Přesto tomu tak není činěno, a pokud např. žalobce nepředkládá ve sporu ze spotřebitelského úvěru obchodní podmínky podepsané spotřebitelem, může se dle mého názoru ocitnout v silné důkazní nouzi...

OBCHODNÍ PODMÍNKY A OBČANSKÝ ZÁKONÍK

Institut všeobecných obchodních podmínek v občanském zákoníku v podstatě ani nenajdeme. Ustanovení § 53a odst. 3 občanského zákoníku v platném a účinném znění stanoví, že všeobecné obchodní podmínky musejí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci. Toto ustanovení se do občanského zákoníku dostalo v souvislosti s novelou občanského zákoníku zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů, kdy zakotvení institutu obchodních podmínek je v podstatě pouze inkorporací čl. 10 bod 3. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu, jedná se o tzv. "směrnici o elektronickém obchodu" ve znění pozdějších předpisů.2)

Institut odkazu na všeobecné obchodní podmínky lze v civilním právu nalézt pouze v obchodním zákoníku, který zakotvuje v § 273 možnost část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky, vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

Obchodní zákoník jako modernější civilní legislativní počin zároveň upravuje i užití tzv. formulářových smluv a v této oblasti lze tedy nalézt jeden z posledních fragmentů smlouvy o spotřebitelském úvěru jako absolutním obchodu.3) Obchodní podmínky jsou tedy s občanským zákoníkem spojeny v oblasti ochrany spotřebitele.

Málokoho by možná napadlo uvažovat o odkazu na všeobecné obchodní podmínky jako o nepřiměřeném ujednání, nicméně určité styčné prvky zde jsou. Tomančáková např. správně zmiňuje,4) že se ochrana spotřebitele začíná čím dál častěji objevovat v ústavách států5), a to v reálu znamená, že ochrana spotřebitele je čím dál důležitější oblastí a je nutno se jí věnovat i tam, kde tomu tak původně nebylo.

Jestliže se v čl. 3 směrnice 93/13/EHS hovoří o smluvních ujednáních, která jsou nepřiměřená, když v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, je ujednání o odkazu na smluvní podmínky jednoznačně nevyvážené.

Na druhou stranu nelze uzavřít, že odkaz na obchodní podmínky je nepřiměřeným6) ujednáním bez dalšího, protože by to zamezilo fungování trhu a naplňování cílů Unie.7) Navíc si dovolím předestřít řešení, jak lze celou věc řešit v našem právním systému jednoduše díky procesnímu systému důkazního břemene.

Nelze přijmout jednostranný závěr o tom, že formulářové smlouvy (a tedy i obchodní podmínky) jsou kvůli spotřebitelsko-ochranářské politice nemožné. V takovém případě bychom se vrátili mílovými kroky o několik století zpátky. Vždyť již J. Sedláček hovoří v roce 1933 o hromadném uzavírání smluv, kdy moderní velkopodniky vytvořily tento, tehdy zcela nový systém uzavírání smluv. Druhý kontrahent nemůže docílit změny podmínek, má pouze zvolit možnost, zda smlouvu uzavře, či nikoli.8)

OBCHODNÍ PODMÍNKY A ODPOVĚDNOST Z DŮKAZNÍHO BŘEMENE

Směrnice 93/13/EHS má spotřebitele bránit proti ustanovením, která mu přinášejí nepřípustně nevýhodné postavení, a o tom panuje již jednoznačná shoda. Otázkou je, zda i odkaz na obchodní podmínky, které jsou vypracovány podnikateli a logicky hájí jejich zájmy, je nepřípustný z hlediska nepřiměřenosti, nebo se jedná o zcela jiný právní institut.

Jestliže máme přistoupit k evropskému pojetí spotřebitele, tedy osoby aktivní, jak o ní hovoří Tomančáková9) či Hirchman10), je nutné přiznat této osobě jistou míru samostatnosti a rozhodování. Aktivním spotřebitelem je osoba, která je vzdělaná, aktivně vyhledává služby a zároveň je bdělá a střeží svá práva. Taková osoba napomáhá k vytváření jednotného vnitřního trhu, což je samozřejmě i cílem Evropské unie. K tomu, aby tento trh existoval, slouží i standardizace produktů s ohledem na zvyšování jejich kvality a s tím spojené smluvní podmínky.

Problémem u soudů nebývají samotné smluvní podmínky, ale spíše unesení důkazního břemene, a tedy schopnost věřitele prokázat, že je spotřebitel vázán předloženými smluvními podmínkami.11)

Dle § 120 občanského soudního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže např. žalobce nárokuje např. úhradu smluvní pokuty na základě ustanovení smluvních podmínek, které předložil jako listinný důkaz, musí prokázat jejich pravost. Konkrétně tedy dokázat, že jde o smluvní podmínky, na něž odkázal ve své žalobě.

Jak stanoví judikatura, obchodní podmínky, na které smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusejí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny nebo byly druhé straně známy.12) Na to ostatně správně upozorňuje i M. Hulmák.13)

V tomto ohledu je pro věřitele spotřebitelského úvěru důležité, aby obchodní podmínky buď nechal spotřebitele přímo podepisovat, čímž by naplnil požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, anebo je nechal alespoň průběžně zveřejňovat v tištěných periodikách pro případný soudní spor. Zveřejňování obchodních podmínek na internetu pokládám za nedůkladné a zcela odporující všem principům spotřebitelsko-právní politiky i teorii unesení důkazního břemene.

Jestliže totiž dlužník-spotřebitel prohlásí, že u soudu předložené obchodní podmínky nejsou těmi, které podepsal, ocitá se dle mého názoru věřitel v důkazní nouzi. Je snad již notorietou, že neexistence se neprokazuje a spotřebitel tedy nedokazuje, že určitou listinu nepodepsal. Jak uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností uvedených v listině vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.14) Proto by měl ad absurdum věřitel dokazovat, že jím předložené obchodní podmínky dlužník-spotřebitel jsou ty, na které spotřebitel v hlavní smlouvě odkázal.

Nejvyšší soud dále uvedl,15) že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li spotřebitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností uvedených v listině vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

S ohledem na výše uvedené je tedy vždy na žalobci (věřiteli), aby prokázal, že jím předkládané obchodní podmínky jsou těmi, na které odkázal žalovaný spotřebitel při uzavírání smlouvy. V případě, že tak neučiní (např. prokázáním zveřejnění v obchodním věstníku či tištěném periodiku)16) nelze než uzavřít, že takové smluvní podmínky nejsou pro spotřebitele závazné.

Z výše uvedeného tedy plyne, že dohoda o odkazu na obchodní podmínky nemůže být považována za nepřiměřené ujednání i s odkazem na § 5 zákona o spotřebitelském úvěru, kde L. Wachtlová i J. Slanina správně uvádějí, že je v rozporu s povahou zákona, aby takové smluvní podmínky17) byly dány na CD jako pevném nosiči spotřebiteli, který neumí zacházet s počítačem. Je ovšem třeba uvažovat o nich právě v rovině důkazního břemene.

Vše vychází ze samotného znění směrnice 93/13/EHS, která v čl. 7 normuje, že na nepřiměřenost smluvního ujednání se hledí s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, z nichž vychází. Ke každým smluvním podmínkám je tedy nutno přistupovat individuálně.

Jak bylo již výše uvedeno, objevují se občas u jednání námitky, že odkaz na obchodní podmínky je nepřiměřeným ujednáním. Z hlediska platného práva ovšem nemůžeme dohodu o odkazu na smluvní podmínky považovat za nepřiměřené ujednání. Jde přece pouze o dohodu o určitém obsahu smlouvy. O nepřiměřenosti lze hovořit pouze u jednotlivých a konkrétních ustanovení případných smluvních podmínek, nikoli u samotného odkazu na ně.

NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK

Nový civilně-právní kodex, občanský zákoník, v § 1741 a násl. počítá s obchodními podmínkami v běžném občansko-právním styku. Návrh stanoví, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známé. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

Odkážou-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran bez zbytečného odkladu nejpozději po výměně projevů vůle, smlouva není uzavřena.

Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část jejího obsahu určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Ustanovení § 1742 praví, že ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Podporuje to tedy mé závěry o tom, že je nutné všeobecné obchodní podmínky alespoň podepisovat.

Co se týče ustanovení návrhu občanského zákoníku, jež hovoří o neúčinnosti ustanovení obchodních podmínek, které strana nemohla rozumně očekávat, je vysvětleno tak, že takovým ustanovením mohou být např. ustanovení vylučující odpovědnost strany za splnění určitých povinností ze smlouvy, ačkoli smlouva sama navozuje rozumné očekávání, že odpovědnost za splnění smlouvy nebude dotčena. Nejde však jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i o ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo o ustanovení psaná drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.18)

Kladně lze hodnotit, že návrh civilního kodexu výslovně zakazuje možnost namítat platnost smlouvy; je ovšem zarážející, že v našem právním řádu je takovým způsobem přenášena odpovědnost na soudní soustavu. Jestliže je totiž stanoveno, že neúčinná jsou taková ustanovení, která nelze předem očekávat, je nabíledni, že to bude právě soud, kdo bude posuzovat, zda je takové ustanovení očekávatelné, či nikoli. Mnohem palčivějším problémem než "očekávatelnost" či "neočekávatelnost" smluvních podmínek je podle mého názoru možnost efektivního seznámení se smluvními podmínkami.

Pokud však bude soudní soustava fungovat efektivně, s aplikací jednotlivých ustanovení nového občansko-právního předpisu nebude problém. Vždyť ona celá "ochrana spotřebitele" je pouze podmnožinou dodržování principů dobrých mravů v právu.

Stálé debaty o tom, co jsou dobré mravy, ovšem nejsou dle mého názoru namístě. Shodnout se lze s definicí, že dobré mravy jsou právně významnou hodnotou v právu poměřující právní normy a jejich realizaci buď s mravním smyslem právní úpravy, nebo s ekvitou chápanou buď rovněž jako mravnost, nebo jako požadavek rovných pozic účastníků právních vztahů.

Nutno podotknout, že posouzení konkrétního obsahu pojmu dobrých mravů by mělo náležet soudci aplikujícímu právo. Některé západoevropské právní řády, ale i evropské projekty soukromého práva namísto principu dobrých mravů v podobném významu užívají principů dobré víry (Good Faith), poctivého obchodního styku (Fair Dealing), rozumnosti (Reasonableness), případně jiných.19)

Jestliže nebudeme mít strach z používání korektivu dobrých mravů a aplikace zásady poctivosti, jak o ní hovoří nový občanský zákoník ve svých úvodních ustanoveních, budou leckteré problémy současné právní úpravy ochrany spotřebitele vyřešeny. V případě, že bychom k reálné možnosti aplikace poctivosti přistupovali skepticky, zbytečně bychom se vzdávali naděje a možnosti na zlepšení našeho právního stavu.

Jak jednoduše aplikovat zásadu ochrany dobrých mravů u smluvních podmínek, lze ukázat na zákoně o spotřebitelském úvěru. Zde je stanoveno,20) že věřitel poskytne spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Jestliže tedy věřitel-podnikatel poskytne spotřebiteli informace na líbivém DVD, které bude polepeno jeho reklamním logem, splní tím zákonné požadavky a spotřebitel by neměl nic namítat. Zde je již za současné právní úpravy prostor pro užití § 39, pokud v individuálním případě vyjde najevo, že byl tímto způsobem obejit zákon.

Návrh občanského zákoníku sice umožňuje určité regulativy v podobě veřejného pořádku a dobrých mravů, doufejme ale, že se zde opět příliš nespoléhá na justiční soustavu a v rozporu s pozitivním právním systémem ČR se zde nevytváří příliš široký prostor pro judikatorní činnost a dotváření práva soudy.

Poznámky:

1) Viz Bejček, J., Obchodní podmínky v kupní smlouvě, Daňová a hospodářská kartotéka. 1996, č. 12.

2) Členské státy zajistí, aby jejich právní předpisy v případě neshod mezi poskytovatelem služby informační společnosti a jejím příjemcem nebránily využívání postupů pro mimosoudní urovnávání sporů, které upravuje vnitrostátní právo, včetně postupů využívajících elektronické prostředky.

3) Ostatní aspekty těchto smluv upravují především občanský zákoník a zákon o spotřebitelském úvěru, potažmo bývalý zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

4) Tomančáková, B., Soukromoprávní ochrana spotřebitele v návrhu nového občanského zákoníku, čili nic? In Havel, B., Pihera, V. (ed), Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, str. 368.

5) Tomančáková zmiňuje např. čl. 19 odst. 2 bulharské Ústavy („Stát stanoví a zajistí všem občanům a právnickým osobám rovné právní podmínky pro ekonomické činnosti tak, že zabrání jakémukoli zneužití monopolního postavení a nekalého soutěžního jednání, a zajištěním ochrany spotřebitele“), čl. 46 litevské Ústavy („Stát hájí zájmy spotřebitelů.“), či čl. 76 polské Ústavy („Veřejná moc chrání spotřebitele, uživatele a nájemníky před jednáním ohrožujícím jejich zdraví, soukromí a bezpečnost a před nepoctivými obchodními praktikami. Rozsah této ochrany je stanoven zákonem.“) a čl. 60 portugalské Ústavy („Spotřebitelé mají právo na zboží a služby dobré kvality, na vzdělání a informace, na ochranu jejich zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů, a na náhradu škody.“).

6) A tedy neplatným.

7) Dle čl. 26 Smlouvy o fungování Evropské unie přijímá EU opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv. Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv. Zjednodušeně řečeno, nebylo-li by vnitřního trhu, nebylo by spotřebitele. Na potřebu vytvoření vnitřního trhu odkazuje i preambule směrnice 93/13/EHS.

8) Sedláček, J., Obligační právo, 1. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 18.

9) Tomančáková, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008, str. 16.

10) Hirchman, E., Innovativeness, Novelty Seeking, and Consumer Kreativity. Journal of Consumer Research. 1980, ročník 7., č. 3, 283–295.

11) Argumenty bývají obdobné, a tedy „já jsem tohle nepodepsal“, „takové smluvní podmínky si může kdokoli změnit“, apod.

12) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1998,
sp. zn. 5 Cmo 318/19.

13) Hulmák, M., Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 63.

14) Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97.

15) V rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99.

16) Protože to dle mého názoru lze považovat za dostatečnou záruku „nezměnitelnosti obchodních podmínek“.

17) Předsmluvní informace dle § 5 zákona o spotřebitelském úvěru.

18) Eliáš, K., Havel, B., Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 140.

19) Hendrych, D. a kol., Právnický slovník, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 56.

20) Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

 

Jakub Dohnal
akademický pracovník Justiční akademie v Kroměříži, doktorand PF UP Olomouc

Související