V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR3) je na místě restriktivní výklad neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, která musí být předem rozeznatelná každému účastníkovi kupní smlouvy na základě objektivně zjistitelných (veřejně přístupných) údajů a obchodních zvyklostí.

Při výkladu § 196a obchodního zákoníku, který výslovně nestanoví absolutní neplatnost právního úkonu, nelze přehlédnout, že § 267 odst. 2 obchodního zákoníku vylučuje aplikaci § 49 občanského zákoníku zakládající právo na odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tj. porušení běžného obchodního styku ve smyslu § 196a obchodního zákoníku musí být značné a každému předem zjevné.

V souladu s principem právní jistoty je na místě extenzivní výklad institutu běžného obchodního styku, když platí, že v případě pochybností o rozsahu běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je třeba přisvědčit platnosti dotčeného právního úkonu.

Živnostenský zákoník i prováděcí vládní nařízení č. 140/2000 Sb. (zrušené dnem 30. 6. 2008), kterým se stanoví seznam volných živností, silou právního předpisu, stanoví typický rozsah předmětu činnosti, což je zásadní i pro výklad běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku.

PŘEDVÍDATELNOST NEPLATNOSTI PRÁVNÍHO ÚKONU PRO ROZPOR SE ZÁKONEM

V souladu s principem právní jistoty jako nedílné součásti demokratického právního státu platí, že právní úkon je absolutně neplatný pro vybočení z běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obchodního zákoníku jedině tehdy, pokud každý z účastníků, případně třetí osoba, mohl předem z obchodních zvyklostí, veřejných zdrojů či výkonem jeho zákonných oprávnění vědět, že je v dané věci právní úkon v rozporu se zákonem, tj. že se nejedná o běžný obchodní styk; pokud nemohl účastník právního úkonu předvídat porušení zákona například v důsledku neveřejných údajů včetně rozsahu a úspěšnosti podnikatelské činnosti druhého z účastníků kupní smlouvy, nelze dovodit absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem.

Absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené v písemné formě včetně smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti (jednotky) evidované v katastru nemovitostí mimo rámec běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku musí být ke dni jejího uzavření všem jejím účastníkům i třetím osobám předem objektivně zjevná tím, že se jedná o právní úkon mimo vlastní předmět činnosti společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti zapsaný v obchodním rejstříku zvláště mimo typizovaný rozsah stanovený ve vládním nařízení č. 140/2000 Sb. či živnostenském zákoníku, kupní cena je nepřiměřeně nízká či nepřiměřeně vysoká, splatnost kupní ceny je neobvykle dlouhá, případně se jedná o neobvyklé vedlejší ujednání bezúročnosti, nepřiměřeně nízké či vysoké úročení, těžko splnitelné hmotně právní podmínky apod.

Absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku mimo běžný obchodní styk nevyvolávají neveřejné, a druhé smluvní straně předem "nepřístupné", osobní údaje - tj. jiné prvky kupní smlouvy než:

- předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku s typizovaným rozsahem popsaným např. dle vládního nařízení č. 140/2000 Sb. či dle živnostenského zákoníku,

- obvyklá kupní cena a její skutečné zaplacení,

- obvyklá splatnost kupní ceny,

- obvyklé vedlejší ujednání kupní smlouvy - jako jsou například počet, rozsah a předmět obchodních případů, i jejich ziskovost z minulosti; opačný výklad je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod i ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR o restriktivním výkladu absolutní neplatnosti právních úkonů.

Absolutní neplatnost právního úkonu se významně dotýká i třetích osob, zvláště dalších nabyvatelů, uživatelů, věřitelů apod., proto je výjimka z předvídatelnosti absolutní neplatnosti dána jen při převažující ochraně práv nezpůsobilých osob ve smyslu § 38 občanského zákoníku.

Mimo ústavní princip právní jistoty je stav, kdy probíhá teprve dodatečně po mnoha letech od uzavření kupní smlouvy rozsáhlé dokazování o tom, zda se v konkrétní věci jednalo o běžný obchodní styk ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku či nikoli prokazováním podnikatelské činnosti jen jedné smluvní strany (počet a rozsah jednotlivých obchodních případů, jejich předmět, ceny, ziskovost), které byly druhé straně předem objektivně nepřístupné a neznámé, a ke kterým získal přístup až soud výkonem svých zákonných pravomocí.

BĚŽNÝ OBCHODNÍ STYK

Smyslem podmínek obvyklých v obchodním styku a běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 1 a 4 obchodního zákoníku je předcházet vzniku škody k tíži akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným stanovením hmotně právních podmínek vybraných obchodních případů: "podmínek obvyklých v obchodním styku" a "běžného obchodního styku", tj. podmínky obvyklé v obchodním styku v rámci typického předmětu činnosti.

Běžný obchodní styk je naplněn, pokud jsou splněny obvyklé podmínky obchodního případu, kterými jsou:

- právní úkon je předmětem činnosti akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným zapsaným v obchodním rejstříku typizovaného např. vládním nařízením č. 140/2000 Sb. či živnostenským zákoníkem;

- právní úkon je úplatný;

- kupní cena (plnění) je v obchodní praxi v daném místě a čase "řádově" obvyklá a byla kupujícím skutečně zaplacena (nejedná se o formální právní úkon "na oko");

- splatnost kupní ceny (plnění) není nepřiměřeně dlouhá, např. na mnoho let bez obvyklého úroku;

- ostatní smluvní ujednání jsou v obchodní praxi obvyklé (zvláště výše a splatnost úroků).

INSTITUT BĚŽNÉHO OBCHODNÍHO STYKU

Institut běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku chrání akciovou společnosti či společnost s ručením omezeným respektováním zapsaného předmětu činnosti, ekvivalentností vzájemného plnění obou smluvních stran, splatností kupní ceny a jejího skutečného zaplacení, případně i obvyklých vedlejších podmínek obchodu zvláště obvyklého úročení atd. Lze přihlédnout i ke stejnému způsobu provedení jednotlivých obchodních případů, například u realitní kanceláře koupě nemovitostí za účelem jejich prodeje po jejich přestavbě ve srovnatelných řádech investic atd.

Běžným obchodním stykem ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je každý obchodní případ akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným v rámci jejich typického předmětu činnosti za podmínek obvyklých v obchodním styku, zvláště jedná-li se o stejný způsob podnikání za řádově či procentuálně srovnatelných nákladů a výnosů.

Institut podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 196a odst. 1 obchodního zákoníku je obsahově totožný s institutem běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku.

Ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku se výslovně vztahuje jen na smlouvy o úvěru a o půjčce, a proto postačuje slovní vyjádření "podmínek obvyklých v obchodním styku", když se naopak § 196a odst. 3 obchodního zákoníku vztahuje obecně na všechna další nabytí a zcizení majetku, pročež je nutné obecnější vyjádření "běžný obchodní styk", tj. v rámci typického předmětu podnikání za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Extenzivní výklad institutu běžný obchodní styk ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku lze dobře ilustrovat i na advokátní kanceláři ve formě společnosti s ručením omezeným, která běžně poskytuje právní služby ve velmi širokém rozsahu "od výživného po Hradčana" za palmáre v řádu stovek korun až statisíců.

EXKURS

Domnívám se, že proto, že § 196a obchodního zákoníku výslovně nestanoví neplatnost právního úkonu (soudní uvážení neplatnosti právního úkonu), lze při jeho aplikaci - při výjimečných okolnostech konkrétního případu - odepřít výkonu tohoto práva právní ochranu ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku či § 265 obchodního zákoníku; například tehdy, pokud žádná škoda k tíži společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti ve skutečnosti nevznikla, nabytá věc byla v důsledku rozsáhlých investic nabyvatele mnohonásobně přesahující vlastní kupní cenu co do kvality, rozsahu i způsobu využití podstatně změněna včetně její rekolaudace a porušení § 196a obchodního zákoníku se dovolává jen manžel společníka či akcionáře v přímé souvislosti s rozvodem manželství v úmyslu dodatečného rozšíření předmětu zaniklého společného jmění manželů (SJM) k věcem zakoupeným z výlučných prostředků druhého z manželů, který - nad rámec § 143 občanského zákoníku - svolil k tomu, aby předmětná věc byla předmětem společného jmění manželů.

Dále se domnívám, že systematické zařazení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku v jeho části upravující jen právní postavení jednatelů společností s ručením omezeným - s přihlédnutím k prováděné mezinárodně právně závazné směrnici vztahující se jen na akciové společnosti - vzbuzuje určité pochybnosti o skutečném smyslu a účelu aplikace § 196a obchodního zákoníku v celém rozsahu i na společnosti s ručením omezeným, ve kterých mají minoritní společníci mnohem silnější právní postavení a účinnější právní nástroje ovlivnění činnosti společnosti než minoritní akcionáři.


Poznámky:

1) Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3867/2007: "Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Obchodování s pohledávkami podle zjištění soudů nižších stupňů předmětem podnikání společnosti nebylo (srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 613/2005) a předmětná pohledávka nebyla ani pohledávkou, jež by pocházela z běžného obchodního styku společnosti."

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4063/2007: "Pro platnost smlouvy uzavřené podle § 196a odst. 1 obchodního zák. je však dále třeba dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku. Z toho odvolací soud dovodil právní závěr, dle kterého převzetí dluhu žalované musí být úplatné, neboť v obchodním styku se zajištění třetím osobám bezplatně neposkytuje. Situace, kdy společnost převezme dluh žalovaných a plní místo nich, aniž by měla vůči nim právo na protiplnění, žalované zvýhodňuje. Žalovaní neplní věřiteli sami a za ně z majetku společnosti plnila úpadkyně. Důvody, pro které se žalované fyzické osoby dostaly do postavení dlužníků věřitelky První novohradecká a. s., nejsou pro posouzení platnosti smlouvy o převzetí dluhu z hlediska § 196a odst. 1 obchodního zák. právně relevantní. Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převzetí dluhu a převedení směnky na úpadkyni je v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 obchodního zák."

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 613/2005: "Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku. V době postoupení pohledávky § 196a ObchZ neobsahoval ustanovení, podle něhož se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Navíc toto úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. V řízení nebylo zjištěno a netvrdí to ani žalovaný v dovolání, že by předmětem podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle zápisu do obchodního rejstříku a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek."

2) K některým problémům § 196a obchodního zákoníku, JUDr. Ivana Štenglová, in.: Daňový expert č. 2/2006.

3) Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 84, svazek 37: "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy."

Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 75, svazek 37: "V soukromoprávní sféře platí zásada, co není zakázáno, je dovoleno, každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně, opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod."


Luboš Chalupa
advokát, Praha,
člen redakční rady Právního rádce

Související