K novému přístupu Evropské komise


Praxe ukazuje, že samotná existence prostředků k efektivnímu vynucování pravidel nestačí. Snad každý student právnické fakulty se v rámci výuky právní teorie dozví, že za porušení právního pravidla by měla být uložena sankce, a to pokud možno bezodkladně. Jinak se ztrácí její "výchovný" efekt.

Ani právo Evropského společenství není v tomto ohledu výjimkou. A už vůbec ne oblast veřejné podpory, jejíž regulace je realizována primárně na komunitární úrovni. Regulaci veřejné podpory totiž lze - zjednodušeně řečeno - považovat za jakési bránění členským státům, jejich institucím a kontrolovaným subjektům ve zvýhodňování nejrůznějších podniků, což je nepochybně citlivou záležitostí. Evropská komise je tak v praxi vystavena tlaku členských států, které s takovým počínáním nesouhlasí a příslušná pravidla leckdy porušují. Proto, chce-li Evropská komise zajistit ochranu soutěži, musí být v realizaci svých negativních rozhodnutí co nejefektivnější.

Bohužel se však ukazuje, že v této oblasti Evropská komise příliš úspěšná není a tento stav si uvědomuje. Proto přijala ve formě oznámení nový předpis č. 2007/C 272/05 nazvaný "Cesta k účinnému provádění rozhodnutí Komise, jimiž se členským státům nařizuje zajistit navrácení protiprávní a neslučitelné podpory" (dále jen "předpis").2) Ten shrnuje dosavadní praxi Evropské komise při naplňování negativních rozhodnutí a zaměřuje se rovněž na změny, které v této oblasti hodlá uskutečňovat. Za pozornost určitě stojí zmínka, že z rozhodnutí vydaných v období let 2000 až 2001, kterými bylo uloženo navrácení veřejné podpory, nebylo v roce 2006 realizováno plných 45 procent, což je podle mého názoru značně vysoké číslo. Proto lze předpokládat, že Evropská komise silně "zapracuje" na zlepšení tohoto neutěšeného stavu.

POVINNOST NOTIFIKACE

Právo Evropského společenství je založeno na principu povinné notifikace veřejné podpory Evropské komisi, a to před jejím poskytnutím.3) Tato povinnost vyplývá přímo z čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva ES")4) a za její naplnění odpovídá příslušný členský stát, respektive v případě České republiky poskytovatel veřejné podpory.5) S touto povinností jde "ruku v ruce" povinnost vyčkat, než Evropská komise vydá meritorní rozhodnutí.6) Uvedené povinnosti jsou dále vyjádřeny v sekundárním předpisu, kterým je nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES [nyní jde o čl. 88 Smlouvy ES - pozn. autora] (dále jen "nařízení").7)

Zjednodušeně řečeno, pokud tedy určité opatření naplňuje znaky veřejné podpory a není vyňato z notifikační povinnosti,8) je dotčený členský stát, případně odpovědný orgán, povinen notifikaci provést a vyčkat až Evropská komise opatření posoudí a vydá rozhodnutí. Pokud tak neučiní, dopouští se poskytnutí protiprávní veřejné podpory.9)

Zde mohou nastat značné problémy. Kdokoliv je totiž oprávněn podat Evropské komisi podnět, že došlo k poskytnutí protiprávní veřejné podpory, a ta je povinna takový podnět prověřit (čl. 10 odst. 1 nařízení). Poskytovatelé veřejné podpory tak musejí mít na paměti, že mohou existovat subjekty, které se budou poskytnutím veřejné podpory cítit ohroženy (typicky konkurenti příjemců nebo podnikatelské svazy zastupující určitá ekonomická odvětví) a budou chtít použít všechny nástroje, aby poskytnutí veřejné podpory zabránily nebo přinejmenším ztížily. Poskytovatelům veřejné podpory budiž útěchou, že poskytnutí protiprávní veřejné podpory neznamená automaticky její neslučitelnost. V praxi je proto možné, že protiprávní veřejná podpora bude po prošetření Evropskou komisí shledána slučitelnou se společným trhem, tedy vyhovující některé z výjimek stanovených Smlouvou ES, respektive některému ze sekundárních předpisů, jenž je provádějí. Ve většině případů tomu tak ovšem nebude, neboť k porušení povinnosti notifikace dojde z důvodu neznalosti pravidel nebo kvůli jejich ignoranci.

NAVRACÍ SE PODPORA A ÚROKY

Negativní rozhodnutí Evropské komise bude zpravidla specifikovat, jaké veřejné podpory se týká10) včetně její výše. K takovému postupu se Evropská komise v předpisu zavazuje a praxe jednoznačně ukazuje, že tak činila i před jeho přijetím.

Z nařízení vyplývá, že se navrací protiprávní veřejná podpora, která byla zároveň Evropskou komisí shledána neslučitelnou se společným trhem (čl. 14 odst. 1 nařízení). Podle Evropského soudního dvora je účelem navrácení veřejné podpory obnovit stav na trhu, který předcházel jejímu poskytnutí; navrácení protiprávní a neslučitelné veřejné podpory není sankcí, nýbrž logickým důsledkem zjištění její protiprávnosti.11)

Podle čl. 14 odst. 2 nařízení je třeba k navracené částce připočítat úroky stanovené Evropskou komisí, a to od okamžiku, kdy měl příjemce protiprávní a neslučitelnou veřejnou podporu k dispozici, do data navrácení.12) Úrok má za cíl kompenzovat finanční zvýhodnění, které určitý podnik obdržel v důsledku veřejné podpory, která nevyhovuje pravidlům.

Například bude-li shledána neslučitelnou veřejná podpora formou prodeje akcií ze strany státu za sníženou cenu, veřejnou podporou bude rozdíl mezi cenou zaplacenou vybraným zájemcem a cenou tržní plus úrok. Vybraný zájemce tak vlastně uhradí více než tržní cenu, neboť bude nucen zaplatit i uvedený úrok - s jistou mírou nadsázky lze tedy říci, že poskytovateli jeho prostředky zhodnotí.

Mohou se však vyskytnout případy, kdy výše veřejné podpory, jež se má navracet, nebude přesně určitelná, a to z různých důvodů. V takových případech podle Evropského soudního dvora postačí, když předmětné rozhodnutí bude obsahovat informaci, která příslušnému členskému státu (poskytovateli) umožní její výši stanovit bez větších potíží.13)

V této souvislosti podotýkám, že v okamžiku zpracovávání tohoto článku jsem nedisponoval informacemi, že by v případě České republiky bylo vydáno rozhodnutí, kterým by Evropská komise uložila povinnost navrátit veřejnou podporu.

SUBJEKT POVINNÝ K NAVRÁCENÍ VEŘEJNÉ PODPORY

Obecně lze uvést, že protiprávní a neslučitelnou veřejnou podporu musí nahradit podnik (příjemce veřejné podpory) jako adresát rozhodnutí poskytovatele, kterým k poskytnutí veřejné podpory došlo. Na tomto principu stojí i česká právní úprava, která za příjemce veřejné podpory považuje fyzickou nebo právnickou osobu, v jejíž prospěch bylo o poskytnutí veřejné podpory rozhodnuto [§ 2 písm. b) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje - dále jen "zákon"].

Jakkoliv se uvedené zobecnění i vymezení v zákoně může jevit jako praktické, neodpovídá plně komunitární praxi. Evropská komise, podpořená judikaturou Evropského soudního dvora, zastává - dle mého soudu správný - názor, že protiprávní a neslučitelnou veřejnou podporu musí navrátit podnik, který z ní měl skutečně prospěch.14) Snaží se tak zabránit situacím, kdy by aktiva příjemce protiprávní a neslučitelné veřejné podpory byla vyvedena "pryč" s cílem vyhnout se realizaci negativního rozhodnutí.15) Čeští poskytovatelé veřejné podpory odpovědní za "vymožení" veřejné podpory by se tak v budoucnu mohli dostat do problémů s nemožností realizovat rozhodnutí Evropské komise, kterým byla uložena povinnost navrátit protiprávní a neslučitelnou veřejnou podporu. Zákon totiž v § 7 odst. 2 požaduje, aby poskytovatel k navrácení veřejné podpory příjemce vyzval, a pokud tento navrácení dobrovolně neučiní, podal na něj žalobu u soudu. Problémem je, že příjemce je definován způsobem, který jsem popsal výše. Zákon tudíž podle mého názoru neobsahuje mechanismy, které by poskytovateli umožňovaly vymáhat veřejnou podporu po třetích stranách. Česká republika tak může čelit problémům, o nichž je pojednáno dále. Obávám se totiž, že s respektováním judikatury Evropského soudního dvora ze strany českých institucí to bude, alespoň prozatím, velmi těžké.

LIMITY PRO NAVRACENÍ VEŘEJNÉ PODPORY

Na úvod této části považuji za nezbytné zdůraznit, že příjemce má v procesu poskytování veřejné podpory velmi slabé postavení. V zásadě platí, že je povinen veřejnou podporu navrátit vždy, je-li protiprávní a neslučitelná, proto musí být při jejím přijímání velmi opatrný. Na příjemce se tak v podstatě přesouvá odpovědnost, kterou má jedině poskytovatel veřejné podpory. Určitou výjimku tvoří lhůta, po kterou lze navrácení veřejné podpory uložit, a situace, kdy by navrácení veřejné podpory bylo v rozporu s obecnými zásadami práva Evropského společenství.16)

Pokud jde o časové omezení podle čl. 15 odst. 2 nařízení, platí, že Evropská komise je v možnosti uložit navrácení protiprávní a neslučitelné veřejné podpory limitována lhůtou deseti let. Ta počíná běžet od okamžiku, kdy byla veřejná podpora příjemci poskytnuta s tím, že jakékoliv opatření přijaté Evropskou komisí nebo členským státem jednajícím na její žádost přerušuje její běh. Každým přerušením počíná lhůta běžet znovu.

Co se týče obecných zásad, v praxi se příjemci veřejné podpory nejčastěji dovolávají uplatnění zásady ochrany oprávněných očekávání a zásady právní jistoty. Obě však orgány Evropské unie uplatňují restriktivně.17) V této souvislosti je totiž stále velmi aktuální judikatura Evropského soudního dvora, podle níž podnik, který obdržel veřejnou podporu, nemůže principiálně spoléhat na aplikaci zásady ochrany oprávněných očekávání, že jím přijímaná veřejná podpora je v souladu s pravidly, pokud její poskytnutí nerespektovalo postupy obsažené v čl. 88 Smlouvy ES. Podnik řídící se běžnými zásadami opatrnosti by měl být schopen rozpoznat, zda takový postup byl použit, či nikoliv. A to přesto, že příslušný poskytovatel veřejné podpory je zodpovědný za porušení pravidel.18)

Zůstává tak otázkou, jaké kroky musí příjemce před přijetím veřejné podpory podniknout, aby bylo možné v jeho případě zásadu ochrany oprávněných očekávání aplikovat. Přesné vodítko bohužel neexistuje. Příjemce veřejné podpory by si tedy měl zjistit o příslušné veřejné podpoře co nejvíce informací (především od poskytovatele) a pokud bude mít pochybnosti, měl by přijetí veřejné podpory odmítnout. To je však v praxi České republiky obrovský problém. Příjemci častokrát ani nevědí, že určité opatření je veřejnou podporou a spoléhají na to, že když jim je poskytovatel udělí, je vše v pořádku. Taková námitka však před institucemi Evropské unie neobstojí z výše zmíněných důvodů. Každopádně doporučuji, aby odvolání na uvedené zásady bylo učiněno již v rámci řízení před Evropskou komisí, neboť i ta má možnost zvážit, zda k jejich naplnění došlo, či nikoliv.

V případě navracení veřejné podpory je třeba upozornit na další skutečnosti. Předpis požaduje, aby navrácení bylo účinné. Tím míní, že veřejná podpora bude od příjemce vymožena zpět. V žádném případě se nelze vymlouvat na stav, že národní právo takové kroky neumožňuje.19) Právní předpisy, které efektivnímu navrácení brání, nesmějí být aplikovány. K vymožení protiprávní a neslučitelné veřejné podpory musí dojít i za cenu, že by to znamenalo zánik příjemce. Jedinou výjimkou je nedostatek dobytných aktiv. Tento stav je soudy Evropské unie vykládán jako absolutní nemožnost správného výkonu rozhodnutí.20) Tu ovšem členský stát musí prokázat, nelze ji jen předpokládat.

LHŮTY PRO NAVRACENÍ VEŘEJNÉ PODPORY

Podle judikatury Evropského soudního dvora platí, že rozhodnutí Evropské komise určené členskému státu je závazné pro všechny orgány včetně národních soudů.21) Je tak nepochybné, že závazné jsou i všechny podmínky stanovené v rozhodnutích.

Předpis požaduje, aby k realizaci negativního rozhodnutí Evropské komise došlo okamžitě. Za tímto účelem bude Evropská komise ve svých rozhodnutích stanovovat lhůty, ve kterých k tomuto výkonu musí dojít. Bude to lhůta dva měsíce od vstupu rozhodnutí v platnost, během níž musí členský stát Evropskou komisi informovat o plánovaných nebo přijatých opatřeních, a další lhůta čtyř měsíců od vstupu rozhodnutí v platnost, během níž musí být rozhodnutí vykonáno. V případě, že členský stát bude čelit potížím bránícím ve splnění uvedených lhůt, měl by - a je to koneckonců v jeho zájmu - Evropskou komisi o tomto stavu informovat, aby byly lhůty prodlouženy.

Osobně se domnívám, že praxe v České republice bude, především s ohledem na zmíněné lhůty, problematická. Mechanismus navracení veřejné podpory je obsažen v § 7 zákona a je formulován podle mého názoru výstižně. Bohužel však stoprocentně nezaručuje naplnění uvedených lhůt. Jak již bylo uvedeno, z § 7 odst. 2 zákona vyplývá, že poskytovatel má nejdříve povinnost příjemce vyzvat k navrácení veřejné podpory ve lhůtě, kterou stanoví, pokud tato již nevyplývá z rozhodnutí Evropské komise, což nově bude. Poskytovatelům, kteří se do takové situace dostanou, ovšem doporučuji brát lhůtu stanovenou Evropskou komisí jako lhůtu nejzazší, aby měli určitou rezervu. V případech, kdy příjemce výzvě poskytovatele nevyhoví, má poskytovatel povinnost podat žalobu u soudu.22) Více zákon neobsahuje. Lze tedy předpokládat, že příslušné řízení bude probíhat před obecnými soudy a bude přinejmenším dvouinstanční. Proto lze mít obavu, zda zmíněná čtyřměsíční lhůta bude dodržena, i když, jak bylo uvedeno, bude závazná i pro soud. Navíc podle čl. 256 Smlouvy ES nebude rozhodnutí Evropské komise exekučním titulem, neboť povinnost zajistit navrácení veřejné podpory bude určena České republice, takže ani tímto se doba realizace rozhodnutí nezkrátí.

DŮSLEDKY NESPLNĚNÍ ROZHODNUTÍ EVROPSKÉ KOMISE

V případě, že členský stát nesplní negativní rozhodnutí Evropské komise, může Evropská komise (stejně jako jiný členský stát) podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy ES předložit věc Evropskému soudnímu dvoru. Ten pak rozhodne, jaká opatření musejí být přijata, aby rozhodnutí Evropské komise bylo naplněno. Pokud se členský stát nepodřídí ani rozhodnutí Evropského soudního dvora, Evropská komise věc znovu předloží Evropskému soudnímu dvoru s návrhem, aby členskému státu bylo uloženo penále.

Je tedy záhodno, aby odpovědný poskytovatel učinil veškeré kroky k naplnění rozhodnutí Evropské komise, neboť odpovědnost za realizaci negativního rozhodnutí leží podle zákona na něm. Pokud z jakýchkoliv důvodů nebude moci takové rozhodnutí ve stanovené lhůtě realizovat, bude nezbytné, aby s Evropskou komisí vstoupil v kontakt a dohodl se na oboustranně přijatelném řešení.

Je zřejmé, že proces navracení protiprávní a neslučitelné veřejné podpory nebude v praxi snadné realizovat. Přestože má Česká republika vnitrostátní právní úpravu, která toto umožňuje, bude velmi zajímavé sledovat, jak se dotčení poskytovatelé vyrovnají s uvedenými lhůtami, jež s ohledem na délku soudního řízení v České republice nelze rozhodně považovat za nějak dlouhé.

Domnívám se, že situace si vyžádá zafixování těchto lhůt přímo do zákona. Rovněž by bylo vhodné, aby zákon explicitně umožňoval vymáhat veřejnou podporu od subjektů odlišných od původních příjemců, pokud z ní měly prospěch.


Poznámky:

1) Vymezení veřejné podpory je obsaženo v čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství. Z něj vyplývá, že za veřejnou podporu je třeba považovat opatření v jakékoliv formě, které zatěžuje veřejné rozpočty (tj. rozpočty státních orgánů, územních samospráv, ale i jimi kontrolovaných subjektů jako jsou nejrůznější municipální společnosti, příspěvkové organizace aj.), zvýhodňuje určité podniky, skupiny podniků či celá odvětví výroby a služeb, hrozí narušením nebo přímo narušuje soutěž na vnitřním trhu Evropské unie a je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropské unie. Zdůrazňuji, že uvedené znaky musí předmětné opatření naplňovat kumulativně. Jako příklady veřejných podpor lze uvést nejrůznější dotace, daňové úlevy, promíjení plateb sociálního a zdravotního pojištění, státní záruky apod.

Klíčovým pojmem v oblasti veřejné podpory je "podnik", za který je považována jakákoliv entita, bez ohledu na právní status či způsob financování, vykonávající ekonomickou aktivitu, tj. nabízení zboží a služeb na příslušném trhu (srovnej rozsudek Evropského soudního dvora v případě C-41/90 Höffner and Elser /1991/, Sb. Rozh. I-197). Podniky tak nebudou pouze podnikatelé, ale v závislosti na konkrétní činnosti i entity, u nichž to na první pohled není zcela zřejmé (příspěvkové organizace, univerzity, nadace, zájmová sdružení právnických osob apod.).

2) Předpis byl publikován v Úředním věstníku Evropské unie dne 15. 11. 2007 pod C 272/4.

3) Z této povinnosti ovšem existují výjimky. Především není nutné notifikovat opatření, u něhož bylo použito pravidlo de minimis, neboť to veřejnou podporou ex lege není [srovnej odst. 8 nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis]. Stejně tak není třeba provádět notifikaci u opatření pokrytých příslušnými nařízeními Evropské komise (tzv. skupinové výjimky), pokud ovšem tyto předpisy nepožadují individuální notifikaci.

4) Tento článek mimo jiné stanoví, že "Komise musí být členskými státy včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat své vyjádření...". Notifikaci je tedy třeba chápat jako informaci, že určitý členský stát zamýšlí poskytnout veřejnou podporu, v podstatě tedy jako jakousi žádost o posouzení opatření Evropskou komisí.

5) Předpisem, který v českém právu upravuje vnitrostátní vztahy v oblasti veřejné podpory je zákon č. 215/2004 Sb. Ten v § 2 písm. a) definuje poskytovatele veřejné podpory jako toho, kdo rozhoduje o poskytnutí veřejné podpory. Povinnost podat notifikaci vyplývá pro poskytovatele z § 4 zákona, i když to zákonodárce podle mého názoru ne zcela přesně vyjádřil (srovnej znění tohoto ustanovení "Poskytovatelé jednají s Komisí v řízeních týkajících se oznámené veřejné podpory..."). Pro upřesnění je třeba uvést, že účastníkem řízení před Evropskou komisí by ve vztahu ke konkrétní veřejné podpoře byla Česká republika, ale veškeré povinnosti by musel plnit příslušný poskytovatel.

6) Srovnej třetí větu čl. 88 odst. 3 Smlouvy ES, která uvádí, že: "Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí."

7) Předpis byl publikován v Úředním věstníku Evropských společenství dne 27. 3. 1999 pod L 83/1.

8) Pro upřesnění považuji za nezbytné uvést, že notifikaci lze podat i v případech, kdy není zcela zřejmé, zda je opatření veřejnou podporou, či nikoliv, tedy z důvodu právní jistoty.

9) Protiprávní veřejná podpora je definována v čl. 1 písm. f) nařízení jako nová veřejná podpora uskutečňovaná v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy ES. Praxe ukazuje, že není jednoduché určit, kdy vlastně k poskytnutí veřejné podpory došlo. Samo nařízení pojem "poskytnutí" nedefinuje a je třeba si pomoci judikaturou. Významným rozhodnutím je v této oblasti rozsudek soudu I. stupně v případě T-109/01 Fleuren Compost BV, který považuje za okamžik poskytnutí veřejné podpory přijetí právně závazného aktu, jímž se poskytovatel zavazuje veřejnou podporu poskytnout. Mám tedy za to, že takovým okamžikem je například přijetí usnesení kompetentního orgánu (vlády, zastupitelstva územně samosprávného celku), nikoliv až podpis smlouvy, která takový akt provádí.

10) V rozhodnutí bude například uvedeno, že se jedná o veřejnou podporu ve formě státní záruky, dotace, snížené ceny za veřejný majetek atd.

11) Srovnej rozsudky Evropského soudního dvora ve věci C-75/97 Belgie v. Komise /1999/, Sb. rozh. I-03671, odst. 65; a ve věci C-183/91 Komise v. Řecko /1993/, Sb. rozh. I-3131, odst. 16.

12) Blíže se výpočtu úrokové míry věnuje čl. 9 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy ES. To bylo publikováno v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. 4. 2004 pod L 140/1. Stručně řečeno, navracená částka je úročena tzv. referenční sazbou, která je Evropskou komisí vyhlašována pro jednotlivé členské státy.

13) Srovnej rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-480/98 Španělsko v. Komise /2000/, Sb. rozh, I 8717, odst. 25.

14) Srovnej rozsudky Evropského soudního dvora ve věci C-303/88 Itálie v. Komise /1991/, Sb. rozh. I-1433, odst. 57; a ve věci C-277/00 Německo v. Komise /2004/, Sb. rozh. I-3925, odst. 75.

15) V předpisu je s odkazem na názor Evropského soudního dvora uvedeno, že k převedení nepatřičné výhody může dojít, pokud jsou aktiva původního příjemce veřejné podpory převedena na třetí stranu za cenu, která je nižší než tržní, přičemž z transakce je evidentní, že byla uskutečněna pouze se záměrem vyhnout se negativnímu rozhodnutí Evropské komise. Naproti tomu, když jsou aktiva prodána za cenu tržní, předpokládá se, že k přesunutí výhody na další subjekt nedošlo. Původní příjemce se však nezbavuje povinnosti navrátit veřejnou podporu. Proto doporučuji subjektům, které budou kupovat podíly v nejrůznějších společnostech, aby si ověřily, zda předmětná společnost náhodou neobdržela veřejnou podporu, která by mohla být shledána protiprávní a neslučitelnou.

16) Čl. 14 odst. 1 nařízení.

17) Například Evropský soudní dvůr v případě 223/85 RSV /1987/, Sb. rozh. 4617, výjimečně dospěl k závěru, že je třeba aplikovat zásadu ochrany oprávněných očekávání, a to z důvodu neodůvodněných průtahů na straně Evropské komise. Je ovšem třeba zdůraznit, že v tomto případě měla Evropská komise podle názoru Evropského soudního dvora všechny potřebné údaje a podklady k dispozici z předchozích řízení, a nemusela tak provádět nějaké důkladné vyšetřování.

18) Srovnej rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C 24/95 Alcan /1997/, Sb. rozh. I-1591, odst. 25.

19) Nelze například namítat, že došlo k promlčení, a navrácení tudíž není možné.

20) Srovnej rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-404/00 Komise v. Španělsko /2003/, Sb. rozh. 175. Jde v podstatě o stav, který bývá českými právníky označován v souladu se starým českým příslovím nebo zásadou "kde nic není, ani smrt nebere". Tento stav ovšem, ostatně jak již v článku zaznělo, nelze vyvolat uměle, například převodem aktiv na jiný subjekt.

21) Srovnej rozsudek Evropského soudního dvora ve věci 249/85 Albako Margarinefabrik Maria von der Linde GmbH @ Co. KG v. Bundesanstalt für landwirtschaftliche Marktordnung /1987/, Sb. rozh. 02345.

22) Zdůrazňuji, že tento postup je třeba realizovat i v případech, kdy příjemce napadne rozhodnutí Evropské komise u soudů Evropské unie. Podání žaloby na zrušení rozhodnutí Evropské komise totiž nemá odkladný účinek. Ten by mohl přiznat pouze soud, u něhož bylo takové rozhodnutí napadeno, což je v praxi ojedinělé.

Michael Kincl
právník, Brno

Související