Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.) v hlavě páté, čl. 36, odstavci prvním, o právu na spravedlivý proces, uvádí: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu..." a dále v čl. 37, odstavci třetím: "Všichni účastníci jsou si v řízení rovni."

V obecné právní úpravě v § 3 občanského soudního řádu se uvádí: "Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno."

Právo na spravedlivý proces sestává z více dílčích aspektů. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je podle mého přesvědčení právo na přezkoumání soudního rozhodnutí nadřízeným soudem v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud České republiky k této otázce zaujal poněkud odlišný postoj, když lze z jeho rozhodnutí v zásadě dovozovat, že právo na přezkum soudního rozhodnutí neexistuje a není součástí práva na spravedlivý proces. S tímto názorem Ústavního soudu České republiky se nemohu ztotožnit, neboť tímto by bylo právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo porušeno nebo ohroženo, redukováno na jednoinstanční soudní ochranu, což odporuje skutečnosti, že české soudnictví je založeno na dvojinstančním systému. Nicméně polemika s tímto postojem Ústavního soudu České republiky není předmětem této úvahy a nebudu se jí nadále věnovat.

Vyjma marginálního počtu meritorních rozhodnutí, které v odvolacím řízení nelze přezkoumat (jde například o bagatelní případy, kdy podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu "není přípustné odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, vyjma případů kdy bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání"), a procesních rozhodnutí, u nichž by jejich dvojinstanční projednání nepřiměřeně prodlužovalo soudní řízení, je každé rozhodnutí soudu podřízeno soudnímu přezkumu v podobě odvolacího řízení a rozhodnutí o odvolání.

Civilní proces je tedy koncipován tak, že až na zmíněné výjimky má neúspěšný účastník řízení právo (minimálně na platformě procesního práva) podat odvolání a zahájit korekční mechanismus odvolacího řízení. Poměrně častou překážkou v přístupu k odvolacímu řízení u rozhodnutí ve věci samé je zpoplatnění odvolání soudním poplatkem.

Občanský soudní řád problematiku zpoplatnění přezkoumání soudního rozhodnutí nadřízeným soudem u účastníků řízení, kteří v prvoinstanční fázi soudního sporu nebyli úspěšní a kteří nedisponují majetkem na jeho zaplacení, řeší v § 138 odst. 1 věta první následovně: "Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva."

Účastník řízení, kterému jeho špatná majetková a finanční situace znemožňuje zaplatit soudní poplatek, je oprávněn požádat soud (cestou návrhu), aby jej od povinnosti zaplatit soudní poplatek osvobodil.

Právo na spravedlivý proces je nezbytné vnímat tak, že jeho integrální součástí je zásada rovnost stran. Soudy ovšem na zásadu rovnosti stran pohlížejí podle mého názoru přinejmenším podivně.

V okamžiku, kdy je neúspěšným účastníkem řízení podnikatel, který se nachází v situaci, v níž není schopen dostát poplatkové povinnosti, dostává se zásada rovnosti stran na vedlejší kolej. Soudy totiž ve vztahu k podnikatelům uplatňují jiná kritéria pro osvobození od soudního poplatku než ve vztahu k nepodnikatelům.

PŘÍSTUP K NEZPOPLATNĚNÉMU ODVOLÁNÍ PRO PODNIKATELE


Nemohu než konstatovat, že soudy odepírají přístup k odvolacímu řízení z důvodu nemajetnosti odvolatele mnohem častěji podnikatelům než osobám nepodnikajícím. Mnohé soudy svou rozhodovací praxí vytvořily zvláštní kategorii osob, která má menší právo na přezkum soudního rozhodnutí odvolacím soudem - tuto skupinu tvoří podnikatelé.

Pokusím se parafrázovat jeden z nezapomenutelných výroků George Orwella prezentovaný v jeho Farmě zvířat "všechna zvířata jsou si rovna, jen prasata jsou si rovnější", v rovině některých (a zdaleka ne ojedinělých) rozhodnutí soudů o návrzích podnikatelů nebo bývalých podnikatelů na osvobození od soudních poplatků, když postavení nemajetných podnikatelů (mnohem častěji bývalých podnikatelů) v soudních řízeních je ovlivňováno postojem: při snaze nechat přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí odvolacím soudem jsou si všichni rovni, jen podnikatelé a bývalí podnikatelé jsou si s ostatními rovni o něco méně.

PŘÍPADY Z PRAXE


Dovolím si stručně prezentovat tři případy zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku.

- PŘÍPAD "A":


Podnikatel "A" připojil na směnku vystavenou obchodní společností, jejímž byl společníkem, směnečné rukojemství. Na základě žaloby majitele směnky vydal soud směnečný platební rozkaz. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal podnikatel "A" námitky. Soud prvního stupně po projednání námitek ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Podnikatel "A" se proti rozsudku odvolal; odvolání bylo zpoplatněno soudním poplatkem ve výši 600 000,- Kč. Podnikatel "A" podal návrh na osvobození od soudního poplatku, který soud prvního stupně usnesením zamítl. Podnikatel "A" se proti zamítavému rozhodnutí odvolal, odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Podnikatel "A" sice nebyl zcela nemajetný, nicméně soudní poplatek zaplatit nemohl, neboť jeho jediným příjmem byl invalidní důchod a jeho veškerý majetek byl "zablokován" v rámci exekuce inhibitoriem; podnikatel "A" tedy neměl žádný majetek, jehož zpeněžením by mohl získat peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku, neboť veškerý jeho majetek byl znehybněn zákazem s tímto majetkem nakládat v důsledku nařízení exekuce.

K předchozímu stručnému uvedení do situace připojuji výňatky z odůvodnění rozhodnutí soudů, které podnikateli "A" znemožnily přístup k odvolání:

V odůvodnění zamítavého usnesení (32 Cm 239/2004 - 142) KS v Ostravě se mimo jiné uvádí:

"Co se týče majetkových poměrů žalovaného, ty rovněž nenasvědčují tomu, že by zde byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, když je žalovaný vlastníkem několika pozemků a budov. Vzhledem k tomu, že exekuce, které jsou vedeny na tento majetek žalovaného, si žalovaný zavinil sám, když neplnil dobrovolně své závazky, soud k existenci těchto exekucí nepřihlížel."

V odůvodnění potvrzujícího usnesení (7 Cmo 130/2006 - 200) VS v Olomouci se mimo jiné uvádí: "nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že jím tvrzené závazky mají původ v podnikání, ať již byly zapříčiněny špatnou platební morálkou žalovaného či třetích osob, jsou součástí jeho podnikatelského rizika, které nelze přenášet na jiného."

- PŘÍPAD "B":


Podnikatel "B" avaloval směnku, kterou jeho obchodní partner prodal bance v rámci eskontního obchodu. Příjemce směnky jako hlavní směnečný dlužník směnku nezaplatil, směnečný dluh bance nezaplatil ani výstavce směnky, který v postavení výstavce a současně remitenta směnku na řad banky převedl. Banka začala směnečný dluh vymáhat od všech tří směnečných dlužníků a podnikatel "B" ve snaze předejít soudnímu sporu směnečný dluh zaplatil. Tím se dostal do postavení nového majitele směnky a svoje regresní právo vůči příjemci uplatnil v soudním řízení podáním žaloby. Soud z důvodu nepochopení podstaty situace navozené ve směnečném vztahu zaplacením dluhu avalistou nevydal směnečný platební rozkaz. Následný poměrně složitý průběh soudního řízení v podobě několika zrušení prvoinstančního rozsudku odvolacím soudem a jednoho zrušení prvoinstančního i odvolacího rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyústil ve vydání rozsudku soudem prvního stupně, který pro podnikatele "B" představoval neúspěch ve věci. Podnikatel "B" se proti rozsudku odvolal; odvolání bylo zpoplatněno soudním poplatkem vy výši 499 350,- Kč.

Podnikatel "B" neměl majetek, jehož zpeněžením by mohl získat peněžní prostředky na úhradu soudního poplatku. Příjmy podnikatele "B" zdaleka nestačily na úhradu vyměřeného soudního poplatku.

Podnikatel "B" podal návrh na dílčí osvobození od soudního poplatku v rozsahu nad 100 000,- Kč, který soud prvního stupně usnesením zamítl. Podnikatel "B" se proti zamítavému rozhodnutí odvolal, odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Na dokreslení situace dodávám, že podnikateli "B" se nakonec podařilo dohodnout s třetí osobou, která byla ochotna uhradit soudní poplatek výměnou za smluvní přenechání významného podílu na případně vysouzeném profitu. Po zaplacení soudního poplatku byl podnikatel "B"; v soudním řízení úspěšný. Přístup k odvolacímu řízení a k úspěchu ve věci mu však neotevřelo osvobození od soudního poplatku, které by s ohledem na poměry podnikatele "B" bylo důvodné, nýbrž fakt, že se mu podařilo sjednat nezajištěnou půjčku na zaplacení soudního poplatku.

K předchozímu stručnému uvedení do situace připojuji výňatek z odůvodnění rozhodnutí soudu, který podnikateli "B" znemožnil přístup k odvolání:

V odůvodnění zamítavého usnesení (54 Cm 2/2004 - 503) MS v Praze se mimo jiné uvádí:

"Je zcela věcí osob soukromého práva, zda a s kým vstupují do závazkových právních vztahů, je však nutno mít na zřeteli, že případná obrana proti závazkům z těchto vztahů vznikajících s sebou nese jisté náklady, zhledem k tomu, že se jedná o řízení v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce, a tedy již při vzniku těchto vztahů na sebe žalobce vzal dobrovolně podnikatelské riziko. Proč by však tyto náklady a podnikatelské riziko, jakožto vedlejší produkt původně svobodného projevu vůle, měly jít k tíži státního fisku, zůstává nejasné, i s ohledem na skutečnost, že pokud je žalobce ve svém podnikání úspěšný, tak také své zisky nepřenáší na stát."

- PŘÍPAD "C":


Podnikatel "C" avaloval směnku, kterou jeho obchodní partner zajistil úvěr. Výstavce směnky proti pohledávce z úvěru i proti pohledávce vtělené do zajišťovací směnky započítal svoji pohledávku, kterou získal za věřitelem. Věřitel se se započtením nesmířil a začal směnečný dluh vymáhat. Soud vydal směnečný platební rozkaz. Podnikatel "C" podal námitky. Soud prvního stupně směnečný platební rozkaz rozsudkem zrušil; tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a nové prvoinstanční rozhodnutí znělo tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.

Podnikatel "C" se proti rozsudku odvolal; soud podnikateli "C" vyměřil soudní poplatek ve výši 1 000 000,- Kč.

Podnikatel "C" neměl majetek, jehož zpeněžením by mohl získat peněžní prostředky na úhradu soudního poplatku. Příjmy podnikatele "C" zdaleka nestačily na úhradu vyměřeného soudního poplatku, požádal tudíž o dílčí osvobození od soudního poplatku v rozsahu nad 150 000,- Kč.

Soud prvního stupně návrh na částečné osvobození od soudního poplatku usnesením zamítl. Podnikatel "C" se proti zamítavému rozhodnutí odvolal, odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Na dokreslení situace dodávám, že podnikateli "C" se nakonec také podařilo obstarat úvěr na zaplacení soudního poplatku za odvolání. Po zaplacení soudního poplatku byl podnikatel "C" v soudním řízení úspěšný. Přístup k odvolacímu řízení a k úspěchu ve věci mu však neotevřela možnost absolvovat odvolací řízení bez ohledu na nedostatek příjmů a majetku umožňující zaplatit soudní poplatek, nýbrž fakt, že se mu podařilo sehnat nezajištěný úvěr na zaplacení soudního poplatku. Uvedený úvěr se podnikateli "C" podařilo získat od spřátelené společnosti. Komerční cestou by podnikatel "C" nezajištěný úvěr na soudní poplatek téměř jistě nesehnal. Pokud by účastníkem řízení byla namísto podnikatele "C" třetí osoba, která by měla k dispozici jen běžné možnosti profinancování soudního poplatku, skončilo by řízení tím, že by prvoinstanční rozsudek, jenž byl následně odvolacím soudem změněn (ve prospěch podnikatele "C"), nabyl právní moci. Účastník soudního sporu, který by v řízení vystupoval namísto podnikatele "C", by byl v řízení neúspěšný, přestože odvolací soud by mu v případě otevření přístupu k odvolacímu řízení vyhověl.

K předchozímu stručnému uvedení do situace připojuji výňatek z odůvodnění rozhodnutí soudu, který podnikateli "C" znemožnil přístup k odvolání:

V odůvodnění usnesení (čj. 36 Cm 284/97-497) KS v Hradci Králové se mimo jiné uvádí:

"Podle judikatury (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 630/99 ze dne 20. 11. 1999) nelze nevýhody podnikatelského rizika přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození či částečné osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o.s.ř. v tom případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídatelných okolností, které nemají svůj původ v podnikání (např. živelná pohroma nebo odcizení účastníkova majetku)."

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesení soudu první instance jako věcně správné potvrdil a ztotožnil se s jeho názorem, že aktuální majetková situace stěžovatelky má svůj původ v důsledku podnikání a s tím spojeného rizika, a takové důsledky nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát.

JSOU UVEDENÁ ROZHODNUTÍ DISKRIMINAČNÍ?


Prezentováno v rovině praktických dopadů uvedených rozhodnutí na přístup k odvolacímu řízení pro podnikatele dospěly soudy k závěru, že není důležité, jestli je odvolatel schopen zaplatit soudní poplatek za odvolání; důležité je, proč tento poplatek nemůže zaplatit. Pokud není v možnostech odvolatele zaplatit soudní poplatek za odvolání proto, že neúspěšně podnikal, zavinil si podle rozhodnutí soudů svoji situaci sám a právo na přístup k odvolání mu tudíž podle uvedených rozhodnutí nesvědčí.

Otázku, zda uvedená rozhodnutí byla diskriminační, zodpoví odpovědi na další položené otázky, a to:

- Posuzovaly soudy výše popsané návrhy na osvobození od soudního poplatku podle kritérií vymezených zákonem?

- Uplatňují soudy vůči všem žadatelům o osvobození stejná kritéria?

KRITÉRIA PRO POSOUZENÍ DŮVODNOSTI NÁVRHŮ NA OSVOBOZENÍ OD SOUDNÍHO POPLATKU


Občanský soudní řád v předmětném ustanovení (§ 138) jasně vymezuje dvě kritéria pro osvobození od soudního poplatku:

- poměry účastníka řízení, jenž o osvobození žádá a - důvodnost uplatňování práva (nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva).

Poměry žadatele o osvobození od soudního poplatku mají povahu jasného a srozumitelného kritéria: jsou jimi poměry účastníka řízení, které ovlivňují schopnost tohoto účastníka dostát poplatkové povinnosti. S ohledem na podstatu věci je zřejmé, že stěžejní roli by měly hrát majetkové a finanční poměry. Příjmy, nutné výdaje a majetek jsou také okolnosti, které soudy při posuzování důvodnosti návrhů na osvobození od soudního poplatku u nepodnikatelů zkoumají.

Osvobození od soudního poplatku občanský soudní řád vylučuje u případů, které mají povahu zjevně bezúspěšného uplatnění nebo bránění práva.

Pod žádné z uvedených kritérií však nelze podřadit okolnosti, které soudy při rozhodování o osvobození od soudního poplatku učinily rozhodnými. Soudy bez ohledu na zákonem vymezená kritéria rozhodovaly na základě těchto okolností:

- zda žadatel je či byl podnikatelem,

- zda se žadatel dělil se státem o svoje zisky či

- zda uplatnění požadavku na osvobození od soudního poplatku má či nemá povahu přenášení podnikatelských rizik na stát.

Fakt, zda někdo podniká anebo podnikal či nikoli, nelze považovat za významnou složku poměrů jakékoli osoby, a to ani poměrů majetkových. Podnikatelé a bývalí podnikatelé mohou být majetní i nemajetní - záleží na výsledcích jejich podnikání. Samotná skutečnost, zda účastník řízení podnikal či nepodnikal, jeho poměry nijak neurčuje.

Úvahy na téma, jestli má uplatnění práva na osvobození od soudního poplatku povahu jednání, jímž se přenáší podnikatelské riziko na stát, s poměry žadatele nijak nesouvisí. Soud má při zkoumání důvodnosti návrhu posoudit, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození, nadstavba přidaná v podobě úvah, že nelze připustit přenášení podnikatelského rizika na stát, stojí zcela mimo mantinely vymezené platnou právní úpravou, neboť s poměry žadatele o osvobození nesouvisí ani pranepatrně.

Ve třetím z uvedených případů soudy (prvoinstanční i odvolací) učinily rozhodným kritériem fakt, zda se žadatel o osvobození od soudního poplatku dostal do situace, v níž není schopen uhradit soudní poplatek, v důsledku okolností vyšší moci. Rovněž tato argumentace jde zcela za hranice rozhodných kritérií vymezených § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Předmětné ustanovení jasně a stručně uvádí, že soud o návrhu na osvobození od soudního poplatku rozhodne na základě posouzení poměrů žadatele. Kritérium pro posouzení důvodnosti návrhu na osvobození v podobě zkoumání příčin vzniku poměrů odůvodňujících osvobození žadatele od soudních poplatků občanský soudní řád neobsahuje. Z dikce předmětného ustanovení takový imperativ k postupu soudů nelze ani dovozovat. A z účelu zákona už teprve ne; právo na osvobození od soudního poplatku je do občanského soudního řádu začleněno proto, aby se soudní ochrany porušených a ohrožených práv dostalo těm, kdož nemohou zaplatit soudní poplatek, a to bez ohledu na fakt, zda předmět soudního sporu má původ v podnikatelských aktivitách žadatele o osvobození od soudního poplatku, anebo například ve skutečnosti, že žadatel o osvobození žil nezodpovědně nad poměry. Fakt, že soudy zkoumaly okolnosti, které podle zákona nejsou pro posouzení návrhu relevantní, nelze považovat za výraz jejich pracovitosti, ale za nepřijatelný exces v rámci rozhodovací činnosti, neboť soudy mají v náplni práce právo aplikovat, nikoli vytvářet.

ROVNÝ PŘÍSTUP K ŽADATELŮM O OSVOBOZENÍ OD SOUDNÍHO POPLATKU NEBO DISKRIMINACE


Je zjevné, že ve výše uvedených případech soudy při projednání návrhů na osvobození od soudního poplatku rozhodovaly podle kritérií, která jdou velmi daleko za hranice vymezené občanským soudním řádem. Pro posouzení faktu, zda uvedená rozhodnutí mají diskriminační povahu, je rozhodná skutečnost, zda tak soudy činily z důvodu obecného zpřísňování přístupu k nezpoplatněnému odvolání, nebo zda lze uvedené ztížení přístupu k nezpoplatněnému odvolání přičítat faktu, že žadatelé o osvobození od soudního poplatku byli podnikatelé.

Z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že soudy považovaly za důležité, že:

- se žadatel v postavení podnikatele nedělil se státem o svoje zisky, z čehož soudy dovodily, že takový účastník řízení nemůže na stát přenášet svoje podnikatelské riziko tím, že bude žádat o osvobození od soudního poplatku, nebo

- si žadatel o osvobození vznik situace, v níž není schopen dostát poplatkové povinnosti, zavinil sám neúspěšným podnikáním.

Soudy ve výše uvedených rozhodnutích zaujaly jasný postoj - je bezvýznamné, zda je v možnostech odvolatele uhradit soudní poplatek za odvolání, je-li podnikatelem. Některá ze zamítavých rozhodnutí byla odůvodněna tak, že podnikatel právo na osvobození od soudního poplatku nemá a tečka. V některých případech pak byla soudy "jen" nastavena jiná (přísnější) kritéria pro posouzení důvodnosti návrhu.

Soudy se v předmětných řízeních vůbec nezabývaly majetkovými poměry odvolatelů a nezkoumaly jediné relevantní kritérium pro posouzení návrhů na osvobození od soudního poplatku, kterým jsou poměry žadatele. Soudy v podstatě jen konstatovaly, že odvolatel a žadatel o osvobození od soudního poplatku je podnikatelem, a zjištění této skutečnosti soudům pro zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku plně postačilo.

Stěžejním důvodem, proč soudy osvobození od soudního poplatku nepřiznaly, byl fakt, že žadatel byl podnikatelem. Tuto okolnost soudy v některých případech považovaly za jediný a postačující důvod k zaujetí negativního postoje k návrhu na osvobození (podnikatel se nedělil o zisky, nemůže tudíž přenášet na stát podnikatelská rizika tím, že nebude v případě neúspěchu v podnikání osvobozen od soudního poplatku), v některých případech jen za jeden ze dvou významných faktorů (tím druhým je absence vyšší moci anebo nepředvídatelných okolností, která by podnikatele dostala do situace, v níž není schopen dostát své poplatkové povinnosti).

Soudy tedy při rozhodování o návrzích na osvobození od soudního poplatku nepodnikatelů zkoumají, zda jejich poměry (zejména poměry majetkové a finanční) odůvodňují osvobození - konkrétně zkoumají, zda je či není v možnostech žadatele zaplatit soudní poplatek. U podnikatelů však soudy otázka schopnosti žadatele zaplatit soudní poplatek vůbec nezajímá - u podnikatelů se soudy buď spokojí jen s pouhým konstatováním, že je žadatel podnikatelem, a ke zjištění tohoto faktu připojí úvahu, že podnikatelé, kteří nedisponují peněžními prostředky nebo jiným majetkem, které by jim umožnili zaplatit soudní poplatek, mají smůlu, neboť se se státem nedělili o zisky a nevytvořili si rezervy pro takový případ, nebo zkoumají fakt, zda u žadatele nastaly okolnosti vyšší moci, anebo nepředvídatelné okolnosti, které případné poměry odůvodňující osvobození způsobily.

Soudy tedy žadatelům o osvobození od soudního poplatku zjevně neměří stejně. Zatímco u nepodnikatelů soudy neřeší příčiny vzniku poměrů odůvodňujících osvobození, a zabývají se pouze zákonem vymezeným kritériem pro osvobození, jímž jsou poměry žadatele, u podnikatelů soudy jediné zákonné kritérium zpravidla vůbec nezkoumají a poměry žadatele (tedy schopnost žadatele dostát poplatkové povinnosti) považují za bezvýznamné, neboť se spokojí s pouhým konstatováním, že na podnikatele se možnost osvobození od soudního poplatku buď vůbec nevztahuje; anebo se vztahuje, ale jen v případě, že tyto poměry vznikly v důsledku okolností vyšší moci, případně nepředvídatelných okolností.

Jsem přesvědčen o tom, že uvedený postup soudů při rozhodování o návrzích na osvobození od soudního poplatku je diskriminační. Soudy totiž činí rozhodnou a stěžejní okolnost, kdo o osvobození od soudního poplatku žádá, nikoli jestli se nachází v poměrech, které osvobození odůvodňují.

UVEDENÁ ROZHODNUTÍ JSOU DISKRIMINAČNÍ


Jak jsem již zmínil výše, je posouzení faktu, zda soudy v předmětných rozhodnutích porušily právo na spravedlivý proces, závislé na zodpovězení otázky, zda soudy posuzovaly výše popsané návrhy na osvobození od soudního poplatku podle kritérií vymezených zákonem, a otázky zda soudy neznevýhodnily podnikatele v roli žadatele o osvobození v řízení tím, že vůči nim uplatnily jiná měřítka, než která uplatňují vůči nepodnikatelům.

Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že:

- soudy žadatelům o osvobození od soudního poplatku osvobození nepřiznaly, neboť tito nesplňovali kritéria, která zákon vůbec neobsahuje a která ze zákona nelze žádným přijatelným a všeobecně akceptovatelným výkladovým pravidlem dovodit, a

- soudy žadatele znevýhodnily tím, že od nich jako od podnikatelů požadovaly splnění přísnějších kritérií než od nepodnikatelů.

Domnívám se, že z uvedeného lze učinit jediný závěr - zmíněná rozhodnutí diskriminují podnikatele, neboť jim nepřiznávají stejný přístup k odvolacímu řízení jako nepodnikatelům.

ŽÁDOST O OCHRANU ÚSTAVNÍCH PRÁV PROSTŘEDNICTVÍM ÚSTAVNÍ STÍŽNOSTI


Ve třetím výše popsaném případu se podnikatel "C" rozhodl obrátit s požadavkem na ochranu svého porušeného práva na spravedlivý proces na Ústavní soud. Podnikatel "C" podal ústavní stížnost, v níž zpochybnil ústavnost postupu soudů v nalézacím řízení a domáhal se zrušení zpochybněných rozhodnutí.

Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění usnesení (čj. II. ÚS 3040/07 ze dne 9. ledna 2008) Ústavního soudu České republiky se mimo jiné uvádí:

"Fakt, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohl být jen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry."

Uvedené Ústavní soud České republiky dále upřesňuje: "Jestliže v daném případě oba soudy při posouzení poměrů stěžovatelky z hlediska její schopnosti platit soudní poplatek zkoumaly, zda se do tíživé finanční situace dostala z důvodů vyšší moci či nepředvídatelných okolností, toto zvolené kritérium odpovídá ustálené soudní praxi, kterou Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat."

Ústavní soud České republiky, stejně jako předchozí dva soudy (obecný a odvolací), konstatuje, že "situace, v níž má stěžovatelka ztíženou možnost bránit se u soudu v rámci odvolacího řízení, má svůj původ výhradně v podnikatelské činnosti. Důsledky neúspěchu v podnikatelské činnosti nelze ovšem přenášet na stát prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků. K takovému závěru dospěla soudní judikatura a ani Ústavní soud, který se v minulosti stejnou problematikou již zabýval, na něm neshledal nic protiústavního."

Tuto svou argumentaci Ústavní soud uzavírá výrokem, že: "Ústavní soud ve svých nálezech sice ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, ale současně učinil závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení vycházet."

Se závěry Ústavního soudu se nedokážu ztotožnit, tedy alespoň s těmi výslednými. Některé dílčí závěry lze akceptovat, přesněji řečeno je namístě je respektovat.

Souhlasím s konstatováním Ústavního soudu, že posuzování důvodnosti návrhu na osvobození od soudního poplatku spadá do pravomoci obecných soudů. Uvedený závěr však nebrání a nemůže bránit Ústavnímu soudu v přezkoumání faktu, zda rozhodnutí soudu není protiústavní.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud určité rozhodnutí obecných soudů souvisí s dodržováním či porušováním práva na spravedlivý proces, je povinností Ústavního soudu České republiky se takovým rozhodnutím zabývat. Za zcela nepřijatelný považuji závěr Ústavního soudu, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů. Takto obecně koncipované hodnocení je zavádějící, neboť zkresluje oprávnění Ústavního soudu České republiky, které podle zákona o Ústavním soudu má. V obecné rovině přehodnocení závěrů obecných soudů ústavním soudem možné není, nicméně existuje řada případů, kdy naopak Ústavní soud České republiky rozhodnutí obecných soudů obejít nemůže a je třeba, aby se jeho věcnou správností zabýval. Pokud by totiž Ústavní soud České republiky nebyl oprávněn přehodnocovat závěry obecných soudů, neexistovala by žádná instituce, která by měla postavení osoby dohlížející na ústavnost soudních řízení a nadané zjednat nápravu v případě, že se takového excesu obecné soudy v rámci svého rozhodování dopustí.

Ústavní soud skutečně není oprávněn přezkoumávat závěry obecných soudů v otázce rozhodování o uplatněných nárocích, neboť není vyšší instance, která by měla a mohla přezkoumávat správnost jednotlivých rozhodnutí obecných soudů; uvedené lze však plně vztáhnout jen na meritorní rozhodování soudů a jen v tom případě, že taková rozhodnutí nevybočují z mezí daných pro soudní řízení ústavním pořádkem.

Rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků má ale významný ústavní rozměr. Troufám si tvrdit, že tento ústavní rozměr je v problematice rozhodování o důvodnosti návrhu na osvobození od soudního poplatku stěžejní. Vždyť hlavním důvodem, proč je problematika osvobození od soudních poplatků vůbec právně upravena, je respektování práva na spravedlivý proces. Názor Ústavního soudu České republiky, že rozhodování o těchto otázkách má povahu aplikace tzv. jednoduchého práva, tedy povahu rozhodování nepřezkoumatelných Ústavním soudem České republiky se mi v tomto kontextu jeví jako odporující smyslu a účelu právní úpravy osvobození od soudních poplatků.

Za zcela nepřijatelný považuji postoj Ústavního soudu České republiky, že mu nepřísluší přehodnocovat kritéria, která obecné soudy vymezily svou rozhodovací praxí pro posuzování důvodnosti návrhů na osvobození od soudního poplatku. Ústavní soud České republiky by měl naopak kritéria vymezená obecnými soudy zkoumat, přičemž uvedená činnost Ústavního soudu se musí uskutečnit jen v mezích zkoumání ústavní konformity rozhodovací praxe obecných soudů. Zjistí-li pak Ústavní soud kolizi rozhodnutí obecného soudu s ústavním pořádkem, je povinen zjednat nápravu. Je zcela nepřijatelné, aby se Ústavní soud této svojí povinnosti dohlížet na ústavnost rozhodování obecných soudů vyhnul na základě odůvodnění, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů.

Argumentace Ústavního soudu České republiky je založena především na postoji, že závěry obecného soudu není oprávněn přezkoumávat. Jedno věcné hodnocení však Ústavní soud České republiky do odůvodnění nálezu přece jen začlenil, když konstatoval, že na rozhodovací praxi soudů, která je založena na myšlence, že na stát nelze přenášet podnikatelské riziko prostřednictvím institutu osvobození od soudního poplatku, nespatřuje nic protiústavního. Uvedené obsahové východisko rozhodovací praxe soudů, které Ústavní soud České republiky nepovažuje za protiústavní, však protiústavní je, neboť diskriminuje podnikatele.


Plně respektuji právo státu, aby vymezil podmínky, za nichž jsou účastníci soudních řízení osvobozeni od soudních poplatků. Jsem přesvědčen, že vymezení takových podmínek by se mělo dít na bázi přijetí právních předpisů. Má-li být osvobozování od soudních poplatků přiznáváno na základě významně přísnějších kritérií, než která stanoví zákon, je nezbytné, aby se naznačená restrikce při přiznávání osvobození od soudních poplatků realizovala cestou změny právní úpravy, nikoli zjevným nerespektováním zákonných kritérií pro osvobození soudní mocí.

Jsem přesvědčen o tom, že ať stát nastaví podmínky pro osvobození od soudních poplatků jakkoli, mělo by být podnikatelům měřeno stejným metrem jako nepodnikajícím osobám.


Radim Chalupa
advokát a odborný asistent PF MU, Brno

Související