Mediace je proces asistované negociace.3) Je to takový institut, ve kterém se strany sporu snaží za pomoci třetí osoby - mediátora - systematicky izolovat sporné body od nesporných, nacházet nová alternativní řešení pro nastalý rozpol a zvažovat veškeré kompromisy za účelem dosažení shodného způsobu vyřešení jejich konfliktu. Zatímco soudce, stejně jako rozhodce, nejprve posoudí předmětný skutkový stav a hmotněprávní stránku věci, aby následně subsumoval daný případ pod příslušnou právní normu a uložil jedné ze stran povinnost něco vykonat, něco strpět, něco nekonat nebo něco snášet, mediátor vede účastníky ke komunikaci, napomáhá jim vybřednout z negociačního dilematu a v rámci dialogu nalézt takové řešení, které bude výhodné pro obě strany sporu.

PRÁVNÍ ÚPRAVA

V platném právním řádu absentuje zákon upravující mediaci. Návrh takového zákona byl dokončen v roce 2008, leč na konci listopadu 2009 opětovně vrátila Legislativní rada vlády tento návrh ministerstvu k dopracování.

Iniciace k přijetí právní úpravy obsahující tento alternativní způsob řešení sporů patrně plyne rovněž z nutnosti transformovat již výše zmíněnou směrnici 2008/52/ES. S ohledem na charakter samotného řízení a jeho výsledek není právní úprava mediace nutností. Přesto lze snahu o přijetí takového zákona uvítat z několika důvodů (např. zvýšení důvěryhodnosti, úprava postavení mediátora atd.).

ZÁSADY MEDIACE

Charakteristickým rysem mediace je dobrovolnost, kterou lze spatřovat ve světle svobodné participace na diskusi se třetí osobou, tj. mediátorem. Ten, a to je stěžejní rozdíl oproti arbitráži, nehledá řešení a neukládá žádná práva ani povinnosti sporným stranám. Mediace umožňuje účastníkům nalézt v kratší době a s nižšími náklady jejich vlastní řešení, aniž by byli vázáni formálními a rigidními právními předpisy. Tím mohou strany sporu dosáhnout takové dohody, která nebude znít pouze ve prospěch jednoho z účastníků, a nově vzniklý závazkový právní vztah budou strany snáz dodržovat. Jelikož není mediace vázána žádnými právními předpisy, podstatou zůstává zkušený mediátor, který účastníky přiměje k opuštění svých pozic a nalezení společné řeči, přičemž mu ovšem nepřísluší vynášet soud nad právy a povinnostmi účastníků. Právním základem mediace bude ve většině případů zákonem nepojmenovaná smlouva4) označená jako smlouva o mediaci.

OSOBA MEDIÁTORA

Přestože s osobou mediátora nejsou spjaty, rovněž jako s osobou rozhodce, žádné profesní či odborné předpoklady, je nanejvýš důležité, aby si strany zvolily takového mediátora, jehož osobnost a osobní kvality napomohou k ulehčení negociace mezi účastníky a nalezení odpovídajícího řešení. Mezi osobní předpoklady mediátora by měly patřit schopnosti vést konflikt, dále nestrannost a nezaujatost, umění empatie, invence a naslouchání, a zajisté zkušenosti a patřičné vzdělání. Mediátor by měl být kreativní, přičemž se jeho pravomoc k intervenci odvozuje od morální autority a důvěry účastníků.

V mnohých případech, a to zejména v USA, vykonávají postavení mediátora advokáti. Jelikož je tam mediace hojně využívána, vytvořila tamní Advokátní komora, Asociace arbitrů a Asociace pro řešení sporů tzv. Modelová pravidla chování pro mediátory (Model Standards of Conduct for Mediators). Tato pravidla zakotvují zásady jako svobodný výběr mediátora, jeho nestrannost a nezaujatost, definují co je konfliktem zájmů, stanoví způsobilost mediátora, zakotvují diskrétnost řízení a jiné.

PROCES MEDIACE

Proces mediace je velmi flexibilní a plně koresponduje s tím, jakým směrem jej mediátor ubírá. V praxi i teorii mediace se vyskytuje mnoho neformálních způsobů vedení samotného řízení.

Pro účely tohoto článku považuji deskripci tzv. klasické mediace za nejpřínosnější. Není mou ambicí detailní popis celého procesu a exaktní rozčlenění samotného řízení není ani možné, přesto bych při větší míře abstrakce mediaci rozčlenil na následující fáze.5)

ÚVOD PŘEDNESENÝ MEDIÁTOREM

Účelem je nastínit jednotlivou posloupnost fází řízení, aby strany mohly logicky postupovat k nalezení řešení. Mediátor by měl objasnit základní principy a zásady mediace a úlohu jeho osoby v diskusi. V návaznosti na postavení mediátora v řízení by zajisté měla být vznesena otázka nestrannosti a nezaujatosti vůči účastníkům. Nezbytné je stanovit rovněž základní pravidla diskuse.

NASTÍNĚNÍ PROBLÉMU PROSLOVY ÚČASTNÍKŮ

Praxí formulovaný úzus zahájení diskuse spočívá v přednesení řeči tím z účastníků, který mediaci inicioval. V rámci této fáze je nezbytné přesné nastínění problému a vylíčení všech skutečností, které by mohly mít rozhodující význam pro nalezení konkludentního řešení. Navíc je nezbytné popsat nastalý skutkový stav takovým způsobem, aby třetí osoba, neznalá sporných bodů, pojala za své nejen předmětný rozkol, ale také emotivní stránku věci a partnerské vztahy mezi účastníky. Proto je opět příhodné zdůraznit, že je zcela v dispozici sporných stran, aby vytyčily konkrétní záležitosti, které mají být v rámci mediace vyřešeny.

Mediace totiž není hledání pravdy. Zatímco otázka pravdivosti a rozporu ve faktech může být stěžejní v řízení před soudem, kdy soudce nalézá, co je v daném sporu po právu - jinými slovy, kdo z účastníků má pravdu - v mediaci jde o nalezení takového řešení, které bude plně odpovídat představám sporných stran.

V mnohých případech bude vhodné, aby mediátor vedl účastníky k tzv. ventilation, neboli bezbřehému vylíčení pocitů a emocí. Tento institut je v praxi často využíván a namnoze je vhodný pro kreativní urovnání partnerských vztahů, což v mnohých případech napomůže i k následnému vyřešení věcného sporu, a to zejména tehdy, je-li spor veden mezi dlouholetými obchodními partnery.

ZÍSKÁVÁNÍ INFORMACÍ

Poté, co strany přednesly úvodní řeči a nastínily hranice diskuse, je vhodné, aby pod vedením mediátora počaly vést konstruktivní dialog o sporných faktech. Mediátor by měl precizně formulovanými otázkami vést strany k tomu, aby nalezly kontroverzní bod v jejich závazkovém vztahu, historii vzniku konkrétního sporu a na to navazující možná řešení. V rámci této fáze by měl mediátor vést strany taktéž k urovnání případných nejasností, nedorozumění, či obvinění.

Zkušený mediátor by měl následně pojmout konkrétní diskutovaný bod a nezaujatě jen přeformulovat. Již sofisté, učitelé rétoriky, totiž tvrdili, že neexistuje obecná pravda. Jednu věc lze vnímat z více pohledů. Tudíž oddělí-li mediátor emoce a vnitřní nazírání sporných stran od předmětné kontroverzní skutečnosti, mohou strany lépe porozumět celé skutečnosti a samy nalézt řešení. Opět předestírám, že mediátor, alespoň v klasickém formátu mediace, by neměl navrhovat, natož ukládat, řešení!

Stěžejní úlohou mediace je přimět strany sporu konfrontovat jejich postavení a pozice, ve kterých se účastníci nacházejí a najít konsensus. Praxe mediace rovněž dovoluje individuální jednání mediátora s jedním z účastníků (tzv. caucus). Takové separování obou účastníků často poodkryje mediátorovi nevyřčené zájmy, obavy či úmysly.

IDENTIFIKACE PROBLÉMU

Jsou-li vyřčeny všechny sporné otázky, lze identifikovat konkrétní problém, přičemž by se měl mediátor zaměřit na fakta, která jsou v předmětném sporu stěžejní. Mediátor by měl uchopit definované sporné skutečnosti a selektovat, resp. konkretizovat relevantní problémy od těch méně podstatných. Profesní odbornost mediátora se v této fázi projeví tím, že je schopen uchopit a následně přeformulovat sporný bod takovým způsobem, že účastníci sami navrhnou vhodná řešení.

VYJEDNÁVÁNÍ A NALÉZÁNÍ SPOLEČNÉHO ŘEŠENÍ

Christopher Moore ve své knize Mediační proces (The Mediation Process) uvádí následující způsoby, jakými mohou strany za účasti mediátora dospět k vzájemně akceptovatelnému řešení. Jsou jimi tzv. stavebnicový postup (building-block approach), kdy strany rozdělí spornou skutečnost na několik částí. Nalezení vzájemné shody o jednotlivých částech vede následně k dohodě o celé sporné skutečnosti. Jako další způsob uvádí Moore souhlas s principem/meritem věci, který povede k dohodě o vedlejších otázkách. Rovněž tzv. brainstorming, kdy účastníci navrhují nejrůznější řešení, může vést k nalezení oboustranně výhodnému závěru. V některých situacích může pomoci metoda anglicky nazvaná single text negotiating document, kdy mediátor poté, co zjistí konkrétní zájmy sporných stran, navrhne řešení, resp. text konkrétní smlouvy, ve které uvedené zájmy zohlední. Nic poté nebrání schválení dohody samotnými účastníky, jelikož plně odpovídá všemu, na čem strany sporu trvají. V neposlední řadě může mediátor upozornit na řešení, které se v praxi běžně užívá.

UZAVŘENÍ DOHODY

Jak již bylo zmíněno, mediace končí uzavřením dohody. Z hlediska právní teorie občanskoprávní vztahy vznikají, zanikají nebo se mění na základě nějakého právního důvodu. Pro naše účely je příhodné uvést dva právní důvody: konstitutivní úřední rozhodnutí a právní úkon.

Konstitutivním úředním rozhodnutím je zejména rozhodnutí soudu, resp. rozhodce. Je-li tudíž sporná skutečnost projednávána před sou-dem/rozhodcem, strany samy nemohou přímo ovlivnit budoucí závazkový právní vztah vzniklý právě rozhodnutím třetího subjektu, ale musejí přijmout práva a povinnosti tak, jak jim to rozhodnutí uloží. Vice versa právním úkonem v rámci mediace bude uzavření dohody za asistence mediátora (nejčastěji dohody o narovnání), která upraví práva a povinnosti způsobem plně odpovídajícím představám sporných stran. Strany sporu, vědomy si toho, že se shodly na řešení, jej snáze budou dodržovat. Navíc přenesou-li dohodu o narovnání do podoby notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti závazků z ní vyplývajících, bude tato dohoda i exekučním titulem.

Při uzavírání dohody je zajisté vhodné revidovat jednotlivá ustanovení právními zástupci, kteří zajistí oprávněné zájmy svých klientů.

Otázka budoucího vývoje mediace v našich poměrech bude záležet na stranách sporu. Nicméně s ohledem na prevalenci mediace v západních státech se domnívám, že i naše společnost postupem času dospěje k závěru, že domáhat se svých práv před soudy a následně exekutory je vždy složitější, než inklinovat k vedení dialogu.

Částečná inflace rozhodčího řízení spočívající ve vzrůstajícím formalismu a detto v úbytku několika předností, pro které byla arbitráž využívána, povede k hledání nových alternativních způsobů řešení sporů, jež budou odpovídat ekonomickému a právnímu statutu quo. Nenarušení obchodních vztahů, nižší náklady, neformálnost a neomezená kontrola nad právy a povinnostmi účastníků jsou dosti silnými argumenty pro volbu mediace jako prostředku řešení občanských i obchodních sporů.


Poznámky:

1) Článek 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech.

2) Mezi další způsoby řešení sporů alternativních k civilnímu řízení soudnímu a řízení rozhodčímu, kterým stát poskytuje garance mocí veřejnou, patří inter alia vyjednávání (negotiation), renegociace, konciliace (conciliation), mini-trial, med/arb, MEDALOA, různé expertizy a jiné, v našich poměrech naprosto neobvyklé, způsoby určené k řešení vzniknuvších sporů, mezi něž lze zařadit tzv. pre-arbitral referee, rent-a-judge, weekend-court nebo multi-door court.

3) Rau, Sherman, Peppet: Processes of dispute resolution. Foudation Press, 4th ed. 2006, str. 313.

4) Inominátní smlouva podle § 51 občanského zákoníku.

5) Murray, J., Rau, A., Sherman, E. Dispute Resolution: Materials for Continuing Legal Education. National Institue for Dispute Resolution, 1991.

6) Autor pracuje jako advokátní koncipient v PETERKA & PARTNERS v.o.s. advokátní kancelář; získal mezinárodní certifikát mediátora na Právnické fakultě Humboldtovy univerzity v Berlíně ve spolupráci s Tulane Law School z USA.


Filip Čeladník6)
advokátní koncipient, Praha

Související