Důsledky podnikání se projevují zejména mezi manžely při společném rozhodování o podnikatelských záležitostech, používání společného majetku, řešení vzájemných práv a nároků, uspokojování pohledávek, dědění apod. Většinu těchto otázek řeší živnostenský zákon (č. 455/1991 Sb.), zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), zákon o insolvenčním řízení (č. 182/2006 Sb.) apod.

CO JE PODNIKÁNÍ

Definici podnikání obsahuje § 2 obchodního a živnostenského zákona.

Samostatnost: Nejvíce odlišuje činnost podnikatelskou od činnosti v pracovněprávním vztahu požadavek samostatnosti. Je to tehdy, jestliže osoba (živnostník) rozhoduje o své činnosti samostatně a sama ji organizuje. Není možné za samostatnou považovat činnost v závislém (podřízeném) postavení, zejména činnost, která je vykonávána pro jedinou osobu, která určuje a řídí podstatné složky jejího provádění. Zjistí-li se, že činnost není prováděna samostatně, nejde vůbec o živnost podnikání a toto nemůže vzniknout.

Soustavnost: Za soustavnou nelze považovat činnost jednorázovou nebo nahodilou, i když by existovaly ostatní podnikatelské znaky. S požadavkem soustavnosti není v rozporu, je-li činnost vykonávána sezonně. Samostatnost je nutno vykládat s přihlédnutím ke konkrétní povaze a podmínkám činnosti a odlišit případy zastřeného pracovněprávního vztahu a vztahu např. subdodavatelského. Při posuzování nutno vzít v úvahu řadu kritérií jako obvyklý způsob provozování činnosti (např. subdodávka dílčího stavebního celku nebo dílčího projektu) apod.

Podle okolností lze hodnotit jako soustavnou činnost i jednání jednorázové, dochází-li k jeho opakování v průběhu určitého období. Soustavná je i činnost, která vyžaduje k provedení delší dobu (např. převzetí stavby objektu, dodávky technologické linky apod.).

Vlastním jménem: Požadavek provozování živnosti vlastním jménem je upraven v obchodním zákoníku. Podnikatelé, kteří nejsou zapsáni do obchodního rejstříku (u živnostníků není zápis do obchodního rejstříku povinný), činí jednotlivé úkony svým jménem a příjmením nebo názvem (název, pod kterým činí podnikatel právní úkony při provozování živnosti).

Vlastní odpovědnost: Požadavek provozování živnosti na vlastní odpovědnost vyjadřuje podnikatelské riziko. Podnikatel odpovídá za své závazky celým svým majetkem.

Dosažení zisku: Není rozhodující, zda bude zisku skutečně dosaženo, postačuje, je-li zde takový úmysl a vůbec není rozhodující, pro jaké účely bude zisk použit.

Může se však jednat i o případ, kdy občan nebude mít živnostenské oprávnění a přesto nemusí činnost pro zaměstnavatele vykonávat v pracovněprávním vztahu. Jeho činnost ve prospěch zaměstnavatele (firmy) musí však vykazovat výše uvedené znaky podnikání. Pokud by tomu tak nebylo a jeho činnost by obsahovala prvky závislé práce, musel by být na tuto činnost sjednán pracovněprávní vztah.

Z uvedené definice vyplývá, že podnikatelem je - mimo jiné - osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. Právě tato forma podnikání nejvíce zasahuje do právních vztahů mezi manžely.

CO JE SPOLEČNÉ?

K podnikání jednoho z manželů může být použit majetek nebo jeho část, která je ve společném jmění obou manželů.

Společné jmění manželů tvoří nejen majetek, ale i závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (např. pohledávky, dluhy apod.). Do společného jmění manželů se tedy počítá majetek nabytý některým z nich nebo oběma společně za trvání manželství. Výjimka platí pro majetek, který byl získán dědictvím, darem a pro věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů nebo byly vydány v restituci. Od 1. srpna 1998, kdy do podnikatelského vztahu mezi manžely významně zasáhla novela občanského zákoníku, se staly součástí společného jmění manželů i věci, které k tomuto dni tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Do společného jmění se nezahrnuje majetek nabytý jedním z manželů do výlučného vlastnictví (např. z peněz uložených na vklad ještě před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví). Naopak věci sloužící výkonu povolání, které podle dřívější právní úpravy před 1. srpnem 1998 nespadaly do bezpodílového spoluvlastnictví, jsou součástí společného jmění, neboť je mnohdy obtížné určit, zda konkrétní věc slouží jen výkonu povolání. Např. zařízení dílny, v němž provozuje řemeslnou živnost manžel, patří do společného jmění manželů.

Z hlediska podnikání je důležité vědět, že do společného jmění patří výnosy, přírůstky, užitky z věcí, které jsou ve výlučném vlastnictví i jen jednoho z manželů. Nepatří do něj však věci, které měl manžel před vznikem manželství a výsledky tvůrčí činnosti, např. obrazy, sochy, knihy apod., pokud nedojde k jejich realizaci.

MAJETEK A PODNIKÁNÍ MANŽELŮ

Rovněž tak, stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu včetně akcií ani nabytí členských práv a povinností členů družstva účast druhého manžela na této společnosti nebo družstva s výjimkou bytových družstev. Majetek ve společném jmění manželů, nebo jeho část, může jeden z manželů použít k podnikání jen se souhlasem druhého manžela. Souhlas je nutný při prvním použití majetku a nevyžaduje se, jde-li o další následující právní úkony spojené s podnikáním. Při prvním použití společného majetku se nerozeznává mezi záležitostí běžnou a jinou než běžnou. Např. k užívání dílny nebo části domku k podnikatelským účelům, kde si manžel zřídí soukromou autodílnu, je třeba souhlasu druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje. Druhý manžel se však může "ohradit" proti dalšímu podobnému jednání manžela, i když proti jeho prvním krokům v podnikání se společným majetkem neměl námitky.

Na návrh jednoho z manželů může soud zúžit společné jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získá oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem (§ 86 obchodního zákoníku). V komanditní společnosti jeden nebo více společníků (komplementáři) ručí za závazky společnosti celým svým majetkem, ostatní společníci (komanditisté) pak jen do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku (§ 93 odst. 1 obchodního zákoníku).

Rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů může mít vliv i na příjmy z podnikání. Je-li podnikatelská činnost po tomto rozhodnutí soudu vykonávána podnikatelem společně nebo za pomoci manžela, který není podnikatelem, rozdělí se mezi ně příjmy z podnikání v poměru stanoveném písemnou smlouvou. Nebyla-li taková smlouva uzavřena, rozdělí se příjmy rovným dílem.

Při společném podnikání nebo podnikání za pomoci druhého musí jít o způsob účinný a značný. To lze hodnotit různě, a to nejen dobou zapojení, námahou s tím spojenou, ale také efektem tím způsobeným. Tímto zákonným ustanovením je vlastně "chráněn" druhý manžel, který nepodniká ve smyslu zákonných předpisů, ale manželovi pomáhá.

MAJETKOVÉ SMLOUVY

Podnikání jednoho z manželů přináší výhody i rizika. Jestliže bude podnikatel prosperovat, bude z toho mít užitek i manžel. Naproti tomu důsledky špatného podnikání nebo dokonce likvidace či bankrotu, mohou postihnout i druhého manžela.

Proto občanský zákoník umožňuje, aby si manželé vzájemné majetkové vztahy upravili smlouvou odchylně od zákona. Smlouvy o rozsahu společného jmění se mohou sjednat i před uzavřením manželství a tím se může předejít komplikacím v budoucí podnikatelské činnosti obou manželů.

Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých nebo vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky nebo i nemovitost. Náleží-li nemovitost do společného jmění nebo do výlučného vlastnictví jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí.

Obdobně mohou upravit své budoucí majetkové vztahy muž a žena (snoubenci), kteří chtějí uzavřít manželství. Mohou si tedy dohodnout, co z majetku, který byl dosud ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, bude tvořit společné jmění a naopak, co z něho bude vyňato.

Nejde však jen o rozsah společného jmění. Manželé nebo snoubenci si mohou smlouvou (notářským zápisem) odchylně upravit i správu společného jmění, např. kdo z nich a jakým způsobem bude užívat vůz, rekreační chatu apod.

PRÁVO K UŽÍVÁNÍ A POVINNOST K UDRŽOVÁNÍ

Společný majetek musejí oba manželé udržovat společně, ale také mají právo společně jej užívat. Obvyklou správu (údržbu) může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech, které jsou nad rámec obvyklé správy, se vyžaduje souhlas obou manželů a právní úkon učiněný jedním z nich by byl neplatný.

Např. koupě vozu nebo zahraničního zájezdu vyšší ceny je úkonem nad obvyklou správu majetku a pokud by druhý manžel namítal neplatnost tohoto úkonu, neboť ho druhý manžel učinil bez jeho souhlasu, musel by ho soud (např. kupní smlouvu) prohlásit za neplatný. Naopak k běžným záležitostem, které se týkají společných věcí, např. přijetí dopisu, vyřízení objednávky na dodávku zboží menší hodnoty, placení inkasa apod., nemusí mít manžel souhlas druhého manžela a právní úkon by byl platný.

Dojde-li mezi manžely k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících ze společného jmění, rozhodne na návrh některého z nich soud. Neshody se mohou týkat způsobu a rozsahu užívání věcí, nákladů, které mají být na věc vynaloženy, hospodaření s věcmi apod. Za neshodu, o které může rozhodnout soud, je třeba považovat i případ, kdy jeden z manželů vylučuje druhého manžela z užívání společné věci.

ZÁNIK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ

Společné jmění manželů zaniká zánikem manželství, nejčastěji rozvodem. Potom se musí provést vypořádání. Při něm se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen uhradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho osobní majetek. Rovněž závazky obou manželů, vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí a k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je důležitá i péče o děti a obstarávání společné domácnosti. Práce ženy v domácnosti a její péče o děti se tak novelou zákona výslovně staví na roveň ostatním pracovním činnostem, např. v pracovním poměru k zaměstnavateli.

Vypořádání společného jmění se může uskutečnit dohodou (písemná smlouva mezi bývalými manžely), soudním rozhodnutím nebo uplynutím doby (tříletá lhůta).

Dohoda o vypořádání společného jmění musí mít písemnou formu a nesmí se dotknout práv věřitelů (např. tím, že by zkracovala nebo zužovala jejich nároky a pohledávky). Soud provede vypořádání společného jmění tehdy, jestliže nebyla uzavřena dohoda a jeden z manželů o rozhodnutí soudu požádal. Může se však stát, že ani po dobu tří let po rozvodu nebylo společné jmění vypořádáno. Pak platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti jako vlastník výlučně užívá. O ostatních movitých věcech a nemovitostech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí o ostatních společných majetkových právech, pohledávkách a závazcích.

MANŽEL JAKO ŠÉF SVÉ MANŽELKY

Pracovněprávní předpisy nevylučují zaměstnávání manželů nebo jiných příbuzných na jednom pracovišti, třeba i v postavení nadřízeného a podřízeného. Zákoník práce v § 318 však uvádí, že pracovněprávní vztah (pracovní poměr nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) nemůže být mezi manžely nebo partnery (osobami stejného pohlaví). Tím se však nebrání účasti manžela jako spolupracující osoby třeba v podnikání druhého manžela. Přitom je ovšem možné, aby byl přijat do pracovního poměru v obchodní společnosti (např. společnost s ručením omezeným), do které ho přijímá druhý manžel působící v této obchodní společnosti jako statutární orgán (např. jednatel).

Tato právní úprava v zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je přísnější proti stavu před 1. lednem 2007, kdy tento zákoník nabyl účinnosti. Podle dřívějšího zákoníku práce mohli manželé setrvat v pracovněprávním vztahu při výkonu práce, pokud k jeho vzniku došlo před uzavřením manželství. Tyto vztahy existující mezi budoucími manžely, zanikly ze zákona dnem vzniku manželství.

Neexistuje žádný obecně platný právní předpis, který by vylučoval, aby u téhož zaměstnavatele pracovaly osoby blízké nebo příbuzné včetně manželů.

Jiná je otázka, co je vhodné. Mnohdy je dokonce žádoucí a z provozních důvodů i vhodné, aby nejen u jednoho zaměstnavatele, ale dokonce také ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti, pracovali zejména manželé nebo příbuzní prvního a druhého stupně. Jde např. o zemědělství, obchod a služby, rekreační provoz apod.

MANŽELÉ NA JEDNOM PRACOVIŠTI

Je však možné, aby předpisy, které vydávají zaměstnavatelé, stanovily zákaz pracovních vztahů mezi manžely nebo jinými příbuznými. Především se jedná o pracovní nebo organizační řády. V nich může zaměstnavatel podobný zákaz stanovit. Ovšem s podmínkou, že budou podrobně konkretizovány příbuzenské stupně, kterých se zákaz bude týkat. Nestačí, když by předpis odkázal pouze na § 116 a § 117 občanského zákoníku, ale je nutné uvést, že např. pro účely kontroly jsou na pracovišti vyloučeny vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi manžely, druhem a družkou, rodiči a dětmi apod.

Tyto vztahy jsou nevhodné i pro pracovněprávní vztahy mezi zaměstnanci a kontrolními orgány. U jednoho zaměstnavatele by neměl pracovat v kontrolní funkci zaměstnanec, který je v příbuzenských vztazích s jiným zaměstnancem, i když si vzájemně nepodléhají (např. členství v dozorčích radách apod.).

Většina zaměstnavatelů, zejména podnikatelského charakteru, nemusí však pracovní řády vydávat. Proto je možné, aby si zaměstnavatel tyto otázky upravil vnitřní směrnicí, pracovním příkazem nebo pokynem, který vydává statutární orgán nebo zmocněný zaměstnanec (např. personální či zaměstnanecký útvar).

MANŽEL JAKO SPOLUPRACUJÍCÍ OSOBA

Manžel tedy nemůže sjednat se svým manželem pracovněprávní vztah. Proto ho nemůže ani přijmout do pracovního poměru nebo s ním uzavřít dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce (§ 319 zákoníku práce). Manžel však může "působit" jako spolupracující osoba a má všechny nároky v oblasti důchodového i nemocenského zabezpečení zachovány. Samozřejmě za předpokladu, že manžel, s nímž je druhý manžel ve vztahu spolupracující osoby, za něj řádně odvádí pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Pro spolupracujícího manžela z tohoto vztahu nevznikají pracovněprávní nároky, jako je např. dovolená, pracovní volno apod.

V praxi jsou časté problémy s uzavřením pracovního poměru mezi manžely, pokud je jeden z nich statutárním orgánem v obchodní společnosti. V těchto případech nejde o přijetí do pracovního poměru k manželovi, ale k obchodní společnosti a je možné jej platně sjednat. Např. statutárním zástupcem ve společnosti s ručením omezeným je jednatel a přijímá-li svého manžela do pracovního poměru, je to možné, neboť jde o sjednání pracovního poměru s obchodní společností, nikoliv s jednotlivcem.

KDYŽ JE PODNIKATEL NA DNĚ...

Také to se může stát. Přitom jeho obchodní partneři (věřitelé) nečekají a chtějí dosáhnout splnění závazků a smluv, k nimž se zavázal smlouvou nebo jiným úkonem. Potom se podnikatel (manžel) může dostat do insolvenčního řízení a postupuje se podle § 268 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Rozhodnutím o úpadku zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela. Po tomto rozhodnutí se vypořádá společné jmění manželů, které zaniklo, nebo zaniklo, ale nebylo vypořádáno nebo bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do rozhodnutí o úpadku nebylo vypořádáno.

Důsledky tohoto nepříznivého finančního stavu mohou postihnout i druhého manžela, neboť uspořádáním majetkových poměrů podnikatele (dlužníka) na návrh některého z věřitelů (např. jiný podnikatel, ale i zaměstnanec, kterému podnikatel dluží peníze), dojde k zániku společného jmění manželů. Správce majetkové podstaty dlužníka, kterého určí soud, je oprávněn uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo navrhnout jeho vypořádání u soudu. Bylo-li zahájeno soudní řízení o vypořádání společného jmění, které nebylo dosud pravomocně skončeno, vstupuje správce majetku do řízení namísto podnikatele (úpadce) a je tedy v tomto řízení "partnerem" druhého manžela.

Dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené dlužníkem (např. manželem - osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) jsou po prohlášení úpadku neplatné. Dohodu musí schválit insolvenční soud. Tato dohoda má pak účinky pravomocného rozsudku.

KDY MANŽEL DĚDÍ ŽIVNOST?

Do pracovněprávních vztahů při podnikání manželů významně zasahují i dědické otázky (§ 13 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon).

Zemře-li podnikatel, mohou v činnosti pokračovat po dobu do skončení řízení o projednání dědictví: správce dědictví, dědicové ze zákona, nejsou-li dědicové ze závěti. Žil-li podnikatel v manželství, společně s nimi i pozůstalý manžel nebo partner, i když není dědicem, neboť manžela lze závětí opomenout. Podmínkou však je, že je spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti. Někdy může manžel v živnosti pokračovat sám, i když není dědicem. Musí být ovšem spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti a v živnosti nepokračují dědicové ze závěti.

Jestliže dědicové ze zákona, dědici ze závěti nebo pozůstalý manžel nebo partner (i když není dědicem), je-li spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti, hodlají pokračovat v provozování živnosti, jsou povinni oznámit tuto skutečnost živnostenskému úřadu do tří měsíců ode dne úmrtí podnikatele. Jestliže tyto osoby nesplňují podmínky, které živnostenský zákon vyžaduje k podnikání, musejí si ustanovit odpovědného zástupce. Jinak by nemohly pokračovat v provozování živnosti.

Po skončení řízení o projednání dědictví po dobu šesti měsíců mohou pokračovat v živnosti jen tzv. pokračovatelé ze zákona (dědicové ze zákona nebo ze závěti nebo pozůstalý manžel). Musejí splnit podmínku, že nabyli majetkové právo vztahující se k provozování živnosti. Tuto skutečnost musí do jednoho měsíce od skončení dědického řízení oznámit živnostenskému úřadu. Živnostenský úřad udělá zápis těchto osob do živnostenského rejstříku a vydá pro ně výpis s tím, že má v tomto případě živnostenské oprávnění neplatnost na dobu šesti měsíců od skončení řízení o dědictví. U pozůstalého manžela postačuje, že byl spoluvlastníkem majetku používaného k podnikání ještě za života zůstavitele, i když mu při dědictví žádný majetek nepřipadl.

PŘECHOD NÁROKŮ

Smrtí zaměstnavatele - fyzické osoby - živnostníka, zaniká u jeho zaměstnanců pracovněprávní vztah (§ 342 odst. 1 zákoníku práce). Výjimkou jsou případy, uvedené v § 13 odst. 1 živnostenského zákona, jak jsme o nich pojednali výše (dědicové ze zákona nebo ze závěti nebo pozůstalý manžel). Na tyto osoby mohou přecházet práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu (§ 338 odst. 2 zákoníku práce). Nejde však o povinnost k přechodu těchto nároků, neboť uvedené osoby nemusejí živnost přejímat.

Může nastat situace, že ani jedna z těchto osob není způsobilá být zaměstnavatelem (např. osoba nemá způsobilost k právním úkonům). Přitom pokračovat v živnosti může i jiná fyzická či právnická osoba než správce dědictví, dědicové ze zákona nebo ze závěti, pozůstalý manžel nebo partner. Podmínkou je, že tato osoba je skutečně schopna pokračovat v plnění úkolů nebo činností, které jsou předmětem živnosti zemřelého zaměstnavatele. Zaměstnával-li zemřelý manžel v pracovním poměru např. několik zaměstnanců, přebírá veškerá práva vyplývající z pracovněprávních vztahů (např. mzdové nároky, poskytování práce, dovolená apod.) tato osoba, mnohdy tedy manžel.

Před účinností nového zákoníku práce (před 1. lednem 2007) se v personální praxi projevoval legislativní nedostatek v tom, že při úmrtí fyzické osoby - živnostníka zaměstnávající zaměstnance, neexistovala osoba, která by jim vystavila potvrzení o zaměstnání. Tento problém odstranil zákoník práce v § 342 odst. 2. Potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) v těchto případech vystaví úřad práce příslušný podle místa činnosti zaměstnavatele. To se týká nejen pracovního poměru, ale i dohody o pracovní činnosti. Doklady by k tomu měl připravit zaměstnanec (např. pracovní smlouva apod.).

Pracovněprávní i další právní vztahy se při podnikání jednoho z manželů významně dotýkají i jeho manžela nebo partnera, který je postaven na roveň manžela. Jedná se např. o majetkové záležitosti, přechod práv a povinností při úmrtí podnikajícího manžela, používání společného majetku k podnikání apod.

Účelem článku bylo vysvětlit tyto vztahy zejména z pohledu nového zákoníku práce a novel občanského zákoníku a dalších zákonů.


Ladislav Jouza
právník, Praha

Související