Alena MackováVážení čtenáři,

nedávná konference pořádaná Českou advokátní komorou při příležitosti 25 let obnovení nezávislosti české advokacie zvolila jako hlavní téma advokátní mlčenlivost. Nechci zde připomínat všechny výzvy, kterým za našich časů povinnost mlčenlivosti čelí. Ráda bych však připomněla jiný význam povinnosti advokáta zachovávat mlčenlivost.

Tradičně je mlčenlivost považována za základ právního vztahu advokát-klient a ujednání mezi advokátem a klientem se považují odpradávna za vztah fiduciární. V kontinentálním pojetí jde o vztah, který spojuje advokátovu loajalitu s jeho odborností. S tím souvisí další rozměr povinnosti mlčenlivosti. Jde o zajišťování právní pomoci osobám, které si jeho služby nemohou zvolit za obvyklých podmínek. Osobám v nevýhodném postavení. Takovou osobou však není pouze člověk nemajetný, ale třeba i člověk, který v daném čase přístup ke svému majetku nemá atp. Problém zajištění právní pomoci těmto osobám je vážný. Nejde tu o nic menšího než o naplnění základního principu rovnosti. Tím je i zajištění naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS.

Před více než 15 lety jsem při psaní knihy Právní pomoc advokátů a její dostupnost měla možnost prostudovat řešení v různých zemích, a to kontinentálního i angloamerického právního systému. Otázky komu a kdo má právní pomoc poskytovat, jde zásadně řešit dvojí cestou: jako problém sociální, nebo jako problém právní. V prvním případě se potřeba právní pomoci řadí k jiným právům tohoto typu (třeba jako právo na důstojné bydlení apod.), a proto řešení je příznačné, zřizují se nejrůznější poradenská centra, v nichž pracují zaměstnanci státu (taková centra existují třeba na Slovensku od r. 2005). Cestou druhou se právní pomoc řeší jako problém přístupu ke spravedlnosti a jeho tíže spočívá na advokacii, jejíž postavení je plnou zárukou řádného naplnění (typicky v Rakousku). Oba systémy mají svá úskalí, oba odrážejí trvalé napětí mezi potřebami a zdroji, leč sociální více. Za všechny však položme třeba otázku, jak důsledným obhájcem práv klienta proti státu může být ten, kdo je státem placen jako jeho zaměstnanec?

Často se obě řešení prolínají a doplňují. Pohled do právního systému USA ukazuje, jak pestrý systém zajištění právní pomoci může být, i když je nejmladší (Pro Bono, Legal Service Corporation Act 1974, IOLTA, API, Legal Clinics...).

Jedno je však jisté, bezplatná právní pomoc neexistuje. Poskytování právní pomoci je vždy spojeno s náklady a ty nese stát nebo někdo jiný. A nejde o náklady malé. I to byl důvod, proč se při úvahách nad reformou justice v roce 2001 nakonec tento problém naplno nerealizoval.

V Evropě lze přesvědčivě vystopovat dlouhou tradici přístupu právního. Důvody a argumenty se nabízejí přesvědčivě. Těžko u jiného subjektu najít kvality a záruky lepší. Postavení advokáta s konstrukcí jeho odbornosti, právní odpovědnosti a mlčenlivosti je nejlepší zárukou naplnění práva na právní pomoc osobám v nevýhodě. Zvítězí-li i u nás toto řešení, a argumenty se nabízejí, pak se lze navíc domnívat, že realizace je možná pouhým rozpočtovým opatřením (bez potřeby dalšího zákona).

Tradičně patří k nobless oblige kontinentálních advokátů postarat se i o osoby v nevýhodě. Ale zatímco například rakouská advokacie (resp. ÖRAC), dostává od státu každý rok pravidelný příspěvek do zvláštního fondu komory na naplnění práva na spravedlivý proces, česká advokacie tento svůj čestný závazek již dlouhá léta každý den naplňuje a nese na svých bedrech sama.

 

Alena Macková
členka redakční rady, Katedra občanského práva PF UK

Související