Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy?

Nejvyšší soud ČR v této souvislosti opakovaně uvedl, že námitka promlčení může skutečně ve výjimečných případech dobrým mravům odporovat. V těchto ojedinělých případech (a za splnění dalších podmínek) odepře nalézací soud účastníkovi řízení právo namítat promlčení.

PROMLČENÍ

Promlčení je institutem občanského práva, jehož účelem je na jedné straně stimulovat věřitele k rychlému a včasnému výkonu práv a na straně druhé poskytnout dlužníkovi ochranu (před časově neomezenou vynutitelností práva ze strany soudní moci). V občanském zákoníku je promlčení upraveno v části prvé, hlavě osmé (§ 100 až § 114). Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Již od dob římského práva naplňuje zákonodárce pomocí tohoto institutu požadavek právní jistoty. Práva a povinnosti vznikající z občanskoprávních vztahů totiž nemohou trvat po neomezeně dlouhou dobu. Po uplynutí delšího času se stávají méně určitými a více spornými. V soudním řízení je potom třeba zkoumat, zda právo věřitele mezitím nezaniklo, například započtením. Spor před soudem se s přibývajícím časem stává složitější a náročnější na dokazování.

Proto zákon přiznává dlužníkovi možnost volby, zda uplatní před soudem námitku promlčení. Soud nepřihlíží k promlčení z úřední povinnosti, jak je tomu u prekluze, ale výhradně na základě námitky dlužníka. Pokud dlužník promlčení práva namítne, nemůže soud věřiteli právo přiznat a jeho žalobu zamítne. Podle právní teorie totiž vznesením námitky promlčení dlužníkem dochází k zániku nároku a subjektivní právo věřitele přestává být u soudu vynutitelné. Samo subjektivní právo věřitele však ani po zamítavém pravomocném soudním rozhodnutí nezaniká a nadále existuje jako takzvané právo naturální (oslabené o nárok).¹⁾

ROZPOR S DOBRÝMI MRAVY

Vzniká tedy otázka, zda a za jakých podmínek může být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přesný výčet dobrých mravů v zákoně uveden není a výklad tohoto pojmu podávají soudy v rámci rozhodovací činnosti. Podle ustálené soudní praxe se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.²⁾

Rozhodovací praxi obecných soudů, které při výkonu práva namítat promlčení vylučovaly aplikaci § 3 občanského zákoníku, prolomil Ústavní soud ČR. V nálezu ze dne 15. 1. 1997 konstatoval, že § 3 občanského zákoníku je formulován natolik obecně, že samozřejmě platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.³⁾ Podmínky, za kterých je možno korektiv dobrých mravů použít i v případě námitky promlčení, poté podrobněji vymezil v rámci své rozhodovací činnosti Nejvyšší soud ČR. Neopomněl však zdůraznit, že námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se dle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se podle názoru Nejvyššího soudu ČR příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by zároveň musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.⁴⁾

Z citovaných rozhodnutí vyšších soudů je zřejmé, že účastník dnes může v občanském soudním řízení s úspěchem namítat, že výkon práva druhé strany, která vznesla námitku promlčení, stojí v rozporu s dobrými mravy. Podmínkou úspěšnosti takové námitky ovšem bude, aby zánik nároku oprávněného v důsledku námitky promlčení znamenal v tomto konkrétním případě pro účastníka řízení opravdu mimořádnou tvrdost a současně aby oprávněný přesvědčivě prokázal, že své právo nemohl z nějakého relevantního důvodu u soudu uplatnit včas.

Odůvodněnost námitky oprávněného může v projednávané věci posoudit pouze příslušný soud. Při hodnocení soud vychází především z okolností konkrétního případu, zjištěných poměrů obou účastníků a přihlédne také k předmětu sporného řízení. Měl by porovnat charakter věci (o co ve sporu jde) a případný dopad promlčení práva na majetkové a sociální poměry účastníka. Opožděně podanou žalobu by podle mého názoru mohla například odůvodnit dlouhodobá těžká choroba nebo déletrvající nepřítomnost oprávněného v republice, během níž se objektivně nemohl svého práva domáhat. Mohlo by se jednat např. o nedobrovolný pobyt v zahraničí, vojenský konflikt, zajetí příslušníka mezinárodních vojenských sil apod. Současně bude třeba, aby byl dopad zamítavého rozhodnutí na takovou osobu nepřiměřeně tvrdý a citelně ji poškozoval. Konkrétní příklady situací, ve kterých obecné soudy uznají námitku promlčení jako nepřiměřeně tvrdou, však přinese až budoucí rozhodovací praxe.

Poznámky:

¹⁾ Jehlička, O. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck. 8. vydání. Praha 2003, str. 322.

²⁾ Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 62/1997.

³⁾ Nález Ústavního soudu ČR z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95.

⁴⁾ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v Právních rozhledech č. 12/2002.

Aleš Nezdařil
soudce, Praha