V posledních měsících a letech se v ulicích množí případy konfliktů policistů s občany v méně závažných případech. Policisté jsou mnohdy viněni z překročení své pravomoci, šikanózního chování nebo dokonce závažných trestných činů. V případu, který skončil na stole až Ústavnímu soudu ČR byli zainteresováni vedle zasahujících policistů i revizoři. V daném případě obecné soudy stály na straně vykonavatelů veřejné moci a uznali občana, který byl v případu svými tvrzeními proti nim, vinným trestným činem křivého obvinění. Ústavní soud ale v postupu obecných soudů shledal porušení několika základních zásad trestního řízení, mezi jinými i presumpce neviny nebo zásahy „in dubio pro reo“ (v pochybnostech pro obviněného), vyhověl ústavní stížnosti a případ tak vrátil na začátek.


Na počátku byla jízda na černo

ÚS v dané kauze zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť dle jeho soudu bylo jejich rozhodnutími vedle již uvedených zásad porušeno i právo stěžovatele na soudní ochranu a zásada nullum crimen sine lege (jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem). Skutkový průběh daného případu vypadal tak, že v roce 2013 došlo k potyčce mezi stěžovatelem na straně jedné a revizory a policisty na straně druhé. Stěžovatel jel v noci bez platného jízdního dokladu tramvají a byl přistižen dvěma revizory. Následně revizorům neprokázal totožnost a po příjezdu přivolaných policistů se z místa odporoučel úprkem. Následně se rozhodl vyhledat důmyslný úkryt, když skočil do křoví. Jeho pronásledovatelé však jeho skrýš odhalili a odvezli jej na policejní služebnu.

Muž si stěžoval na jednání policistů, pak byl sám obviněn

Při líčení dotčených událostí si pak dotčený stěžoval na jednání policistů i revizorů, když tvrdil, že jeden revizor jej fyzicky napadl a vzal mu diktafon, na který si incident nahrával, a policisté tomu jen nečinně přihlíželi. Tato jeho tvrzení se ale nepodařilo prokázat a on sám byl později naopak obviněn z trestného činu křivého obvinění. Rozhodnutími výše uvedených obecných soudů, které tedy ÚS nyní zrušil, byl pozdější stěžovatel uznán vinným ze spáchání křivého obvinění a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky.

Údajné křivé obvinění

Činu se měl dopustit tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory a policisty postrádá“. Stěžovatelovo tvrzení, že byl zároveň napaden na těle jako křivé obvinění posouzeno nebylo, protože podle soudů mohlo mít „nikoliv zcela nepravdivé jádro“.

Tvrzení policistů a revizorů jako jediný přímý důkaz

Zásadním problémem, který Ústavní soud ČR shledal na postupu obecných soudů, byl fakt, že naprosto jedinými přímými důkazy, jimiž podle soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, kteří zcela samozřejmě byli zainteresováni na výsledku řízení. Obecné soudy se s tím vyrovnaly tak, že k pravdivé výpovědi byli tito motivováni hrozbou naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění v případě, že by vypověděli nepravdu. Stejnou sankci však nad sebou měl i kontrolovaný občan, který byl před podáním vysvětlení na policii o této možnosti poučen.

Ústavní soud soudům nejprve vytkl, že se v zásadě vůbec nevěnovaly posouzení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů, a to zejména v situaci absence jiných přímých důkazů, kdy zde stála pouze tvrzení proti tvrzení. Navíc soudy vůbec nezohlednily ani možnost postihu naopak policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele podařilo prokázat. Dále ÚS podotkl, že v demokratickém právním státě, kde je základem respektování rovnosti lidí, rozhodně nelze presumovat, že výpovědi policistů jako vykonavatelů veřejné moci mají apriori větší váhu oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána, a to zejména v případech sporu a konfliktu mezi nimi. To by totiž mohlo zamezit možnosti postihu nezákonné činnosti osob podílejících se na výkonu veřejné moci.

V pochybnostech pro obviněného

Ústavní soud pokračoval, že soudy nejenže flagrantně rezignovaly na zhodnocení věrohodnosti klíčových výpovědí svědků, ale dále dost nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu, že v pochybnostech má být vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného. Z jejich rozhodnutí přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.

Jedinými vodítky k rozhodnutí o vině obviněného totiž kromě výpovědí na případu zainteresovaných policistů a revizorů byly již jen znalecký posudek hodnotící osobnost a obecnou věrohodnost pozdějšího stěžovatele a poukaz na nízkou uvěřitelnost jeho tvrzení. Ústavní soud ale oponoval, že ani ony nosné svědecké výpovědi policistů vlastně samy nijak podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti potyčky. To bylo v daném případě zvláštně závažné, neboť právě odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací. Ústavní soud uzavřel s tím, že sama skutečnost, že se nepodaří prokázat tvrzení uvedená v trestním oznámení, totiž ještě neznamená, že tato tvrzení představují křivé obvinění.

Konečně pak Ústavní soud dospěl také k závěru, že stěžovatel byl zčásti odsouzen za jednání, které vůbec není trestné. Jeho tvrzení, že po incidentu s policisty a revizory postrádá obálku s deseti tisíci korunami, totiž vůbec není obviněním jiného z trestného činu. Obecné soudy se tedy kauzou, která začala obyčejnou jízdou na černo a dostala se z pražských křovin až před Ústavní soud, budou muset zabývat znovu. Při posuzování obžaloby pak zejména budou stát před potřebou znovu podrobně zkoumat svědecké výpovědi a jejich věrohodnost a také si znovu položit finální otázku, zda bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že se stal skutek, který je obviněnému kladen za vinu, a zda toto jeho jednání představuje trestný čin.

Celé rozhodnutí Ústavního soudu ČR najdete ZDE.

Související