Spotřebitelské úvěry nově

Lenka Jurošková
Náměstkyně ministra financí pro oblast mezinárodních vztahů a finančního trhu

Hlavním cílem zákona je řešit závažné a systémové nedostatky v sektoru nebankovních poskytovatelů a zprostředkovatelů úvěrů. Tyto nedostatky souvisí zejména s nekalými obchodními praktikami a neodborným poskytováním úvěrů, což může mít značné následky jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost.

Zákon ve velké míře transponuje hypoteční směrnici a zároveň nahrazuje dosavadní zákon o spotřebitelském úvěru. Tímto zákonem dochází k integraci právní úpravy pro spotřebitelské úvěry a úvěry na bydlení. Zákon se tedy vztahuje na všechny typy spotřebitelských úvěrů, od klasických hotovostních úvěrů přes kreditní karty, nákupy zboží na splátky až po hypotéky.

Zákon obsahuje řadu prvků, které výrazně posilují postavení spotřebitele. První oblastí je posílení nároků na nebankovní poskytovatele a zprostředkovatele úvěrů. Doposud stačí živnostenské oprávnění, a proto může dnes tuto činnost vykonávat prakticky kdokoliv. V současnosti je evidováno necelých 60 tisíc živnostenských oprávnění pro činnost poskytování a zprostředkování úvěru. Zákon nově stanoví požadavky, které musí poskytovatelé a zprostředkovatelé splňovat. V případě poskytovatelů se jedná o požadavky na počáteční kapitál ve výši 20 milionů korun, průhledný a nezávadný původ finančních zdrojů, odbornost, bezúhonnost. Nově budou tyto subjekty dohlíženy Českou národní bankou, která bude zároveň zjišťovat jejich oprávněnost k výkonu činnosti a udělovat licenci. To je tedy první, stěžejní oblast, která chrání spotřebitele.

Další oblast je omezení sankcí za pozdní splátku úvěru. V současnosti neexistuje legislativní omezení sankcí, a to ani úroků z prodlení či smluvních pokut. V podstatě existuje judikatura, která říká, že v rozporu s dobrými mravy je sankce ve výši 0,5 % hodnoty z celého kontraktu. Nově pak zákon omezuje úroky z prodlení ve výši 8 % bodu nad repo sazbou a zejména omezuje výši smluvních pokut. V jejich případě je denní strop ve výši 0,1 % a dále je stanoven celkový strop, kdy maximální částka smluvní pokuty může činit 200 tisíc korun.

Třetí oblastí, která má chránit spotřebitele, je možnost předčasně splatit úvěr bez vysokých nákladů. Ministerstvo financí zastává názor, že splacení úvěru nemá být trestem, a proto zákon stanoví právo spotřebitele splatit svůj úvěr kdykoliv, s tím, že poskytovatel bude mít nárok pouze na účelně vynaložené náklady, které v souvislost s předčasným splacením vzniknou. Kromě toho zákon pamatuje na těžké životní situace, jako na invaliditu, dlouhodobou nemoc či úmrtí. V těchto případech je možnost splacení úvěru zcela zdarma. Kromě toho zákon stanoví možnost jednou ročně splatit hypotéku zdarma do výše 20 procent.

Další oblast chránící spotřebitele se vztahuje k posílení odpovědnosti věřitele za poskytnutí úvěru. Vychází se z toho, že úvěr by měl být poskytnut pouze spotřebiteli, který jej bude schopen ze svých příjmů řádně splácet. Toto je povinen poskytovatel úvěru před jeho poskytnutím posoudit. Za předpokladu, že nebude úvěruschopnost řádně posouzena, platí, že je smlouva o úvěru neplatná. Poskytovatel nemá nárok na úroky, smluvní pokuty, penále. Spotřebitel může tento úvěr dle nové úpravy splatit dle svých reálných možností. Pokud by se strany nedohodly, rozhodne a určí přiměřenou výši splátek soud.

Poslední hlavní oblastí je, že se zákon vztahuje i na mikropůjčky, tedy půjčky do 5 tisíc korun, což současný zákon o spotřebitelském úvěru nečinil. Cílem zákona je také vytvoření podmínek pro lepší kredibilitu trhu. Měl by oddělit seriózní subjekty od těch, kteří mají svůj byznys postaven primárně na nekalém či neodborném jednání se zákazníky.

Robert Němec
partner, PRK Partners

Plánovaná regulace spotřebitelských úvěrů se dá rozdělit na dvě základní části. Jednak je to produktová regulace, která se zabývá, v souladu se směrnicí, otázkou, co to je spotřebitelský úvěr, upravuje informační povinnosti poskytovatelů úvěrů, to, jakým způsobem se posuzuje úvěruschopnost spotřebitele, a upravuje některé smluvní podmínky spotřebitelských úvěrů. V souladu s požadavky evropské směrnice mezi spotřebitelské úvěry nově přidává také spotřebitelské úvěry na bydlení, tedy hypotéky.

Návrh zákona dále obsahuje tzv. institucionální regulaci, jež principiálně rozděluje subjekty, které se v tomto segmentu pohybují jako poskytovatelé úvěrů, na bankovní a nebankovní, přičemž nově se i nebankovní subjekty dostávají do sféry regulace České národní banky. Nově také bude regulována činnost zprostředkovatelů spotřebitelských úvěrů.

Regulace spotřebitelského trhu je jistě důležitá a nezbytná, nicméně vždy je třeba obezřetně nastavit její hranice. Dovolil bych si například poukázat na to, že už jsou zde zkušenosti se zpřísněním úpravy spotřebitelských úvěrů na Slovensku, které však šlo daleko nad rámec směrnice a nastavilo požadavky na trh spotřebitelských úvěrů ještě přísněji, než požaduje směrnice. Slovenské zkušenosti s novou úpravou však nejsou jen pozitivní. Kolegové ze Slovenska nám posílají jedno varování - a to, aby se regulace nepřehnala a aby se nestala prohibicí. Pokud se regulace příliš zpřísní, může se stát, že řada obchodů, které se dnes pohybují v legální sféře, se může přesunout do ilegality. Poskytování spotřebitelských úvěrů se tak může částečně dostat do zcela nezákonné a "mimodohledové" sféry. Zejména u nebankovních subjektů byly na Slovensku nastaveny podmínky natolik přísně, že z trhu odešlo několik významných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Ačkoliv se může jednat o společnosti, které v důsledku negativní publicity nejsou u zastánců spotřebitelů příliš oblíbené, jedná se často o transparentní domácí či mezinárodní společnosti. Byť poskytovaly úvěry třeba za velmi přísných smluvních podmínek, stále se pohybovaly v rámci právního rámce. Tím, že z trhu tyto společnosti odešly, se ale nesnížila potřeba spotřebitelů ohledně úvěrů. Proto zde existuje reálná obava, že ti spotřebitelé, kteří nedosáhnou na spotřebitelský úvěr od bankovních či nebankovních poskytovatelů v důsledku přísné regulace, propadnou tímto sítem zcela mimo legální sféru.

Rád bych se zamyslel i nad otázkou úpravy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a s tím souvisejících sankcí ve světle původního smyslu a účelu bankovní regulace. Bankovní dohled historicky vznikl zejména proto, aby banky obezřetně hospodařily s našimi finančními prostředky, tedy s prostředky vkladatelů. Z toho také vyplývají pravidla obezřetnosti při půjčování těchto prostředků dalším subjektům. Dnes se však situace dostává do opačné polohy, kdy banka nemá jen odpovědnost vůči vkladateli, který jí prostředky svěřil, ale i vůči dlužníkovi, který si od ní prostředky půjčuje. Pěkným příkladem je právě úprava posuzování úvěruschopnosti a na to navazujících sankcí. Pokud je úvěr poskytnut, aniž by byla úvěruschopnost dlužníka řádně posouzena, sankcí je relativní neplatnost úvěrové smlouvy s tím, že dlužník je sice povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu úvěru, ale bez úroků a v době odpovídající jeho možnostem. Paradoxně tak tedy není sankcionován dlužník, za to, že řádně neplní svůj závazek, ale věřitel, respektive jeho vkladatelé. Sankce neplatnosti je přitom sankcí zcela fatální. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy bude totiž dlužník povinen splácet pouze jistinu, bez úroků, tedy bez ohledu na cenu peněz, a to ještě ve lhůtě podle svých možností. Může tak docházet k poměrně velkému rozložení splátek na dlouhou dobu bez jakékoliv finanční kompenzace. V té souvislosti jsou tu velká rizika pro poskytovatele úvěrů, jelikož se jedná o poměrně vágní právní oblast. Co je to náležité posouzení úvěruschopnosti? Je to objektivní kategorie? Znamená to, že u každého dlužníka, který nebude schopen splácet svůj úvěr, byla špatně posouzena jeho úvěruschopnost? Obávám se, že to tak může být interpretováno, protože podle důvodové zprávy je poskytovatel úvěru povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. To je podle mého názoru v podstatě vyhodnocení jakéhokoliv budoucího rizika. Patří mezi ně i ztráta zaměstnání, onemocnění či vznik jiných závazků, jako třeba odpovědnost za škodu, které budou dlužníkovi bránit ve splácení úvěru?

V této souvislosti si dovoluji upozornit, že v praxi může docházet k interpretačním problémům. Tyto nejasnosti, které jsou zamýšleny tak, aby co nejvíce ochránily spotřebitele, mohou však být ze strany spotřebitelů nebo různých podnikatelských subjektů zneužívány v situacích, kdy se dlužník rozhodne dluh nesplatit, a mohou vést k hromadným účelovým žalobám, jak se již v minulosti ukázalo například u kauzy tzv. bankovních poplatků. Nekritizuji zde snahu o ochranu spotřebitele, ale varuji před možností jejího zneužívání.

Závěrem bych rád uvedl, že návrh zákona je momentálně ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně a již nyní jsme zaznamenali několik desítek, převážně populistických, poslaneckých pozměňovacích návrhů. Český návrh zákona prošel poměrně pečlivým procesem legislativních příprav a připomínkování ze stran subjektů dotčených novou úpravou s cílem nalézt určitou rovnováhu mezi nutností chránit spotřebitele a možností rozvíjet podnikání v dané oblasti. Proto lze doporučit, aby v rámci poslaneckých pozměňovacích návrhů, které již nebudou širokou odbornou veřejností diskutovány, nebyla tato rovnováha zbytečně narušena.

Miloš Borovička
právní poradce dTestu

Návrh nového zákona o spotřebitelském úvěru vítáme. Naše připomínky byly dílčího charakteru, stále nejsme spokojeni například s vymezením úvěrů, protože návrh na rozdíl od požadavků směrnice všechny úvěry na rekonstrukce staveb podřazuje pod úvěry na bydlení, což je méně výhodné zejména s ohledem na možnost předčasně splatit. Nikdy nám nebylo vysvětleno, proč se u úvěrů nezajištěných nemovitostí v tomto odchylujeme od požadavků směrnice, a tak se mohu jen domýšlet, komu úprava prospívá. Spotřebitelům, kteří si chtějí půjčit na novou koupelnu v nájemním bytě, ne. Navíc hrozí možnost zneužití.

Velký přínos vidíme ve sblížení pravidel pro všechny úvěry poskytované spotřebitelům. Opravdu bylo těžké vysvětlit, proč do 5000 Kč je trh spotřebitelských úvěrů neregulovaná džungle, kde podnikatel ve vztahu ke spotřebiteli nemusí téměř nic a může cokoliv (s teoretickým korektivem dobrých mravů). Proč při poskytnutí spotřebitelského úvěru na televizi či notebook musí spotřebitel dostat více informací, než když si kupuje byt a hypotékou se zadlužuje na celý život. Nedělám si iluze, že zákon sám o sobě přinese pro spotřebitele větší informovanost o jejich právech a povinnostech. Při rozsahu zákona je iluzorní myslet si, že spotřebitel bude svá práva hledat právě ve sbírce. Počká, až mu materii někdo přežvýká a srozumitelnou formou interpretuje. Zatímco zákon velmi podrobně a přísně řeší, kdo úvěry může poskytovat, a národní banka bude dohlížet na to, co umí a jak se k zákazníkům chová, příliš neřešíme to, co ví a jak se chová ten, jemuž je spotřebitelský úvěr nabízen. Nevolám po regulaci spotřebitelů a prověřování jejich schopnosti chovat se rozumně, nicméně spotřebitelská gramotnost je věc, o které se dlouze a někdy dost pokrytecky mluví, ale hůře se realizuje. Mysleme už teď na krok B) a vysvětlujme, co přijímáme, co se mění a jaké to bude mít důsledky.

Někdy jsem dotazován, zda zákon pomůže od nevýhodných úvěrů. Proč by měl? Výhodnost není kritérium, které by měla legislativa řešit. Ta má odstraňovat zjevné excesy, bojovat proti lichvě, jak ji vnímá společnost, a ne jen předpisy trestního či občanského práva. Ani sebelepší zákon neochrání spotřebitele před sebou samotným.

Prvním kontaktem spotřebitele s úvěrem je v řadě případů reklama. Přijde mi od podnikatelů, ať to jsou banky, nebanky či zprostředkovatelé, pokrytecké plakat nad nedostatečnými znalostmi spotřebitelů, pokud stejnými ústy sjednávají reklamy na své produkty, které hlásají, že půjčit se dá na vše, splátky si nastavím, jak chci, kdy chci, splácet přestanu a zase začnu. Reklama, kterou posloucháme v každé relaci, má bezpochyby větší vliv než hodina věnovaná spotřebitelským financím na střední škole. Současný zákon má pro reklamu poměrně přísná pravidla, osobně jsem z těch, kteří by reklamu na dluhy zakázali úplně.

Aby reklama na spotřebitelský úvěr byla v souladu se zákonem a obsahuje-li údaj o nákladech, musí být její součástí jasný, výstižný a zřetelný příklad toho, jak úvěr funguje a jaké má parametry. Cíl je z mého pohledu jasný, aby byla reklama O. K., musí rozsah vysvětlení a povinných údajů fakticky přesahovat tu "atraktivní část" lákající spotřebitele k zadlužování. Přirovnal bych to k obrázku rakoviny plic na krabičce cigaret. Proč je realita jiná? Nikdo zadavatele za porušení § 4 zákona o spotřebitelském úvěru netrestá. Nový zákon stávající pravidla ještě zmírňuje. Požaduje totiž uvedení informací pouze v případě, že reklama obsahuje číselný údaj o nákladech. Proč zmírňujeme? Že jde o přesnější transpozici směrnice? Proč nejsme kontinuální a nenavazujeme co nejvíce na předchozí právní úpravu, která vycházela ze stejné směrnice? Je to proto, že přísnější úpravu stejně nikdo nevymáhal? Jsem toho názoru, že pokud někdo inzeruje, že má nejnižší splátky na trhu, nepožaduje žádné dodatečné poplatky nebo nejvýhodnější úrok, pak je více než vhodné, aby už v reklamě odkryl karty. Podle nové úpravy nemusí.

ČNB není zrovna známá tím, že by podobné věci vůbec řešila. Chápu, že způsob práce ČNB je poněkud jiný než u ČOI, ale jak lze řešit nezákonnou reklamu konzultací? Jak se popere s novým zákonem? Mám tendenci být optimistou, ale v tomto ohledu neočekávám žádný pozitivní posun. Naopak bude ještě dlouho trvat, než spotřebitel dostane adekvátní protiváhu naprosto nesmyslné reklamě.

Martin Pros
bývalý náměstek ministra financí pro oblast mezinárodních vztahů a finančního trhu

Ministerstvo financí nedávno poslalo do sněmovny zákon o úvěru pro spotřebitele. Revoluční počin, který po dlouhé době zreguluje jednu z posledních šedých sfér naší ekonomiky. Predátorské poskytování úvěrů, nejasné podmínky, astronomické pokuty a roztočená dluhová spirála. A na konci obrovské problémy, které často musí platit stát. Neexistují jednoduché recepty, ale nový zákon, u jehož zrodu jsem na financích byl, by měl přinést radikální změnu. Zpřísní se dozor nad poskytovateli nebankovních půjček, kteří budou muset splňovat náročné podmínky.

Hlavním cílem zákona je chránit spotřebitele před nekalými praktikami některých poskytovatelů úvěrů. Nově bude celý sektor dohlížen Českou národní bankou, která nahradí Českou obchodní inspekci. Zpřísní se vstup do odvětví, kdy cílovým řešením je, aby se z dosavadních více než 57 tisíc poskytovatelů a zprostředkovatelů zredukoval trh na přehledný počet maximálně několika desítek či stovek firem. Ulehčí to výkon dohledu ze strany centrální banky a budou stanovena jasná pravidla, za kterých lze poskytovat úvěry.

Přestože se jedná o kvalitní právní úpravu, jsem přesvědčen, že pro ochranu spotřebitele se dá udělat ještě více. Některá ustanovení předložené právní úpravy lze zpřísnit. Výrazně se sice omezí pokuty, které si poskytovatelé úvěrů mohou účtovat v případě, že spotřebitel nesplácí úvěr včas. Nově si bude moci poskytovatel účtovat smluvní pokutu jen 0,1 % denně a celkem zaplatí spotřebitel na smluvních pokutách nejvýše 70 % jistiny úvěru, maximálně však 200 tisíc korun. Na základě mých dlouhých diskusí s některými neziskovými organizacemi, jako je Člověk v tísni či Poradna při finanční tísni, je však omezení smluvních pokut na 70 % jistiny příliš benevolentní a nechrání dostatečně spotřebitele před možným uvržením do dluhové pasti. Jako vhodnější se jeví zpřísnit maximální výši pokuty na 50 % jistiny. Čím vyšší smluvní pokuta, tím větší riziko, že dlužník se dostane do dluhové pasti, z níž se nemůže vymanit.

Zákon se netýká pouze spotřebitelských úvěrů, ale reguluje rovněž oblast hypoték. Pokud nechám stranou skutečnost, že jsme měli povinnost implementovat evropskou direktivu do 21. 3. 2016, směrnice nám dává poměrně širokou paletu možností, jak upravit předčasné splacení hypoték. V naší ekonomice je na hypoteční úvěry rozpůjčována astronomická částka ve výši přes 915 miliard korun. Ministerstvo financí však zvolilo poměrně mírnou variantu, že spotřebitel bude mít možnost splatit jednou ročně jen 20 % jistiny hypotéky zdarma. Ekonomicky přínosnější je ale umožnit spotřebiteli splatit až čtvrtinu (25 %) úvěru na bydlení ročně zdarma. Cílem je, aby spotřebitel, když obdrží větší množství hotovosti (například z dědictví či darováním), mohl snadněji snížit své zadlužení. V konečném důsledku to povede ke snadnějšímu snižování zadlužení populace.

Navíc by podle návrhu ministerstva, stejně jako umožňuje evropská direktiva, měl spotřebitel mít možnost splatit zdarma celou hypotéku v těžkých životních situacích, jako je úmrtí, invalidita apod. V ostatních případech si za předčasné splacení hypotéky bude smět poskytovatel účtovat jen tzv. účelně vynaložené náklady, které s předčasným splacením hypotéky má. Takováto úprava sice omezí velmi vysoké, někdy až sankční, poplatky, které jsou dnes za předčasné splacení hypotéky účtovány, zásadní změnu hypotečního trhu ale nepřinese. Je škoda, že jsme se při psaní legislativy neinspirovali úpravou předčasného splacení hypoték v sousedních zemích a nerozšířili jsme počet případů, kdy lze hypotéku zdarma splatit. Přitom se stačilo kouknout jen "za humna" - do Německa. Zde spotřebitel smí splatit hypotéku zdarma v případě prodeje nemovitosti. Myšlenkou je usnadnit prodej nemovitosti v případě stěhování za prací a tím podpořit mobilitu pracovní síly. Nemůžeme se srovnávat s velikostí pracovního trhu v Německu, nicméně vzhledem k tomu, že u nás je mobilita pracovní síly objektivně nízká, každý podnět pro zefektivnění pracovního trhu je namístě. Předmětné opatření také pomůže lidem v tíživé životní situaci, například během rozvodu. Klienti bank budou moci snadněji prodat společný byt na hypotéku a peníze si rozdělit. Zjednoduší se komplikované vyplácení partnerů po rozvodu a spory o majetek. Nedá se očekávat, že by se tento instrument v Česku nadmíru zneužíval, tj. že by někdo účelově prodával nemovitost kvůli splacení úvěru na bydlení. Prodej nemovitosti je velmi nákladný proces (poplatek realitní kanceláři a 4% daň z převodu nemovitosti) a náklady na prodej nemovitosti by vysoce převýšily možné benefity z předčasného splacení úvěru.

Jak pozoruji proces přijímání předkládané právní úpravy, jsem toho názoru, že bude vhodné v další fázi legislativního procesu zákon modifikovat tak, aby ještě více chránil spotřebitele. Můj článek se snaží ukázat, jaké jsou další cesty, aby zákon sloužil k většímu prospěchu spotřebitele.

Filip Hanzlík
náměstek výkonného ředitele, Česká bankovní asociace

Začnu pozitivně. Chci poděkovat ministerstvu financí za to, jakým způsobem přistoupilo k projednávání a tvorbě vládního návrhu. Z pohledu České bankovní asociace bych označil tento způsob projednávání za ukázkový. Jsou za tím desítky a možná i stovky hodin, které jsme jednáním věnovali, a to ještě před započetím připomínkového řízení. Návrh, tak jak byl poslancům předložen, je v tom nejlepším slova smyslu kompromisem mezi představami předkladatele a možnostmi finančního trhu. To je velice cenné.

To, co se podařilo tímto způsobem vytvořit, je rozumná, akceptovatelná a hlavně realizovatelná rovnováha vzájemných pohledů. Zároveň je to rovnováha dosti křehká. Intenzita vzájemných jednání ministerstva a finančního trhu svědčí o vědomí toho, že se jedná o významný, složitý a v řadě ohledů přelomový zákon. Nesouhlasím s názorem, že se jedná pouze o "facelift" dosavadní právní úpravy, ačkoliv je řada ustanovení nového zákona více či méně podobná tomu, s čím se potýkáme dnes. Přimlouval bych se za to, aby tato křehká rovnováha nebyla zásadně narušena.

V rámci debaty na ústavně-právním výboru jsem zaznamenal názor, že jde regulace nebankovních poskytovatelů na ruku bankám. Řekl bych, že nic nemůže být dál od pravdy. Česká bankovní asociace se z principu v průběhu rozsáhlých jednání o návrhu zákona nikdy nevyjadřovala k parametrům nastavujícím podmínky vstupu do odvětví, licencování a regulace nebankovních subjektů. Máme za to, že licencování a regulace nebankovních subjektů skutečně je "prospotřebitelským" opatřením. Přinejmenším bude postaveno najisto, kteří poskytovatelé spotřebitelských úvěrů budou na trhu působit legálně. Pokud jde o konkurenční prostředí, které vznikne následkem regulace, nebude pro banky příjemnější. Možná bude přehlednější, ale rozhodně nebude měkčí. Naopak se zostří. Vezměme to tak, že subjekty, které licenci získají, se mohou zcela oprávněně navenek vykazovat tím, že mají licenci České národní banky a v jistém ohledu jsou srovnatelné s bankami. To jim může v očích potenciálních spotřebitelů dodat vyšší kredibilitu za situace, kdy nenesou regulatorní zátěž, kterou přirozeně nesou s ohledem na další oblasti podnikání banky. Česká bankovní asociace koncept licencování a dohledu poskytovatelů ze strany České národní banky podpořila navzdory tomu, že pro banky přinese regulace mnohem náročnější soutěžní prostředí.

Zajímavé by bylo zamyslet se i nad tím, kam se podějí nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, kteří na licenci nedosáhnou nebo se o ni nebudou ucházet. Lze očekávat, že se řada z nich podnikání vzdát nechce a pravděpodobně se přesunou do oblasti "inovativních" způsobů poskytování úvěrů, které se veřejně prezentují jako investice. Eventuálně se o nich hovoří jako o Peer to peer lending. Je otázka, nakolik na tuto neprobádanou oblast bude zákon dopadat

Jan Slanina
Ředitel vnějších vztahů a compliance, Společnost pro informační databáze

Návrh zákona o spotřebitelském úvěru upravuje problematiku posuzování úvěruschopnosti v ustanovení § 86 až 88. Některý čtenář si možná změny všimne hned v první větě § 86 odst. 1: zatímco § 9 odst. 1 SpotřÚ2010 výslovně předepisuje posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, § 86 o úrovni požadované péče mlčí. Změna je však pouze zdánlivá: povinnost odborné péče totiž návrh v § 75 stanoví pro všechny činnosti poskytovatele.

K upřesnění právní úpravy dochází § 86 odst. 2. Ten výslovně stanoví, že poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů.

První položka je tedy porovnáním pasivní a aktivní stránky rozpočtu spotřebitele, které provádí snad každý zodpovědný věřitel. Zákon ovšem již nespecifikuje, jak má věřitel údaje o příjmech a zejména výdajích spotřebitele získat. Domnívám se, že by poskytovatel tam, kde se o výši výdajů nemůže sám dostatečně ujistit, neměl spoléhat na často "děravou" paměť spotřebitele, ale měl by spíše zohlednit statisticky spolehlivé údaje o obvyklých výdajích spotřebitelů.

Druhou položku nepochybně nelze chápat doslovně jako způsob plnění ve smyslu § 1926 a násl. o. z., ale poskytovatel se musí zaměřit na to, zda byly dosavadní dluhy spotřebitele splněny řádně a včas, neboť právě to velmi dobře ukazuje na schopnost spotřebitele dostát svým závazkům. Právě z tohoto důvodu poskytovatelé využívají databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

Velkým pokrokem v této souvislosti je, že zákon č. 378/2015 Sb. (novela zákona o ochraně spotřebitele) do českého právního řádu přinesl komplexní úpravu informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Návrh zákona o spotřebitelském úvěru díky tomu v § 88 vystačí jen s velmi stručným stanovením "transpozičních" povinností, neboť podrobnou úpravu fungování databází a práv spotřebitelů již upravuje zákon o ochraně spotřebitele, který se uplatní subsidiárně.

Zdeněk Husták
Of Counsel, BBH

Poslanecká sněmovna aktuálně projednává návrh nového zákona o spotřebitelském úvěru ("ZSÚ"), který dopadá jak na poskytovatele spotřebitelských úvěrů, tak na jejich distributory. Nový zákon přináší zásadní posun v distribuci spotřebitelských úvěrů - klade na zprostředkovatele zvýšené nároky, na druhou stranu může napomoci zkvalitnit distribuci a přispět k ochraně spotřebitelů. Nicméně samotný právní předpis zcela jistě není všelék, nejpodstatnější bude praktická realizace a kontrola, kdy bude nezbytné balancovat zájem na ochraně spotřebitele a umožnění adekvátního fungování distributorů.

Spotřebitelské úvěry budou nově oprávněny zprostředkovávat pouze osoby, které buď mají povolení podle zvláštních právních předpisů (např. banky), nebo zprostředkovatelé, kteří nově získají oprávnění podle ZSÚ. Předpokladem pro jeho získání je podání žádosti o zápis do registru vedeného ČNB a splnění řady požadavků - mj. prokázání dostatečných odborných znalostí a dovedností pro zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Odborné znalosti svých pracovníků a vázaných zástupců prokáže složením odborné zkoušky u osoby, která bude k pořádání zkoušek akreditována ČNB. Zprostředkovatel bude také dokládat důvěryhodnost jednak svých manažerů a vlastníků, jednak osob, jejichž prostřednictvím bude nabízet spotřebitelům úvěry.

Stávající zprostředkovatelé budou povinni nejdéle do 3 měsíců od účinnosti ZSÚ podat ČNB žádost o udělení oprávnění podle ZSÚ, přičemž o žádostech má ČNB rozhodnout do 21. 3. 2017. V případě, že zprostředkovatel žádost ve stanovené lhůtě nepodá, stávající oprávnění mu zanikne a nebude moci zprostředkovávat nové úvěry. Stávající zprostředkovatelé budou dále povinni ve stejné lhůtě uvést své vnitřní poměry do souladu se ZSÚ a do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti ZSÚ budou povinni prokázat ČNB splnění požadavků na odborné znalosti a dovednosti pro zprostředkování spotřebitelských úvěrů.

Pro vlastní zprostředkování spotřebitelských úvěrů se uplatní celá řada povinností, které však vesměs vychází ze standardů platných již dnes. Primárně půjde o jednání s odbornou péčí, poskytnutí předsmluvních informací, vysvětlení těchto informací a klíčových parametrů úvěru, jako je RPSN - a to s dostatečným předstihem před uzavřením písemné smlouvy. Dále získání informací od spotřebitele nezbytných k provedení hodnocení úvěruschopnosti, sepsání smlouvy o spotřebitelském úvěru a - po schválení úvěru poskytovatelem - poskytnutí dalších předepsaných informací. Spotřebitel také obdrží detailní informace o zprostředkovateli včetně jeho odměny. Zprostředkovatelům se zakazuje přijímat a poskytovat pobídky, které mohou ohrozit řádné zprostředkování úvěru. Přísnější požadavky se uplatní při poskytování poradenství vč. nutnosti posuzovat dostatečný počet vhodných produktů a poskytnutí písemného odůvodněného záznamu o poskytnuté radě.

Je zjevné, že distributory spotřebitelských úvěrů čeká celá řada změn. Vzhledem k množství nových povinností a k relativně krátkému přechodnému období je již dnes namístě zahájit vhodné kroky a zvážit úpravu vnitřních procesů a předpisů a také dokumentace určené pro klienty a obchodní partnery.

Adam Vrbecký
Managing partner, MBA Legal

Účinnost zákona o spotřebitelském úvěru, který do značné míry mění úvěrový segment českého peněžního trhu, je odhadována na listopad 2016 a již nyní právnická a odborná část společnosti vnímá mnoho ustanovení jako nepřesné či interpretačně nejasné. Uvádím pouze některé z nich.

Retroaktivita ve smluvních vztazích je nepřípustná: Jeden z pozměňovacích návrhů počítá s tím, že již uzavřené smlouvy se budou řídit novou právní úpravou. Věřím, že navrhovatel ani nemůže myslet návrh vážně, a doufám, že v platném znění toto nebude. Nicméně je potřeba být připravený na tuto eventualitu v praxi reagovat.

Dlouhodobě nemocní jednorázově doplatí jen jistinu: Návrh ve svém §117 odst. 3 písm. e) uvádí možnost předčasného splácení v případě dlouhodobé nemoci dlužníka či jeho manžela nebo partnera bez požadavku náhrady nákladů za předčasné splácení, pakliže tato skutečnost vede k výraznému snížení schopnosti dlužníka splácet. Judikatura má za to, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav lze považovat za nezpůsobilost zaměstnance konat dále dosavadní práci, má-li trvat podle poznatků lékařské vědy déle než rok. Obávám se, že hrozí zneužití a dlužník potvrzením o nemoci přesahující roční léčení obejde placení poplatků za předčasné splacení úvěru.

Kde začíná a končí ověření kredibility spotřebitele: Nově upravená povinnost věřitele posoudit kredibilitu neboli schopnost splácet úvěr již nyní vyvolává řadu otázek. Důvodová zpráva hovoří o principu přiměřenosti prověření spotřebitele s ohledem na ochranu osobních údajů. Jak se ale k případným sporům o tom, zda prověření bylo dostatečné, postaví soud, lze dnes jen odhadovat. Vzhledem k tendenci více chránit spotřebitele může být interpretace rozsahu ověření kredibility z pohledu soudu širší než z pohledu věřitele. Potom dlužník nebude muset úvěr splácet, nebo jen v rámci svých možností. Co jsou tyto možnosti, může a zřejmě i bude rozhodovat až soud.

Problematických změn v novele je daleko více a některé ukáže až praxe. Každopádně budou mít za následek snížení vymahatelnosti nesplácených úvěrů a větší náklady na jejich správu. To se projeví zdražením a horší dostupností úvěrů, za což zaplatí řádní spotřebitelé.

Panelisté (zleva) Lenka Jurošková, Robert Němec, Filip Hanzlík, Martin Pros a Miloš Borovička. Na debatě vystoupila také Helena Kolmanová z České národní banky.

Debata se konala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zúčastnilo se jí 60 zástupců poskytovatelů úvěrů i odborné veřejnosti.

Foto: Matej Slávik