Autoři zmíněného článku se zabývají ochranou osobních údajů v oblasti bydlení a správy bytového fondu. Dospívají přitom k závěru, že pokud družstvo či společenství vlastníků zveřejní informaci, že některý z členů družstva, společníků, případně nájemce bytu dluží na nájemném, jde o nepřípustný zásah do soukromí této osoby. Výslovně uvádějí: "Publikování osobních údajů neplatičů je nátlakovým jednáním, které je v rozporu s čl. 10 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Žádný zvláštní zákon správci neumožňuje zveřejnit osobní údaje subjektu, který porušil některou ze smluvních povinností vyplývající ze soukromoprávních vztahů například nezaplacením úhrad nájemného nebo služeb spojených s bydlením."
V další části pak dovozují, že proti takovému zveřejnění se lze bránit stížností či podnětem u Úřadu pro ochranu osobních údajů, což "...má pak za následek uložení pokuty, která může být i podstatně vyšší než částky, které dluží ti, jejichž údaje byly neoprávněně zveřejněny".
ROZHODOVAT MÁ SOUD, NIKOLIV ÚŘAD
S posléze uvedeným názorem ale nelze souhlasit, či přesněji, je třeba jej zcela kategoricky odmítnout. Dovolil bych si dokonce říci, že jeho prosazování je nejen nezákonné, ale i protiústavní. Jakýkoliv zásah ze strany Úřadu na ochranu osobních údajů proti těm, kteří zveřejní údaje o svých dlužnících v souvislosti s vymáháním pohledávky, by totiž byl zneužitím státní moci.1)
Především je nutné podotknout, že autoři interpretují čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zkresleně, protože toto ustanovení se nijak nezabývá "nátlakovým jednáním". Jasně hovoří o právu na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochraně jména.2) S ohledem na větší počet chráněných hodnot bylo na místě také výslovně uvést, která z nich je zasažena v případě zveřejnění údajů o dlužníkovi. Pro zjednodušení lze ale připustit, že za jistých okolností, které dále zmíním, může být zveřejnění údajů o dlužnících a dlužných částkách zásahem do práva na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. občanského zákoníku nebo do práva na dobré jméno dle § 19b občanského zákoníku a jinak i porušením zmíněných ústavních práv. O tom, zda k takovému zásahu došlo, není však kompetentní rozhodovat Úřad na ochranu osobních údajů (dále jen "Úřad"), ale výhradně soud.
SMYSL ZÁKONA O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ
Pokud jde o zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), má nepochybně chránit především před shromažďováním osobních údajů způsobem, který není společensky žádoucí. Nad rámec této základní orientace ukládá i to, aby údaje byly užity v souladu s účelem, pro který byly pořízeny. Až potud je tedy vše v pořádku.
Není nutné podrobněji rozebírat, k čemu subjekty, jako jsou družstva spravující bytové domyči sdružení vlastníků, vedou účetní evidenci včetně evidence plateb vybraných od jednotlivých vlastníků či jen nájemců bytu. Postačí, že je zcela jistě jedním z těchto důvodů zajištění důkazu o existenci eventuální pohledávky pro případ sporu a o její výši pro případ nutnosti ji vymáhat. Naopak se asi bez problému shodneme, že smyslem vedení této evidence není například předání údajů o dlužnících reklamní agentuře, aby mohla rozesílat na takto získané adresy reklamní letáky. Něco takového by jistě bylo porušením zákona.
ZVEŘEJNĚNÍ DLUŽNÍKA MŮŽE BÝT LEGÁLNÍM VYMÁHÁNÍM DLUHU
Autoři článku se zabývají případem věřitele, kterým je bytové družstvo nebo společenství vlastníků, ve vztahu k dlužníkovi, jímž může být člen družstva nebo majitel bytové jednotky. V obou případech nejde o vztah, který by se co do své právní podstaty (věřitel versus dlužník) jakkoliv lišil od vztahu věřitele a dlužníka, jež vznikl nějakým jiným způsobem, například půjčkou.
Otázka tedy nezní tak, zda je protiprávní zveřejnění dlužníků bytového družstva či společenství vlastníků, ale zda je, či může být v rozporu s právem zveřejnění údajů označovaných též jako osobní ve vztahu k jakémukoliv dlužníkovi.
Z důvodů, které vyplynou dále, již nebudu užívat výraz "osobní údaj dlužníka", ale budu pracovat s pojmem "údaje o dlužníkovi", protože je to podle mne výstižnější. Tímto pojmem míním jednak údaje identifikující dlužníka, tedy jméno, příjmení, datum narození nebo rodné číslo, adresu jeho bydliště nebo sídla a dále údaje specifikující dluh, tedy výši dluhu, datum splatnosti, jeho zajištění, případně další.
Autoři článku staví své závěry na premise, že věřitel shromažďuje údaje o dlužníkovi k evidenčním či účetním účelům souvisejícím se správou společného majetku, nikoliv však proto, aby je zveřejnil. Potom už poměrně snadno dospívají k závěru, že zveřejněním údajů o dlužníkovi se věřitel dopouští porušení zákona. Z toho pak dovozují pravomoc Úřadu zasáhnout výše naznačeným způsobem. Premisa i z ní dovozovaný závěr jsou nejen chybné, ale i zcela nepodložené.
Premise chybí jakékoliv zdůvodnění toho, proč by údaje o dlužníkovi byly shromažďovány jen z evidenčních důvodů a jak bude dále uvedeno, zjevně to není pravda. Druhou chybou je mylná představa vztahu státu a subjektů soukromého práva.
Zveřejnění dlužníků je ale zcela legální forma vymáhání dluhu. Nejde o to, jak píší autoři, že žádný zvláštní zákon správci (míněno věřiteli) neumožňuje zveřejnit údaje o subjektu, který porušil některou ze svých smluvních povinností, podstatné je, že mu to žádný zákon nezakazuje. Už řadu let u nás platí ústavní princip, podle něhož to, co není zákonem zakázáno, je dovoleno.
Jestli se věřitel domnívá, že zveřejnění údajů o dlužníkovi může vést k úhradě jeho dluhu, tedy k vymožení pohledávky, pak mu nikdo nemůže bránit v tom, aby jeho jméno a další údaje zveřejnil. Jediným limitem je právě § 11 a násl. občanského zákona či v ústavní rovině čl. 10 Listiny. Lze totiž připustit, že za jistých okolností takové zveřejnění může vést k neodůvodněnému zásahu do práva občana na čest a důstojnost, případně do práva právnické osoby na dobré jméno (dluh například neexistuje nebo se dlužník stal dlužníkem za okolností, které je nutné zohlednit i při úvaze o způsobu vymáhání). Takto věc pojímá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR3) vydané právě ve věci zveřejnění jména osoby neplatící nájemné. Toto je riziko, které nese věřitel, pokud uvedené údaje zveřejní, a důsledkem může být sankce dle § 13 a nebo § 19b občanského zákoníku; dospěje-li soud k závěru, že šlo skutečně o nedůvodný zásah do osobnostních práv či práva na dobré jméno, následuje sankce. Na zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je ale nejvýznamnější, že do kategorie protiprávních jednání rozhodně neřadí všechna zveřejnění údajů o dlužnících.
Již z pouhé konfrontace představ autorů o pravomoci Úřadu a zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soud ČR je zjevná naprostá nepřijatelnost suplování role soudu v těchto věcech Úřadem. Tím spíše, že by Úřad za peníze daňových poplatníků vyřizoval něco, co si principiálně mají řešit poplatníci sami.
ZÁKONNÁ OCHRANA POUZE PROTI NEOPRÁVNĚNÉMU ZÁSAHU
Rozpor mezi tvrzenou pravomocí Úřadu a názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ČR, signalizuje možnost další komplikace. Podle autorů článku by po zveřejnění údajů o dlužnících měla takříkajíc automaticky následovat pokuta. Podle Nejvyššího soudu ČR však může, ale nemusí jít o protiprávní jednání. Snadno si lze tedy představit, že o stejném skutku zcela odlišně rozhodne Úřad a soud. Například proto, že z pohledu soudu půjde o notorického dlužníka, který využíval všechny možné způsoby, aby nemusel platit, takže v intencích uvedeného judikátu by zveřejnění údajů o dlužníkovi možná bylo zásahem do jeho práva na ochranu osobnosti, ale zásahem oprávněným, přičemž § 13 nebo § 19b poskytují ochranu pouze proti zásahu neoprávněnému. Podle autorů článku ovšem nejsou tato kritéria relevantní.
JSME SI VŠICHNI ROVNI?
Uvedený problém, vyplývající z interpretace práva tak, jak to činí autoři článku, není ovšem jediný. Pokud se již budeme věcí zabývat na úrovni ústavní, pak jsou si podle Listiny všichni rovni. To ovšem neplatí pro věřitele, jak ho vnímají autoři. Z povahy věci totiž vyplývá, a autoři článku to ani nezpochybňují, že tím, kdo by měl v případě zveřejnění svého dlužníka porušit zákon, je zmiňovaný hromadný věřitel. Tedy subjekt, který zpracovává osobní údaje více dlužníků. Dluhy, které jsou evidovány v této souvislosti, ale nejsou pochopitelně jedinými dluhy, které v soukromoprávních vztazích vznikají. Je-li zveřejnění údajů o dlužníkovi analyzováno z hlediska hromadného věřitele a jeho údajné povinnosti dlužníky nezveřejňovat, pak je nutné vidět i to, že se zákon vůbec nijak nedotýká těch, u nichž nelze ani spekulovat o tom, že by zpracovávali osobní údaje, protože mají jednoho nebo dva dlužníky. Na ty režim zákona spolehlivě nedopadá. Je tedy patrný odlišný režim, který by měl podle autorů článku panovat. Jestliže svého dlužníka zveřejní hromadný věřitel, dopouští se jednání, za které by mohl být postižen dle zákona. A to i kdyby zveřejnil údaje třeba jen jediného dlužníka. Pokud se téhož dopustí věřitel, který má jen to štěstí, že nemá více dlužníků, nebo jich alespoň nemá tolik, aby se stal osobou, na kterou by měl dopadat režim zákona, může si jejich jména a osobní údaje zveřejňovat, jak chce, tedy přesněji, musí při tom hledět pouze na to, aby nezasáhl do jejich práva na ochranu osobnosti či dobrého jména. Takový rozdílný režim v oblasti ryze civilních vztahů nemá žádnou logiku a ani žádné odůvodnění.
Je nutné připomenout i právní doktrínu prosazovanou v oblasti trestního práva. Tedy jeho subsidiaritu, či to, že jde o prostředek ultima ratio. Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR4) je mimo jiné uvedeno: "...v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny." Osobnostní právo je nepochybně subjektivním právem, a lze tedy per analogiim dovozovat, že je stejně nepřípustné, aby prostředky správní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. K tomu je třeba ještě dodat, že na této úrovni možných deliktů nelze ani uvažovat o nějakých vedlejších či dalších aspektech, které by ingerenci právního orgánu legitimovali.
Ústavní rozměr problému je dán tím, že zveřejnění údajů o dlužníkovi je mimo jiné i formou realizace ústavní svobody slova a práva šířit informace (čl. 17 Listiny). Tato realizace se může dostat do rozporu s právem na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 Listiny). Jde však zcela jistě o kolizi ústavněprávních hodnot.5) Zdá se vyloučené, aby si řešení takových konfliktů atrahovaly správní orgány státu, navíc s výše uvedenými riziky.
A CO PŘEVOD POHLEDÁVEK?
Autoři článku pak zcela pomíjejí relativně běžný právní úkon, kterým je převod pohledávky či přesněji pohledávek. Není neobvyklé, že pohledávky, nejčastěji po době splatnosti, jsou převáděny na subjekty, které se zabývají jejich vymáháním. Mimo jakoukoliv pochybnost je jejich převod spojen se zveřejněním údajů o jednotlivých dlužnících. Mnohdy nejen se jmény, adresami a pochopitelně výší platby, ale i s fotografiemi zastavených nemovitostí. Jinak by nebyly prodejné. O legálnosti takového postupu nikdo nepochybuje.
Za této situace je nejen protiprávní, ale i zcela nesmyslné pokoušet se postihovat zveřejňování seznamu dlužníků, pokud se k tomu hromadný věřitel rozhodne. Přitom věřiteli postačí, aby jakýkoliv zveřejňovaný seznam pohledávek prostě označil jako nabídku k uzavření smlouvy o úplatném převodu těchto pohledávek a problém s následným pokusem Úřadu o jeho postih je uspokojivě vyřešen.
*Právní rádce, č. 6/2008 - článek "Zpracování osobních údajů při správě nemovitostí"Poznámky:
1) Považuji za slušné zveřejnit, že vedu s Úřadem pro ochranu osobních údajů soudní spor, jehož předmětem je kromě jiných témat i právo zveřejnit jméno dlužníka.
2) Čl. 10 Listiny:
"(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě."
3) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 4613/2007.
4) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 5 Tdo 1201/2007.
5) Viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 2008 III 928/06.
Tomáš Sokol
advokát, Praha
člen redakční rady Právního rádce
