Domnívám se, že žijeme v převratné době právnické. Právní řád si více či méně uchovává normativní povahu, jak jsme byli zvyklí a jak jsme se jako studenti učili na právnických fakultách. To je však zhruba vše. Nic dalšího neplatí, nebo přinejmenším neplatí tak docela, zato se objevují prvky dříve nevídané.

Potřeba nové doktríny

Uplatňují se nové, někdy dokonce ještě nepojmenované typy pramenů práva. Tradiční kontinentální normotvůrci - moc zákonodárná a exekutivní - do značné míry ustupují do pozadí, ztrácejí v tomto ohledu své výsostné postavení. Velkou měrou se na tomto procesu podílí průnik evropského práva do vnitrostátního právního řádu.

Tento trend výstižně popsal ve svém vstupním referátu na jedné z konferencí6 Pražského právnického podzimu ("PPP 2014") předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Při hodnocení vztahu komunitárního (evropského) a vnitrostátního práva potvrdil, že "dosud převládala doktrína, že Ústavní soud má u komunitárních norem nebo jejich implementačních částí pouze kompetenci k posuzování ústavnosti procedury a právní formy, nikoliv však k posuzování a případné derogaci jejich materiálního obsahu (...) Nelze ovšem zamlčovat, že takto formulovaný doktrinární přístup trpěl od počátku jistou nedostatečností. Příčinou pochybností o dosavadní doktríně je především určitá chatrnost koncepce vycházející z existence dvou vzájemně separovaných právních systémů. Ta má do jisté míry opodstatnění pouze ve vztahu k základním smlouvám Evropských společenství a Evropské unie, které nepochybně tvoří samostatný, relativně systematický celek. Je však příliš krkolomná snaha o rozlišení dvou právních systémů napříč vnitrostátním právním řádem, ve kterém se prolínají jak normy originární, tak normy nebo jejich části, které jsou výsledkem implementační transpozice sekundárního unijního práva (...) Pokud bychom setrvali na tezi, že části vnitrostátního práva, které vznikly cestou transpozice unijního práva do vnitrostátního právního řádu, jsou vyňaty z přezkumné pravomoci ústavních soudů členských států Evropské unie, postupně se zbortí celá dosavadní koncepce evropského ústavního soudnictví jako ochránce normy nejvyšší právní síly, pod kterou se však vytrácí hierarchicky uspořádaný právní řád." Rychetský uzavřel: "Soudím, že nejen náš, ale všechny národní ústavní soudy členských zemí EU stojí na křižovatce, ze které se jako optimální východisko jeví kompetence přezkumu ústavnosti celého vnitrostátního právního řádu, včetně jeho implementovaných částí. Ale v tom případě ve spojení se samozřejmou povinností kooperace s Evropským soudním dvorem cestou systému předběžných otázek ve věcech unijního rozměru. Křižovatka, na které náš Ústavní soud stojí, zatím nemá vlastní ukazatel směru. Vážnost budoucí cesty chci ilustrovat slovy, která vložil Shakespeare do úst umírajícího Merkucia: Ta rána není ani hluboká jako studna, ani široká jako vrata do kostela, ale stačí."

Judicializace normotvorby

Kontinentální právo se masivně začíná tvořit přímo v procesu interpretace a aplikace. Velmi zjednodušeně řečeno, soud se v praxi stává nejvýznamnějším normotvůrcem. Jsme na to vůbec připraveni?

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa na téže konferenci7 podrobil kritice tvorbu práva postiženou "resortismem, zbytečnou složitostí, vzájemnou izolací, protichůdností, podrobností, jazykovou nesrozumitelností, logickou neprovázaností, legislativním optimismem, nebo dokonce někdy i posedlostí těch, kterým se zatočila hlava z moci přijímat stále nové předpisy a měnit ty dosavadní; kterým se ovšem někdy také zároveň zatemnila mysl při jejich formulování." Z tohoto hlediska považuje problém nového dualismu práva za příznak či důsledek. "Psané právo a instituce, které mají zajistit výkon a průchod práva, jsou v neuspokojivém stavu. Proto roste role interpretace a interpretátorů, zejména pak soudů a soudců (...) Soudy nežijí v politickém rytmu neustálého střídání, neposlouchají tikot volebních hodin, neucházejí se o přízeň voličů, nemusejí slibovat něco, co nehodlají splnit. Jsou institucemi tradičně konzervativními. Jsou potřebnou kotvou, nemají vlastní mocenské ambice. Jejich úloha není jednoduchá. Někdy musí zklidňovat a eliminovat extrémní projevy normotvorby. Jindy nacházet řešení na nepřehledném a protichůdném právním půdorysu. Domýšlet nejasně vyjádřenou či neexistující vůli zákonodárce a být průkopníky nově formulovaných pravidel. Soudy se tak vlastně vracejí do dávné minulosti, kdy si je společnost vytvořila ke své ochraně a k ochraně svých členů. Do doby, kdy neexistoval soubor platného psaného práva a právem bylo to, co při řešení předložených sporů řekli soudci. Interpretace práva je tedy zdrojem normotvorby, a není to nic patologického. Není třeba zvonit na poplach."

Vzhledem k tomu, že konference o dualismu práva8 byla mimořádně širokým zdrojem inspirativních myšlenek, které v tomto stručném materiálu nelze zachytit, přidejme jen pro ilustraci drobnou poznámku ředitele Ústavu státu a práva AV ČR Jana Bárty: "Soudní judikatura dualismus práva nemůže odstranit, protože ho sama generuje. To však není na škodu. Problém je v aplikovatelnosti, neboť rozsudek prostě není pravidlo." K tomu chci pouze dodat to, co opakovaně tvrdím: Vzbouření propukající občas mezi politiky a v médiích v souvislosti s negativním zákonodárstvím Ústavního soudu je projevem zastaralých stereotypů. Dnes je - a hlavně bude - i soud v Domažlicích tvůrcem práva, a to, bože chraň, není nic proti Domažlicím. Existuje tedy právo moci zákonodárné a výkonné a pak právo moci soudní. To nahlížím jako jeden z významných projevů toho, čemu říkám "nový dualismus práva".

Legislativní drzost, zbabělost a poctivost

Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala se na konferenci9 zabýval dalším aspektem tohoto jevu. Za podstatnou označil existenci nejen práva samotného, nýbrž také hodnotového přístupu k němu: "Má-li právo vyhovovat potřebám společnosti, musí respektovat hodnotová kritéria. Zákonodárce se musí řídit zásadou zdrženlivosti, aby neměl pocit, že každá situace, která dopoledne vznikla, vyžaduje večer návrh novely zákona."

Obsáhleji a z poněkud jiného úhlu se k těmto myšlenkám vrátil na Právnickém klubu:10 "Legislativa by měla být vedena určitou poctivostí přístupu, úvah i výstupů. Bohužel má k takovému přístupu hodně daleko. Dnes se totiž pohybuje na úsečce, kde na jedné straně je legislativní zbabělost a na druhé legislativní drzost. Legislativní zbabělost je symbolizována mnoha obavami z toho, co všechno by se raději nemělo udělat. Často pracuje s politickým kompromisem, který se tak dlouho vybrušuje, až vytvoří legislativní hloupost. Vedle toho existují legislativní drzosti spočívající v tom, že zákony jsou stále novelizovány, a to formou, která nejen není potřebná, ale nikdo ji ani nechce. Někdo, snad aby dokazoval smysl své existence, k takovým novelizacím přistupuje. Vzniká paradoxní situace, když s překvapením slyšíme z úst těch, kteří byli skalními zastánci přirozenoprávních přístupů, že už toho bylo dost a že je potřeba pořádek. Pozitivní právo má samozřejmě své výhody, ale mnozí lidé přicházejí ve skutečnosti s normami tak kazuistickými, že jimi pozitivismus rozhodně nelze obhájit. To, co vzniká, tak není nečekaný pozitivismus, ale jakýsi laicismus, který je výrazem znechucení právem. Když vybíráme lékaře, nechceme si přece vybrat toho nejlevnějšího a nejnešikovnějšího, stejně tak nehledáme nejlevnějšího automechanika, ale toho, který nám auto opraví. Proč bychom tedy měli hledat nejlevnější poslance, kterým buď nezbývá nic jiného než dělat poslaneckou práci za málo peněz, nebo pro ně bude plat stejně nepodstatný jako úkoly, které by měli plnit? Platí to, co se popisuje třeba v seriálu Chalupáři, kdy jeden z hrdinů žádal amatérského malíře, jestli nemá nějaký nepovedený obraz, který by byl levný, že by ho koupil. Přece nebudeme chtít levné poslance, kteří nám dodají nepovedené obrazy, nepovedené zákony, jež se budou pohybovat na úsečce mezi zbabělostí a drzostí. Právo a legislativa se nesmějí pohybovat mezi drzostí a zbabělostí, nýbrž mezi moudrostí a poctivostí."

V reakci na tyto myšlenky doporučil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman obrátit se na právnickou frontu i na zákonodárce s výzvou, aby každé legislativní práci předcházela skutečně poctivá příprava za účasti odborníků: "Musíme zjistit, v jakém stavu je společnost, co očekává, co jí právo může dát. A podle toho bychom měli modelovat právní normy. Poctivost je to, co legislativa potřebuje!"11

Bylo zdůrazněno, že mnoho věcí v právu se musí vyřešit judikaturou soudů, opět ovšem s respektem k hodnotovým požadavkům. Před nějakým časem řekl na jednom setkání12 Jiří Nykodým, že by podle jeho názoru pro souzení stačilo Desatero přikázání. "Bylo to samozřejmě míněno v nadsázce, ale vyplývá z toho jedna podstatná věc," uvedl Fiala. "Víra v jednotlivce. Žijeme v paradoxní době evropské kultury, kdy je jedinec adorován, chráněn a vyzvedáván, je předmětem ochrany. Ale v okamžiku, kdy je témuž jedinci svěřena jakákoliv moc v systému státu, společnosti, je a priori představován jako lump, který musí být paralyzován všemi myslitelnými kroky, jeho pravomoc musí být rozmělněna do nejrůznějších výběrových a jiných komisí, ač bychom měli nejen respektovat jednotlivce jako chráněného, ale měli bychom vědět, že jedině tam, kde má svěřenu konkrétní pravomoc a nese za ni odpovědnost, může vznikat respekt k hodnotám."13

Významnou poznámkou v rámci svého vystoupení obohatila diskusi v tomto směru ministryně Helena Válková, když zdůraznila, že za podstatný projev nového dualismu práva považuje vnímání právního řádu. V něm spatřuje tendenci, kterou formulovala slovy: "Domnívám se dokonce, že v České republice v současné době existuje trojí právo. Jedno, které je zakotveno v právních předpisech, počínaje ústavou a konče vyhláškami, které tvoří příslušné resorty. Druhé, které je uplatňováno v praxi soudů i správních orgánů. A třetí to, které tyto dvě oblasti ovlivňuje někdy nejvíce - technické, které stanoví personální a organizační limity, jež buď umožní, aby právo zakotvené v knihách skutečně žilo, nebo pouze dovolí, aby skomíralo." Poukaz na dichotomii "práva zakotveného" a "práva aplikovaného v praxi" považuji za zajímavý vklad do debaty o novém dualismu práva.

Spor o normativitu

Jak jsem napsal už ve své poznámce v tomto časopise,14 zdejší vysoké soudy říkají, že v určitých případech existují možnosti "koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv."

Když jsme vnesli téma věčného sporu o normativitu na půdu Právnického klubu, vzbudilo velkou pozornost, která se posléze soustředila do několika zásadních dílčích debat. Jedna z nejzajímavějších se týkala právě problematiky legální definice.

Profesor pražské právnické fakulty Michal Skřejpek15 mimo jiné prohlásil: "Co je to - legální definice? Je to definice, kterou vytváří zákon, nebo která je v rámci práva obecně přijímána? Digesta říkají, že definice je stručné vyjádření toho, co se děje často. A v tom je problém. Definice už ze samotné povahy věci musí odhlížet od excesů. A pak musí být stručná. To znamená, že nemůže postihnout všechny nuance problému. To je věcí učebnice. Definice v právu je nebezpečná. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu občanského zákoníku v roce 1937 autoři říkají, že se definic vystříhají, že nechají na právní vědě, ať si s tím poradí, protože to do zákona nepatří. Ostatně Seneca jednou napsal, že zákon má přikazovat a zakazovat, nemá poučovat. Jinými slovy - definovat. Pokud už se bez definic neobejdeme, rozhodně by se neměly brát doslova. Měly by být návodem, kudy by se myšlení mělo ubírat."

Narážíme tedy evidentně na problém schopnosti adresáta porozumět právu. Poukazuji ovšem na to, že jde v první řadě o jakéhosi masového adresáta, který možná preferuje i menší komfort práva psaného před nejistotou, kterou přináší interpretační svoboda, hodnotové principy, které nejsou úplně detailní a přesně vyjádřitelné.

Dokumentuje to i pražský profesor Milan Bakeš,16 když připomíná, že například obyčejné daňové přiznání dnes běžný adresát obtížně vyplňuje. "Ale není to jen tato oblast. Když jsem četl první verzi zákona o bankách, která byla otrocky přeložena z německého textu, ač se finančním právem zabývám skutečně dosti dlouho, určitým pasážím jsem nerozuměl. Adresáti práva jsou na tom - krátce řečeno - špatně." K tomu dodává soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková,17 že je třeba si uvědomit, že například celý segment podnikatelské veřejnosti trpí nejasnou právní úpravou, které nerozumí. "Vždy jsem vycházela z konstrukce, že pozitivní právo ukotvuje a dává smysl tomu přirozenému. Jedno bez druhého prostě nemůže být."

Přijatelnost práva

V této souvislosti považuji za potřebné upozornit, že problematika normativity, optimální míry abstrakce právních norem a s tím spojené obtížnosti porozumět dnešnímu právu je předmětem diskusí na půdě Právnického klubu opakovaně. Vzhledem k rozsahu tohoto článku lze jen odkázat na množství informací obsažených ve zpravodajství z předchozích sezení klubu.18

Tentokrát se poněkud méně obsáhle hovořilo o těch zásadních faktorech vedoucích ke snižování kvality právního řádu a jeho srozumitelnosti, jež byly kritickému pohledu podrobeny na minulých sezeních klubu (přiměřenost právní regulace, hypertrofie práva atd.). Prorektor Univerzity Karlovy v Praze Aleš Gerloch nastolil zajímavou úvahu o konfliktu obecného vývoje společnosti na straně jedné a práva jako normativního systému na straně druhé. Mimo jiné vyslovil domněnku, že byla podceněna spontaneita společenského vývoje. Právníci podle něj mají spíše tendenci uvažovat racionálně, sledovat určitý konsenzuální záměr, účel, který se má naplnit ve formě právních norem. To vše se ale odehrává v realitě, která je "založena na snaze prosadit určitý zájem. A společenské zájmy - obecnější i skupinové - se střetají stále ostřeji. Právo samozřejmě slouží k řešení konfliktů zájmů, ale přece jenom musí být, má-li dobře fungovat, založeno na konsenzu. Tento konsensuální základ se ale podle mě otřásá, a to v měřítku globálním. Situace se bude spíše zhoršovat. Jsem v tomto směru poměrně pesimista. Člověk snad má být optimistou, ale zároveň asi platí, že optimista je někdo, kdo nemá dostatek informací o tom, co se děje ve společnosti. Omlouvám se za tento depresivní závěr. Snad někdo přijde s vizí, co dělat. To je otázka, která je ve vzduchu. Jsme schopni spolu se zástupci dalších profesí docela dobře popisovat a analyzovat situaci. Ale nejsme schopni říci, co bychom vlastně přesně měli udělat, aby se legislativní proces obsahově změnil žádoucím směrem. Dokonce ani nejsme s to zhodnotit, jestli to prostě není - promiňte mi ten momentální defétismus - jen věc čistě fatálního vývoje."19

Předseda pražského městského soudu Libor Vávra20 kriticky hodnotí v této souvislosti fakt, že nová právotvorba a překotné opakované novelizace dřívějších právních předpisů přinášejí do právního řádu silné dysfunkční tendence. "Máme tady rozsáhlé relikty předchozího režimu, které technicky nepochybně fungují, nečiní potíže. Ale přitom všichni tušíme, že je to trošku cizorodý materiál. Nyní nám doprostřed života dopadl nový občanský zákoník jako symbol rušivé změny. Možná přináší více potíží, než přinášelo žití s tím starým, ukotveným v úplně jiné době. Ty zákony samy o sobě jsou z 99 % ve skutečnosti technické. Ale není krize tvorby nových a změn těch starých založena právě tím, že tento proces postrádá jednotící ideu? Přistupujeme k právu jako automechanici. Vyměníme ten či onen díl, aby se nám 'žilo lépe'. Kdysi jsem četl článek doktora Sokola, kde k jakési definici práva použil slavného výroku Samuela Colta. Dospěl v podstatě k závěru, že právo je nástrojem, který umožňuje, aby se slabší mohl ubránit silnějšímu. Mě to tenkrát oslnilo. Právo je zbraň, nástroj, technické uspořádání žití společnosti." To ovšem, jak se zároveň Vávra domnívá, platí jen tehdy, je-li právo nejen správně formováno, ale také vykládáno a aplikováno. "Největší potíže přináší krize chápání významu norem. Nejvíce 'filozofických' úvah, až na výjimky, činí ti, kteří právo neovládají. Bohužel i někteří z nalézacích soudců, kteří kromě naprosto mechanického čtení textu o právu v podstatě nevědí nic než to, co najdou na internetu, dopouštějí se nejrazantnějších abstraktních úvah, zcela nepředvídatelných a nepochopitelných, obvykle ani nedopadajících na kauzu, kterou soudí. To je jeden extrém - zoufalost člověka, který dělá práci, na kterou nemá, a snaží se přebít tento nedostatek tím, že se tváří být někým podstatně lepším. Druhý extrém je rovněž typický. Jde o lpění na doslovnosti zákonů, pomíjení poctivého a kvalitního výkladu normy. Schovám se za znění zákona, aniž bych jako soudce pronesl svůj hodnotový soud. Vím, že v právu je zřejmě osoba A, nicméně doslova ocituji jakési ustanovení, příslovečně si umyji ruce a řeknu, že toto právo nemohu podle zákona přiznat." Uzavírá, že na krizi normativity je třeba pohlížet právě i z pohledu úrovně aplikace norem a zejména lidí, kteří právo aplikovat mají.

Problém politické korektnosti

Jedním z faktorů, které vedou ke snižování vážnosti a efektivnosti práva v postmoderní euroatlantické společnosti - a především k jeho nesrozumitelnosti pro značnou část odborné i laické veřejnosti, je podle mého mínění tzv. politická korektnost. To byl též důvod, pro který jsme toto téma vložili do programu PPP 2014 jako jedno ze zásadních. Byl mu věnován Právnický salon nazvaný "Právo a politická korektnost".21 Z velkého množství mimořádně zajímavých příspěvků lze obtížně vybírat, protože byl jeden lepší než druhý. Omezím se proto spíše na některé dílčí postřehy.

Ústavní soudce Tomáš Lichovník se zamýšlel nad některými projevy afirmativní akce. Mimo jiné přednesl stručnou úvahu k poměru počtu žen a mužů v české justici. Položil řečnickou otázku, zda by se měly vyšší soudy obsazovat s přihlédnutím k povinnému upřednostnění žen. "Přemýšlel jsem o tom, jaké postavení by asi měla soudkyně, pokud by se dostala například na Nejvyšší soud s odůvodněním, že je žena, a proto jí byla dána přednost před ostatními. Jaké by byly její pocity? Musím říci, že bych byl velmi zdrženlivý, kdyby někdo chtěl postupovat tímto způsobem. Domnívám se, že by se mělo vybírat vždy podle kvality. Jsem si vědom, že se říká, že by žena měla dostat přednost jen tehdy, když jsou zcela srovnatelné výsledky. Ale ani tak si nejsem jist, že je to dobře. Myslím si, že daleko vhodnější by bylo vytvářet pro ženy lepší podmínky při získávání praxe, uvolnit částečné úvazky, které jsou v justici velmi problematické. Mimochodem - když si procházíte seznam soudců, pak i u ženských jmen zásadně najdete funkční označení předseda, místopředseda. Spoustu těch kolegyň znám. Rozhodně bych si je nikdy netroufl označit jako předsedy nebo místopředsedy, ale vždy jako předsedkyně či místopředsedkyně. To není jen politická nekorektnost, to je neslušnost, kterou by ministerstvo snadno mohlo odstranit."

Advokát Tomáš Sokol příznivě zhodnotil roli současné justice při řešení konfliktních otázek pramenících z negativních průniků politické korektnosti do tuzemského práva: "Myslím, že v tomto ohledu docela obstojí. Dokáže se chovat velmi emancipovaně. Běda ale, zmocní-li se tohoto tématu ti, kteří - justice nejustice - začnou prosazovat svoji představu, co je politicky korektní, a tedy podle nich spravedlivé." V tomto okruhu vzniká podle Sokola přesvědčení, že co se nezdařilo, mělo by být řešeno cestou práva, pokud možno trestního. A nejlépe pak prisonizací těch, kteří se nechovají podle představ hlasatelů politické korektnosti: "To je ale model v historii lidstva už tisíckrát vyzkoušený. Vždy se najde skupina průkopníků obecné pravdy, která se zaštítí nějakým módním pojmem, v jehož jménu buď chce stínat, nebo, je-li tomu doba příznivá, stíná hlavy těch, kteří mají jiný názor. Slyšel jsem před časem v rádiu karikaturistu Kantorka. Emigroval před komunisty do Kanady. Říká, že politická korektnost je v Kanadě v podstatě ekvivalentem cenzury. Ví, o čem mluví, zažil to tady a teď to vnímá tam. Snaha svatých bojovníků za politickou korektnost za jakoukoliv cenu mě nutně vede k výzvě, abychom proti nim odvážně bránili svoji svobodu."

Vidím zde jasnou spojnici s výše citovaným názorem Vávrovým. I relativně jednoduché analýzy ukazují, že politická korektnost je mina, jejíž dopady do práva jsou devastující. Představuje se totiž například jako obranný štít slabých, avšak mnohdy je ve skutečnosti útočnou vozbou nepoctivých. Na Právnickém salonu jsem problém komentoval slovy: "Právo jako nejsložitější, nejnáročnější a nejdražší normativní systém musí stát na určitých maximách. Jakmile jsou opouštěny, ocitáme se v systému nepráva. Neprávo samo nemusí být ještě bezpráví, natož pak jen křivda, krutost, nespravedlnost et cetera. Může mít dokonce podobu milosrdenství, charity, amnestie - tedy systémů jakési vypjaté pozitivní diskriminace, v nichž dáváme sbohem strohé právní regulaci a poskytujeme přednost laskavosti, odpuštění a jiným bohulibým principům. Právo je tu však jen od toho, aby jim otevřelo bránu, nikoliv od toho, aby za tou branou dále plnilo svou regulatorní funkci. Jakkoliv před ní účinkuje, za onou branou náhle přestává působit rovnost před zákonem. Před branou a za branou, to je tenká červená linie, která odděluje dva světy. Si duo faciunt idem non est idem. Před branou nedovolené stává se za ní tolerovaným, chráněným, připuštěným."

Připomínám známý disent Stanislava Balíka: Bylo by potřeba revizorů, kdyby nikdo nejezdil načerno? Politická korektnost v daném případě v podstatě zapověděla po nezaměstnaném požadovat výkon veřejně prospěšné práce pod záminkou nepřípustnosti práce nucené. Balík svým hledáním souvislostí narazil - jistě ne náhodou - na banální problém černých pasažérů. Zatímco si dovedu představit - a v některých regionech naprosto dobře - jak složité může být pro někoho s nevhodnou kvalifikací či dokonce bez kvalifikace získat zaměstnání, neumím si představit, že by se člověk nezbytně musel ocitnout v roli černého pasažéra.

Domnívám se, že tento právní řád je přesyceným roztokem, kontaminovaným nadměrnou ochranou nikoliv slabšího, nýbrž neslušného. To, že se dnes práva obávají více starostové obcí než zloději kovů, je smutný fakt. Jestli si volíme za starosty větší lumpy, než jsou zloději kovů, je to tragédie společnosti, ale tomu odmítám věřit. To, že soud má jen podle občanského soudního řádu zhruba 80 poučovacích povinností, které fakticky nejsou určeny k tomu, aby pomohly oprávněnému věřiteli, nýbrž k tomu, aby napravily chyby a pasivitu toho, kdo porušuje své procesní povinnosti, což je primárně dlužník, je děsivé stigma našeho postmoderního práva. V obou případech je jedním z chromozomů, které se na tomto rakovinném procesu podílejí, faktor tzv. politické korektnosti.

Převratná doba právnická

Všechny uvedené - a mnohé další - obecné myšlenky, jež zazněly na nedávném Pražském právnickém podzimu, mají přirozeně své mnohovrstevnaté odrazy v konkrétních právních problémech, k jejichž řešení se vyjadřovaly desítky odborníků na konferencích i kulatých stolech - ať už to byly vášnivé diskuse o rozhodčím řízení, spor o tzv. teritorialitu v exekucích, kurzarbeit či prohibitivní antikuřácká legislativa. Tušil jsem, že tímto příspěvkem zdaleka nevyčerpám všechny hlavní a zajímavé poznatky a závěry, které přinesl Pražský právnický podzim 2014, ani jsem si takový cíl nekladl.

Měl jsem jen dva malé cíle. Především pozvat pravidelné účastníky projektu i nové zájemce na Pražský právnický podzim 2015, jenž se právě začíná rodit. A za druhé - upozornit na to, že právo, tento mimořádný fenomén moderní společnosti, se prudce proměňuje. Evoluci, možná aniž bychom si toho vždy povšimli, střídají revoluční zlomy. Na hraně jednoho z nich se tuzemské (a obecněji euroatlantické) právo nachází. Zemská kra tradičního kontinentálního právního systému se potápí - se všemi svými neřestmi i přednostmi. Mění se systém, povaha i subjekty normotvorby, sbírky zákonů nahrazuje internet, právo hypertrofuje a zároveň se rozplývá v paraprávu. To není apokalyptická vize, nýbrž apel, aby se právníci pustili do velké debaty. Čas ještěrů končí a právo musí generovat nové druhy. -

 

Karel Havlíček
zakladatel Pražského právnického podzimu

 

1) Generální záštitu Pražského právnického podzimu 2014, projektu obsahově realizovaného kanceláří Havlíček Brain Team, převzali předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš. Projekt má od počátku celostátní ambice, symbolizuje jej však i v názvu pojem "pražský", neboť se v hlavním městě odehrává a zdejší magistrát jej již podruhé v řadě podpořil organizačně i v podobě osobní záštity vedoucích funkcionářů - dnes již exprimátora Tomáše Hudečka a exradního pro právo a legislativu Lukáše Manharta. Nositelům záštity projektu i jednotlivých akcí a též partnerským institucím a korporacím, bez jejichž pomoci by nebylo lze tento záměr realizovat, patří náš dík.

2) Kulaté stoly PPP 2014: Dopad rekodifikace na myslivost (záštita: Zdeněk Škromach, místopředseda Senátu Parlamentu ČR, a Jiří Chmel, 1. místopředseda Českomoravské myslivecké jednoty; podrobné informace přinášejí Rodinné listy č. 11-12/2014); Cestovní ruch ve světle nové právní úpravy (záštita: Rostislav Vondruška, generální ředitel CzechTourism; rovněž informují Rodinné listy č. 11-12/2014, další informace jsou obsaženy ve sborníku z akce); Veřejné zakázky - úskalí právní regulace (záštita: Vladimír Tošovský, předseda představenstva ČEPS, a. s.; podrobněji budeme informovat v časopisech Soudce a Rodinné listy a v elektronickém sborníku z kulatého stolu); Jsou nutné další změny v exekucích? (záštita: předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, průběh akce zachycuje Soudce č. 12/2014 a č. 1/2015 - v době uzávěrky tohoto článku v sazbě, předpokládá se též vydání sborníku); Boj o pracovní dobu (záštita: děkan Právnické fakulty UK v Praze Jan Kuklík a zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček, informovat budou Rodinné listy č. 1/2015 - v sazbě).

3) Odborné konference PPP 2014: Dvojí právo (nový dualismus práva) - záštitu nad konferencí převzala ministryně spravedlnosti Helena Válková (podrobné zpravodajství přinese časopis Soudce a sborník konference); Veřejná správa a rozvoj regionů; Soudní a mimosoudní projednávání sporů - záštita: Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu, a Martin Vychopeň, předseda České advokátní komory (informace najdete v časopise Soudce a ve sborníku z akce).

4) Právnický salon je moderovaná minikonference věnovaná aktuálním tématům práva a společnosti, tentokrát na téma Právo a politická korektnost. Záštitu převzala prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová. Záznam akce přinese časopis Soudce.

5) Právnický klub je obsahovým vyvrcholením Pražského právnického podzimu. Téma pátého sezení: Spor o normativitu, tvorba a výklad práva.

6) Odborná právnická konference Dvojí právo (nový dualismus práva) se konala 13. listopadu 2014. Jde o významný konferenční projekt Vysoké školy manažerské informatiky, ekonomiky a práva, a. s., Praha, který má v rámci PPP tradici - podobná akce se konala již počtvrté. Minulé konference se věnovaly Kriminalizaci jako fenoménu soudobé společnosti (2011), Vymahatelnosti práva v České republice (2012) a Přiměřenosti právní regulace (2013). Obsahovou přípravu hlavní konference PPP zajišťuje ve spolupráci se školou nakladatelství Havlíček Brain Team.

7) Viz pozn. č. 6.

8) Viz pozn. č. 6.

9) Tamtéž.

10) Páté sezení Právnického klubu ("Spor o normativitu") se konalo 27. 11. 2014. Právnický klub je trvalou součástí a jedním z vrcholů Pražského právnického podzimu.

11) Tamtéž.

12) Vystoupení Jiřího Nykodýma na Právnickém klubu 30. 5. 2013. Právnický klub "Přijatelnost práva", Soudce č. 7-8/2013, str. 13.

13) Viz pozn. č. 6.

14) Karel Havlíček: Spor o normativitu, Právní rádce č. 9/2014, str. 74.

15) Viz pozn. č. 10.

16) Tamtéž.

17) Tamtéž.

18) Viz Právnický klub (PK) "Právnický stav", Soudce č. 1/2013, str. 22 a násl., PK "Přijatelnost práva", Soudce č. 7-8/2013, str. 9 a násl., PK "Limity srozumitelnosti práva", Soudce č. 2/2014, str. 13 a násl., PK "Nový dualismus práva", Soudce č. 7-8/2014, str. 32 a násl.

19) Viz pozn. č. 10.

20) Viz pozn. č. 10.

21) Minikonference Právnického salonu o dopadech tzv. politické korektnosti do práva se konala 18. 11. 2014. Právnický salon je trvalou součástí Pražského právnického podzimu a tvoří jistý konferenční pendant Právnického klubu. Dále viz pozn. č. 4.

 

Uplatňují se nové, někdy dokonce ještě nepojmenované typy pramenů práva. Tradiční kontinentální normotvůrci - moc zákonodárná a exekutivní - do značné míry ustupují do pozadí, ztrácejí v tomto ohledu své výsostné postavení.

Michal Skřejpek mimo jiné prohlásil: "Co je to - legální definice? Je to definice, kterou vytváří zákon, nebo která je v rámci práva obecně přijímána? Digesta říkají, že definice je stručné vyjádření toho, co se děje často. A v tom je problém.

Helena Válková se domnívá, že v České republice v současné době existuje trojí právo: "Jedno, které je zakotveno v právních předpisech, počínaje ústavou a konče vyhláškami, které tvoří příslušné resorty. Druhé, které je uplatňováno v praxi soudů i správních orgánů. A třetí to, které tyto dvě oblasti ovlivňuje někdy nejvíce - technické, které stanoví personální a organizační limity, jež buď umožní, aby právo, zakotvené v knihách skutečně žilo, nebo pouze dovolí, aby skomíralo."

"Jaké postavení by asi měla soudkyně, pokud by se dostala například na Nejvyšší soud s odůvodněním, že je žena, a proto jí byla dána přednost před ostatními. Jaké by byly její pocity? Musím říci, že bych byl velmi zdrženlivý, kdyby někdo chtěl postupovat tímto způsobem," říká ústavní soudce Tomáš Lichovník.


Předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský s předsedou Nejvyššího správního soudu ČR Josefem Baxou.

Foto: Archiv Havlíček Brain Team

Související