Právo dítěte na péči obou rodičů vyplývá z čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, zákonem o rodině je pak konkrétně zajištěno právem na realizaci styku s tím rodičem, kterému dítě není svěřeno do výchovy.

Podle § 27 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nepotřebuje dohoda o styku rodičů s dítětem schválení soudu. Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.

V souvislosti s úpravou styku rodičů s nezletilými dětmi je nezbytné připomenout také Úmluvu o styku s dětmi ze dne 15. 5. 2003, která vstoupila v České republice v platnost dnem 1. 9. 2005 a byla publikována pod č. 91/2005 Sb. m. s. Tato úmluva řeší problémy vznikající při realizaci styku, žijí-li rodiče, případně další rodinní příslušníci, v různých státech.

BRÁNĚNÍ MŮŽE MÍT TRESTNĚPRÁVNÍ DOPADY

Bránění oprávněnému rodiči ve styku s nezletilým dítětem má řadu právních důsledků. Oprávněný rodič se může domáhat nařízení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, v určitých případech může dojít i k naplnění trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Například Krajský soud v Hradci Králové se ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. 9 To 236/95, vyslovil takto: "Podle ustanovení § 273 o. s. ř. toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, před nařízením výkonu rozhodnutí vyzve předseda senátu, aby se rozhodnutí podrobil nebo dohodu plnil. Jestliže je výzva bezvýsledná, ukládá předseda senátu takové osobě postupně pokuty. Tato opatření lze považovat za použitá bezvýsledně, jestliže i poté, co byla uložena pokuta, pachatel maří výkon rozhodnutí nebo neplní dohodu. Z hlediska trestní odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty."

Skutečnost, že je podán nový návrh na změnu úpravy styku nezletilého s otcem, nemusí nutně snižovat stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost spočívajícího v bránění styku nezletilého s otcem.

ZBYTEČNÁ CESTA MŮŽE ZPŮSOBIT ŠKODU

Bráněním ve styku s nezletilým dítětem může rodič způsobit druhému rodiči také škodu, která vzniká zejména v důsledku zbytečných cest za účelem převzetí dítěte. Současná judikatura potvrzuje, že se v těchto případech jedná o škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

SVÉVOLNĚ, ČI ODŮVODNĚNĚ

V případě neuskutečněného styku rodiče s nezletilým dítětem je však třeba rozlišovat případy, kdy rodič, který má dítě ve své péči, zmaří styk druhého rodiče s dítětem svévolně, tedy bez jakéhokoliv objektivního důvodu, a případy, kdy uskutečnění styku rodiče s dítětem brání objektivní překážka.

U první skupiny případů jde o protiprávní úkon, který naplňuje všechny čtyři předpoklady obecné odpovědnosti, a stíhá je tedy povinnost náhrady škody. Předpokladem vzniku odpovědnosti je existence protiprávního úkonu rodiče, který má nezletilé dítě ve své výchově a nesplnil povinnost vyplývající ze soudního rozhodnutí (popř. povinnost vyplývající z dohody rodičů, neboť ta podle § 27 odst. 1 zákona o rodině nevyžaduje schválení soudem), existence škody na straně rodiče, který se marně dostavil k převzetí dítěte, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a posledním předpokladem je zavinění rodiče, který uskutečnění styku zmařil.

Ve druhé skupině případů je nutné zkoumat podstatu a závažnost důvodů, které měly bránit soudem stanovenému (či dohodnutému) styku s nezletilým dítětem, a zvážit, zda nešlo o důvody, na jejichž základě bylo jednání rodiče v zájmu nezletilého. Pokud by se totiž ukázalo, že styk druhého rodiče s nezletilým dítětem by v konkrétním případě neodpovídal zájmům dítěte, například pro celkový negativní vliv druhého rodiče na výchovu, anebo nebyl např. pro nemoc dítěte ani objektivně uskutečnitelný, nebylo by možné u rodiče, který styk neumožnil, shledávat protiprávnost jeho chování a nedošlo by tak k naplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti. I kdyby existovaly ostatní předpoklady (škoda, kauzální nexus, zavinění), nemohla by proto občanskoprávní odpovědnost za způsobenou škodu vzniknout.1)

NEZBYTNÉ JE VČASNÉ SDĚLENÍ

Rodič, který má dítě ve své péči, by měl druhého rodiče, má-li na něj kontakt, včas a vhodným způsobem informovat, že mu konkrétní styk s dítětem neumožní a proč. Neučiní-li tak, bude nutné i při jinak důvodném odmítnutí styku uvažovat o jeho občanskoprávní odpovědnosti za škodu z titulu porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku ve spojení s § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Podle § 415 občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Požadavek splnění prevenční povinnosti pochopitelně není možné uplatňovat v případech, kdy důvody k neuskutečnění styku vyjdou najevo až bezprostředně při předávání dítěte (např. podnapilost druhého rodiče).

VÝŠE ŠKODY A JEJÍ NÁHRADA PŘI CESTĚ OSOBNÍM AUTEM

V právní praxi vznikají obtíže při řešení otázky výše škody a její náhrady, pokud poškozený necestoval prostředkem hromadné dopravy, ale použil k cestě osobní automobil. Při posouzení rozsahu požadované náhrady škody je nutné zvážit nezbytnost použití osobního automobilu jednak z hlediska přepravy žalujícího rodiče do místa styku, jednak z hlediska využití vozidla v průběhu vlastního styku rodiče s nezletilým dítětem.

Přestože se v současné době použití osobního automobilu k cestě rodiče do bydliště nezletilého dítěte za účelem styku s dítětem stanoveného soudním rozhodnutím jeví jako zcela přiměřené, je nutné vždy zkoumat konkrétní okolnosti.

PŘIMĚŘENOST POUŽITÍ

Přiměřenost použití osobního automobilu je třeba posuzovat s ohledem na stanovenou dobu styku, možnosti hromadné dopravy dané jízdními řády, dobu trvání této dopravy z bydliště rodiče do bydliště nezletilého, dosažitelnost uvedené hromadné dopravy, jakož i na rozdíl mezi cenou jízdného a náklady na dopravu vlastním automobilem. Použití osobního automobilu by mohlo být shledáno jako neúčelné například tehdy, když by rodič i nezletilé dítě pobývali v době styku ve stejném místě a rodič se mohl snadno dopravit do bydliště dítěte za použití městské hromadné dopravy.

Nezbytnost použití vlastního motorového vozidla je ovšem nutné zkoumat rovněž z hlediska případného využití tohoto vozidla v průběhu vlastního styku, zejména k dopravě nezletilého dítěte. V tomto směru lze dovodit, že použití osobního automobilu by bylo dostatečně odůvodněné, jestliže jej rodič používal k dopravě nezletilého z jeho bydliště do vhodného místa, kde (hlavně v závislosti na ročním období, počasí apod.) mohl proběhnout styk s nezletilým takovým způsobem, jenž bude pro dítě co možná nejvíce přínosné v zájmu jeho řádné výchovy.

NÁKLADY DLE CESTOVNÍCH NÁHRAD

Pokud soud shledá, že použití osobního automobilu bylo účelné, je třeba se dále vypořádat s otázkou, jakým způsobem určit náklady vynaložené na cestu za nezletilým dítětem. Neexistuje totiž žádný právní předpis, který by tyto situace upravoval přímo.

Vzhledem k tomu, že by přesné zjištění skutečných nákladů spojených s provozem automobilu při cestách do místa převzetí nezletilého bylo nepřiměřeně obtížné, dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí Rc 12/90, 1 Cz 63/87, že je možné analogicky použít předpisy o cestovních náhradách, což je v současné době zákoník práce (zákon č. 262/2006, ve znění pozdějších předpisů). Jak uvedl Nejvyšší soud ČR, smyslem paušalizované náhrady za použití vlastního motorového vozidla je nahrazení nákladů vznikajících při užití vozidla a nesleduje se jimi poskytnutí odměny za uvažované užití vozidla. Nelze proto nic podstatného namítat proti tomu, jestliže se v takovém případě přihlíží k citovaným pracovněprávním předpisům při posuzování výše škody i v rámci občanskoprávní odpovědnosti. V této souvislosti je ovšem úkolem soudů vypořádat se náležitě s tím, zda všechny složky paušalizované náhrady nákladů představují skutečnou škodu, která je důsledkem protiprávního úkonu žalované strany. V souvislosti se složkami, které takovou skutečnou škodou nejsou, je třeba zvážit, zda a jakým způsobem (hlavně vzhledem k jejich zcela minimální výši) mají být od paušalizované náhrady stanovené citovanou vyhláškou odečteny. Jde např. o složky týkající se pojištění.

Zájem nezletilého dítěte stojí vždy na prvním místě před zájmem některého z rodičů. Je věcí obecných soudů, aby při posuzování všech okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, zejména pokud se rodiče nejsou schopni na takovém uspořádání dohodnout sami.


Poznámky:

1) Blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR Rc 16/89, 1 Cz 24/89.

2) Ustanovení § 442 občanského zákoníku:

"(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

(2) Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

(3) Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat."


Romana Lužná
advokátka, Brno

Související