Dítě má (v souladu s mezinárodními úmluvami) právo na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi.

Dítě zpravidla vychovávají oba rodiče. Za určitých okolností však může soud rozhodnout o svěření nezletilého dítěte do péče pouze jednoho z rodičů (může k tomu dojít také dohodou rodičů). Týká se to zejména situací, kdy spolu rodiče nežijí nebo bylo manželství rozvedeno.

Obecně platí, že soud by měl rozhodovat zejména podle zájmů dítěte a veškerá rozhodnutí by se měla řídit osobností dítěte (jeho vlohami, schopnostmi a vývojovými možnostmi) a také životními poměry rodičů. Soud by měl vzít v úvahu postoje dítěte k dané situaci, jeho citovou orientaci a zázemí, jaké mu poskytují oba rodiče, jejich výchovné schopnosti, především schopnost zajistit dítěti stabilní výchovné prostředí. Soudy zkrátka musejí vzít v úvahu řadu faktorů, které mají vliv na dítě a vypovídají o tom, co je v jeho nejlepším zájmu.

Dříve byly děti svěřovány zásadně do péče jednoho z rodičů (v případech, kdy spolu rodiče nežili apod.), případně do péče společné. V současné době je zaveden poměrně nový institut, a to střídavá výchova obou rodičů, která se například v České republice využívá čím dál častěji.

Rodiče při výkonu rodičovské odpovědnosti dítě nejen vychovávají, ale rozhodují též o všech podstatných záležitostech, které se dítěte dotýkají. Protože péče o dítě zahrnuje zejména péči o jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, je nezbytné, aby rodiče měli při výkonu rodičovské odpovědnosti k dispozici jistá oprávnění - například mít dítě u sebe, určit místo jeho pobytu nebo stýkat se s ním.

Důležité je také právo rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno do péče, na pravidelné informace o dítěti.

ZBAVENÍ ČI OMEZENÍ RODIČOVSKÉ ODPOVĚDNOSTI

Rodiče, kteří výkon své rodičovské odpovědnosti závažným způsobem zanedbávají, je možno rodičovské odpovědnosti soudní cestou zbavit. Stejný postup je možný také v případech, kdy rodič svou rodičovskou odpovědnost zneužívá. Protože však zbavení rodičovské odpovědnosti má dalekosáhlé následky zejména z pohledu práv dítěte a jeho zájmů, je nutné k takovému kroku přistoupit jen z velmi závažných důvodů a až po vyčerpání jiných možností.

Mírnější formou zásahu do výkonu rodičovské odpovědnosti je její omezení. K takovému zásahu lze přistoupit, pokud rodič nevykonává své povinnosti, vyplývající z rodičovské odpovědnosti, řádně a samozřejmě pokud to vyžaduje zájem dítěte. Toto opatření přichází na řadu zejména tehdy, pokud se rodič k dítěti chová nějakým nevhodným způsobem a jeho styk s dítětem není proto žádoucí.

Omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nemá vliv na povinnost platit výživné.

DĚTI NAROZENÉ MIMO MANŽELSTVÍ

Evropské státy lze (velmi zjednodušeně) rozdělit do několika skupin podle toho, jak postupují v otázce stanovení rodičovské odpovědnosti u dětí narozených mimo manželství.

V některých státech získává rodičovskou odpovědnost jen matka dítěte. Do této skupiny patří Rakousko, Anglie a Wales, Finsko, Německo, Nizozemsko, Irsko, Norsko, Švédsko či Švýcarsko.

Jiné státy nečiní rozdíl mezi sezdanými a nesezdanými páry a přiznávají rodičovská práva a povinnosti oběma zákonně určeným rodičům. Takový postup uplatňuje například Litva, Polsko, Rusko, Španělsko, Belgie, Bulharsko nebo Česká republika.

Další skupina států pak považuje za podstatné to, jak rychle rodiče (zejména otcové) své dítě uznali nebo jakým způsobem bylo rodičovství určeno, případně zda spolu rodiče žijí ve společné domácnosti. Sem můžeme zařadit Francii, Řecko, Maďarsko, Itálii nebo Portugalsko.

V rámci uvedených skupin však existují mezi jednotlivými státy velké rozdíly a naopak se tyto skupiny prolínají. Proto je vhodné podívat se na úpravu v jednotlivých státech podrobněji a ukázat různorodost právních systémů evropských zemí v otázce rodičovské odpovědnosti.

RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST MATKY

Rodičovskou odpovědnost získává sama matka většinou v okamžiku narození dítěte, a to přímo ze zákona. Předpokladem je, že rodiče dítěte nejsou manželé. Tak je tomu např. v Rakousku (Sec. 166 rakouského občanského zákoníku). Stejný postup stanoví finská právní úprava (Sec. 6 Finnish Child Custody and the Right of Access Act), rovněž zde platí předpoklad, že rodiče dítěte nejsou v okamžiku jeho narození manželé. V Anglii a Walesu takový postup stanoví Sec. 2(2) English Children Act, podle kterého má rodičovskou odpovědnost ve vztahu k dětem narozeným mimo manželství pouze matka, nikoliv otec.

V Německu také platí pravidlo, že matka sama získává rodičovskou odpovědnost, pokud není v okamžiku narození dítěte vdaná za jeho otce. K námitkám, že jsou tímto omezována práva otce, federální soud v Německu již několikrát rozhodl, že primární svěření dítěte matce podle § 1626 para. 2 německého občanského zákoníku neporušuje ani neomezuje rodičovská práva otce dítěte narozeného mimo manželství. Argumentem soudu pro takové rozhodnutí je, mimo jiné, že matka má k dítěti přirozenou vazbu hned od počátku, na rozdíl od otce, který si ji musí začít budovat až po narození.

V dalších státech je pouze stanoveno, že rodičovskou odpovědnost v případě dítěte narozeného mimo manželství získává matka dítěte. Tak to upravuje například Art. 1:253b holandského občanského zákoníku, Art. 35 Sec. 1 norského zákona o dětech nebo irská právní úprava.

V některých zemích není výlučná rodičovská odpovědnost matky jedinou možností úpravy vztahů rodičů k nemanželským dětem. Přestože automaticky vzniká rodičovská odpovědnost jen matce dítěte, není vyloučeno, aby ji nabyl také otec. Většinou se tak stane na základě dohody či souhlasného prohlášení rodičů. Tak je tomu například ve Švýcarsku, kde se rodiče prostřednictvím smlouvy mohou dohodnout na přiměřeném podílu na péči o dítě a rozdělení nákladů na výživné. Příslušný úřad pak může rozhodnout o společné rodičovské odpovědnosti, pokud je však slučitelná se zájmem dítěte (Art. 298a § 1 švýcarského občanského zákoníku). Ve Švédsku mohou nesezdaní rodiče (pokud otec uznal právoplatně své otcovství) nabýt právo společné péče prostřednictvím registrace u daňového úřadu (ten se ve Švédsku stará také o vedení záznamů o populaci). Stane se tak poté, co takovou dohodu oznámí výboru sociální péče (Chap. 6 Sec. 4 Para. 2 Swedish Children and Parents Code). Stejně tak v Rakousku se mohou rodiče dítěte narozeného mimo manželství dohodnout na vykonávání společné rodičovské odpovědnosti (Sec. 167 rakouského občanského zákoníku). Ve Švédsku i ve Švýcarsku však platí, že pokud nedojde k dohodě mezi rodiči o společné rodičovské péči, zůstává matka sama nositelem rodičovské odpovědnosti.

RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST OBOU RODIČŮ

Ve státech, které v otázce určení rodičovské odpovědnosti nečiní žádné rozdíly mezi sezdanými a nesezdanými páry, je asi nejvíce zřejmá snaha o prosazování principu rovnosti všech dětí, manželských i nemanželských.

Například v Belgii je tento princip zahrnut přímo v zákoně (čl. 334 belgického občanského zákoníku). Rovnost manželských a nemanželských dětí navíc potvrdil i belgický Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 22. července 2004. Podle čl. 373 belgického občanského zákoníku vykonávají rodičovskou odpovědnost oba rodiče, ať už jsou manželé, či spolu žijí neformálně - podstatný není vztah rodičů, ale právně určený vztah rodičů a dětí, zejména právně určené otcovství.

Stejně tak bulharské zákony považují pro úpravu rodičovské odpovědnosti za podstatné, kdo je právně určen jako rodič dítěte, nikoliv vztah rodičů, tedy zda jsou manželé, či nikoliv. Rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi je tedy pouze v rozdílném postupu při určování otcovství. U dítěte narozeného mimo manželství není možné, aby byla uplatněna domněnka otcovství svědčící manželovi matky, a tak zbývá určit otcovství buď tím, že otec uzná dítě před úředníkem matriky (čl. 35 a násl. bulharského zákona o rodině), nebo je otcovství určeno soudním rozhodnutím (čl. 41 bulharského zákona o rodině). V případě, že je otcovství u dětí narozených mimo manželství určováno soudně, upravují soudy také péči o dítě, čímž je myšleno faktické vykonávání rodičovských práv a povinností.

Také Česká republika se řadí ke státům, jejichž zákony přidělují rodičovskou odpovědnost oběma rodičům bez ohledu na jejich vzájemný vztah. Jedinou a nezbytnou podmínkou je, že rodič musí mít pro výkon rodičovské odpovědnosti plnou způsobilost k právním úkonům. Pokud je tato podmínka splněna, matka získává rodičovskou odpovědnost v okamžiku narození dítěte a otec, v případě, že není manželem matky, na základě určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů dítěte nebo soudním rozhodnutím.

Podobně litevské a polské zákony svěřují rodičovskou odpovědnost oběma rodičům, i když nejsou manželé. Podmínkou je právoplatně určené rodičovství. Tento postup je stanoven v čl. 3.139-3.148 litevského občanského zákoníku, v Polsku se k této problematice vztahuje Art. 93 § 1 Polish Family and Guardianship Code On the Existence of Parenthood.

Jen ve výjimečných případech přísluší rodičovská odpovědnost pouze jednomu z rodičů. Např. podle ruské úpravy náleží rodičovská odpovědnost pouze zákonné matce dítěte [viz Art. 48 (1) ruského zákona o rodině], pokud otec dítěte není právoplatně určen. Otec dítěte se může stát výlučným nositelem rodičovské odpovědnosti k dítěti, pokud dítě uznal za své [Art. 48 (3) ruského zákona o rodině], nebo bylo jeho otcovství určeno soudem (třeba i proti jeho vůli) a matka dítěte je neznámá, zemřela, případně byla prohlášena za nezvěstnou. V ostatních případech náleží rodičovská odpovědnost oběma rodičům a vykonávají ji společně. Také v ruské úpravě je tedy v otázce rodičovské odpovědnosti podstatný zejména právní vztah mezi dítětem a rodičem, nikoliv to, zda jsou rodiče dítěte manželé, či nikoliv. Jediný rozdíl mezi manželskými dětmi a dětmi narozenými mimo manželství spočívá opět pouze v tom, že otcovství nemůže být založeno uplatněním domněnky otcovství, která svědčí manželovi matky dítěte [Art. 48 (1) ruského zákona o rodině]. Otec, který dítě uznal, a ten, jehož otcovství bylo určeno soudně, se stávají nositeli rodičovské odpovědnosti ve stejné míře společně s matkou a není mezi nimi činěn rozdíl.

Ke státům, které za výchozí bod pro posouzení rodičovské odpovědnosti považují vztah mezi rodičem a dítětem, je možné přiřadit také Španělsko. Podle španělské právní úpravy rovněž není podstatné, zda jsou rodiče manželé, důležité je pouze, zda bylo určeno rodičovství, či nikoliv. Pokud bylo rodičovství určeno u obou rodičů, náleží rodičovská odpovědnost stejně tak otci jako matce. Jediný rozdíl je tedy opět v tom, že u dětí narozených mimo manželství nelze uplatnit domněnku svědčící manželovi matky dítěte.

RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST URČENÁ NA ZÁKLADĚ ZVLÁŠTNÍCH OKOLNOSTÍ

Poslední skupina států je v problematice rodičovské odpovědnosti nejrozmanitější. Kromě určení vztahu rodičů a dětí a vzájemného vztahu rodičů totiž považuje za podstatné další okolnosti, které významně ovlivňují postup při určení rodiče, který bude nositelem rodičovské odpovědnosti nebo ji bude fakticky vykonávat.

Francouzská právní úprava sice stanoví obecné pravidlo, že nesezdaným rodičům náleží společná rodičovská odpovědnost, stejně jako manželským párům (Art. 372 francouzského občanského zákoníku), ale tuto zásadu je možné uplatnit jen v případě, že oba rodiče dítě uznali. Art. 372 odst. 2 pak stanoví dva případy, za kterých získává rodičovskou odpovědnost pouze jeden rodič. První se týká situace, kdy bylo rodičovství některého z rodičů určeno více než jeden rok po narození dítěte; pokud druhý rodič dítě uznal dříve, zůstává tento rodič výlučným držitelem rodičovské odpovědnosti. Ve druhém se jedná o situace, kdy bylo rodičovství určeno soudní cestou; zde je uplatněn předpoklad, že pokud muselo být rodičovství určeno rozhodnutím soudu, rodič nechtěl spontánně svoje rodičovství (zpravidla otcovství) uznat, a tak je mu odepřena možnost stát se nositelem rodičovské odpovědnosti. Je tedy sice po právní stránce určen jako rodič dítěte, ale ztrácí možnost využívat práv vyplývajících z výkonu rodičovské odpovědnosti.

V uvedených případech není tedy rodiči, který se zdráhal uznat dítě či odmítal být jako otec dítěte určen, umožněno být nositelem rodičovské odpovědnosti a fakticky ji vykonávat. Tato situace ovšem nemusí být konečná, pokud rodiče před příslušným soudem společně prohlásí, že budou rodičovskou odpovědnost vykonávat společně. Další možností je, že soudce vydá nařízení, kterým přidělí společnou rodičovskou odpovědnost oběma rodičům (Art. 372 odst. 3 francouzského občanského zákoníku).

Podobný postup je možné nalézt také v řecké právní úpravě, která považuje za podstatné, zda bylo rodičovství dobrovolně uznáno, či muselo být určeno soudní cestou. Pokud rodiče nejsou manželé, připadá výkon rodičovské odpovědnosti obecně matce. Otec dítěte se může na výkonu rodičovské odpovědnosti podílet, pokud dítě dobrovolně uzná za své nebo pokud nevystoupí jako odpůrce v případě soudního řízení o určení otcovství. Fakticky však bude tento otec vykonávat rodičovskou odpovědnost jen ve výjimečných případech, tzn. pokud matka dítěte ve výkonu rodičovské odpovědnosti ustane, selže nebo ji není schopna nadále vykonávat (Art. 1515 odst. 1 řeckého občanského zákoníku). Z jiných důvodů může být otci přidělen výkon rodičovské odpovědnosti jen rozhodnutím soudu, a to pouze tehdy, pokud je takové rozhodnutí v zájmu dítěte. Pokud však otec vystupuje jako odpůrce v soudním řízení o určení otcovství, nemůže se podle řeckých zákonů podílet na výkonu rodičovské odpovědnosti ani v tomto výkonu nahradit matku dítěte (Art. 1515 odst. 3 řeckého občanského zákoníku).

Maďarsko, na rozdíl od jiných evropských států, považuje kromě vztahu mezi rodičem a dítětem za významný také vztah mezi rodiči samotnými. Pokud rodiče dítěte nejsou manželé a žijí spolu v neformálním svazku, mohou společně vykonávat rodičovskou odpovědnost za předpokladu, že je vyjasněn a ustanoven zákonný status matčina partnera. To prakticky znamená, že rodiče nejsou manželé, ale jejich vztah byl určitým způsobem formalizován. Pokud je tento předpoklad splněn, maďarské zákony nečiní žádný rozdíl mezi rodičovskou odpovědností sezdaných a nesezdaných rodičů.

Italská právní úprava rodičovské odpovědnosti v případě dětí narozených mimo manželství považuje za významný jak vztah mezi rodiči, tak jejich vztah k dítěti. Na základě těchto dvou hledisek rozlišuje několik možných situací a podle nich stanoví postup. Pokud oba rodiče uznali své dítě společně a stále spolu žijí, vykonávají rodičovskou odpovědnost společně. Pokud však spolu rodiče dítěte nežijí, je k výkonu rodičovské odpovědnosti oprávněn ten rodič, se kterým dítě žije v domácnosti. Může však nastat i situace, že dítě nežije s žádným z rodičů. V takovém případě náleží právo vykonávat rodičovskou odpovědnost tomu z rodičů, který dítě uznal jako první. Není však vyloučeno, že soudce rozhodne jinak, pokud je to v zájmu dítěte (Art. 317bis italského občanského zákoníku).

V Portugalsku záleží na tom, zda bylo legálně určeno rodičovství, případně na tom, se kterým z rodičů dítě žije. Pokud bylo u dítěte narozeného mimo manželství určeno rodičovství jen jednoho z rodičů, náleží rodičovská odpovědnost jen tomuto rodiči (Art. 1910 portugalského občanského zákoníku). Pokud však bylo založeno rodičovství u obou rodičů, kteří nebyli manželé v okamžiku narození dítěte a nejsou doposud, pak výkon rodičovské odpovědnosti náleží tomu z rodičů, který má dítě ve své péči (Art. 1911 odst. 1). Zákon sice předpokládá, že dítě má ve své péči matka (jak je uvedeno v Art. 1911 odst. 2), ale tento předpoklad může být vyvrácen. Pokud rodiče sice nejsou manželé, ale žijí spolu, dává jim portugalské právo možnost získat společnou rodičovskou odpovědnost. Pokud totiž rodiče prohlásí před úředníkem matriky, že si přejí vykonávat rodičovskou odpovědnost nad svým dítětem společně, bude rodičovská odpovědnost náležet oběma (Art. 1911 odst. 3 portugalského občanského zákoníku).

VÝJIMEČNÉ PŘÍPADY

Zemí, kterou podle mého názoru není možné zařadit do žádné z výše uvedených skupin států, je Dánsko. Souvisí to s poněkud zvláštním postupem v otázce určování otcovství, který samozřejmě ovlivňuje také určení držitelů rodičovské odpovědnosti.

Určení otcovství není v dánském právu ponecháno jen vůli rodičů, ale od matky je přímo požadováno, aby poskytla informace o možném otci (či otcích) a příslušné úřady pak zahájí řízení týkající se otcovství, pokud tedy takové řízení neiniciovala matka, potenciální otec nebo opatrovník dítěte. S takto určeným otcovstvím je typicky spojeno také prohlášení o péči a odpovědnosti (Danish Children Sct). V tomto prohlášení mohou rodiče uvést, že se budou o dítě starat, pečovat a budou za ně odpovědni společně. Pokud tak učiní, získávají společnou rodičovskou odpovědnost (Art. 51 Danish Act on Parental Authority and Contact). Další možností, jak získat společnou rodičovskou odpovědnost, je uzavření dohody mezi rodiči o společné rodičovské pravomoci (Art. 6 Danish Act on Parental Authority and Contact).

Pokud není učiněno žádné prohlášení vztahující se k péči o dítě a odpovědnosti k němu, nebo nebyla uzavřena dohoda o společné rodičovské pravomoci, pak má rodičovskou pravomoc matka sama - Art. 5 (2) Danish Act on Parental Authority and Contact.

RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST MATKY NASTUPUJE VŽDY

Zatímco matka získává ve všech výše rozebraných právních systémech rodičovskou odpovědnost automaticky v okamžiku narození dítěte (samozřejmě i tady existují výjimky, týkají se však výjimečných případů jako jsou utajené porody či děti odložené do babyboxů), u otců je situace nepoměrně složitější.

Komplikovanější je již určování otcovství u nemanželských dětí, protože nelze uplatnit zákonnou domněnku podobnou té, která svědčí manželovi matky. Protože se přisouzení rodičovské odpovědnosti odvíjí ve všech evropských státech také od určení rodičovství, má složitější postup při určování otcovství u dětí narozených mimo manželství vliv na rozhodování o rodičovské odpovědnosti. Jednotlivé evropské státy se od sebe svými právními úpravami a konkrétními postupy samozřejmě liší. Ve všech je však více, či méně patrná snaha o to, aby se děti narozené mimo manželství neocitly v příliš znevýhodňujícím postavení oproti manželským dětem.

Některé státy přičítají rodičovskou odpovědnost oběma rodičům, ať už jsou manželé, žijí spolu, či nikoliv. Otázkou však zůstává, do jaké míry práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti plní oba rodiče, například jak je ochoten či schopen fakticky vykonávat rodičovskou odpovědnost rodič, který s dítětem nežije ve společné domácnosti a stýká se s ním dvakrát měsíčně.

Státy, které naopak přičítají automaticky rodičovskou odpovědnost u dětí narozených mimo manželství jen jednomu rodiči (zpravidla matce), vylučují druhého rodiče z výkonu práv a povinností spojených s rodičovskou odpovědností. Lépe řečeno, ponechávají na něm, zda chce být nositelem rodičovské odpovědnosti, zda se chce dobrovolně přihlásit jako rodič dítěte a jako osoba ochotná nést práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti. Většinou však k tomu musí dojít v součinnosti s druhým rodičem (zpravidla matkou) dítěte či s jeho souhlasem (dohodou rodičů či jejich společným prohlášením). Pokud k tomu nedojde, zůstává většinou matka sama držitelem rodičovské odpovědnosti. V tomto přístupu lze podle mého názoru nalézt podklady pro tvrzení, že jsou tak diskriminováni otcové nemanželských dětí.

Také se nabízí otázka, zda automatické přisouzení rodičovské odpovědnosti výlučně matce v případě dětí narozených mimo manželství nějakým způsobem tyto děti nediskriminuje či je nestaví do znevýhodněné pozice oproti dětem manželským. Odpověď je však složitá a podle mého názoru by vyžadovala nejen právní, ale rovněž sociologický a psychologický rozbor. I kdyby se totiž zákony v těchto zemích změnily v tom smyslu, že by rodičovskou odpovědnost získávali automaticky oba právně určení rodiče, neznamenalo by to ještě, že se situace dětí v praxi opravdu změní a přiblíží dětem narozeným v manželství. Tvorbou a aplikací zákonů je sice možné donutit rodiče, aby dítěti přispíval na výživu či finančně podporoval jeho studium, ale už není tak jednoduché donutit ho, aby se pozitivně podílel na výchově dítěte nebo aby podporoval jeho všestranný rozvoj - rovněž takové požadavky se totiž vyskytují v některých názorech na to, co je vlastně v nejlepším zájmu dítěte. A právě nejlepší zájem dítěte či jeho blaho jsou často tím nejpodstatnějším hlediskem pro posouzení postavení dětí a měly by být tím hlavním, co ovlivní soudní rozhodnutí ohledně rodičovské odpovědnosti, potažmo jakékoliv soudní či úřední rozhodnutí, které se dítěte nějak dotýká.

FORMALIZACE VZTAHU RODIČŮ = ZMĚNA V POSTAVENÍ DĚTÍ?

Důležitou otázkou je, zda se změní situace, když rodiče nějak zformalizují svůj vztah. Obecná odpověď zní, že ne.

Ve většině států je jediným způsobem formalizace vztahu manželství.1) Jak stanoví Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství: sňatkem rodičů získává dítě narozené mimo manželství stejné postavení jako dítě narozené v manželství.

V řadě evropských zemí nicméně postoupila snaha o zrovnoprávnění dětí narozených mimo manželství natolik, že se postavení dětí narozených mimo manželství příliš neliší od postavení dětí manželských. Zpravidla je jediným významným rozdílem jiný postup při určování otcovství. To má někdy za následek, že určení otcovství a tím vyřešení právního vztahu dítěte k jeho otci je u dětí narozených mimo manželství zdlouhavější; zejména v případě, kdy otec neuzná dítě dobrovolně, a je tedy třeba soudního řízení o určení otcovství. Pak je záležitostí rychlosti soudů, do jaké míry či na jak dlouho se dítě narozené mimo manželství ocitne ve znevýhodňujícím postavení oproti dítěti manželskému.

Ve státech, kde je postavení dítěte založeno na právně určeném vztahu mezi ním a jeho rodiči a nikoliv na vztahu mezi rodiči navzájem, nemá na dítě po právní stránce vliv to, zda rodiče později uzavřeli manželství či dohodu. Právní vztah dítěte k rodičům se tím nemění.


Poznámky:

1) Některé evropské právní řády znají také jiný druh formalizovaného vztahu. Například registrované partnerství v Dánsku, Velké Británii, Finsku, Německu nebo Švýcarsku či pacte civil de solidarité ve Francii. Takto zformalizovaný vztah se však týká zejména osob stejného pohlaví, a je tedy jasné, že po biologické stránce nemohou být obě tyto osoby rodičem dítěte.

Adam Wilk
advokát, Boskovice

Související