Stejný pojem se ale delší dobu objevuje i v trestněprávní praxi v souvislosti s námitkami nezákonného excesu při postupu policie, zejména při předstíraném převodu. Zdá se, že nebude zcela bez zajímavosti zabývat se jednak tím, zda je představitelné, aby v současném právním rámci policie použila při odhalování korupce cosi, co by bylo možné označit jako provokaci, jednak jak daleko vlastně může policie de lege lata jít v rámci bezprostředního kontaktu s trestným činem a konečně, zda by de lege ferenda bylo možné tento prostor ještě rozšířit.

OZŘEJMENÍ POJMU

Pojem "cosi" je při úvahách o provokaci na místě především proto, že o ní, jako o možné metodě odhalování korupce, hovořili vesměs neprávníci, politici či novináři, kteří se nijak nezabývali podrobnějšími úvahami o tom, oč by fakticky mělo jít. Pravděpodobně vycházeli z obecně známého obsahu tohoto pojmu a z toho, že případná zákonná formulace bude technickou záležitostí v rámci legislativního procesu. Právní teorie ani praxe nemá pro pojem provokace ustanovenou definici a asi nejpřiléhavější by bylo definování provokace jako podněcování ke spáchání určitého činu.1) Z celého diskusního kontextu lze dovodit, že přesně v těchto intencích je výraz aktuálně chápán, přičemž činem je míněn trestný čin, konkrétně některá z forem úplatkářství.

Dalším důvodem, proč jsem výše užil pojem "cosi jako provokace" v souvislosti se zmíněnými dohady o možných legislativních úpravách pro futuro je jednoznačně negativní pojímání tohoto pojmu v českém právu. Výraz "vyprovokovat" nebo "provokace" má vysloveně negativní konotace takříkajíc historicky. Pokud jde o zdejší právní předpisy, vynecháme-li sdělení o přijetí evropské dohody o ochraně jatečních zvířat či úpravu medicínských postupů, lze pojem "vyprovokovat" poprvé nalézt v nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu z 27. 9. 1941, což je souvislost nepěkná, ale irelevantní.

Významnější jsou další dva zdroje, dva rehabilitační právní předpisy. Jednak zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, kde byl tento výraz až do novely v roce 1970 uveden v § 15 odst. 1 písm. c). Toto ustanovení umožňovalo rozhodnout o tom, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné, protože činnost, která byla podkladem odsuzujícího výroku, byla vyprovokována, organizována nebo řízena bezpečnostními orgány. Asi nikoliv náhodou prakticky stejný text obsahuje § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Jak bude dále podrobně rozebráno, v trestní judikatuře českých soudů, alespoň v té, která je elektronicky přístupná, se tento výraz objevuje především jako souhrnné označení protiprávního jednání policie. Ojediněle je provokace zmiňována v souvislosti s interakcí dvou osob, která obvykle končí fyzickým napadením a následným ublížením na zdraví.2) Většinově je ale výraz užíván k označení nezákonné policejní aktivity, zaměřené na vyvolání úmyslu podezřelého spáchat trestný čin, případně jeho rozhodnutí úmysl realizovat.

V rámci rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je pojem provokace užit jednak ve sporech, jejichž podstatou je svoboda slova včetně svobody slovem provokovat3) a pak v rámci rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v případech, kdy je namítáno policejní podněcování jiné osoby ke spáchání trestného činu. Typicky ve věci, která ještě bude zmíněna - Teixeira ca Portugalsko.4)

Shodně byl pojem vnímán i ve vládním návrhu zákona, který byl v minulém volebním období předložen Poslanecké sněmovně.5) Tento návrh ještě bude zmíněn, pro tuto chvíli je významné, že v něm byla uvažována i úprava § 158c trestního řádu (předstíraný převod) s tím, že tato změna musí splňovat podmínky "...tak, aby využití oprávnění ´předstírat zájem podílet se na trestném činu´ bylo legitimní a nemohlo být zpochybňováno, či aby nemohlo být považováno za policejní provokaci".

Úvodní pasáž lze tedy uzavřít s tím, že výraz provokace v souvislosti s jakoukoliv policejní aktivitou je u nás jednoznačně vnímán jako synonymum nezákonných policejních postupů. Je tudíž s podivem, že stejný termín je aktuálně používán pro označení nějakého nového institutu, nejspíš trestního řádu, který by snad měl dokonce rozšiřovat oprávnění policistů při podněcování ke spáchání trestného činu. Má-li mít náš právní řád i terminologickou logiku, pak by žádná právem aprobovaná činnost neměla být označována, byť by šlo třeba jen o legislativní zkratku či pracovní název, jako provokace, neboť tento výraz je jednoznačně v českém právním prostředí difamující.

PŘEDSTÍRANÝ PODÍL POLICISTY NA TRESTNÉM ČINU

Jinou věcí je, zda a případně do jaké míry se může policista podílet na spáchání trestného činu proto, aby tím mohl odhalit pachatele. Slovy výše zmíněného vládního návrhu "předstírat zájem podílet se na trestném činu". Tento prostor nesporně existuje a aktuálně je dán trestním řádem. Základní filosofie této úpravy není nová, přesněji je stará jako snahy o regulaci bezpečnostních poměrů v určitém teritoriu. V rámci těchto snah bylo vždy patrno, že kromě pořádkových či bezpečnostních sborů, jejichž příslušníci svoji funkci deklarují zřetelnými znaky, obvykle speciálním oděvem-uniformou, je vhodné, aby část těchto příslušníků své povolání tajila, krátkodobě či dlouhodobě, neboť jim to umožňuje splynout s prostředím a získávat informace, které by jinak bylo možné získat obtížně, nebo vůbec, případně s nežádoucím zpožděním. Principiálně se ale předpokládalo, že i v tomto případě půjde jen o utajené získávání informací, poznatků, šetření bez jakéhokoliv podílu na protiprávním jednáním. Prakticky současně bylo ale patrno, že jsou situace, kdy je nezbytné s prostředím splynout do té míry, že i příslušník bezpečnostního sboru se více či méně chová jako zločinec. Zůstávalo jen na úvaze těch, kteří o tomto angažmá byli informováni jako služebně nadřízení, do jaké míry. Takto neformálně to fungovalo po staletí a to včetně předlistopadového Československa, kde nepochybně i v rámci bezpečnostního sboru působili ilegálové, tj. příslušníci předstírající jinou profesi atd. V právním státě, kde kromě jiného podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví", ale taková "neformálnost" možná není. Proto, i když nejspíš bez plného vědomí toho, co je vlastně kodifikováno, schválil Parlament ČR vládní návrh zákona6) novelizujícího kromě jiného i zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a zavedl tak institut Použití agenta a Předstíraný převod věci. Návrh zákona byl předložen bez důvodové zprávy,7) takže již nelze zjistit, jaké byly představy o jeho faktické funkci a zejména dopadech. V každém případě šlo o operativní prostředek sloužící k odhalovaní trestné činnosti, který neměl důkazní hodnotu pro případ trestního stíhání. V případě policejního agenta se zřejmě předpokládalo, že se navenek bude chovat způsobem, který mu umožní být v prostředí nenápadný, tedy bude-li to nutné, nejspíš i protiprávně, což vyplývá z poněkud mlhavé formulace § 34b odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb. v tehdy platném znění, podle něhož: "Při své činnosti je povinen volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho #226#ž#164# služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována bezdůvodná újma na jejich právech." Jinými slovy, újma může být způsobena, ale adekvátně k cíli, který je sledován.

Zřejmě nejblíže možnosti, kdy se jednání státního orgánu-policie, stane součástí skutkového děje trestného činu, byli policisté v případě předstíraného převodu dle § 34c citované novely, podle něhož: "Předstíraným převodem věci se pro účely tohoto zákona rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné." Je zjevné, že zvolená úprava užívá pojmů z oblasti civilního práva (koupě, prodej, převod), tedy, že je předstírán úmysl učinit právní úkon směřující k uzavření kupní smlouvy či obdobné smlouvy, ač zde tento úmysl není dán (policista nemíní nabýt věc do svého vlastnictví). Ve skutečnosti jde o něco jiného. Z hlediska policisty (ale i druhé strany) jsou totiž zcela irelevantní právní aspekty převodu, významná je vědomost druhé strany o nezákonnosti operace a její důvěra, že operace proběhne utajeně, tedy bez toho, že by se o ní dozvěděl kdokoliv další, zejména pak orgány státu či dokonce policie. Jinými slovy, policista předstírá něco, co není a v této roli jedná s druhou stranou. Přitom není podstatné, zda tak činí jako policejní agent anebo "jen" jako policista v utajení. Předstírá skutečný zájem o věc, k jejímuž držení je třeba povolení, či jejíž držení je nepřípustné, ač tento zájem nemá. Právě míra tohoto předstírání, tedy míra zájmu na realizace celé operace, případně míra povzbuzování druhé strany k realizaci transakce může být tím, co z předstíraného převodu učiní policejní provokaci. Právě z toho důvodu se nadále budu zabývat pouze předstíraným převodem.

Uvedená úprava byla zrušena novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., která přímo do trestního řádu převzala v poněkud modifikované podobě výše zmíněná ustanovení. Tím byla výsledkům této činnosti dodána procesní využitelnost. Kromě jiného tak vznikl i § 158c trestního řádu umožňující předstíraný převod. Nutno říci, že v době vzniku tohoto zákona, soudě alespoň podle důvodové zprávy8) zjevně neaspirovalo toto ustanovení na to být nějakým speciálním prostředkem pro potírání určitých druhů kriminality, ale spíše rozšířením důkazních prostředků o spáchání trestného činu. Podle § 158c trestního řádu je předstíraným převodem koupě, prodej nebo jiný způsob převodu předmětu plnění včetně převodu věci, jestliže je k jejímu držení třeba zvláštního povolení, její držení je nepřípustné, věc pochází z trestného činu nebo je ke spáchání trestného činu určena.

Stranou jako bezvýznamné pro další rozbor ponechávám to, za jakých okolností může být předstíraný převod realizován, tedy, že k tomu musí být až na výjimky písemné povolení státního zástupce. Zjevné je, že se rozšířil okruh důvodů předstíraného převodu. Z hlediska prokazování korupce je zřejmě významný § 158c trestního řádu písm. d), tedy předstíraný převod věci, určené ke spáchání trestného činu.

ZPŮSOBY PÁTRÁNÍ V PRAXI

Je ale třeba připomenout § 158b trestního řádu, který definuje druhy a použití operativně pátracích prostředků, z nichž je na prvním místě uváděn právě zmíněný předstíraný převod, zejména je ovšem významné, že podle tohoto ustanovení lze tento druh operativně pátracího prostředku užít v řízení o úmyslném trestném činu (odst. 1) a jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo pokud by bylo jeho dosažení jinak podstatně ztížené (odst. 2), a musí tak činit policejní orgán, který je k tomu speciálně pověřen (§ 158b odst. 1 trestního řádu).

Ustanovení § 158c trestního řádu vůbec nehovoří o možnosti kohokoliv k něčemu podněcovat či dokonce provokovat. Jako operativní prostředek a současně zdroj důkazu se zde předpokládá předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu plnění včetně převodu věci. Striktně vyloženo by měl tedy policejní orgán čekat na příhodném místě, zda mu někdo nenabídne ke koupi, prodeji či podobnému způsobu převodu věc definovanou v odst. 1 § 158c trestního řádu a tuto věc převzít, čímž je prokázáno, že podezřelý se trestného činu skutečně dopustil. A vice versa vyčkávat, zda se ho někdo nezeptá, zda něco podobného není schopen dodat. Jádro problému a to, proč toto ustanovení velmi úzce souvisí s problematikou provokace, je ale právě rozsah aktivity zmíněného policisty. Je zjevné, že pokud by skutečně takto pasivní býval "seděl" na jakémsi, řekněme příhodném, místě, a vyčkával, zda se někdo nezeptá, jestli náhodou nemá heroin nebo jestli by naopak nechtěl koupit heroin, byla by produktivita jeho práce zcela minimální. Logicky z toho vyplývá potřeba určité aktivity, spočívající konkrétně v projevování zájmu o prodej nebo koupi něčeho, čemu lze pro zjednodušení říkat kontraband. Interpretace dovolené míry této aktivity je pak to, co v praxi vede k problémům, jejichž řešení je velmi inspirující i pro úvahy o případných dalších možných legálních aktivitách policie v tomto směru včetně protikorupčních aktivit.

Výkladem zákonnosti či nezákonnosti policejních aktivit vyvíjených v souvislosti s předstíraným převodem se zabývá dnes již rozsáhlá judikatura, o níž lze s plným vědomím významu toho slova říci, že je prospektivní9) a sjednocující. Na základních principech se shodují jak rozhodnutí Ústavního soudu, tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (byť v případě zrušujících rozhodnutí Ústavního soudu tomu tak pochopitelně nebylo), a soulad jsem zjistil i v dostupných rozhodnutích nižších soudů. Tato rozhodnutí jsou pak ve shodě i s relevantními rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně s již zmíněným a klíčovým rozhodnutím ve věci Teixeira ca Portugalsko (viz pozn. č. 4). Dále to podrobněji rozvedu, ale určujícím pro posouzení je, zda šlo o policejní provokaci či dovolené jednání v rámci zákona a to, zda podezřelý reálně a přesvědčivě deklaroval záměr nelegálně získat či převést na jiného určitou věc a chyběla mu protistrana, odběratel či dodavatel. Jinými slovy, zda policisté měli vážný důvod domnívat se, že je připravován trestný čin a v této chvíli do děje vstoupili, předstírajíce zájem o transakci.

Jak lze zjistit z řady soudních rozhodnutí i jiných materiálů, zabývajících se touto problematikou (viz například parlamentní tisk zmíněný v pozn. č. 8), stěžejní pro naši výkladovou praxi jsou dvě rozhodnutí. Jedno rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v již opakovaně zmiňované kauze Teixeira ca Portugalsko (viz pozn. č. 4) a dále rozhodnutí Ústavního soudu ČR z června roku 2000.10) V prvním případě se Evropský soud pro lidská práva zabýval odsouzením Teixeira de Castro pro prodej dvaceti deka heroinu policistům v utajení. Podle jejich verze byl pan Teixeira podezřelý z konzumace drog a proto jej utajení "infiltrovaní" policisté požádali o zprostředkování koupě uvedeného množství heroinu. Což zmíněný prostřednictvím dalších známých a pochopitelně ke své škodě učinil. Konkrétně byl odsouzen na šest let odnětí svobody. Evropský soud pro lidská práva ale v jeho věci shledal postup národních soudů za rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Především ovšem konstatoval, že Úmluva nebrání "...aby ve stadiu předběžného vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti může ospravedlnit, bylo spoléháno na zdroje, jakými jsou utajení informátoři, avšak jejich pozdější použití soudem pro ospravedlnění odsouzení je již jiným problémem (viz Kostovski proti Nizozemsko, 1989)". Musejí však být splněny další podmínky a to i v případě, že jde o potírání obchodu s drogami, neboť "... Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace". V daném případě shledal Evropský soud pro lidská práva za určující, že celá operace nebyla nařízena ani kontrolována soudem, pan Teixeira měl čistý trestní rejstřík a požadovanou drogu ani neměl k dispozici, ale z podnětu policistů si jí opatřoval prostřednictvím dalších osob.

Druhým, dle mého soudu, z určujících judikátů, je zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2000. Jde o první případ judikovaný Ústavním soudem ČR, kdy se justiční orgány musely od počátku zabývat námitkou, že se policisté nezákonně angažovali ve skutkovém ději, který byl posléze označen za trestný čin. Šlo o případ policisty, který se na jednání se šetřenou osobou choval způsobem, který tato osoba interpretovala jako žádost o úplatek. Z toho důvodu kontaktovala Inspekci ministra vnitra, s níž byl dojednán další postup. Ten vyvrcholil setkáním v restauraci, kde zmíněná osoba předala policistovi pod stolem obálku s částkou 250 000,- Kč, což policista přijal a následně byl zatčen. Jeho námitky, kromě řady jiných, pro tento článek nepodstatných, spočívaly právě v tvrzení, že jde o policejní provokaci. O žádný úplatek nežádal a také výši úplatku, tedy i případnou trestní sazbu, určili policisté. Ústavní soud stížnosti vyhověl a své rozhodnutí rozsáhle okomentoval. Začal připomínkou povinnosti státu respektovat daná pravidla, v tomto případě trestní řád a v této chvíli zmínil (dnes již neaktuálně), že trestní řád nic takového, co provedla policie, nepřipouští. Připomněl nutnost velmi striktní úpravy policejních postupů tam, kde státní úředníci "...nevystupují zřetelně a vždy proti páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni", za nepřijatelný označil způsob určení výše "úplatku" a kromě jiného uvedl: "Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin,resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání." Jak patrno, rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy byl předstíraný převod upraven v zákoně o policii, což, jak z výše uvedeného vyplývá, nemění nic na významu tohoto rozhodnutí i pro právní praxi po roce 2001. V rámci mezí daných tímto rozhodnutím se musejí pohybovat veškeré úvahy o možné součinnosti, spolupráci či jakémkoliv jiném podílu, který by v zájmu odhalení pachatele měla mít policie na páchaném trestném činu. Podobně, byť možná kategoričtěji, se vyjadřuje Ústavní soud v dalším rozhodnutí,11) kde uvádí: "Je nepřípustné, aby policejní orgány, jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoliv formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušení článku 39 Listiny, jestliže jednání státních orgánů (Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu)."

Po prvním rozhodnutí Ústavního soudu se logicky námitka policejní provokace začala objevovat častěji, takže došlo i na odmítavá rozhodnutí dovolacího či ústavního soudu, která ale mají v řadě případů také značný judikaturní význam. Kromě jiného je z nich patrné, že původní kategorické odmítnutí účasti Policie na skutkovém ději trestného činu není z pochopitelných důvodů absolutním odmítnutím jakékoliv role policistů v rámci skutkového děje. To by ostatně znamenalo nepřímé zrušení úpravy předstíraného převodu podle zákona o Policii ČR a posléze trestního řádu. Takže podle rozhodnutí Ústavního soudu12) není provokací, pokud policie zaregistruje osobu hledající zájemce o koupi heroinu a její příslušníci se jako zájemci přihlásí a obchod v právní formě předstíraného převodu realizují. Obdobně v jiném případě13) odmítl Ústavní soud stížnost s tím, že pokud se stěžovatel sám a dobrovolně dostavil na schůzku s policistou a nabízel mu padělané americké dolary v nominální hodnotě 50 000 USD, a vystupoval aktivně a cílevědomě. V této situaci "Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osoby kupující padělané bankovky, není pro posouzení trestnosti relevantní. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nabídnul sám J. V. konkrétní sumu padělaných peněz, aniž by tento utajený policista nějakou konkrétní částku požadoval, není důvodná námitka stěžovatele, že J. V. mohl ovlivnit jeho trestní postih. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v dřívějším nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99, dospívá k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. ´policejní provokace´." Obdobně judikoval i Nejvyšší soud ČR,14) který zcela shodně klade důraz na aktivitu podezřelého, který sám nabízí kontraband a má tu smůlu, že policistovi. Za zmínku stojí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,15) které se zabývá interpretací rozhodnutí výše zmíněného III. ÚS 597/99, pokud jde o přijatelnou míru angažovanosti policistů na skutkovém ději trestného činu. V této souvislosti uvádí: "Nejvyšší soud si byl při svém rozhodování vědom nálezu Ústavního dovolání obviněný poukazoval. Podle názoru Nejvyššího soudu není však možné aplikovat výrok tohoto nálezu na všechny případy, kdy jednání soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, na který ve svém státu se stává součástí skutkového děje. Při striktním výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, jako je např. použití agenta (§ 158e tr. ř.) či předstíraný převod (§ 158c tr. ř.). Bezpochyby ani Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí použití těchto postupů v trestním řízení, pokud nevybočí z jednoznačně vymezené zákonné úpravy. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah státu do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento postup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat. (Srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998)." Zde jde již o rozhodnutí vydané po novele trestního řádu v roce 2001, je ovšem zřejmé, že zmíněná výhrada se týkala i doby předchozí, v níž byl předstíraný převod upraven v zákoně o Policii ČR a Ústavní soud ji ve svých rozhodnutích akceptoval.

 

Za poněkud problematické považuji rozhodnutí Nejvyššího ČR,16) jímž bylo odmítnuto dovolání, namítající policejní provokaci s tím, že: "V souzené věci je však zjevné, že podíl státu (tzn. policie) na trestném jednání stěžovatele popsaným způsobem charakterizovat nelze. Sama základní skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz dle ustanovení § 140 odst. 1 trestního zákona totiž spočívá v tom, že pachatel sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze nebo takové peníze přechovává. Jak správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud a jak vyplývá rovněž z obsahu soudního spisu, v daném případě stěžovatel trestný čin spáchal ještě předtím, než byl použit operativně pátrací prostředek (předstíraný převod věci), jelikož padělané bankovky měl v držení a nakládal s nimi dříve než jej zkontaktoval policista vystupující pod jménem..." Nemohu se zbavit přesvědčení, že minimálně z hlediska trestu je dost podstatným rozdílem, zda-li má někdo v držení padělané peníze nebo cenné papíry a nic s nimi (dlouhodobě) nepodniká anebo je má nejen v držení, ale snaží se je prodat jako pravé. Ostatně Ústavní soud, který se námitkou policejní provokace zabýval17) v souvislosti s jinou kauzou padělání peněz se zřetelně zaměřil na zcela jiné faktory. Z nichž ten pozoruhodný je, že stěžovatele fakticky ke spáchání trestného činu vyprovokovali spoluobžalovaní, k čemuž ústavní soud uvádí: "Ústavní soud má za to, že stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že jeho účast na trestné činnosti dle skutkové věty rozsudku krajského soudu č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 skutečně počíná až okamžikem, kdy příslušníci Policie ČR projevili o padělky zájem a dohodli jejich ´koupi´, nicméně to neznamená, že by tito vyprovokovali zapojení stěžovatele do trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných. Tak by tomu mohlo být jedině tehdy, jestliže by příslušníci Policie ČR požadovali zajištění dodávky padělaných bankovek prostřednictvím třetí osoby a na základě této jejich aktivity by byl osloven stěžovatel, u nějž by jinak úmysl podílet se na trestné činnosti neexistoval. K takovému jednání ovšem ze strany příslušníků Policie ČR nedošlo, účast stěžovatele při ´prodeji´ padělaných bankovek sjednali ze své iniciativy ostatní spoluobžalovaní, proto nelze trestné jednání stěžovatele připisovat aktivitě policejních orgánů a jeho námitka, že se ve vztahu k jeho osobě jednalo o tzv. policejní provokaci, nebyla shledána důvodnou." Jako ne zcela jasné by se mohlo jevit, zda lze pod pojem "předstíraný převod" zahrnout i předstírání úplatku. Výše jsem zmiňoval, že v úvahu by přicházela úprava dle 158c trestního řádu písm. d) trestního řádu, tedy převod věci určené ke spáchání trestného činu. Nesporné to ale není. V komentáři k trestnímu řádu18) se uvádí, že předmětem předstíraného převodu mohou být prostředky potřebné ke spáchání trestného činu, například zařízení na výrobu omamných látek a současně je zmíněno, že by tímto způsobem mohlo být dokumentováno poskytnutí neoprávněného plnění za úplatu, například vydání stavebního povolení úředníkem bez splnění potřebných podmínek.

 

Čistě mluvnicky ovšem o převod věci určené ke spáchání trestného činu v případě úplatku jít nemůže, protože na rozdíl od zmíněného zařízení, u peněz asi nelze hovořit o jejich jednoznačném určení. Teprve předáním osobě, která má být uplácena, se stávají úplatkem a skutek trestným činem. Další komentář19) v této souvislosti hovoří o věci, která byla opatřena ke spáchání trestného činu, přičemž mohla být ke spáchání trestného činu užita, pokud tím nebylo její využití vyčerpáno, ale pachatel zamýšlí použít ji ještě při páchání dalšího trestného činu a výslovně je uvedeno, že jde o potenciální instrumenta sceleris, jako kasařské náčiní, zařízení na výrobu lihu apod. Do takové kategorie pak peníze na úplatek zcela jistě zařadit nelze.

Nejvyšší ČR se dovoláním proti rozsudku ve věci úplatku, v němž je současně namítána provokace, zabýval pouze jednou,20) ovšem k této námitce se nijak nevyjádřil. Je zjevné, že ratio legis předstíraného převodu by bylo naplněno i předstíráním úplatku, ale užité formulace tuto možnost významně zpochybňují, což lze dovodit i z uvedených výkladů.

Další judikatura Ústavního soudu již nevybočuje z již určené linie a její úplnou rekapitulaci poskytuje rozhodnutí Ústavního soudu z letošního roku.21)

V praxi ovšem nejasnosti stále existují, byť zatím nedospěly do stadia řízení před dovolacím či Ústavním soudem. Typicky jsou to případy, kdy původní konsenzus mezi policistou, realizujícím předstíraný převod a druhou stranou, o tom, co bude převedeno, je dán, ovšem policista své požadavky stupňuje. Jsou mi známa dvě rozhodnutí mající v obecné rovině velmi podobný skutkový děj. V jednom případě22) soud dospěl k závěru, že pachatelé měli prokazatelně úmysl obchodovat s padělky eur, ale v podstatně menším rozsahu, než ke kterému byli nakonec přemluveni policisty. Ti sice přemlouvání popírali, ale jakákoliv dokumentace zvolených postupů a jednání s obžalovanými chyběla. V relevantní části rozhodnutí soud uvádí: "Soud vzal v úvahu,že nebylo prokázáno, že by obžalovaní již měly zkušenosti s těmito aktivitami, prakticky zkoušeli možnosti, za tohoto stavu je nutno brát v úvahu i určitou opatrnost či strach z jejich strany a roli policisty při překonávání jejich opatrnosti a nedůvěry, s přesvědčováním obžalovaných , aby hned na začátku realizovali transakci v rozsahu jednání realizovaného dne 12. 9. 2009 což se týká i jednání o možném prodeji padělků za tři miliony Kč. Pouze tedy, pokud jde o tento rozsah, nelze vyloučit překročení mezí pro aktivity policie, kdy v pochybnostech ve prospěch obžalovaných soud vycházel z toho, že jednání policisty motivovalo obžalované k zajištění obchodu s padělky v předmětném rozsahu, zejména v tom smyslu, že toto jednání policisty v tomto směru jejich vůli posilovalo." Podobně Krajský soud v Plzni23) jako soud odvolací zprostil části obžaloby obžalovaného, který formou předstíraného převodu prodal policistům řadu zbraní, výbušnin a nástražných výbušných systémů (NVS), ovšem hájil se tím, že minimálně zčásti byl k výrobě a prodání uvedeného donucen zájemcem, tedy policistou. Ten jednak naléhal, jednak mu dal návod na výrobu nástražných výbušných systémů a když mu úmyslně předal nefunkční, dožadoval se fungujícího. Pikantní bylo, že sám policista si pro odstup času a další realizované případy na nic nepamatoval. Po zhodnocení důkazů soud dospěl ve vztahu k těmto skutkům k závěru, že "...policista nepřípustně zasáhl do skutkového děje" a rozhodl jak je výše uvedeno.

 

Je zjevné, že právě faktické jednání policistů tam, kde jakési důvody pro nabídku předstíraného převodu jsou, ale policisté "chtějí víc", budou zřejmě do budoucna zdrojem problémů. Také je patrno, že v případě jakýchkoliv pochybností bude významná důkazní situace, když důkazní břemeno pochopitelně nese obžaloba. Obecně se ale zdá být zcela jasné, co může být provokací a co legálním předstíraným převodem.

 

Zbývá posoudit třetí otázku, tedy, zda je možné nějakým způsobem rozšířit působnost policie v oblasti iniciování potenciálních trestných činů. Podle mého názoru je situace jasná a nic takového nepřichází v úvahu. Jak bylo v úvodu zmíněno, v minulém volebním období Vláda ČR předložila návrh novely § 158c trestního řádu tak, že by ustanovení bylo doplněno o nový odstavec, v němž by bylo uvedeno: "Pro účely předstíraného převodu lze za účelem objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení předstírat zájem podílet se na trestném činu, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že by i bez toho byl takový trestný čin spáchán. Tímto jednáním nesmí být vyvolán úmysl osoby, vůči které předstíraný převod směřuje, trestný čin spáchat." Návrh nijak nemění prostor pro předstíraný převod a také to přiznává, když v důvodové zprávě hovoří o souladu navrhované formulace s judikaturou ve věci předstíraného převodu. Návrh tedy aspiroval pouze na formalizování toho, co si soudní praxe již sama stanovila jako podmínky pro legálnost důkazu, získaného předstíraným převodem.

Prozatím se tedy zdá, že soudy hranice mezi dovolenými a nepřípustnými aktivitami policie ve vztahu k potenciálnímu pachateli trestného činu je nastavena pevně a ze strany soudů nelze očekávat ochotu tuto hranici posouvat ve prospěch nějakých dalších iniciačních jednání ze strany policie, jakýchsi plošných testů integrity či čehosi dalšího, o čem se v nedávné době a v souvislosti s potřebou intenzivnějšího potírání korupce mluvilo.

 

Poznámky:

1) Symptomatickou definici lze vzhledem ke zkoumané problematice nalézt v publikaci M. Churáně a kol., Encyklopedie špionáže, nakladatelství LIBRI, 2000. Na str. 282 je uvedeno: "Častěji se pod pojmem provokace rozumějí akce, které mají jednotlivce nebo skupiny přimět k trestné činnosti. Takové provokace zpravodajských služeb jsou v demokratických státech přísně zakázány, ale používají se ve státech totalitních." 2) Viz například rozhodnutí NS ČR 5 Tz 49/2001.

 

3) Viz například De Haes a Gijsels proti Belgii.

4) Viz Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, ASPI ID JUD 25380 CZ.

5) Parlamentní tisk 1015 - zákon o protikorupčních opatřeních. Schváleno 18. 5. 2010 Poslaneckou sněmovnou ale následně zamítnuto senátem.

6) Viz sněmovní tisk č. 1675, volební období 1992-1996.

7) Vycházeje z elektronické verze vládního návrhu, tisk č. 1675.

8) Viz sněmovní tisk č. 785, III. volební období.

9) Viz Judikatura a právní argumentace, Kühn, Bobek, Polčák (eds), Auditorium. Praha 2006, str. 51.

10) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. III ÚS 597/99.

11) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 710/01.

12) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 591/01.

13) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 797/02.

14) Viz NS ČR sp. zn. 5 Tdo 1366/2003.

15) Viz rozhodnutí NS ČR 6 TDO 458/2004.

16) Viz rozhodnutí NS ČR 8 Tdo 1461/2006.

17) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 407/07.

18) Viz Trestní zákoník a trestní řád, Igor Stříž a kol., druhý díl, Linde Praha, 2010, str. 484.

19) Šámal a kolektiv, trestní řád, komentář - díl I., šesté vydání, C. H. Beck, 2008, str. 1168 a násl.

20) Viz rozhodnutí NS ČR 6 Tdo 1188/2009.

21) Viz rozhodnutí ÚS sp. zn. I.ÚS 141/10.

22) Viz rozhodnutí KS Praha sp. zn. 5 T 31/2010 - dosud nepravomocné!

23) Viz rozhodnutí KS Plzeň sp. zn. 50To 226/2010.

 

Tomáš Sokol
advokát, Praha člen redakční rady Právního rádce

Související