BIS před několika lety upozornila na klientelistické vazby některých insolvenčních soudců a na průtahy v řízení. Bylo to opodstatněné?

Nemám a neměl jsem k dispozici jinou než veřejnou část této zprávy. V ní se bližší údaje, z nichž by bylo možno usuzovat na opodstatněnost takového hodnocení, neuvádějí. Nicméně jsem přesvědčen, že vnímání určitých vazeb mezi soudci a insolvenčními správci bylo výrazně ovlivněno tím, že právě soudce, který ve věci jednal a rozhodoval, mohl sám jmenovat správce konkurzní podstaty. Insolvenční zákon svěřil jmenování insolvenčních správců do rukou předsedů krajských soudů a postupně stanovil pravidla pro jejich ustanovování v konkrétní insolvenční věci. Kromě toho platí, že předseda krajského soudu takto jmenuje osobu insolvenčního správce "nanečisto". Věřitelé mohou většinovým hlasováním ustanovit nového insolvenčního správce na první schůzi po přezkumném jednání.

Dá se případnému úzkému napojení soudců na insolvenční správce zabránit?

Vztah soudce a insolvenčního správce je z povahy věci pracovně intenzivní. Platný insolvenční zákon svěřuje soudu výkon dohlédací činnosti ve vztahu ke všem jednotlivým subjektům řízení. Soud přitom vystupuje jako strážce společného zájmu věřitelů. Dohlédací činnost vůči správci zahrnuje oprávnění insolvenčního soudu vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Přitom je soud oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru.

Těžko lze zvolit jiný koncept - svěřit dohlédací činnost vůči správci věřitelům. Věřitelé jsou v pojetí našeho insolvenčního práva ekonomickými vlastníky majetku dlužníka, a proto tu musí být nezávislý arbitr. Tím je právě soud v roli dohlížitele.

Jaká je aktuální situace na českobudějovickém krajském soudu, který byl v minulosti také kritizován?

Nemám žádnou jinou možnost než hodnotit tento insolvenční soud z pozice odvolacího, popřípadě nadřízeného soudu, který rozhoduje o opravných prostředcích. Jako odvolací soud můžeme vycházet pouze z informací, které jsou součástí obsahu spisu. V tomto ohledu se rozhodovací činnost Krajského soudu v Českých Budějovicích nikterak nevymyká průměrným statistikám.

Je podle vás pojem "insolvenční mafie" opodstatněný?

Nemyslím. To bychom museli připustit, že selhávají pojistné mechanismy insolvenčního řízení, počínaje právě dohlédací činností soudu prvního stupně přes většinová hlasování věřitelských orgánů a konče ochranou práv účastníků prostřednictvím rozhodování vrchních soudů o opravných prostředcích.

Jak reálný je problém podvodných společností, které se živí cílenou likvidací firem? Setkal jste se s nimi ve své praxi?

Směřuje-li otázka k podávání šikanózních insolvenčních návrhů, pak z praxe odvolacích soudů vyplývá, že řízení, v nichž se dlužník brání tvrzením, že jde o šikanu věřitele (či domnělého věřitele), není mnoho. Jsem přesvědčen, že insolvenční zákon poskytuje dlužníkovi dostatek prostředků k obraně a ty věřitele, kteří sledují nepoctivý záměr, stíhá dostatečnými sankcemi. Obecně ovšem platí, že účinnost sankcí je přímo úměrná účinnosti celého systému. Zásadním a jednoznačným opatřením, které dlouhodobě propaguji, by bylo zcela vyloučit právo věřitelů podávat insolvenční návrhy.

Jaké další praktiky podvodné společnosti využívají - například si účtují za úkony, které jsou zdarma? A daří se je odhalovat?

K tomu nemám dostatek poznatků. Se společnostmi, které ve svůj prospěch pracují "pro blaho dlužníka" a ve skutečnosti jen zvyšují míru jeho zadlužení, se spíše setkáváme při rozhodování o návrzích na povolení oddlužení fyzickým osobám.

Z laického pohledu se ale zdá, že by bylo možné podat návrh na insolvenci téměř na každou společnost působící na trhu. Vždy by bylo možné najít oblast, kde by podmínky pro úpadek naplnila.

Riziko vždy bylo a bude. Otázka zní, jak účinný je celý systém opatření, která mají hrozbou sankcí věřitele odradit od účelového jednání. Sleduje-li věřitel podáním insolvenčního návrhu zjevně zneužití svých práv na úkor dlužníka, je soud povinen takový návrh odmítnout a uložit navrhovateli pořádkovou pokutu. Věřitel také odpovídá za škodu způsobenou dlužníkovi podáním takového návrhu. Dlužníci se těmito prostředky brání a v soudní praxi jsou již v právní moci rozsudky, v nichž jde o povinnost věřitele dlužníkovi nahradit takto způsobenou škodu. Kromě toho je tu systém trestněprávních sankcí.

S jakými nejčastějšími problémy se setkáváte u oddlužení?

Řekl bych, že systém oddlužení funguje celkem dobře. Ostatně je to stanovisko i velkých věřitelů, kteří srovnávají výtěžnost vymáhání svých pohledávek v exekuci a uplatňování těchto pohledávek v insolvenčním řízení. Zdá se mi ovšem, že v zájmu věřitelů by bylo dobré ještě více otevřít prostor k oddlužení fyzických osob - podnikatelů. Tomu mnohdy překáží stanoviska orgánů veřejné moci či správců veřejných rozpočtů, kteří většinou ani jinou možnost (než nesouhlasit s oddlužením) nemají. Přitom je zjevné, že při oddlužení je pravidelně míra uspokojení pohledávek věřitelů vyšší než při konkurzu.

Setkal jste se s praktikami exekutorů, kdy účtují za výkony při vymáhání u insolvenčního soudu i přesto, že exekuce dosud neproběhla?

Nejvyšší soud již před časem sjednotil soudní praxi ve výkladu, že k příkazu, aby byly uhrazeny náklady exekuce, vydaném v rozporu s ustanoveními insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Jak časté je v případě oddlužení využití darovacích smluv - tedy "převedení závazku na třetí osobu"?

Dlužníky je hojně využíváno a často je to pro dlužníka jediná možnost, jak navýšit ekonomickou nabídku pro oddlužení na potřebnou míru, tedy alespoň 30 procent pohledávek nezajištěných věřitelů. Dárci bývají většinou osoby příbuzné. V tom tkví i úskalí.

Proč?

Ztratí-li schopnost dlužníkovi přispívat finančními dary (anebo se tak rozhodnou), dlužník většinou skončí v konkurzu.

Je opodstatněná jistá nedůvěra společnosti v insolvenční řízení?

Jistá míra nedůvěry tu vždy bude. Je to dáno povahou tohoto řízení a nedokáže tomu zabránit žádný právní systém. Hovořím-li s věřiteli, kteří mají zkušenosti s fungováním insolvenčních řízení v celém prostoru EU, pak Česká republika z tohoto srovnání nevychází nijak špatně.

Co považujete na českém insolvenčním systému za nejzdařilejší, a naopak co za nefunkční?

To je těžká otázka. Určitě se však osvědčil koncept oddlužení fyzických osob. Jen by měl být více otevřený i podnikatelům. Bylo by to především v zájmu věřitelů. Za málo funkční považuji řešení úpadku reorganizací. Zdá se, že zákonné podmínky jsou nastaveny příliš tvrdě.

Rozhovor vyšel v týdeníku Ekonom

 

Jaroslav Bureš

Soudce a odborník na občanské právo stojí od roku 2013 v čele pražského vrchního soudu. Je jedním z tvůrců aktuálního insolvenčního zákona, dříve byl členem expertní skupiny ministerstva spravedlnosti S 22 pro insolvenční právo. V současnosti působí v komisi pro rekodifikaci civilního procesu. V letech 2001 až 2002 zastával post ministra spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. V roce 2003 neúspěšně kandidoval za ČSSD na post prezidenta České republiky.

Související