Citovaná legislativní úprava z roku 1994 měla mimo jiné napomoci v té době více než přetíženým soudům, u nichž elektronizace a vybavení moderní technikou byly ještě v nedohlednu.

Od té doby uplynulo patnáct let a jako vždy se potvrdilo staré pravidlo, že každá mince má dvě strany.

Zákon č. 216/1994 Sb. musel respektovat mezinárodní a zažitá pravidla rozhodčího řízení. Lze je stručně charakterizovat jako vytvoření podmínek pro neformální a tedy relativně rychlý proces, ovšem s velkou mírou rizika spočívající v zásadní absenci řádného opravného prostředku.

Výsledek rozhodčího řízení, rozhodčí nález, může být sice na základě dohody smluvních stran přezkoumán jiným rozhodcem za podmínek uvedených v § 27 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ale tato možnost je v praxi málo využívána. Ingerence soudu ve formě přezkoumání rozhodčího nálezu je možná jen z důvodů uvedených v § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a to s výjimkou důvodu podle § 31 odst. g) citovaného zákona (tj. obnovy řízení), jen z důvodů procesních vad nálezu taxativně uvedených.

ROZHODČÍ SMLOUVA


Základem pro určení pravomoci rozhodce je rozhodčí smlouva, tj. písemný dvoustranný právní úkon, který by měl mít vlastnosti právně perfektního právního úkonu stanovené zákonem.

Uvedený právní úkon se nazývá rozhodčí smlouvou či rozhodčí doložkou. Pojem rozhodčí smlouva používá § 2 odst. 3 písm. a) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů pro případ dohody o řešení již vzniklého sporu a pojem rozhodčí doložka je podle 2 odst. 3 písm. b) téhož zákona dán pro řešení budoucích sporů.

NÁLEŽITOSTI ROZHODČÍ SMLOUVY


Pro vznik tohoto právního úkonu je zapotřebí, aby byly naplněny následující podmínky:

- Písemná forma

Právní úkon musí mít písemnou formu, tedy musí být učiněn způsobem předepsaným zákonem pro projev vůle aprobovaný jako písemný a musí být podepsán účastníky právního úkonu, rovněž způsobem, který zákon uznává jako podpis vlastnoruční.

- Výslovný projev vůle

Právní úkon musí být výslovný, tj. musí z něj vyplývat jednoznačná vůle jednající osoby, aby právní úkon vznikl. Zde je nutno připomenout především § 44 odst. 1 druhé věty občanského zákoníku, že mlčení nebo nečinnost akceptanta návrhu smlouvy samy o sobě neznamenají jeho souhlas. Uvedené ustanovení je namístě aplikovat zejména v případě, kdy rozhodčí smlouva vzniká mezi nepřítomnými výměnou listin.

- Svobodný projev vůle a tíseň

Právní úkon, jehož obsahem je dohoda o řešení sporu rozhodcem, musí být učiněn svobodně. Je otázkou, kde začíná a končí nesvoboda projevu jednajícího subjektu. Podle ustáleného výkladu nesvoboda znamená jednání ovlivněné určitou bezprávnou výhrůžkou, která může mít různou podobu. V praxi se však setkáme spíše s pojmem tísně, který je dost často s pojmem nedostatku svobody jednajícího zaměňován. Tíseň, stručně vymezená v § 49 občanského zákoníku, však opravňuje osobu jednající v tísni pouze k odstoupení od smlouvy. Pro obchodní závazkové vztahy je aplikace § 49 občanského zákoníku výslovně v § 267 odst. 2 obchodního zákoníku vyloučena. Uvedené ustanovení je kogentní, tedy nelze se od něj platně odchýlit dohodou. Nedostatek svobody jednajícího znamená, že rozhodčí smlouva je podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná od samého počátku. Zde je nutno připomenout § 267 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož v případě, kdy je součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, kdy se na ně vztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž je součástí. U nedostatku svobody jednajícího nelze uvažovat o tom, že by ujednání o rozhodci mohlo přetrvat zbytek smlouvy uzavřený nesvobodně.

- Vážnost právního úkonu

Ujednání o pravomoci rozhodce musí být podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku vážným právním úkonem. Teorie většinou uváděla jako příklad nedostatku vážnosti úkon učiněný v žertu. Bohužel takto prezentovaná nevážnost právního úkonu byla v praxi často prezentována úkony spotřebitele, který jako nepodnikající fyzická osoba podepsal ujednání o tom, že případné spory s dodavatelem, tedy s podnikatelem jako se smluvním partnerem, budou svěřeny do pravomoci rozhodce. U této zákonné podmínky platnosti právního úkonu poprvé narážíme na pozdější reakci spotřebitele, který si většinou vůbec neuvědomil, jakou smlouvu podepsal a později se snažil tvrdit, že svůj úkon nemyslel vážně.

Není tajemstvím, že většina jednajících osob v postavení spotřebitele si smluvní návrh dodavatele buď nepřečte, a pokud ano, většině obsahu nerozumí. Řešení je většinou ve vleklých soudních sporech o přezkoumání rozhodčího nálezu, ale důkaz o tom, že vůle jednajícího spotřebitele byla vážná jen v případě nabídky určitého zboží nebo určité služby, a nikoliv již v ujednání o rozhodčí smlouvě, je obtížný a většinou spíše nemožný. Řešením je zde zásadní úvaha o legislativní úpravě přípustnosti podřídit rozhodování sporů mezi dodavateli a spotřebiteli pravomoci rozhodce. O této možnosti budu hovořit dále.

- Určitost a srozumitelnost právního úkonu

Rozhodčí smlouva by měla být podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku určitým a srozumitelným právním úkonem. To znamená, že v případě pochybností o obsahu právního úkonu nastupuje výklad, k němuž je oprávněn na prvním místě rozhodce, jemuž je rozhodnutí sporu svěřeno, eventuálně soud v rámci přezkumu rozhodčího nálezu. Gramatický výklad, který zde bude aplikován jako první, nesmí v žádném případě doplňovat výrazy, které v úkonu nejsou obsaženy. Modelově by mělo znít ujednání o rozhodci asi takto: "Všechny spory (eventuálně jeden určitý spor) vyplývající z určitého právního vztahu (v praxi nejčastěji z určité a přesně označené smlouvy - není-li rozhodčí doložka již součástí této smlouvy) budou rozhodovány rozhodcem." U posledně zmíněné části právního úkonu je možné buď uvést určitou osobu rozhodce či rozhodců, nebo uvést pouze počet rozhodců, který by měl být lichý, pokud se nejedná o jediného rozhodce či uvést konkrétní instituci, tedy nejčastěji určitý stálý rozhodčí soud. Pokud tomu tak nebude, platí § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, o němž bude pojednáno dále. Tato zdánlivě jednoduchá a logická konstrukce právního úkonu zakládajícího pravomoc rozhodce má v praxi svá určitá úskalí. Například je základní otázkou, zda se pravomoc rozhodce týká všech právních důsledků určitého právního úkonu označeného stranami smlouvy. V praxi je volena nejčastěji formulace "spory vyplývající ze smlouvy či veškeré spory vzniklé v souvislosti se smlouvou".

Není-li tato poměrně široká formulace zvolena, je zde nebezpečí argumentace, zda lze vztahy vyplývající sekundárně či terciálně ze základní smlouvy podřadit rovněž pod pravomoc rozhodce. Další pochybnosti vznikají v případě nesprávně označeného stálého rozhodčího soudu. Snad nejvíce pochybení vznikalo v případě nesprávného označení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Tento soud se stal od 1. 1. 1995 nástupcem Rozhodčího soudu při Československé obchodní a průmyslové komoře.

V praxi tohoto soudu byla řešena řada sporů, kdy byl ve smlouvě jako stálý rozhodčí soud označen nově vzniklý rozhodčí soud původním názvem či později zkomoleným názvem. Z hlediska srozumitelnosti a určitosti byl v praxi každý takový "omyl" posuzován individuálně v každém konkrétním sporu. Postupně zde vznikala řada právnických osob, jejichž předmětem bylo a je rozhodování sporů na základě dohody o rozhodci.

Nechci na tomto místě analyzovat oprávněnost či neoprávněnost činnosti takových právnických osob. Setkal jsem se i s formou rozhodování rozhodci v rámci občanského sdružení a je tedy otázka, zda v tomto případě spor rozhoduje určitý rozhodce jako člen občanského sdružení, které by sloužilo jen k zajištění "zázemí pro rozhodce", či zda je postavení občanského sdružení ještě širší. Ve všech případech takových "stálých rozhodčích soudů" (stálý rozhodčí soud může podle § 13 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů vzniknout pouze na základě zákona) je nutno vyjádřit určitou srozumitelnou vůli o subjektu, který má pravomoc spor projednat a rozhodnout.

NEMOŽNÉ A NEDOVOLENÉ PLNĚNÍ


Další otázkou je, zda může být předmětem rozhodčí smlouvy řešení sporů, jejichž výsledkem je uložení plnění, které je nemožné či nedovolené. Podle § 31 odst. g) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů by obsahem výroku rozhodčího nálezu nemělo být plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené.

U nemožnosti plnění rozlišujeme nemožnost faktickou a nemožnost právní. Faktická nemožnost není zákonem vymezena, ale lze ji dovodit z § 575 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož plnění není nemožné, zejména lze-li jej uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po určitém čase.

Jako příklad rozhodnutí o nemožném plnění uvádím rozhodčí nález zavazující k plnění v čase, který již uplynul. Citované ustanovení o nemožnosti plnění se týká následné nemožnosti, kdy je jejím důsledkem zánik závazku.

Právní nemožnost, vymezená v § 352 odst. 2 obchodního zákoníku znamená nemožnost dlužníka plnit pro rozpor s právními předpisy vydanými až po účinnosti smlouvy, jejichž účinnost není časově ohraničená. Tato právní nemožnost dále způsobuje absenci úředního povolení, jež dlužníkovi nebylo uděleno, ačkoliv o ně řádně usiloval.

Uvedená nemožnost plnění sama o sobě nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy, neboť zda plnění je nemožné či nedovolené, je řešeno v majetkovém sporu, v němž nemožnost zjistí rozhodce na základě dokazování. Pokud rozhodce zaváže žalovaného k plnění nemožnému nebo nedovolenému, je tato otázka řešena v přezkumném řízení u soudu.

SPORY Z PRAVOMOCI ROZHODCE VYLOUČENÉ ZÁKONEM


Od zmíněného nedostatku rozhodčího nálezu zmíněného v předchozí části je nutno rozlišovat okruh právních vztahů zákonem přímo z pravomoci rozhodce vyloučených. Podle § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nelze tento zákon použít k řešení sporů veřejných neziskových ústavních zařízení zřízených podle zvláštního předpisu, dále nelze u rozhodčího řízení řešit spory v souvislosti s výkonem rozhodnutí a exekuce (tj. např. vylučovací žaloby), incidenční spory, tj. spory výslovně takto označené v zákoně č. 182/2006 Sb. a spory, v nichž strany nemohou uzavřít smír. Mezi posledně jmenované spory však nelze zařadit spory o určení, zda zde právo je či není, tedy spory určovací.

Judikatura i v těchto sporech, v nichž se většinou deklaruje platnost či neplatnost právního úkonu či právní postavení účastníka řízení, dovodila, že zde lze smír uzavřít.

PROBLEMATIKA SPORŮ VYPLÝVAJÍCÍCH ZE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV


Jak jsem již zmínil, současným značným problémem je rozhodování sporů mezi dodavateli a spotřebiteli v rámci pravomoci rozhodce. Zákon z pravomoci rozhodce řešení sporů vyplývajících ze spotřebitelských smluv nevylučuje. V praxi se často setkáváme s případy, kdy fyzická osoba-nepodnikatel získá finanční prostředky od subjektu, který nemá právní postavení banky. Smluvní vztahy mezi věřitelem a dlužníkem jsou, slušně řečeno, pro dlužníka velmi nevýhodné.

Z poměrně nepatrné jistiny se postupem času v případě opožděného placení stane pro dlužníka zátěž mnohanásobně převyšující jistinu. Spor o zaplacení dluhu je v uzavřené smlouvě svěřen do pravomoci rozhodce, většinou mimo sféru stálých rozhodčích soudů. Jak právně tuto situaci hodnotit a kvalifikovat? Před patnácti lety byla přijata Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Do tuzemského právního řádu byla vtělena zákonem č. 367/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník. Směrnice dostala podobu § 55 a § 56 občanského zákoníku. Ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. V § 56 občanského zákoníku odst. 1 je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

V § 56 odst. 3 občanského zákoníku je obsažen demonstrativní výčet smluvních ujednání, která jsou shledávána jako nepřípustná. Zákonodárce však do něj při tvorbě novely zákona nepřevedl všechna ustanovení uvedené Směrnice. Zejména není zmíněn bod 1 písm. e) a q) přílohy Směrnice, která znějí jako zákaz smluvních ujednání, která obsahují "požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné..." a "zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu".

Jak známo, neplatnost ujednání ve spotřebitelských smlouvách je ve smyslu § 55 odst. 2 občanského zákoníku relativní neplatností, kterou se dotčený účastník právního vztahu musí dovolat podle § 40a občanského zákoníku u druhého účastníka, pokud neplatnost sám nezpůsobil. Této neplatnosti by se měl oprávněný subjekt dovolat v tříleté promlčecí lhůtě počínající od vzniku úkonu, jehož neplatnosti se chce dovolat.

Základní otázkou ale je, zda výslovně uvedený důvod v příloze citované Směrnice spočívající v tlaku na spotřebitele souhlasit s rozhodčí smlouvou může být důvodem úspěšného dovolání se neplatnosti, přestože jako zákaz není v demonstrativním výčtu v § 56 odst. 3 občanského zákoníku výslovně uveden? Pokud by vítězil kladný názor, je otázkou, jaký smysl má taxativní výčet sporů v zákoně č. 216/1994 Sb., které nesmějí být svěřeny do pravomoci rozhodce? Na druhé straně není důvod nepřipustit, aby i jiný zákon výslovně zakázal svěřit pravomoci rozhodce i jiné spory než ty, které jsou výslovně uvedeny v zákoně o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Požadavky na legislativu se zatím přiklánějí spíše k výslovnému zákonnému zákazu, který by ale znamenal přechod od relativní neplatnosti právního úkonu spotřebitele k absolutní neplatnosti. Bez soudní praxe nelze na uvedenou otázku uspokojivě odpovědět.

Z hlediska ochrany spotřebitele by se ale výslovným zákazem předešlo dalšímu rozsáhlému dokazování zejména ohledně výše požadovaného plnění, kdy se někdy až astronomický nárůst jistiny o pohledávky příslušenství a pohledávky smluvních pokut neobejde o závěry o aplikaci předpisů o ochraně spotřebitele či nejčastěji o aplikaci ustanovení zákazu jednat v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku.

PROBLEMATIKA TZV. "STÁLÝCH" ROZHODČÍCH SOUDŮ


V souvislosti s otázkou pravomoci rozhodce se v současné době diskutuje o usnesení Vrchního soudu sp. zn. 12 Cmo 496/2008 z 28. 5. 2009, které bylo publikováno v časopisu Obchodní právo č. 5 z roku 2009 na str. 27 s právní větou: "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná." Je otázka, do jaké míry znamená uvedený právní názor odvolacího soudu vyloučení pravomoci rozhodce ad hoc pro rozhodování sporu?

V této souvislosti je třeba připomenout i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 135/2006 z 31. 1. 2008, kde učinil následující právní závěr: "Jestliže rozhodčí smlouvou se jediný určený rozhodce v průběhu rozhodčího řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 RozŘ jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce. Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy jmenovaný rozhodce podle § 7 odst. 2 RozŘ se vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat a nikoliv na situaci, kdy jediný smluvními stranami určený rozhodce podle § 7 odst. 1 RozŘ v průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou stran." Dále se v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že: Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby."

S použitím obou citovaných soudních rozhodnutí je tedy namístě odpověď na otázku, zda v případě, kdy dohoda o výběru rozhodce formou odkazu na pravidla rozhodčího řízení ad hoc, je soudem deklarována jako absolutně neplatný právní úkon, je neplatná jen tato část dohody, nebo je neplatná rozhodčí smlouva jako celek? Pomineme-li často užívané tzv. salvátorské klauzule obsahující prohlášení, že v případě neplatnosti části právního úkonu nejsou dotčeny zbylé části tohoto úkonu, je namístě aplikace § 41 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení chápu jako kogentní, které nemůže být moderováno uvedenou salvátorskou doložkou.

Podle citovaného ustanovení zákona v případě, že se důvod neplatnosti vztahuje jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností je zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. V případě rozhodčí smlouvy je nutno tento právní úkon třeba chápat jako vůli účastníků právního úkonu:

a) svěřit pravomoc rozhodnout spor někomu jinému než je obecný soud,

b) dohodnout předmět rozhodčího řízení a

c) určit způsob, jakým budou osoby rozhodce či rozhodců rozhodce určeny. Podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů se tak může stát buď přesným označením osob rozhodců či způsobu, jakým mají být rozhodci určeni. Podle § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů v případě, že nebude rozhodčí smlouva obsahovat způsob určení rozhodců podle předchozího odstavce citovaného ustanovení, má každá ze stran jmenovat jednoho rozhodce a tito pak volí předsedajícího rozhodce.

Nedojde-li k dohodě stran rozhodčí smlouvy o jmenování rozhodce či rozhodců, či nedojde-li mezi rozhodci jmenovanými stranami k dohodě o volbě předsedajícího rozhodce, jmenuje za podmínek uvedených v § 9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů rozhodce či předsedajícího rozhodce soud formou usnesení. Soud postupuje podle § 9 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů stejně i v případě, kdy se soudem jmenovaný rozhodce funkce vzdá, nebo nemůže svou funkci vykonávat.

S použitím citovaných ustanovení je zřejmý výklad, že způsob určení rozhodce není ze zákona podstatnou náležitostí rozhodčí smlouvy, protože § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů výslovně říká, že "nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle § 7 odst. 1". Zákon v případě absence způsobu určení rozhodce v rozhodčí smlouvě platí podpůrně. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 135/2006 z 31. 1. 2008 činí závěr pouze pro případ, kdy došlo k určení rozhodce způsobem podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a určený rozhodce na funkci rezignuje.

S tímto názorem se plně ztotožňuji, protože vyplývá z gramatického znění § 9 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Případ, kdy je rozhodčí smlouva prohlášena za neplatný právní úkon, protože způsob výběru rozhodce odporuje ve smyslu § 39 občanského zákoníku, ale není případem totožným.

Domnívám se proto, že pravidelná, ale nikoliv podstatná část právního úkonu může být v případě její neplatnosti oddělena od ostatního obsahu právního úkonu a účastníci smluvního vztahu mohou určit podle § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů rozhodcem jakoukoli způsobilou fyzickou osobu podle vlastní volby.

Tento názor zastávám s plným vědomím vyloučení aplikace pravidel "stálého" rozhodčího soudu pro rozhodovací činnost takto zvolených rozhodců. Pokud nedojde mezi takto určenými rozhodci k dohodě o předsedajícím rozhodci, může jej podle § 9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů jmenovat soud. Takto určení rozhodci se pochopitelně nebudou při projednávání a rozhodnutí sporu řídit pravidly "stálého" soudu, ale zákonem č. 216/1994 Sb. a přiměřeně i občanským soudním řádem.

POVAHA ROZHODČÍHO NÁLEZU


Rozhodčí nález je za podmínek uvedených v § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů exekučním titulem. Co však pravomocnému rozhodčímu nálezu předchází? Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/07 ze 14. 3. 2007 vyjadřují účastníci v rozhodčí smlouvě shodnou vůli o tzv. arbitrovatelnosti (tj. o možnosti a přípustnosti nechat svůj spor rozhodnout v rozhodčím řízení).

Na tomto základě pak stranami určený rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (narovnává) závazkový vztah zúčastněných stran. Pravomoc rozhodce (rozhodců) není delegovanou svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, a to včetně podrobení se rozhodnutí rozhodce (rozhodců). Rozhodovací činnost rozhodce (rozhodců) je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran. Výsledek této smlouvy je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (vyjasňuje, narovnává) závazkový vztah a činí tak v zastoupení stran.

Z uvedeného závěru Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že proti rozhodčímu nálezu není možné úspěšně podat ústavní stížnost. Na druhé straně však ono, slovy ústavního nálezu, "určení osudu" účastníků, by nemělo znamenat, že by účastníci rozhodčího řízení měli být plně v rukou rozhodce nerespektujícího minimálně určitá etická pravidla.

Bohužel jako každá dobrá myšlenka, kterou řízení před rozhodci bezesporu je, může a bývá zneužita osobami, u nichž je na prvním místě osobní prospěch a kdy i speciální proces nahrazující soudní proces je především zdrojem relativně snadné obživy.

Zde tedy záleží na výběru osoby rozhodce, který by neměl být ani v nejmenším nějakým "zástupcem" účastníka řízení, který jej určil. Rozhodce by měl být osobou nezávislou na účastnících řízení, tedy osobou nepodjatou a vybavenou znalostmi a především schopností rozhodovat.

Rozhodcem podle § 4 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů může být každá fyzická osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, a to bez zřetele na vzdělání, praxi a bez existence výslovné právní úpravy, zda taková fyzická osoba je či není z hlediska trestního práva bezúhonná.

V praxi se stalo, že rozhodcem byla například osoba s falešnou identitou a nelze vyloučit, že rozhodcem může být určena i osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům.

Jestliže takový rozhodce vydá rozhodčí nález, je otázka, jak takový rozhodčí nález hodnotit. Rozhodčí nález, ostatně jako každé rozhodnutí přijaté v řízení na základě zákona, není právním úkonem. Není proto možné uvažovat zde o nějaké neplatnosti rozhodnutí.

Zákon č. 500/2004 Sb. (správní řád) zná nicotné správní rozhodnutí, které občanský soudní řád nezná. Nicotné je podle § 77 citované rozhodnutí, které vydá věcně nepříslušný orgán či má rozhodnutí takové vady, pro něž je vůbec nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu. V každém případě ale vysloví nicotnost i nadřízený orgán.

Není tedy možné, aby existovalo rozhodnutí, o němž se účastníci řízení důvodně domnívají, že je nicotné, neboli je tzv. paaktem, ale samotná domněnka bez toho, že by ona nicotnost byla najisto postavenou k tomu věcně příslušnou autoritou, zůstává jen vnitřním pocitem bez právních důsledků.

Nedostatky na straně rozhodce mohou být podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zhojeny jen formou návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem ve lhůtě tří měsíců od doručení té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Pro rozhodnutí soudu, který bude nález přezkoumávat, je konkrétní nedostatek osoby rozhodce nerozhodný a bude pouze zkoumat, zda ten, kdo se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, své tvrzení prokáže. Soud tedy nebude pouze konstatovat nicotnost rozhodčího nálezu, ale i nicotný nález zruší, protože k pouhé konstataci nicotnosti není zákonem výslovně vybaven.

Dále je třeba zdůraznit, že ani u stálých rozhodčích soudů zřízených zákonem, ani u tzv. "stálých" rozhodčích soudů není přezkoumáno soudem rozhodnutí soudu jako právnické osoby, ale rozhodnutí konkrétní fyzické osoby (osob) v postavení určeného rozhodce.

Rozhodce může vydat jen tu podobu rozhodnutí, kterou umožňuje zákon. Ustanovení § 23 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zná pouze dvě podoby rozhodnutí, a to rozhodčí nález a usnesení. Přestože uvedený zákon výslovně nestanoví, že se rozhodčí nález vydává jako rozhodnutí ve věci samé, nelze přijmout jiný závěr. Pokud jde o usnesení, zákon pouze říká, že usnesení se vydává pouze v případech, kdy se nevydává rozhodčí nález.

V rozhodčím řízení proto nelze rozhodovat jinými formami rozhodnutí, tedy platebním rozkazem či směnečným platebním rozkazem.

Otázkou je, zda lze usnesením rozhodnout například o nákladech řízení. Vezmeme-li na pomoc § 30 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, není na první pohled vyloučeno rozhodnutí o nákladech řízení i formou usnesení. Část žalobního petitu požadujícího náhradu nákladů řízení totiž není návrhem ve věci samé, byť se podle občanského soudního řádu většinou rozhoduje o nákladech řízení rozsudkem.

Uvedenému, a jistě racionálnímu závěru ovšem brání § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle něhož účinku pravomocného rozhodnutí nabývá pouze rozhodčí nález za podmínek uvedených v zákoně.

Dalším argumentem proti použití usnesení pro účely rozhodování o nákladech řízení je možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem, které je podle § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů možné jen v případě rozhodčího nálezu.

V případě rozhodčího nálezu však není problém s přiměřenou aplikací vydání částečného či mezitímního rozhodčího nálezu.

Otázkou je, jak postupovat, když rozhodce vydá rozhodnutí, které zákon nezná, tedy například vydá platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz. Mé praktické zkušenosti mi napovídají, že uvedené příklady nejsou pouhou teorií a akademickou otázkou, ale bohužel nejsou v praxi vyloučeny a je tedy otázkou, jak se takové zvůli, možná částečně způsobené i neznalostí rozhodce, bránit.

Z doslovného znění zákona nevyplývá, že by důvodem pro přezkoumání rozhodnutí rozhodce bylo použití jiné podoby rozhodnutí než je nález rozhodce. Samozřejmě půjde o případ, kdy rozhodce takovým způsobem řízení ukončí a není vyloučeno, že v podmínkách tzv. "stálého" rozhodčího soudu budou ustanovení podobná ustanovením občanského soudního řádu, například o důsledcích nevyjádření žalovaného ve lhůtě k "platebnímu rozkazu".

Zde mě jako důvod pro přezkoumání rozhodnutí na prvním místě napadá § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, kdy straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Přidáme-li zde i závěr Vrchního soudu v Praze o neplatnosti pravidel tzv. "stálého soudu", která by takový nezákonný postup umožňovala, je otázka, zda by zde na prvním místě nebyl argumentem nedostatek pravomoci k rozhodování. Protiargument, že nelze soudem přezkoumat jiné rozhodnutí než je rozhodčí nález, tudíž nelze přezkoumat ani "platební rozkaz", je absurdním argumentem.

Pokusil jsem se analyzovat pouze několik praktických problémů týkajících se rozhodování sporů rozhodci. Jak je vidno, počáteční nadšení z dopadu rozhodčího řízení na rychlost rozhodování není v současnosti namístě.

Otázkou je, zda lze i další uvedené problémy vyřešit výkladem soudu nebo legislativní úpravou.

Míra ingerence veřejného práva do sféry práva soukromého není v civilních procesních vztazích nikde tak plasticky viditelná, jako je tomu v případě rozhodčího řízení. V neposlední řadě je nutno pamatovat na mezinárodní charakter rozhodčího řízení ve sféře mezinárodního obchodu, kde je vlastně původ rozhodčího řízení i jeho hlavní poslání. Jaká bude pověst rozhodčího řízení v České republice, taková bude pověst celé naší republiky.


Tomáš Pohl
advokát, Praha člen redakční rady Právního rádce

Související