Před časem se objevila hned dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se touto otázkou zabývala.1 V obou případech povinný během exekučního řízení uplatnil námitku, že rozhodčí nález, na základě kterého proti němu byla nařízena exekuce, není formálně vykonatelný, neboť při jeho doručování nebyl dodržen postup dle občanského soudního řádu a na místo do datové schránky bylo doručováno běžnou poštou.

Dle Nejvyššího soudu je od března 2012, kdy nastala účinnost zákona 19/2012 Sb., novelizujícího zákon o rozhodčím řízení, nejprve třeba zjistit, zda se strany sporu dohodly na způsobu doručování. Tato novela totiž posunula konec rozhodčího řízení z okamžiku vydání rozhodčího nálezu až na jeho právní moc, čímž se doručování rozhodčího nálezu stalo součástí rozhodčího řízení. Dohoda stran ohledně vedení rozhodčího řízení se tím pádem může týkat i způsobu doručování rozhodčích nálezů (jak výslovně vyplývá z důvodové zprávy k této novele). Pokud strany takovou dohodu neuzavřely, bylo třeba vycházet z ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování písemností. Dle ustanovení § 45 občanského soudního řádu má doručování probíhat:

- (i) při jednání nebo jiném soudním úkonu,

- (ii) prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky nebo

- (iii) na elektronickou či jinou adresu uvedenou v žádosti adresáta o doručování na tuto adresu.

Z úpravy občanského soudního řádu tedy vyplývá, že pokud nedojde k doručení při jednání nebo jiném soudním úkonu a adresát má zřízenou datovou schránku, má soud doručovat do této datové schránky. Běžnou poštou je pak možné doručovat až v případě, že doručení do datové schránky není možné, protože ji adresát například zřízenou nemá.

Rozhodčí soud ale na rozdíl od obecného soudu není orgánem veřejné moci. Pro komunikaci mezi rozhodčím soudem a stranou sporu prostřednictvím datových schránek tedy platí stejná pravidla jako při komunikaci s fyzickými osobami, podnikajícími fyzickými osobami nebo právnickými osobami mezi sebou. Dle ustanovení § 18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, je k dodávání dokumentů do datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby z datové schránky jiné takové osoby třeba nejprve podat žádost k ministerstvu vnitra, a to ze strany osoby, které má být dodání učiněno. Doručování ze strany rozhodčího soudu do datové schránky účastníka sporu je tedy možné, pouze pokud takové doručení strana sporu na základě žádosti adresované ministerstvu vnitra umožnila.

Žádost lze podat po přihlášení do datové schránky, a to jediným kliknutím na tlačítko "povolit příjem poštovních datových zpráv". Zda má adresát příjem poštovních datových zpráv povolen, či nikoliv, lze jednoduše zjistit na internetových stránkách seznamu držitelů datových schránek na https://seznam.gov.cz/.

Úspěšné doručení rozhodčího nálezu klasickou poštou tak bylo dle Nejvyššího soudu možné pouze pokud:

- (i) se strany nedohodly na způsobu doručování a

- (ii) adresát buďto datovou schránku zřízenou vůbec nemá nebo příjem poštovních datových zpráv neumožnil.

Způsob doručování tak byl primárně stanoven smlouvou, pokud smlouva způsob nestanovila, pak zákonem, konkrétně občanským soudním řádem.

Změna v souvislosti s rekodifikací

Tento stav ale změnil zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Na základě této novely již zákon o rozhodčím řízení upravuje možné způsoby doručování a jejich posloupnost samostatně, a to v ustanovení § 19a. Podle těchto pravidel má rozhodce doručovat písemnost:

- (i) na adresu datové schránky, není-li to možné, pak

- (ii) na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě, nebo není-li možný žádný z těchto způsobů,

- (iii) na jinou, tedy nikoliv elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě.

Na první pohled by se mohlo zdát, že i přes tuto změnu by závěry Nejvyššího soudu měly být nadále použitelné. Rozhodčí soud by měl i nadále nejprve zjistit, zda se účastníci dohodli na způsobu doručování. Pokud nikoliv, měl by rozhodčí soud v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu postupovat dle zákona, jen oproti citovaným rozhodnutím nikoliv podle občanského soudního řádu, ale podle ustanovení § 19a zákona o rozhodčím řízení (hierarchie úpravy je tedy stejná, jen příslušným zákonem je zákon o rozhodčím řízení). To pak rovněž i nadále znamená zjistit, zda má adresát datovou schránku a v ní umožněný příjem poštovních datových zpráv, a teprve pokud tomu tak není, přistoupit ke způsobu doručení následujícímu v pořadí dle zákonné úpravy.

Při druhém pohledu ale vyvstávají určité nejasnosti. Ustanovení § 19a zákona o rozhodčím řízení totiž uvádí, že na adresu, kterou adresát "určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě", má rozhodčí soud doručovat až v případě, kdy nelze doručit do datové schránky. Co je ale adresa, kterou adresát "určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě", jiného než projev dohody stran ohledně vedení řízení ve vztahu k doručování? Pokud v rozhodčí smlouvě strana sporu určí adresu pro doručování, využila tím oprávnění dle ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení a zákonná úprava způsobů doručování by neměla být vůbec použitelná. Proč je ale v tom případě doručení na adresu, kterou adresát "určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě" dle zákona o rozhodčím řízení možné až v případě, "není-li možné písemnost doručit do datové schránky"? Má tedy přednost dohoda dle ustanovení § 19, nebo zákonem stavené pořadí způsobů doručování dle § 19a? Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb. bohužel žádné vodítko k výkladu ustanovení § 19a neposkytuje.

Pokud by měla mít přednost dohoda dle ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení, pak by část ustanovení § 19a téhož zákona ohledně adresy, kterou adresát určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě, byla zcela nadbytečná. Pouze pokud se strany na způsobu doručování nedohodly v rozhodčí smlouvě a žádnou adresu pro doručování v rozhodčí smlouvě neurčily, mělo by být použitelné ustanovení § 19a. V takovém případě ale nebude přicházet v úvahu doručování na adresu, kterou si strana určila v rozhodčí smlouvě, neboť si žádnou takovou adresu neurčila.

Nabízí se tím pádem i výklad, že zakotvením § 19a došlo k omezení volnosti stran co do rozsahu dohody dle § 19 zákona o rozhodčím řízení. Má-li strana datovou schránku s umožněným příjmem poštovních datových zpráv, je zřejmě třeba doručovat do této datové schránky, ačkoliv si strany v rozhodčí smlouvě zvolily jiný způsob doručení volbou konkrétní adresy pro doručování. Zjednodušeně řečeno, po rekodifikaci není jasné, zda se hierarchie úpravy doručování v současné chvíli neřídí primárně zákonem - tedy doručováno by mělo být do datové schránky s povoleným příjmem datových zpráv, a teprve není-li to možné, v souladu s příslušnou smlouvou.

Jakkoliv se takový výklad jeví nelogickým, otevírá se tak prostor pro to, aby povinný během exekučního řízení vznášel námitky ohledně nesprávného doručení rozhodčího nálezu, protože byl doručen na adresu určenou k doručování v rozhodčí smlouvě, ačkoliv měl adresát zřízenou datovou schránku s povoleným příjmem poštovních datových zpráv. To může mít zcela zásadní vliv na čas, v jakém bude možné vymoci plnění přiznané rozhodčím nálezem.

Další komplikace

Pokud si strany zvolí, že rozhodování jejich sporu se má konat před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud"), je už tak nepřehledná situace ještě komplikovanější.

Rozhodčí soud byl zřízen zákonem č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, jako stálý rozhodčí soud. Jako takový může dle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení vydávat své statuty a řády, přičemž tyto statuty a řády mohou též určit způsob řízení. Jak již bylo zmíněno výše, do určení způsobu řízení od účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. spadá i doručování rozhodnutí.

Podle ustanovení § 10 řádu Rozhodčího soudu doručuje Rozhodčí soud stranám sporu písemnosti:

- (i) na adresu, kterou strana uvedla (například v žalobě), nebo dodáním do datové schránky, pokud strana takové doručování poštovních datových zpráv umožnila,

- (ii) na adresu, jež je rozhodčímu soudu známa, pokud strana žádnou adresu neuvedla a dodání do datové schránky není možné.

Řád Rozhodčího soudu tedy preferuje doručování stranám na adresu, kterou strana uvedla (či je minimálně staví na roveň s doručením do datové schránky), zatímco zákon tento způsob uvádí jen pro případ, že není možné doručení do datové schránky adresáta.

Strany si i před Rozhodčím soudem mohou dohodnout jiný postup, než jaký obsahuje jeho řád, jinak dle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení platí domněnka, že se jeho řádu podrobily. Úprava doručování má tedy tři možné zdroje:

- (i) zákon,

- (ii) smlouvu, a

- (iii) řád Rozhodčího soudu.

U řízení před Rozhodčím soudem, není-li jiné dohody mezi účastníky řízení, tedy není doručování do datové schránky nadřazené doručení na adresu, kterou strana uvedla. V praxi je běžné, že každé podání obsahuje adresu účastníka řízení, který toto podání činí. Tato adresa tedy bude adresou, kterou strana uvedla, a doručení na takovou adresu je srovnatelné s doručením do datové schránky. Pokud Rozhodčí soud doručí nález na adresu uvedenou na podání této strany poštou, tato strana sporu by neměla být schopna úspěšně namítat nedostatek vykonatelnosti tohoto nálezu z důvodu nedoručení do datové schránky.

Možnost stran dohodnout si jiný postup v řízení, než jaký obsahuje řád Rozhodčího soudu, je rovněž projevem oprávnění daného stranám v ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení. Ustanovení § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení pak uvádí, že dohoda stran má přednost před řádem Rozhodčího soudu. Zákonná úprava způsobu vedení řízení by logicky měla následovat až v případě, že neexistuje dohoda stran ani nelze použít řád Rozhodčího soudu (strany nezvolily k řešení svých sporů Rozhodčí soud či řád Rozhodčího soudu nějakou oblast řízení neupravuje).2

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 19a nyní zřejmě v otázce doručování upřednostňuje zákonnou úpravu nad úpravou smluvní, není jasné, jak ustanovení § 19a zákona o rozhodčím řízení dopadá na ustanovení § 10 řádu Rozhodčího řízení.

Když pomineme výklad založený na domněnce, že ustanovení § 19a je napsáno vadně, neboť zákonodárce ve skutečnosti neměl v úmyslu nadřadit zákonnou úpravu nad úpravu smluvní, nabízejí se dvě varianty.

Podle první z nich se zákonná úprava neuplatní, neboť doručování je upraveno v ustanovení § 10 řádu Rozhodčího řízení a adresát žádnou adresu "jako doručovací v rozhodčí smlouvě" neurčil. To by znamenalo, že pokud si strany otázku doručování neupravily smluvně, uplatní se pouze řád Rozhodčího soudu (a Rozhodčí soud tak může doručovat poštou i v případě, že adresát má zřízenou datovou schránku s povoleným příjmem poštovních datových zpráv). Pokud si ale otázku doručování strany smlouvou upravily, tato smluvní úprava se uplatní až v případě, že nelze doručovat do datové schránky dle zákona. Ačkoliv je tedy v hierarchii zdrojů úpravy doručování smlouva nadřazená použití řádu, její použití je vázáno na splnění podmínky, že nelze doručovat do datové schránky, zatímco použití úpravy v řádu na tuto podmínku vázáno není.

Podle druhé varianty je ustanovení § 19a kogentní, a ačkoliv řád Rozhodčího soudu stanoví doručování poštou jako rovnocenné s doručením do datové schránky, je třeba doručovat do datové schránky, pokud ji má adresát zřízenou a zároveň má povolený příjem poštovních datových zpráv. Jinými slovy to znamená, že postup podle ustanovení § 10 řádu Rozhodčího řízení může být v rozporu se zákonem.

Jak předejít problémům?

Situacím, které mohou z výše uvedených nejasností zákonné úpravy plynout, je pochopitelně lépe předcházet.

Vzhledem k výše uvedenému nelze v současné chvíli doporučit stanovit si adresu pro doručování v rozhodčí smlouvě odchylně od zákona. V rámci řízení u Rozhodčího soudu je pak v případě, že adresát má zřízenou datovou schránku a zároveň má povolený příjem poštovních datových zpráv, nejméně rizikové vyžadovat po Rozhodčím soudu doručování do této datové schránky.

Otázkou ovšem rovněž může být, co vše lze za dohodu dle ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení považovat. Rozhodčí smlouva, kterou zmiňuje ustanovení § 19a, bývá většinou uzavírána ve formě rozhodčí doložky, tedy jako ustanovení ohledně volby rozhodčího řízení vtělené do obchodní smlouvy. Obchodní smlouvy pak zároveň často obsahují adresy pro doručování jednotlivých stran. Je tedy otázkou, zda by takové uvedení adresy nemohlo být považováno za dohodu stran ve smyslu ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení.

V této souvislosti lze doporučit, aby ustanovení ohledně adresy pro doručování obsahovalo objasnění, že tato adresa nemá být považována za dohodu dle ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení.

-----

Je zjevné, že doručování v rámci rozhodčího řízení se stalo jednou z mnoha obětí nejasné nové právní úpravy. Ačkoliv se tímto tématem nedávno zabýval Nejvyšší soud a dospěl k poměrně jasným závěrům, tyto jsou v důsledku nové právní úpravy použitelné pouze v omezeném rozsahu. Lze očekávat, že dříve nebo později se Nejvyšší soud tímto tématem bude muset zabývat znovu. Do té doby je třeba věnovat pozornost především smluvní úpravě, kterou lze současné nejasnosti do určité míry omezit.


1) Konkrétně jde o rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 282/2014 ze dne 19. března 2014 a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. května 2014.

2) Jako je tomu dle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, např. u poučovací povinnosti, kdy se ovšem neuplatní zákonná úprava dle zákona o rozhodčím řízení, ale dle občanského soudního řádu.


Jindřich Arabasz, Counsel, Clifford Chance,
Jan Dobrý, advokát, Clifford Chance

Související