Uživatelská praxe, zvláště v oblasti obchodních korporací, rozhodnutí vesměs přivítala. Spíše s rozpaky naproti tomu přijala výhrady, jež k rozhodnutí vyjádřilo ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím tiskové zprávy z 18. prosince 2014. Ve vztahu k ní padla dokonce slova o fanatismu (J. Januš: Nejvyšší soud versus Pelikán 1:0, Ekonom, 15. ledna 2015). Nepokládám je za spravedlivá. Sporné právně-politické aspekty rozhodnutí, na něž ministerstvo poukázalo, nelze přehlížet ani bagatelizovat.

Stručná rekapitulace rozhodnutí

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, se týká společnosti s ručením omezeným Centrum ohradníků, s. r. o. Společnost (se základním kapitálem ve výši pouhé koruny) založil krátce po účinnosti nového civilního práva, dne 4. února 2014, jménem jediné zakladatelky - tuzemské fyzické osoby substitut jejího advokáta. Zakladatelská listina byla sepsána ve formě notářského zápisu, plná moc zakladatelky ani substituční plná moc však tuto formu neměly - jen prostou písemnou s úředně ověřenými podpisy. Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku Krajský soud v Ostravě zamítl a stejně tak Vrchní soud v Olomouci odvolání proti jeho rozhodnutí. Oba soudy poukázaly na zákonný požadavek ohledně formy plné moci v § 441 odst. 2 ObčZ, dle něhož plná moc musí být sepsána v téže formě jako právní jednání, k němuž se uděluje, tedy v daném případě notářského zápisu (§ 8 odst. 2, § 776 odst. 2 ZOK). Plnou moc, která tuto formu nesplňovala, posoudily jako absolutně neplatnou.

Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil jako nesprávná a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Písemnou plnou moc s úředně ověřenými podpisy měl za dostatečnou, vzhledem ke zvláštní úpravě v § 6 odst. 1 ZOK. Na základě argumentu smyslem a účelem požadavku na notářský zápis o plné moci v § 441 odst. 2 ObčZ krom toho obecně uzavřel, že nedodržení této formy nevyžaduje sankcionovat plnou moc neplatností (§ 580 odst. 1 ObčZ), bude-li pořízena alespoň písemně s úředně ověřenými podpisy. V novém řízení, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rejstříkový soud nakonec 29. ledna 2015 společnost do obchodního rejstříku zapsal.

Obecně k nedodržení zákonem předepsané formy

První úskalí argumentace Nejvyššího soudu se týká posouzení důsledků nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání. Svůj závěr o tom, že sankcí za takové porušení zákona nemusí být a v daném případě (vzhledem ke smyslu a účelu požadavku, jež dovodil) nebyla neplatnost, Nejvyšší soud opřel o § 580 odst. 1 ObčZ. Toto ustanovení vskutku spojuje neplatnost právního jednání jen s takovou protiprávností, jejíž smysl a účel to vyžaduje. Promítá se v něm teorie kvalifikovaného rozporu, která se v odborné literatuře (za všechny například I. Telec: Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy, 5/2004, str. 161 až 168) i v judikatuře (k četným příkladům viz například P. Čech: Ještě k neplatnosti pro rozpor se zákonem, Právní fórum, 3/2009, str. 95 až 101) prosazovala již před rekodifikací. Teprve lze-li na základě analýzy účelu a smyslu porušeného zákonného pravidla konstatovat, že jeho nedodržení zákonodárce zamýšlel postihnout neplatností, nastupuje úvaha o tom, o jaký druh neplatnosti se má jednat, zda absolutní (zda tedy zákonodárce pravidlem sledoval ochranu veřejného pořádku - § 588 ObčZ), nebo jen relativní (zda je uložil výlučně k ochraně zájmu určitých osob - § 586 odst. 1 ObčZ). Jinými slovy - v obecné rovině právní úprava předvídá trojí důsledek porušení zákona, který se odvíjí od smyslu a účelu překročeného pravidla: absolutní neplatnost, relativní neplatnost, anebo žádnou neplatnost.

Potíž je v tom, že na nedodržení zákonem předepsané formy právního jednání dopadá speciální úprava v § 582 odst. 1 ObčZ. Ta znovu pojednává o neplatnosti, zde však již bez dalších kvalifikátorů a podmínek. V teorii tak bylo možno zaznamenat názor, že dikce § 582 odst. 1 ObčZ ve vztahu k porušení zákonného ustanovení, jímž se předepisuje forma právního jednání, nedává prostor pro úvahu, zda smysl a účel požadavku vyžaduje sankci neplatnosti. Jinými slovy, že sankcí za nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání může být vždy jen jeho neplatnost (oproti obecné úpravě porušení zákona by odpadla varianta žádné neplatnosti). Úvahy o smyslu a účelu toho kterého požadavku na formu tato část teorie připouštěla nanejvýš při posouzení, zda z jeho nedodržení dovodit důsledek v podobě absolutní neplatnosti (zda tedy zákonodárce danou formu stanovil k ochraně veřejného pořádku - § 588 ObčZ, jako například u formy právních jednání týkajících se věcných práv k nemovitostem - § 560 a § 561 odst. 2 ObčZ), nebo zda se spokojit jen s neplatností relativní (zda tedy forma v daném případě chrání jen zájem určité osoby - § 586 odst. 1 ObčZ, jako například u předepsané písemné formy darovací smlouvy u jiných předmětů, než jsou nemovitosti - § 2057 odst. 2 ObčZ).

Nejvyšší soud však uvedený rozdíl setřel. Nepřehlédl jej; ustanovení § 582 odst. 1 ObčZ do svých úvah výslovně zahrnul. Korektiv účelem a smyslem právní úpravy, tedy teorii kvalifikovaného rozporu, jak se podává z § 580 odst. 1 ObčZ, však automaticky rozšířil i na ně. Doslova uzavřel: "Právní jednání odporující zákonu je neplatné pouze tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel zákona (§ 580 odst. 1 OZ). Uvedené omezení platí i pro posouzení důsledků nedodržení formy právního jednání vyžadované zákonem (§ 582 odst. 1 OZ). Jinými slovy, není-li právní jednání učiněno ve formě stanovené zákonem, je (z tohoto důvodu) neplatné pouze tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel zákona."

Výklad proti textu zákona

Nelze tak přehlížet, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím prolomil dikci zákona, a sice v § 582 odst. 1 ObčZ. Ta nedodržení formy právního jednání výslovně a bez dalších podmínek (a tudíž speciálně oproti § 580 odst. 1 ObčZ) ukládá postihovat neplatností. Nejvyšší soud přesto rozhodl jinak. Navzdory jasnému textu zákona v § 582 odst. 1 ObčZ nedodržení zákonem stanovené formy ve světle jeho rozhodnutí nemusí založit neplatnost jednání, které tuto formu nesplní. Právě tento aspekt zkoumaného rozhodnutí mělo ministerstvo spravedlnosti na mysli, když ve své tiskové zprávě poukázalo na to, že Nejvyšší soud "sporný paragraf vyložil v rozporu se zákonem".

Je pravda, že nový občanský zákoník výklad i proti jasnému textu zákona explicitně připouští. Dle § 2 odst. 2 ObčZ zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Striktně vzato si Nejvyšší soud při výkladu § 582 ObčZ počínal plně v souladu s tímto příkazem.

Ostatně ještě za staré úpravy tak soudy mohly činit a občas i činily. Již v roce 1996 pro tento postup vytvořil oporu Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Vymezil pro něj však několik podmínek: "V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým." Za pozornost stojí především předpoklad, aby ve vztahu ke smyslu a účelu, jež soud postaví nad dikci zákona, nebylo žádných pochyb ohledně jejich "jednoznačnosti a výlučnosti". Význam takového požadavku je zřejmý. Míří k ochraně právní jistoty, ale také k vyloučení rizika soudní libovůle. Viz opět Ústavní soud v citovaném nálezu: "V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva." Není bez zajímavosti, že v konkrétní věci se Ústavní soud k výkladu proti textu zákona ani neuchýlil. Jednoduše neshledal, že by o opačném účelu a smyslu vykládaného pravidla, o nějž měl takový průlom opřít, neexistovaly pochybnosti. Jsem přesvědčen, že na týchž předpokladech je třeba trvat i za účinnosti nového civilního práva, tedy i na pozadí § 2 odst. 2 ObčZ.

Účel požadavku na notářský zápis o plné moci: jen ověřit totožnost zmocnitele?

Je otázka, nakolik Nejvyšší soud tomuto předpokladu ve zkoumaném rozhodnutí dostál. Průlom do textu § 582 odst. 1 ObčZ vlastně neodůvodnil, ba nijak nepřiznal. Přitom je třeba připustit pochybnost, zda specialita úpravy důsledků nedodržení zákonem předepsané formy právního jednání, tedy pravidla zakotveného v tomto ustanovení, nemá věcné opodstatnění. Tím spíše v systému nového práva, v němž autoři předloh nových předpisů - dle vlastních vyjádření - vážili každé slovo a v podstatě nechybovali.

Především ale pochybuji o argumentu ohledně účelu a smyslu požadavku na notářský zápis o plné moci, na němž Nejvyšší soud založil své rozhodnutí. Ve vztahu k obchodním korporacím rozhodnutí vítám. Výslovný požadavek § 441 odst. 2 ObčZ, který i pro plné moci k založení společnosti či rozhodnutí jediného společníka o změně zakladatelské listiny nebo stanov vyžaduje notářský zápis, mám za přehnaný. Dávno jsem poukazoval na jeho nesmyslnost. Ostatně i ministerstvo spravedlnosti jeho odstranění navrhlo hned v první novele zákoníku, jejíž návrh publikovalo na podzim 2014 a po vypořádání připomínek aktuálně předkládá vládě. Vůči obchodním korporacím však bylo možné vystačit s argumentací založenou na specialitě § 6 odst. 1 ZOK, jíž se Nejvyšší soud v druhé části svého odůvodnění rovněž dovolává (pokud jde o plné moci při založení společnosti), případně pravidlech o plné moci k účasti na valné hromadě (viz zvláště výkladové stanovisko č. 12 expertní skupiny komise pro aplikaci nové civilní legislativy při ministerstvu spravedlnosti ze dne 14. ledna 2014 k formě plné moci k zastoupení před orgánem právnické osoby a k rozhodování jediného společníka: "Plná moc k zastoupení na valné hromadě, členské schůzi družstva či jiného orgánu právnické osoby ani k rozhodnutí za jediného společníka nemusí být udělena formou notářského zápisu.").

Problém vidím v tom, že Nejvyšší soud svůj závěr, který lze podpořit v prostředí obchodních korporací, zobecnil na všechna právní jednání, respektive plné moci k nim. Takový, myslím, nebyl úmysl zákonodárce (nebo o tom přinejmenším lze pochybovat) a tak daleko neměla jít ani předkládaná novela. Význam požadavku na plnou moc ve formě notářského zápisu, respektive důsledků jeho nedodržení, Nejvyšší soud vyprázdnil i pro jednání, u kterých požadavek smysl má (anebo o něm lze uvažovat, a tedy i pochybovat o opačném závěru), například rozdělení společného jmění manželů, zřeknutí se dědictví či uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti. Závěry Nejvyššího soudu bohužel dopadají i na ně.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiznal zákonnému požadavku na notářský zápis o plné moci jediný význam - ověřit totožnost zmocnitele. Doslova uvedl: "Je-li pro právní jednání vyžadována forma notářského zápisu, je smyslem a účelem požadavku § 441 odst. 2 in fine OZ na formu plné moci zabezpečit ověření totožnosti zmocnitele [§ 63 odst. 1 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] a současně zajistit, aby plná moc byla udělena k zamýšlenému právnímu jednání (tj. aby z ní plynulo oprávnění zmocněnce učinit jménem zmocnitele požadované právní jednání) [§ 63 odst. 1 písm. f) notářského řádu]." I proto nakonec uzavřel, že takto vymezenému smyslu a účelu postačí vyhovět úředním ověřením podpisů na libovolném k tomu určeném místě, třeba na matrice či poště: "Obecně tudíž platí, že není-li pochyb o totožnosti zmocnitele, tj. je-li zcela zjevné, kdo udělil plnou moc, není plná moc neplatná jen proto, že nebyla udělena ve formě notářského zápisu, a to přesto, že byla udělena k právnímu jednání, které musí být podle zákona učiněno ve formě notářského zápisu (důsledky případné neurčitosti či nesrozumitelnosti obsahu plné moci řeší ustanovení § 553 OZ)."

Nikoliv též zmocnitele poučit?

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je ale neméně významné (ne-li významnější) tím, co v něm soud výslovně nezmínil, ač nepřímo předpokládal, totiž ve vyloučení dalších účelů požadavku na notářský zápis o právním jednání, zde plné moci. Ve vztahu k němu však lze sotva dovodit nedostatek pochybností, který by ospravedlnil průlom do textu zákona, a tedy i právní jistoty, tím méně takto spoře odůvodněný.

Lze jistě souhlasit, že trvat na formě notářského zápisu o plné moci proto, aby notář, který zápis pořizuje, přezkoumal soulad plné moci se zákonem [§ 53 odst. 1 písm. a) notářského řádu], by bylo přehnané. V tomto smyslu plně postačí, jestliže plnou moc posoudí notář, který bude pořizovat zápis o právním jednání zmocněnce. Takový zápis by sotva mohl jménem zmocnitele sepsat, aniž by se přesvědčil, že plná moc byla udělena platně, tedy že zmocněnce opravňuje k požadovanému jednání za zmocnitele.

Je nicméně otázkou, zda smysl notářského zápisu o plné moci netkví také v tom, aby se notář, když plnou moc sepisuje, přesvědčil o pravé vůli zmocnitele a přitom jej případně poučil o významu jednání, k němuž zamýšlí zmocnit. V odborné literatuře se tzv. poučovací povinnost notáře obecně dovozuje (viz M. Jindřich in Bílek, P., Drápal, L., Jindřich, M., Wawerka, K.: Notářský řád a řízení o dědictví, 4. vydání, Praha, 2010, s. 247 či M. Krčma: Český notář a poučovací povinnost, Ad Notam, 2/2012). Pokládám to za rozumné a potřebné i ve vztahu k plným mocím. Máme připustit, aby zástupce shora uvedená závažná jednání se zásadními dopady do právní sféry zmocnitele činil jen na základě plné moci s podpisy ověřenými na poště? Uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti kupříkladu nahrazují soudní rozhodnutí. Věřitelé na jejich základě mohou rovnou přistoupit k exekuci. Proto zákon pro taková uznání předepisuje notářský zápis. V praxi se množí případy, kdy je dlužníci činí v zastoupení. Plnou moc podepisují s ostatní dokumentací týkající se zápůjčky. Často nemají tušení, co podepisují. Nestačí se potom divit, když u jejich dveří - bez předchozího soudu - zazvoní exekutor. Domnívám se, že v těchto případech je nutno trvat na tom, aby i plnou moc sepsal notář. Právě k tomu myslím směřoval význam § 441 odst. 2 NOZ a smysl a účel pravidla jím založeného. Nejvyšší soud bohužel popřel i jej. K tomu, aby za dlužníka uznali dluh se svolením k přímé vykonatelnosti, lichvářům postačí plná moc, kterou jim dlužník podepíše na poště. To není šťastné řešení.

Co však hůře, Nejvyšší soud v daném případě nalezl pravý smysl a účel pravidla, jež následně postavil nad text zákona, jen nepřímo. Poučovací povinnost notáře odmítl jen tím, že o ní pomlčel, když za jediný účel notářského zápisu o plné moci prohlásil ověření totožnosti zmocnitele. To vše navíc v situaci, v níž zdaleka nejde o stav, kdy o jednoznačnosti a výlučnosti takového výkladu účelu a smyslu není jakákoli pochybnost (viz jen shora citovaná díla vpravdě renomovaných autorit v oblasti výkonu notářské činnosti).

Místo závěru: jak nejlépe napravit chyby nového práva?

Mám-li rozhodnutí Nejvyššího soudu poctivě hodnotit, musím na jedné straně ocenit jeho význam v prostředí obchodních korporací i rychlost, s níž Nejvyšší soud vyšel vstříc volání této části praxe po nápravě chyb zákoníku a po rozumném přístupu k jeho výkladu, třeba i proti vlastnímu textu zákona. Je myslím příznačné, že hned první rozhodnutí Nejvyššího soudu k novému občanskému zákoníku se muselo vydat právě tímto směrem. Obávám se, že to zdaleka není poslední případ. Víme o desítkách dalších ustanovení, o nichž jsme v teorii i praxi přesvědčeni, že je třeba vyložit je jinak, než jsou napsaná. Je velice záslužné, bude-li Nejvyšší soud v nápravě těchto chyb pokračovat.

Na druhé straně je třeba trvat na tom, aby výklad proti textu zákona byl výjimkou, dobře zvažovanou a především precizně argumentovanou. Požadavek, aby nebylo možno pochybovat o výlučnosti a jednoznačnosti účelu a smyslu, jež soud případně staví nad opačně formulovanou dikci zákona, jak Ústavní soud tento příkaz formuloval v roce 1996, je třeba vztáhnout i na výklad nového civilního práva. V sázce je právní jistota i rovnováha mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Především ve světle obav o tuto jistotu i rovnováhu budiž korektně hodnocena úvodem zmíněná tisková zpráva ministerstva spravedlnosti. Na takových obavách ministerstva lze - po mém soudu (i ve světle popsaných deficitů v hloubce i šíři odůvodnění Nejvyššího soudu) - sotva spatřovat něco fanatického.

V nastíněném kontextu tím spíše vyslovuji obecné přesvědčení, že břímě nápravy a revize nové civilní legislativy nemůže nést Nejvyšší soud. Hlavní tíha musí spočívat na zákonodárci. Posuzované rozhodnutí jen dokládá, jak důležité je přikročit k novele občanského zákoníku, která by jeho známé chyby odstranila primárními mechanismy pro tvorbu práva. Dlouhodobě nelze připustit stav, kdy zákon je vykládán sice v souladu se svým rozumným účelem a smyslem, avšak proti svému textu. Podporuji stanovisko, že aktuálně předkládaný návrh mininovely zákoníku na problém formy plné moci musí reagovat, a to i po tomto rozhodnutí, respektive právě po něm. Nejlépe tím, že podrobněji vymezí okruh případů, ve kterých se plná moc (ne)obejde bez notářského zápisu, i jaké důsledky vyvolá její nedodržení. Potom nezbude, než takový text respektovat a na takto zpřesněném požadavku ve vztahu k vymezeným jednáním trvat. Tím se posílí právní jistota i žádoucí rovnováha moci ve státě. -


Petr Čech
odborný asistent, katedra obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze


Společnost (se základním kapitálem ve výši pouhé koruny) založil krátce po účinnosti nového civilního práva, dne 4. února 2014, jménem jediné zakladatky - tuzemské fyzické osoby substitut jejího advokáta.Zakladatelská listina byla sepsána ve formě notářského zápisu, plná moc zakladatelky ani substituční plná moc však tuto formu neměly - jen prostou písemnou s úředně ověřenými podpisy.

Potíž je v tom, že na nedodržení zákonem předepsané formy právního jednání dopadá speciální úprava v § 582 odst. 1 ObčZ. Ta znovu pojednává o neplatnosti, zde však již bez dalších kvalifikátorů a podmínek.

Břímě nápravy a revize nové civilní legislativy nemůže nést Nejvyšší soud. Hlavní tíha musí spočívat na zákonodárci. Posuzované rozhodnutí jen dokládá, jak důležité je přikročit k novele občanského zákoníku, která by jeho známé chyby odstranila primárními mechanismy pro tvorbu práva.

Související