Základním znakem závazkového práva je vztah dvou stran v postavení věřitele a dlužníka. Věřitel má právo od dlužníka něco požadovat a dlužník je povinen toto plnění poskytnout. Pokud dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, dostává se do prodlení. "Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení ..." (případně poplatek z prodlení) - viz § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Výši úroků z prodlení má podle téhož ustanovení určit prováděcí předpis. Obdobnou úpravu obsahuje obchodní zákoník v § 369 odst. 1: "Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského."

Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení, lze si v obchodněprávních vztazích pro případ prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku platně sjednat i jiné než zákonné úroky z prodlení (pokud to ovšem neodporuje obecným principům jako jsou dobré mravy, zásada poctivosti v obchodním styku atd.). Naproti tomu v občanskoprávních vztazích si úroky z prodlení nelze dohodnout jinak než podle zákona - tento výklad konstantně podporuje i Nejvyšší soud ČR, viz např. rozhodnutí 33 Odo 1117/2003.1)

Závazkový vztah, v němž plnění peněžitého dluhu spočívá v placení kupní a jiné ceny (např. vztah ze smlouvy kupní), nebude v praxi činit problémy - pokud se kupující dostane do prodlení s placením kupní ceny, je prodávající oprávněn požadovat z nezaplacené kupní ceny úroky z prodlení, ať už v zákonné nebo smluvní výši. Aplikačně nejasná však může být situace, kdy je součástí smluvního vztahu závazek jedné ze stran platit nesankční (řádné) úroky (např. vztah ze smlouvy o úvěru), tedy kdy se dlužník může dostat do prodlení nejen s plněním základního předmětu plnění (kupní ceny, jistiny), ale též s plněním smluvních úroků.

SPECIFIKA SMLOUVY O ÚVĚRU

Obligační vztah vyplývající ze smlouvy o úvěru, uzavírané v praxi nejčastěji mezi fyzickou či právnickou osobou a úvěrující společností (bankou, obchodní společností atd.), je bez ohledu na povahu účastníků vztahem obchodněprávním.2)

Ustanovení § 497 obchodního zákoníku určuje: "Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky." Placení úroků dlužníkem je tedy přímo pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Dlužník splácí věřiteli nejen poskytnutou částku (jistinu), ale i řádné úroky z ní jako "úplatu" či "odměnu" za poskytnuté peněžní prostředky. Smlouvu o úvěru není možné uzavřít bezúročně.3)

Dlužník se v průběhu úvěrového vztahu může dostat do prodlení s placením jistiny i řádných úroků. Věřiteli v tomto okamžiku vzniká právo požadovat úrok z prodlení z částek, s jejichž plněním je dlužník po splatnosti. V této souvislosti vznikla v praxi otázka, zda se u soudu může věřitel úspěšně domoci přiznání úroku z prodlení z částek řádného úroku po splatnosti. Zákonná úprava totiž explicitně neodpovídá na otázku, zda je možné požadovat sankční úroky z prodlení z úroků smluvních (řádných). Občanský i obchodní zákoník hovoří o povinnosti platit úroky z prodlení při prodlení s plněním "závazku", respektive "dluhu", a blíže nevymezují, zda je závazkem či dluhem míněn i dlužný řádný úrok.

NÁZOR NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Nejvyšší soud ČR se v posledních letech opakovaně vyjádřil k příslušným ustanovením zákona. Nejprve se ve svém rozhodnutí ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002, přiklonil k názoru, že se nesplacené smluvní úroky stávají dluhem a věřitel má právo požadovat po dlužníkovi úrok z prodlení z nezaplacených smluvních úroků.4)

Stěžejní význam má však rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002,5) které ustoupilo od výše uvedeného pojetí. Nejvyšší soud ČR postavil svou argumentaci na rozlišení hlavního a vedlejšího peněžitého závazkového vztahu. Jestliže kauza směřuje přímo k zaplacení, jedná se o hlavní závazkový vztah. Vedlejším závazkovým vztahem je vztah úrokový, který vzniká pouze, když existuje mezi účastníky vztah hlavní. Úroky a úroky z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky. Nejvyšší soud ČR výslovně dovodil: "tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský, ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani občanský, ani obchodní zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky." Tímto názorem není podle Nejvyššího soudu ČR "dotčeno právo účastníků dohodnout se ..., že sjednané úroky se stanou součástí jistiny (že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz ...) a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky..."

Následný vývoj judikatury Nejvyššího soudu ČR již jen usměrňoval a rozváděl základní tezi vyslovenou v citovaném rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 101/2002. Podle dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR6) platí závěry o nemožnosti úročit příslušenství bez zřetele k tomu, zda věřitel odvozuje své právo brát úroky z prodlení ze smluvených úroků ze zákonné úpravy nebo z dohody s dlužníkem. Podstatné totiž je, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, že "ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku je ve vymezení příslušenství pohledávky ustanovením kogentním. Vytvořit novou kategorii 'příslušenství z příslušenství' dohodou účastníků by tak znamenalo chovat se v rozporu se zákonem (§ 39 občanského zákoníku)." Ani v dalších rozhodnutích7) se již Nejvyšší soud ČR neodchýlil od svého výše popsaného stanoviska.

...JE V ROZPORU S OBCHODNÍ PRAXÍ A JUDIKATUROU EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA

Uvedené pojetí vyprofilované judikaturou Nejvyššího soudu ČR, nezřídka akceptované při rozhodování soudů nižších stupňů, vyvolává z právního i ekonomického hlediska rozpaky (ponechme v dalším výkladu stranou § 369a obchodního zákoníku upravující právo na úrok z prodlení mezi podnikateli při úplatné dodávce zboží nebo služeb a odhlédněme též od rozsáhlé problematiky aspektů spotřebitelského práva).

Podíváme-li se na věc z hlediska zaběhnuté obchodní praxe, je zapovězení anatocismu (tj. zákaz braní úroků z úroků) v hrubém rozporu s obchodními zvyklostmi. Povinnost placení smluvního úroku je běžnou součástí mnoha typů závazkových vztahů, stejně tak jako dohoda stran o peněžitých sankcích pro případ prodlení s placením závazku (včetně prodlení s plněním smluvních úroků). Nezaplacený smluvní úrok je z "ekonomického" pohledu bezpochyby dluhem, závazkem.

Problematické důsledky pojetí zastávaného Nejvyšším soudem ČR se projevují např. při poskytování tzv. předhypotečního úvěru, kdy dlužník věřiteli splácí po určitou dobu pouze úroky a jistina předhypotečního úvěru je pak jednorázově splacena poskytnutým hypotečním úvěrem. Při akceptaci výše uvedeného postoje Nejvyššího soudu ČR by dlužník při prodlení se splácením smluvních úroků, tedy jediné platby směřující k věřiteli při předhypotečním úvěru (jistina se nesplácí), nemohl být sankcionován za své prodlení (s výjimkou např. sjednané smluvní pokuty, která však dostatečně neodráží charakter prodlení s dluhem plněným ve splátkách).

Jak již bylo zmíněno, řádné úroky fungují ve vztahu založeném smlouvou o úvěru jako "úplata" či "cena" za poskytnuté peněžní prostředky. Takové pojetí respektuje též judikatura Evropského soudního dvora. Například ve věci Dietzinger,8) kde byla posuzována působnost směrnice Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, Evropský soudní dvůr uvedl, že "poskytnutí úvěru je nepochybně službou, na niž je třeba směrnici vztáhnout".9) Poskytnutí úvěru je proto třeba podle mého názoru posuzovat jako službu ve smyslu komunitárního práva, řádný úrok pak logicky funguje jako úplata za tuto službu (tj. za službu věřitele spočívající v poskytnutí peněžních prostředků). Z tohoto hlediska by se tedy v případě platby za službu (tj. platbou za službu jsou zde úroky, neboť jistinu dlužník věřiteli vrací ve stejné výši, a nejde proto o platbu za službu) nejednalo "materiálně" o příslušenství a vyměřené úroky z prodlení z úroků smluvních by mohly, jakožto následek prodlení s plněním peněžitého závazku, plnit svou sankční a motivační funkci.

SLABINY PRÁVNÍ KONSTRUKCE NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Rovněž právní argumentace Nejvyššího soudu ČR týkající se důvodů zapovězení anatocismu není podle mého názoru přesvědčivá. Nejvyšší soud ČR vykládá pojem "peněžitý závazek" v § 369 odst. 1 obchodního zákoníku velmi restriktivně, a to zejména s poukazem na legální definici termínu "příslušenství" obsaženou v § 121 odst. 3 občanského zákoníku a doktrinální rozlišení hlavního a vedlejšího závazku. Úrokový vztah je podle Nejvyššího soudu ČR vždy vedlejším peněžitým závazkovým vztahem, a proto není možné úroky dále úročit. Úročit lze totiž jen hlavní dluh a nikoliv příslušenství, které samo vzniklo právě úročením hlavního dluhu. Pokud se dlužník dostane do prodlení s plněním úroků, dostává se do prodlení s plněním příslušenství, nikoliv do prodlení s plněním vlastního dluhu, přičemž ani občanský, ani obchodní zákoník neznají podle výkladu Nejvyššího soudu ČR majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.

Přestože Nejvyšší soud ČR opírá své názory o popsanou konstrukci, překvapivě nevylučuje právo účastníků (dlužníka a věřitele) dohodnout se, že se sjednané úroky stanou součástí jistiny a bude je tak v případě prodlení dlužníka možné úročit úrokem z prodlení. Tímto postupem se však smluvní úrok pouze "technicky" ("naoko") připočítá k jistině, ale na podstatě věci, tj. že se úročí smluvní úrok, respektive příslušenství, se nic nezmění - pouze se celý problém technicky obejde, aby se vyhovělo popsané právní konstrukci, zatímco ekonomicky se věc bude moci dále obcházet dohodou o přirůstání úroků k jistině. Uvedené "zvyšování jistiny" má nadto různé mimovolné dopady účetní, technické, finanční (vyšší soudní poplatek atd.) a jiné.

Nejvyšší soud ČR současně v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 689/2006 uvedl při vysvětlování, proč není možné sjednat mezi stranami sankční úročení příslušenství, že "právě potření takových úvah" (tj. úvah o možnostech stran sjednat si úročení příslušenství) sledovalo výše citované rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 101/2002. Souběžně a v rozporu s tím ale vytvořil zmiňovanou konstrukci, podle které je možné úroky přičítat k jistině a takto vytvořenou pohledávku úročit úrokem z prodlení.

Tím se ovšem vydávají za samu jistinu ("zvýšenou"), tedy za hlavní peněžitý závazek, částky, které většinou vznikají odlišným způsobem než jistina (jako procentuální část z částky jistiny); ve skutečnosti jsou ale stejně úročeny smluvní úroky.

Podle mého názoru by v zájmu právní a hospodářské jistoty stačilo místo konstrukce "zvyšování jistiny" přijmout logický interpretační závěr, že peněžitým závazkem jsou též nesplacené smluvní úroky. Odpovídalo by to mimo jiné smyslu, který § 369 odst. 1 obchodního zákoníku má - umožnit sankcionovat dlužníka pro případ prodlení s plněním peněžitého závazku.

Obavy, aby v tomto případě nedocházelo k řetězení úroků z prodlení,10) nejsou na místě. U úroků z prodlení totiž jejich další úročení nepřichází v úvahu, neboť ony samy (respektive povinnost jejich placení) jsou sekundárním nepříznivým právním následkem neboli odpovědnostní (sankční) povinností.11) Charakter smluvních úroků je odlišný, jsou primárním dluhem, nikoliv sekundárním následkem porušení povinnosti; proto by neměla chybět ani zákonná možnost hrozby sankce pro případ jejich neplacení.

Přístup Nejvyššího soudu ČR k danému problému a jeho argumentace opřená o vymezení podstaty hlavního a vedlejšího závazkového vztahu v sepětí s legální definicí příslušenství navíc ne zcela přesvědčivě vyvrací možnost uplatnění smluvní autonomie stran.

...A JEHO HISTORICKÉ ARGUMENTACE

Odkazy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 101/2002 na soudobou literaturu a historické prameny, zejména tradice římského práva a obecný zákoník občanský z roku 1811, jsou rovněž nepřesné. Rozhodnutí uvádí, že jeho závěry jsou v souladu se současnou odbornou literaturou.12) Zmíněná literatura se však zabývá pouze prodlením s placením úroků z prodlení.13)

Rozsudek se dále odvolává na zákaz braní úroků z úroků v historických pramenech českého práva; ty však reflektovaly především morálně-mravní aspekty braní úroků z úroků, tedy jejich obsahové, materiální zapovězení (výjimkou budiž původní § 998 obecného zákoníku občanského z roku 1811).14) V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákonem ze dne 14. 6. 1868 č. 62 ř. z. (který zrušil a nahradil § 998 obecného zákoníku občanského) bylo stanoveno, že "úroky z úroků bylo možno bráti, a to byly-li výslovně vymíněny, dále byly-li splatné úroky zažalovány (z nich ode dne doručení žaloby)".15)

K argumentaci Nejvyššího soudu ČR zapovězením anatocismu podle tradic římského práva nelze než poukázat na zcela jiné společenské, ekonomické a kulturní podmínky, ve kterých se dnes nacházíme. Zatímco římské právo a později též křesťanská ideologie se stavěly proti půjčování peněz na úrok (smluvní), dnešní hospodářství je v nemalé míře právě na úvěrovém obchodu založené a smlouva o úvěru "musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky".16)

NAHRAZENÍ ÚROKŮ Z PRODLENÍ JINÝMI INSTITUTY

Pokud věřitelé neučiní smluvní úroky součástí "zvýšené jistiny", mohou sankcionovat prodlení dlužníka s placením smluvních úroků prostřednictvím jiných smluvních institutů, například smluvní pokutou. Ta může podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR17) existovat jako nárok nezávisle i vedle souběžně nárokovaného zákonného úroku z prodlení.

K této možnosti se nepřímo váže též další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,18) podle kterého plní z hlediska funkční interpretace institut úroku z prodlení v občanskoprávní úpravě funkci nepříznivé majetkové sankce vůči dlužníkovi za nikoli včasné splnění peněžitého dluhu. Obdobnou funkci může plnit rovněž institut smluvní pokuty.19)

Nahrazení úroků z prodlení ze smluvních úroků smluvní pokutou je ale jednak nepraktické (i vzhledem k omezením, které zákon u smluvní pokuty stanoví), jednak, jak již bylo řečeno výše, smluvní pokuta příliš neodpovídá povaze sankce za prodlení s plněním peněžitého závazku hrazeného ve splátkách.

Za současného právního stavu tak věřitelům nezbývá než spoléhat na výklad soudů nižších stupňů, které mohou v konkrétních případech nerestriktivně vyložit § 369 odst. 1 obchodního zákoníku a přiznat věřitelům nárok na smluvně ujednané úroky z prodlení z nezaplacených úroků smluvních.

Potěšující ovšem je, že předpokládaný právní vývoj rozumně akcentuje ekonomickou funkci smluvního úroku. Paragrafované znění návrhu nového občanského zákoníku totiž v § 1577 počítá s tím, že úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Výše úrokové sazby je přitom omezena pravidly stanovenými v § 1573.


Poznámky:

1) Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 17. 3. 2005, 33 Odo 1117/2003, judikoval: "Ustanovení § 517 odst. 2 věta za středníkem občanského zákoníku účastníkům dohodu o jiné výši úroku z prodlení výslovně nezakazuje, nemožnost přijetí odchylné smluvní úpravy však vyplývá z povahy tohoto ustanovení. Uvádí-li se v něm, že 'výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis', nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy ani dohodou účastníků."

2) Viz § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, který uvádí závazkový vztah ze smlouvy o úvěru jako absolutní obchod.

3) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 1153.

4) Nejvyšší soud ČR zde vyložil: "Nesplacení smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a podle § 517 občanského zákoníku může věřitel po dlužníkovi požadovat vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možno požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků."

5) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 101/2002 bylo uveřejněné též pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

6) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června. 2006, 29 Odo 689/2006.

7) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna. 2006, 29 Odo 919/2006, které přisvědčilo odvolacímu soudu, že se smluvené úroky nestaly v daném případě součástí jistiny a zůstaly příslušenstvím pohledávky. Žalobkyně (dovolatelka) zde argumentovala, že u úvěrové smlouvy jsou smluvní úroky automaticky "svázány" od počátku smluvního vztahu s jistinou. Dlužník se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných anuitních splátkách. Uvedená splátka zahrnovala splátku jistiny i úroku a výše jejich vzájemného poměru byla proměnlivá v závislosti na době splácení. Anuitní způsob splácení úvěru založil podle názoru dovolatelky smluvní právo dovolatelky požadovat "z takto stanovené jistiny" úrok z prodlení ve výši 15 procent. Odvolací soud takový postup neakceptoval a Nejvyšší soud ČR kvalifikoval dovolání jako nepřípustné.

8) Rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 17. 3. 1998, C-45/96, ve věci Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG v. Edgar Dietzinger (viz: http://curia.europa.eu/).

9) Dědič, J., Čech, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU. 2. vydání. BOVA POLYGON, Praha 2005, str. 406.

10) Míněna je situace, kdy by byly úročeny úroky z prodlení, čímž by vznikly další úroky z prodlení, které by se opět sankčně úročily atd.

11) Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. ASPI Publishing s. r. o., Praha 2002, str. 41.

12) Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 35 Odo 101/2002: "K závěru, že smluvené úroky se nestávají součástí jistiny a proto se dále neúročí, se v právní teorii na základě stejných východisek přihlašuje např. též dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, s. 675."

13) V publikaci Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 924, se uvádí (osmé vydání publikace se k problematice nevyjadřuje): "Máme za to, že při prodlení se zaplacením úroků z prodlení nemá věřitel právo požadovat z nich (z částky jim odpovídající) úroky z prodlení. Včasné nesplacení úroků z prodlení z dlužné částky je totiž prodlením s plněním příslušenství pohledávky, nikoliv s plněním vlastního dluhu."

14) Ustanovení § 998 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB) určovalo, že "úroky z úroků nesmějí býti nikdy brány, ale mohou býti dvouleté nebo ještě starší zadrželé úroky úmluvou upsány jako nová jistina".

15) Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl čtvrtý. V. Linhart, Praha 1936, str. 552.

16) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 1153.

17) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002.

18) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003.

19) V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, se dále uvádí: "Právo na smluvní pokutu může být založeno výhradně smluvním ujednáním účastníků, naproti tomu právo na úrok z prodlení svědčí věřiteli přímo ze zákona. Z takto definované zásadní odlišnosti uvedených právních institutů vyplývá, že by docházelo ke stírání rozdílů mezi jejich funkcemi v případě, že by výši úroku z prodlení bylo možné stanovit dohodou účastníků, neboť v takovém případě by suplovalo institut smluvní pokuty jako smluvního nástroje k vynucení plnění. Pokud měla dovolatelka v úmyslu zakotvit ve smlouvě citelnější sankci, než jakou představuje úrok z prodlení v zákonné výši, nic jí nebránilo za tímto účelem využít institutu smluvní pokuty." Z uvedeného je patrné, že se případ týká pouze občanskoprávních vztahů, kde se nelze dohodou účastníků odchýlit od zákonné výše úroků z prodlení.


Lukáš Vymazal
právník, Praha

Související