Dobám, kdy účastník řízení domáhající se neplatnosti jednání učiněného v duševní poruše musel přesvědčit soud "zcela jednoznačně" a "bez jakéhokoli náznaku pravděpodobnosti", patrně odzvonilo. Alespoň podle nedávného nálezu ústavních soudců, kteří judikovali, že takto těžké důkazní břemeno porušuje právo na rovnost v řízení před soudem.

V daném nálezu Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti muže, jenž usiloval o zneplatnění svého podpisu na směnce, která sloužila jako zajištění úvěru. Stěžovatel se po neúspěšných jednáních o soudů prvního a druhého stupně snažil dovolat k Nejvyššímu soudu, který ale jeho podání odmítl, protože "závěr, podle něhož (v mimosměnečných poměrech) neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr, je judikaturou standardně zastáván."

Jak uvedl ÚS v tiskové zprávě komentující tento nález, proti sobě stály dva principy - ochrana osob jednajících v duševní poruše a proti ní dobrá víra druhých osob vstupujících s takovými osobami do právního styku. Soudci se tak snažili hledat mezi nimi rovnovážný vztah.

"Ústavní soud vyšel při svém rozhodování z toho, že žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou, a proto standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu pro aplikaci § 38 odst. 2 občanského zákoníku, který vychází z jeho judikatury sahající až do roku 1971, kdy občanské soudní řízení ovládala zásada materiální pravdy a soudy měly rozhodovat na základě „skutečného stavu věci“, nereflektuje reálně existující těžkosti při dokazování. Vyžadování, aby skutkový závěr mohl být učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je skutečně až na hranici nemožnosti takového prokázání. „Zcela jednoznačně“ naznačuje, že nemůže být myslitelný žádný jiný závěr a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní jistoty. Avšak absolutní, stoprocentní jistoty dosáhnout nelze a není vyžadována ani v trestním právu," uvádí tisková zpráva na webu Ústavního soudu.

Z toho důvodu označili soudci dlouhodobě používaný důkazní standard přejímaný i nižšími instancemi za protiústavní, neboť porušoval stěžovatelovo právo rovnosti před soudem dané čl. 37 Listiny. "Spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat," stojí dále ve zprávě.

Související