Uvedený článek aktuálně reagoval na problémy vyplývající z případu, kdy stejná fyzická osoba vykonává funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, zejména společnosti s ručením omezeným, nebo člena statutárního orgánu - představenstva akciové společnosti, a zároveň vykonává i funkci vedoucího zaměstnance1) (tzv. manažera) v téže obchodní společnosti.

Téma se stalo v poslední době opět velmi diskutovaným v odborné právní či manažerské veřejnosti, avšak na stránkách odborného tisku byla tato problematika pojednána spíše v předchozích letech.2) O znovuobjevení a eskalaci tématu se opět postaral zejména nový judikát Nejvyššího správního soudu České republiky.3) Když jsem byl požádán o příspěvek k danému problému z hlediska pohledu podnikového právníka velké obchodní společnosti, především jsem opakovaně prostudoval dostupnou odbornou literaturu a judikaturu týkající se těchto otázek. Při této příležitosti jsem zjistil, že snad vše podstatné již bylo v minulosti řečeno a napsáno.

Příspěvek si proto klade za cíl učinit základní shrnutí získaných poznatků a přidat několik aktuálních poznámek k tématu, to vše z pohledu osoby, která je v každodenních vztazích s představenstvem a dalšími manažery akciové společnosti a je odpovědná za správnou aplikaci právních předpisů a interpretaci soudních rozhodnutí vůči svému zaměstnavateli a zároveň musí respektovat rozhodnutí orgánů společnosti a hledat právní cesty k jejich realizaci.

Z povahy věci plyne, že se za dané situace budu dopouštět určitých zjednodušení v zájmu přiblížení toho, jak je složitý a vrstevnatý problém vnímán podnikovou praxí.

ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ PROBLÉMU

Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je podle § 133 odst. 1 obchodního zákoníku jeden nebo více jednatelů. Podle § 134 obchodního zákoníku náleží jednateli obchodní vedení společnosti.

Statutárním orgánem akciové společnosti je podle § 191 odst. 1 obchodního zákoníku představenstvo. Představenstvo řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Podle § 192 odst. 1 obchodního zákoníku představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti.

V praxi je nečastěji kladenou otázkou, zda osoba ve funkci jednatele společnosti s ručením omezeným nebo člena představenstva akciové společnosti může mít vedle této funkce i pracovní poměr k téže obchodní společnosti na výkon práce odpovídající obchodnímu vedení nebo části obchodního vedení obchodní společnosti.

K témuž problému pak logicky směřuje i další otázka: Je právně přípustné delegovat obchodní vedení nebo jeho část na osobu v pracovním poměru k obchodní společnosti (dále též vedoucího zaměstnance)? K tomu se přidává otázka, zda může být touto osobou osoba vykonávající funkci statutárního orgánu nebo jeho člena.

ZÁKLADNÍ POROVNÁNÍ ÚPRAVY FUNKCÍ V SOUBĚHU

Právní úprava výkonu funkce statutárního orgánu je obsažena v obchodním zákoníku a z § 66 odst. 2 tohoto zákoníku plyne, že vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními o smlouvě mandátní, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Za výkon funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu náleží podle této úpravy odměna.

Statutární orgán jedná jménem obchodní společnosti způsobem stanoveným ve společenské smlouvě nebo stanovách a zapsaným v obchodním rejstříku [§ 35 písm. f) obchodního zákoníku]. Při řízení společnosti je statutární orgán povinen k obchodnímu vedení společnosti. Člen představenstva akciové společnosti je podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen představenstva. Tato úprava se podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku použije obdobně i pro jednatele společnosti s ručením omezeným.

Úprava pracovního poměru vedoucího zaměstnance obchodní společnosti je obsažena v zákoníku práce a pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou. Podle § 34 zákoníku práce musí pracovní smlouva obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci obchodní společnosti mzda (peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty).

Vedoucí zaměstnanec může obecně jednat za obchodní společnost za podmínek určených v § 15 obchodního zákoníku na základě tzv. zákonného zmocnění (v případě, že je vedoucí zaměstnanec zároveň statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, může být na základě judikatury4) právní úkon posouzen jako neplatný). Vedoucí zaměstnanec vykonává při provozování podniku obchodní společnosti jen tu činnost, ke které byl pověřen a která mu vyplývá jako druh práce z pracovní smlouvy. Specifikace práv a povinností vedoucího zaměstnance v rámci pověření musí vyplývat zejména z pracovní smlouvy, vnitřních předpisů zaměstnavatele-obchodní společnosti, případně z dalších dokumentů zavazujících zaměstnance.

Vedoucí zaměstnanec je stejně jako každý zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyř a půl násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek.

VÝVOJ JUDIKATURY

První judikáty týkající se problematiky souběhu výkonu funkcí jsme zaznamenali krátce po účinnosti obchodního zákoníku začátkem 90. let minulého století.5)

Účelem této judikatury bylo zejména vyjasnit, že funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nelze vykonávat v pracovně právním poměru, ale že jde o obchodní závazkový vztah. Judikáty však zároveň připouštěly možnost, že osoba vykonávající funkci statutárního orgánu nebo funkci člena tohoto orgánu může mít navázán jiný pracovně právní vztah k téže společnosti, ale náplní práce v rámci pracovního poměru nemůže být výkon funkce statutárního orgánu nebo člena tohoto orgánu. V tomto období byla judikatura podnikovou praxí chápána jako soudní řešení určitých excesů začínajících obchodních společností.

Dramatičtější stav nastal okolo roku 2000, kdy soudy řešily otázku platnosti právních úkonů osob vykonávajících v souběhu funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance. Osoby ve funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a zároveň ve funkci vedoucího zaměstnance mohly (a také tak hojně činily) jednat jak jménem společnosti podle zápisu v obchodním rejstříku jako statutární orgán nebo jeho člen, tak i jako zákonní zástupci společnosti podle § 15 obchodního zákoníku na základě pověření určitou činností z titulu pověření funkcí vedoucího zaměstnance.

Judikatura soudů nejdříve právní úkon uskutečněný na základě zákonného zmocnění osoby považovala souběh funkcí opakovaně za platný a tím dala legitimitu takovému jednání v obchodních společnostech. Přelomový judikát Nejvyššího soudu České republiky z roku 20086) však prakticky znemožnil platně jednat v zákonném zastoupení osobám ve funkci vedoucího zaměstnance obchodní společnosti, které zároveň vykonávají funkci statutárního orgánu nebo člena tohoto orgánu. Právní úkon zákonného zástupce, který je zároveň jednatelem společnosti s ručením omezeným nebo členem představenstva akciové společnosti v souběhu funkcí, je totiž ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky považován za neplatný, protože nebyl uskutečněn způsobem předepsaným pro jednání statutárního orgánu obchodní společnosti.

Pokud je tedy například stanoveno, že představenstvo konkrétní akciové společnosti podle stanov jedná dvěma svými členy a členové představenstva jsou zároveň ve funkci vedoucích zaměstnanců (např. náměstků generálního ředitele), nemohou jako vedoucí zaměstnanci platně zavazovat společnost, a to ani tehdy, pokud by z jejich pověření výkonem funkce vedoucího zaměstnance (např. náměstka generálního ředitele) vyplývalo oprávnění v rámci zákonného zastoupení společnosti k takovému právnímu úkonu. V této souvislosti pak zůstane stranou otázka, zda je či není platný pracovní poměr vedoucího zaměstnance v souběhu výkonu funkcí.

Velmi často tak v praxi nastává situace, kdy dva členové představenstva akciové společnosti musejí uskutečnit právní úkon společně, zatímco vedoucí oddělení téže akciové společnosti může jednat samostatně. Ještě paradoxnější stav nastal v akciových společnostech, kde se uplatňuje tzv. metoda čtyř očí. V těchto obchodních společnostech společenská smlouva nebo stanovy zásadně vyžadují k platnosti jednání dvou osob, ať už dvou členů představenstva za představenstvo, nebo dvou zaměstnanců na základě zákonného zastoupení, jednání jedné fyzické osoby se připouští ve výjimečných případech daných povahou věci nebo pracoviště (např. jednočlenné pobočky).

Akciové společnosti zakotvily ve smyslu této zásady do svých vnitřních předpisů (např. organizační nebo podpisový řád) pravidla pro jednání a podepisování, ve kterých mimo jiné stanovily, že podepsání smlouvy s určitým objemem plnění je v kompetenci náměstka generálního ředitele spolu s příslušným podřízeným ředitelem úseku obchodní společnosti. V případě, že náměstek generálního ředitele byl zároveň členem představenstva akciové společnosti, byla pak ve smyslu citovaného judikátu dovozena neplatnost takového právního úkonu.

Tento stav vnesl do právního vědomí v obchodních společnostech určité nejasnosti a právní nejistotu. Vyvolal i řadu nepříliš zásadních, ale praktických otázek typu, jakým způsobem má člen představenstva uzavřít kupní smlouvu na nákup benzinu do služebního auta, nebo realizovat právní úkon k úhradě společného oběda s obchodními partnery.

Očekávaný důsledek citovaného judikátu spočívající v tom, že řada obchodních smluv uzavřených právními úkony jednáním zákonnými zástupci uskutečněnými v souladu s právní úpravou a vcelku konstantní judikaturou měla být považována za neplatnou bez možnosti zhojení, se v praxi naštěstí nijak zásadně nedostavil. Smlouvy, které byly na základě výše uvedeného judikátu neplatné, byly zpravidla dodrženy a z mé praxe není znám případ, kdy by někdo namítal neplatnost smlouvy z tohoto důvodu či se její neplatnosti dovolával soudní cestou.

Vzniklý stav určitě nevedl ke zvýšení popularity právnické profese v očích manažerské veřejnosti, avšak ani tento judikát se neprojevil ve sféře obchodních společností zásadním rozhodnutím odstranit souběh výkonu funkcí. Obchodní společnosti, resp. jejich statutární orgán, přijaly rozhodnutí, kterým omezily jednání osob v souběhu výkonu funkcí vykonávajících funkci statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu pouze na způsob určený ve stanovách nebo společenské smlouvě pro jednání statutárního orgánu. Osobám vykonávajícím souběžně funkce bylo v podstatě zakázáno zavazovat obchodní společnost na základě zákonného zmocnění.

Tento přístup byl v mnoha obchodních společnostech zachován navzdory tomu, že při rozhodování právních sporů počátkem tohoto tisíciletí z judikatury7) stále častěji vyplývalo, že souběh výkonu funkcí není platný především s ohledem na skutečnost, že se nepodařilo prokázat obsahové vymezení náplně práce vedoucího zaměstnance odlišné od funkce statutárního orgánu nebo jeho člena. Jen omezené množství obchodních společností v pochybnostech o právní přípustnosti delegování obchodního vedení nebo jeho části zejména na osoby v pracovním poměru k obchodní společnosti přistoupilo ke zrušení pracovního poměru statutárnímu orgánu nebo členovi statutárního orgánu. Soudní rozhodnutí byla podnikovou praxí vnímána stále jako sankcionování určitých nepořádků v některých obchodních společnostech, které nebylo možné chápat jako absolutní zákaz souběhu.

Logickým důsledkem nastoleného směru judikatury Nejvyššího soudu České republiky byl judikát Nejvyššího správního soudu České republiky z konce roku 2010, dovozující, že není-li určitá osoba v pracovním poměru (tj. není-li pracovní poměr platně sjednán, protože jde o případ tzv. nepřípustného souběhu výkonu funkcí), není taková osoba ani nemocensky pojištěna. Tento rozsudek spolu s patřičnou medializací vyvolal v obchodních společnostech další vlnu právní nejistoty ohledně možnosti souběhu funkcí a přípustnosti delegace obchodního vedení nebo jeho části na další osoby v pracovním poměru a do značné míry se zasloužil o jeho významnou eskalaci.

Zatímco dosavadní judikatura totiž více či méně ovlivnila především právní jistoty právnických osob, toto rozhodnutí se dotklo právních poměrů a zájmů fyzických osob, a to okruhu velmi vlivných fyzických osob.

ATRAKTIVITA PRACOVNÍHO POMĚRU

Přestože právní nejistota ohledně otázek souběhu výkonu funkcí existuje minimálně od konce devadesátých let dvacátého století, mnoho obchodních společností tato nejistota nepřiměla k přijetí rozhodnutí odstranit souběh zrušením pracovně právních vztahů osob v souběhu výkonu funkcí. Proč mnoho obchodních společností i přes tlak médií a různých externích poradců přesto setrvalo v rizikovém souběhu výkonu funkcí?

Ponecháme-li stranou banky, pro které platí zvláštní právní úprava,8) byla to především přitažlivost výhod pracovního poměru, která podpořila zachování souběhu funkcí v některých obchodních společnostech.

Právní úprava pracovního poměru v zákoníku práce poskytuje vyšší ochranu zaměstnanci, než obchodně-právní úprava mandátní smlouvy mandatáři v obchodním zákoníku. Zejména úprava skončení pracovního poměru, ale i opatření vyplývající z kolektivní smlouvy pro zaměstnance a zároveň ochrana zaměstnanců poskytovaná soudní praxí v případě pracovně právních sporů podporuje zájem vedoucích zaměstnanců na zachování pracovního poměru.

Zákoník práce poskytuje i relativně větší ochranu soukromí zaměstnanců tím, že veřejnosti nezpřístupňuje informace o mzdách a jiných výhodách zaměstnanců, zatímco obchodní zákoník právní úpravou systému schvalování odměn a jiných plnění členům orgánů a zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu [§ 118 odst. 4 písm. f)] činí informace o odměňování statutárního orgánu nebo člena tohoto orgánu dostupnější veřejnosti.

Krom jiného má řada vedoucích zaměstnanců v podmínkách neutuchající trestné činnosti obavu z možnosti kriminálních útoků na majetek, zdraví a osobní svobody inspirovaných zveřejněním majetkových příjmů.

V souvislosti s nejednotností úpravy finančních otázek je pak z daňového hlediska pro obchodní společnosti výhodnější poskytovat fyzické osobě mzdu a jiná plnění v pracovněprávním vztahu, než odměnu a jiná plnění v obchodně-právním vztahu.

Podle § 25 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat. Vezmeme-li v úvahu, že obecnou úlohou legislativy je motivovat k žádoucímu chování pomocí ekonomických stimulů, je určitě námětem k přemýšlení, zda stát chtěl touto právní úpravou naznačit obchodním společnostem ekonomicky žádoucí chování.

Za těchto právních podmínek a okolností nelze zastírat, že řada obchodních společností v rámci souběhu výkonu funkcí hlavní těžiště odměňování a úhrady nákladů sjednávala v rámci pracovního poměru. Určitě nelze považovat za právně vyhovující stav, kdy osoba v souběhu výkonu funkcí je odměňována nadstandardně v rámci pracovního poměru a spíše formálně v rámci obchodně závazkového vztahu.

Nehledě ke skutečnosti, že tato koncepce neodpovídá skutečnému rozdělení kompetencí a odpovědnosti v jednotlivých funkcích, zpravidla by neobstála ani v případech, kdy by funkce byly rozděleny mezi dvě fyzické osoby.

ZÁKLADNÍ VÝHRADY PROTI SOUBĚHU

Každý manažer obchodní společnosti upřednostňuje rozhodování na základě analýzy. V další části je proto obsaženo alespoň zjednodušené shrnutí argumentů, které byly k dispozici pro rozhodování, zda zrušit či zachovat souběh výkonu funkcí, a to ještě před zahájením prací na legislativním řešení otázek.

Při argumentování proti zachování souběhu výkonu funkcí v obchodních společnostech se vycházelo především z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí.

V konkrétních případech souběhu funkcí posuzovaných soudy byly jako zásadní považovány zejména dva velmi zásadní právní závěry:

- v případech, kdy se nepodařilo prokázat, že byla sjednána pracovní smlouva se statutárním orgánem nebo jeho členem s obsahem odlišným od výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena, je pracovní smlouva neplatná;

- právní úkon vedoucího zaměstnance, který byl zároveň ve funkci statutárního orgánu, resp. člena tohoto orgánu, je neplatný v případech, kdy byl uskutečněn v rámci zákonného zmocnění, tedy nikoli způsobem předepsaným pro jednání za statutární orgán.

V prvním případě neplatnosti pracovní smlouvy soudy sledovaly zejména hlediska ochrany určitosti právního úkonu, tj. pracovní smlouvy a sankcionovaly za případnou neurčitost záležející v nedostatku vymezení působnosti vedoucího zaměstnance vedle jeho působnosti jako statutárního orgánu nebo člena tohoto orgánu. Uvedený závěr byl v obchodních společnostech v řadě případů interpretován v rámci prevence jako výzva k přesnějšímu vymezení práv a povinností v rámci jednotlivých funkcí; stranou řešení logicky zůstával klíčovým problém přípustnosti delegace obchodního vedení nebo jeho části na jiné osoby než statutární orgán.

V druhém případě vychází soudní argumentace mimo jiné z principu neobcházet vůli společníků obchodních společností stanovenou pro způsob jednání statutárního orgánu a chránit zájmy společníků a potažmo i společnosti samotné před stavem, kdy by relativně širší zákonná odpovědnost osoby jednající jako statutární orgán nebo člen tohoto orgánu byla nahrazena poněkud užší odpovědností vyplývající z pracovního poměru. Takový závěr byl v obchodních společnostech vnímán převážně jako upřednostnění ochrany zájmu společníků a společnosti na zachování v praxi poněkud málo využívaného institutu odpovědnosti statutárního orgánu nebo jeho člena, před jiným možným zájmem společníků a obchodních společností a navíc i třetích osob na zachování právní jistoty ohledně platnosti právních úkonů, zejména obchodních smluv uzavřených jednáním osob při výkonu souběhu funkcí v zákonném zmocnění.

Tento argument byl v mnoha obchodních společnostech vnímán jako samostatný problém jednání za společnost jen okrajově související s problematikou souběhu výkonu funkcí.

ARGUMENTY PRO ZACHOVÁNÍ SOUBĚHU

Při hledání východisek pro umožnění souběhu výkonu funkcí byly potřebné argumenty v obchodních společnostech hledány zejména v oblasti judikatury, platných právních předpisů, právní filosofie a jiných než právních teorií.

Z hlediska judikatury bylo konstatováno, že soudy v odůvodněních rozhodnutí určujících neplatnost souběhu výslovně nikdy zcela nevyloučily možnost souběhu výkonu funkcí, přestože v konkrétních případech shledaly pracovní smlouvu zaměstnance, který byl v souběhu výkonu funkcí, za neplatnou.

Pro zachování souběhu byl v obchodních společnostech registrován i fakt, že v oblasti platné právní úpravy obchodní zákoník výslovně problematiku souběhu ani delegaci obchodního vedení nebo jeho části dosud nezakazuje, a dokonce se určitý souběh v § 196 odst. 3 výslovně připouští.

K otázce delegování obchodního vedení nebo jeho části bylo v obchodních společnostech argumentováno i jinými než právními teoriemi. Teorie řízení podniků a společností považují metodu delegování práv a povinností v hierarchii řízení ze shora dolů jako jeden ze základních principů.9) Čím větší podnik, tím efektivita jeho řízení vyžaduje delegování jako základní článek dělby práce. V praxi tak střední a větší obchodní společnosti s počty zaměstnanců ve stovkách a tisících mají například vedle statutárního orgánu i svého finančního ředitele/náměstka, obchodního ředitele/náměstka, výrobního ředitele/náměstka apod. V rámci dělby činností a odpovědnosti statutární orgán realizuje věci strategické a koncepční povahy, zatímco příslušní ředitelé/náměstci zajišťují operativní výkon činnosti společnosti na svých úsecích. Jako samozřejmé se však rozumí, že obecná odpovědnost za obchodní vedení spočívá i v těchto případech na statutárním orgánu obchodní společnosti.

Při rozhodování obchodních společností o zachování nebo zrušení souběhu funkcí zazněla zřetelně i otázka týkající se role státu v tomto problému. Z jakého důvodu by měl stát zasahovat do otázek řízení obchodních společností a zakazovat jim souběh výkonu funkcí?

Obchodní společnost je právnickou osobou provozující zpravidla podnikatelskou činnost. Efektivní řešení dělby práce v obchodní společnosti a nastavení fungujícího modelu řízení by mělo být v tržním ekonomickém modelu hlavním zájmem fungující ekonomické jednotky-podnikatele.

Z hlediska základních funkcí státu lze státní regulaci (zásah do řízení společnosti) odůvodnit fiskálním zájmem. Stát stanoví a upravuje daňové a další povinnosti jednotlivých subjektů a zajišťuje výběr daní a pojistného. Úlohou státu je i ochrana základních práv a svobod jednotlivých subjektů. Obě tyto úlohy může stát v souvislosti s problémem souběhu výkonu funkcí řešit zakotvením pravidel do právních předpisů zamezujících nežádoucímu jednání, aniž by byl znemožněn souběh výkonu funkcí.

V právních předpisech lze sjednotit pravidla v oblasti daní a pojistného a znemožnit transformaci odpovědnosti. Cílem opatření státu by však mělo být ponechat na rozhodnutí obchodních společností, zejména jejich společníků a statutárních orgánů, zda chtějí využít souběhu výkonu funkcí čili nic.

Bylo by poněkud neadekvátní, pokud by ochrana výše uvedených zájmů měla vyústit v absolutní zákaz souběhu výkonu funkcí, resp. zákaz delegace obchodního vedení nebo jeho části na další osobu, což by bylo vnímáno v obchodních společnostech jako výrazný zásah do řízení společností.

LEGISLATIVNÍ ŘEŠENÍ

Ve výše citovaných Hospodářských novinách ministr spravedlnosti České republiky deklaroval zájem na ujištění veřejnosti, že souběh výkonu funkcí není zakázán, a oznámil zahájení prací na legislativní řešení problému. Tlak na řešení problému vedl zatím na úrovni Ministerstva spravedlnosti České republiky k závěru, že nelze čekat na nabytí účinnosti úpravy obsažené v připravovaném zákonu o obchodních korporacích, ale je třeba urychleně předložit novelu obchodního zákoníku. Vedle toho mají být připraveny související novely předpisů z oblasti sociálního a nemocenského pojištění a daní. Stát rovněž deklaroval, že nejeví zájem o aktivní masový atak na stávající souběhy výkonů funkcí a případné zkoumání jejich platnosti včetně důsledků případné neplatnosti pracovního poměru do oblastí sociálního a důchodového pojištění.10)

Příprava novelizace obchodního zákoníku k vyřešení problému souběhu výkonu funkcí, resp. přípustnosti delegace obchodního vedení, se v uplynulém období vyvíjela různými směry a prodělala řadu změn. Pokud v současnosti zobecníme poznatky a informace z přípravy legislativního návrhu, můžeme konstatovat, že převládá vůle:

- souběh výkonu funkcí výslovně v právním předpisu připustit, resp. umožnit delegaci obchodního vedení nebo jeho části na osoby v zaměstnaneckém vztahu, které mohou být zároveň i statutárním orgánem nebo jeho členem,

- otázky odměňování osob v souběhu svěřit dozorčí radě nebo valné hromadě a zabránit stavu, kdy si ta samá osoba určuje výši mzdy nebo se na určení podílí,

- rozsah možné delegace obchodního vedení omezit pouze negativním výčtem činností, které nelze delegovat, protože by byla narušena podstata činnosti statutárního orgánu.

Na druhé straně je třeba uvést, že není dostatek vůle k:

- pozitivní změně úpravy odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení povinnosti při výkonu funkcí v souběhu,

- přechodné úpravě reagující na problémy vzniklé před účinností navrhované novely obchodního zákoníku.

Lze přivítat, že dosud známá navržená právní úprava směřuje k odstranění řady právních pochybností o přípustnosti souběhu výkonu funkcí, resp. možnosti delegace obchodního vedení a odpovídá na hodně praktických otázek.

Na druhé straně je třeba zmínit skutečnost, že se navrhuje ponechat nedotčený problém odpovědnosti za vzniklou škodu, což v praxi povede k tomu, že osoba jednající v souběhu funkcí navenek, bude muset jednat vždy způsobem stanoveným pro statutární orgán, tj. způsobem vyplývajícím ze zápisu do obchodního rejstříku, neboť jinak její právní úkony uskutečněné v tzv. zákonném zmocnění dle stávající judikatury mohou být považovány za neplatné. Původní náměty novelizace právní úpravy odpovědnosti navrhovaly stanovit, že osoba ve výkonu souběhu funkcí bude vždy odpovídat podle obchodního zákoníku. To by znamenalo, že na osobu v souběhu funkce by se v zásadě neuplatnila odpovědnost podle zákoníku práce, byť by tato osoba vykonávala práci v pracovním poměru. Proti tomuto návrhu se argumentovalo zejména věcně právně založením nerovnosti osob v pracovním poměru v otázce odpovědnosti a formálně právně tím, že by šlo o nepřímou novelizaci zákoníku práce.

Věcně právní argumentace však nebere v úvahu skutečnost, že v důsledku judikatury vznikla v praxi jiná nerovnost, spočívající v tom, že určitý zaměstnanec (při souběhu výkonu funkcí) nemůže plně využívat zmocnění vyplývající z funkce, kterou byl pověřen, tj. jednat na základě příslušného zmocnění za obchodní společnost, zatímco jiný zaměstnanec (nemající souběh výkonu funkcí) tak jednat může. Formální námitka je pak odstranitelná přímou novelizací zákoníku práce v potřebném směru.

Určitým problémem navrženého legislativního řešení může být i pozitivní úprava souběhu výkonu funkcí sama o sobě. Někteří legislativci se obávají i takového výkladu, který po účinnosti předmětné novely obchodního zákoníku dovodí, že souběh výkonu funkcí je možný teprve až účinností této novely a že vzhledem k neexistenci pozitivní právní úpravy před účinností novely obchodního zákoníku nebyl dříve takový souběh právně přípustný.

Připravovaná novela čelí tomuto problému v důvodové zprávě, z níž plyne, že právní úprava v otázce souběhu nezakládá zcela nové řešení, ale odstraňuje jen určité pochybnosti v praxi.

- - -

Dosavadní vývoj v problematice souběhu funkcí, resp. přípustnosti delegace obchodního vedení nebo jeho části, má řadu velmi znepokojivých prvků pro obchodní společnosti.

Z relativně nenápadné záležitosti se postupně vyvinul problém ohrožující nejen právní jistoty obchodních společností v otázce platnosti souběhu výkonu funkcí a platnosti některých právních úkonů, ale i právní jistoty osob při výkonu souběhu funkcí těchto společností. Převážná většina obchodních společností chce dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů a konstantní judikatury. Od státu očekávají, že vymezení těchto povinností bude určité a srozumitelné. Jde o to, aby se obchodní společnosti, které plně respektují právní předpisy, souběh funkcí uskutečňují z vůle společníků a na základě jasných vnitřních pravidel určujících působnost jednotlivých funkcí, mohly cítit bezpečně a věnovat se především svému podnikání a nikoli řešení organizačně právních otázek.

Dosavadní vývoj v jednání orgánů státu v této otázce zatím nenaplňoval legitimní očekávání obchodních společností. Navrhované legislativní řešení lze podle mého názoru, i přes určité výhrady k jeho komplexnosti, považovat za krok správným směrem.


Poznámky:

1) Pojmem "vedoucí zaměstnanec" se v tomto článku rozumí zejména vrcholový vedoucí zaměstnanec v pracovním poměru, tj. osoba v nejvyšších patrech schématu řízení obchodní společnosti.

2) Např. Eliáš, K.: Hodnotový výklad zákona a inspirace ze starých textů, Bulletin advokacie č. 9/2010, str. 29 an., Eliáš, K.: Variabilita života a právnická schémata, Obchodněprávní revue 2009 č. 10, str. 271 an., Rada, I.: Souběh znovu a jinak, Právní rádce, 2009, č. 6, str. 4 an., Štenglová, I.: Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či družstva členem statutárního orgánu, Obchodněprávní revue 2009 č. 4 str. 102 an., Bejček, J., Kotásek, J., Pokorná, J.: Soudně nezákonné zákonné zastoupení aneb Curia locuta, causa finita?, Obchodněprávní revue 2009 č. 2, str. 31 an., Čech, P. : Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od každého trochu? Právní rádce 2009, č. 2 str. 22 an.

3) Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 9. prosince 2010 čj.:3 Ads 119/2010-58.

4) Přelomový rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2008 čj. 31 Odo 11/2006 se týkal zastoupení v družstvu, ale je vztahován rovněž na obchodní společnost.

5) K tomu viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993 sp. zn. 6 Cmo 108/92 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. listopadu 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98.

6) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 1999 sp. zn. 33 Cdo 1732/98 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2007 sp. zn. 32 Odo 1455/2005.

7) K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005.

8) Právní úprava otázky souběhu výkonu funkcí členů představenstva banky je v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších právních předpisů velmi složitá a vyžadovala by samostatnou analýzu. Praxe od počátku účinnosti tohoto zákona z ní dovozovala požadavek, aby členové představenstva banky byli zároveň i vedoucími zaměstnanci banky, tj. požadavek tzv exekutivního představenstva.

9) Cipro, M.: Delegování jako způsob manažerského myšlení, Grada Publishing, a.s., Praha: 2009

10) http://www.mpsv.cz/cs/10445


Petr Liška
podnikový právník, Praha

Související