fóra pro lidská práva. Problémy, které se při komunikaci vyskytují, mohou být ale rozsáhlejší. Proto je třeba věnovat výslechům více času, získat u dítěte důvěru a poté například i využít některé pomůcky (hračky, piktogramy…), díky kterým dítě sdělí potřebná fakta. Soudci i advokáti však většinou výslechům obecně nevěnují příliš času, někdy se rozhodnou výslech takového dítěte zcela vynechat.

Institucionalizace versus právo na život v komunitě

Jedním z velkých témat školení byla tzv. institucionalizace. Evropská unie vyhradila pro Českou republiku pro potřeby deinstitucionalizace finanční prostředky, v praxi se však uplatnily tím způsobem, že byly směřovány právě do ústavů. Institucionalizace znamená koncentraci dětí s postižením v ústavech, a to často již po narození a na celý život.

Důvodem pro takové jednání může být například strach z výchovy postiženého dítěte. V nemocnicích se může jednat o doporučení lékaře, kterého matka poslouchá. Všechny nemocnice totiž neposkytují dostatečné informace o rané péči a o dalších službách, které mohou ulehčit péči o dítě.

Dalším důvodem mohou být finance. Paradoxem institucionalizace je i to, že se rodiče rozhodnou pro ústav z toho důvodu, že by neměli dostatek financí na péči. Díky ní by totiž mohli přijít o povolání. V ústavu pak stát za péči vynaloží prostředky, které kdyby byly věnovány rodině, nedošlo by ke zpřetrhání rodinných vazeb a dítě by vyrůstalo v lepším prostředí.

Právo na život v komunitě znamená tedy právo na život, jaký žijí všichni ostatní. V obklopení rodiny, za dostatečné podpory. Prostředky na deinstitucionalizaci by se tedy měly vynakládat především na služby, které umožní rodině dětí s mentálním postižením žít společně v jedné domácnosti.

Inkluze

„Právo na inkluzi platí pro každé dítě bez rozdílu,“ vyzdvihl školící právník Jan Fiala-Bútora. Inkluze neznamená uzpůsobení společnosti mentálně postiženému dítěti, ale naopak umožnění dítěti s takovou poruchou zapojit se a pomoct odstranit překážky pro rovnocenné zařazení do společnosti.

Příkladem může být právo na vzdělání, kdy by škola měla zajistit prostředky pro pedagogického pracovníka v případě, že je o to zažádáno. Financování takového pracovníka spadá pod rozpočtovou pravomoc kraje.

Špatné zacházení

Výpovědím osob s mentálním postižením není často přikládán takový důraz a do cesty se spravedlnosti může stavět i sám opatrovník.

Byly zaznamenány případy, kdy došlo například ke znásilnění dívek terapeutem přímo v ústavu. Pokud je pak opatrovníkem dětí ředitel instituce, může vzhledem ke své částečné zodpovědnosti za dění v ústavu přispívat ke zpomalení vyšetřování. Vhodným způsobem řešení situací, kdy dochází k bezpráví v instituci, je zařídit přesun, šetření a dosáhnout odškodnění. V případě opatrovníka je vhodné žádat soud o opatrovníka kolizního, nezaujatého. Je však třeba mít na mysli, že traumatizující zážitky jsou dalším specifickým znakem, který může celý spor učinit zdlouhavějším, a o to individuálněji je třeba zabývat se obětí.

Soudní praxe

V České republice se ne ve všech případech setkávají právníci, kteří zastupují děti s mentálním postižením, s pochopením. Argumentace Úmlouvou OSN o právech osob se zdravotním postižením se však často dostane úspěchu právě u Evropského soudu pro lidská práva, ale lze se obrátit i na jiné orgány.

Jedním z nich je například Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Je složen z odborníků, kterými jsou například vysokoškolští profesoři. Podání je tedy nutné učinit v oficiálním jazyce OSN. Výbor vydává obecný komentář k právu, s jehož citacemi se lze shledat i nyní v české judikatuře a je často respektován.

Autoři: Lukáš Šikel