To se neobejde bez poučení účastníků o hmotném právu, které na projednávaný spor dopadá.1) Dále probereme, co přesně a proč, mohou strany sporu v této souvislosti po soudu žádat.

"HMOTNĚPRÁVNÍ" POUČENÍ

Povinnost soudce poučovat účastníky o svém předběžném skutkovém a právním náhledu na projednávanou věc je zakotvena především v § 118a občanského soudního řádu. Formálně rozeznáváme tři druhy situací, v nichž soud musí hmotněprávní poučení prohrávající straně poskytnout:

- účastník podle názoru soudu dosud netvrdí všechny pro rozhodnutí důležité skutečnosti (§ 118a odst. 1),

- účastník dosud netvrdí všechna pro rozhodnutí důležitá fakta, protože se mýlí ve svém právním posouzení situace (§ 118a odst. 2),

- účastník sice tvrdí všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti, ale dosud je podle názoru soudu dostatečně neprokázal (§ 118a odst. 3).

Vyjmenované druhy poučení se navzájem doplňují a překrývají. Často nelze přesně určit, kde jeden typ poučení končí a jiný začíná. Proto by měl soud poučení podle § 118a občanského soudního řádu poskytovat pokud možno v jediném "balíčku", a to nejpozději předtím, než ukončí dokazování.

K POVINNOSTI TVRDIT

Povinnost tvrdit a prokazovat mají účastníci sporu, nikoliv soud.2) Soud však musí hrát s otevřenými kartami, a proto má povinnost účastníky upozornit na to, že jim pro nenaplnění jejich povinností tvrdit a prokazovat hrozí prohra ve sporu. Nyní se zaměříme na to, jak má poučení podle jednotlivých ustanovení § 118a občanského soudního řádu vypadat.

Prvním případem ve své podstatě hmotněprávního poučení, které je soud podle § 118a občanského soudního řádu povinen účastníkům udělit, je poučení o nutnosti doplnit dosud nedostatečná skutková tvrzení. Skutková tvrzení mohou být neúplná ze dvou důvodů:

- účastník prostě něco tvrdit opomene,

- účastník věc posuzuje podle nesprávného právního ustanovení, a proto se ve svých tvrzeních zaměřuje na nepodstatné skutečnosti namísto těch opravdu podstatných.

Věnujme se nejdříve první skupině nedostatečných skutkových tvrzení. "Zapomětlivý" žalobce uvádí, že žalovaný mu na základě faktury dluží 10 000 Kč. Ovšem netvrdí, z jakého důvodu byla faktura vystavena, zda se jednalo o fakturaci na základě konkrétní kupní smlouvy, smlouvy o dílo nebo z jiné příčiny. V takovém případě soud musí žalobce poučit, že samotná faktura není důvodem pro vyhovění žalobě a že žalobce musí doplnit své tvrzení o sdělení, na základě jakého (například smluvního) vztahu byla faktura vystavena.

Nejčastější příčinou, proč účastník netvrdí všechny podstatné skutečnosti následkem své právní mýlky, bývá fakt, že si žalobce neuvědomí, že smlouva, z níž své nároky vůči žalovanému dovozuje, je absolutně neplatná. Například žalobce žádá zaplacení nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, ale tato smlouva je neplatná, protože ji podepsal někdo, kdo k tomu neměl oprávnění. Žalobce přesto pokládá smlouvu za platnou, soud však nikoliv. Za těchto okolností soud opět nemůže žalobu zamítnout, aniž by žalobce upozornil na nutnost doplnit skutková tvrzení. V daném případě soudce musí žalobci sdělit, proč smlouvu hodnotí jako neplatnou. Neměl by se přitom vyhýbat hmotněprávnímu odůvodnění svého závěru (je vhodné odkázat i na konkrétní ustanovení zákona). Poté je soud povinen žalobce poučit, že absolutně neplatná smlouva nemůže být důvodem pro vyhovění žalobě a že je na žalobci, aby tvrdil (a posléze prokázal), že žalovaný měl věc v určitém období k dispozici a obohatil se jejím užíváním na úkor žalobce o určitou konkrétní částku.

K POVINNOSTI PROKAZOVAT

Poslední povinnost soudu směřující k hmotněprávnímu poučení najdeme v § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Soud musí podle tohoto ustanovení prohrávající straně sdělit, že dle jeho názoru dosud dostatečně neprokázala nějakou skutečnost důležitou pro rozhodnutí. Takové situace můžeme opět rozdělit do dvou skupin.

Do první skupiny patří případy, kdy účastník prozatím nenavrhuje pro prokázání určité podstatné skutečnosti vůbec žádné důkazy. Například žalobce žádá úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení od konkrétního data, ale dosud nedoložil, že by žalovanému byla doručena výzva k plnění. Bez doručení výzvy k zaplacení se však žalovaný do prodlení nemohl dostat. Za takové situace musí soudce vyzvat žalobce, aby doručení výzvy žalovanému prokázal, s tím, že pokud tak neučiní, soud mu úrok z prodlení nepřizná.

Do druhé skupiny lze zařadit situaci, kdy účastník důkazy již navrhl, ty byly provedeny, ovšem podle názoru soudu účastníkem tvrzenou skutečnost s jistotou nedokládají. Kupříkladu žalovaný v rámci své obrany uvádí, že již žalobcem požadovanou půjčku vrátil. K prokázání navrhl výslech své družky, ta vrácení půjčky ve své výpovědi potvrdila. Avšak soudce dospěl k závěru, že svědectví družky není dostatečně věrohodné. V takovém případě je soud povinen žalovanému svůj náhled na výpověď jeho družky sdělit a vyzvat jej, aby označil další důkazy, ze kterých lze vrácení půjčky dovodit.

KDY SOUD POUČUJE

Hmotněprávní poučení je podle § 118a občanského soudního řádu soud účastníkům povinen poskytnout jednak na začátku jednání ve věci samé (§ 99 občanského soudního řádu),3) jednak předtím, než soudce zamýšlí vyhlásit rozsudek.4) Před zahájením jednání tak soud činí proto, aby účastníci získali přehled o tom, za jakých okolností mohou být ve sporu úspěšní, co budou muset tvrdit a především prokazovat.

Před vyhlášením rozsudku soud účastníky poučuje o svém předběžném náhledu na věc proto, aby jim dal poslední možnost označit další skutečnosti a důkazy, a vyhnout se tak případné prohře ve sporu. Nesmíme totiž zapomenout, že po správně uděleném poučení podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (jehož součástí je i "hmotněprávní" poučení dle § 118a občanského soudního řádu), dojde ke koncentraci řízení. Koncentrací řízení rozumíme navození skutkového a důkazního "stopstavu" k určitému okamžiku řízení. Skutek je nadále "zakonzervován" v té podobě, jak byl prokázán do doby koncentrace.

POUČENÍ MUSÍ BÝT KONKRÉTNÍ

Poučení soudu o skutkovém a hmotněprávním náhledu na projednávanou věc musí být před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé zcela konkrétní. V podstatě by se mělo jednat o základní teze, které se posléze objeví také v rozsudku. Pokud soud svou poučovací povinnost zanedbá, ke koncentraci řízení vyhlášením rozsudku nedojde. V takovém případě mohou strany sporu uplatňovat další skutečnosti a důkazy i v odvolacím řízení. Ale pozor na to, že odvolací soudy dosud nedostatečně konkrétní poučení soudů prvního stupně tolerují. Případné návrhy na provedení nových důkazů v odvolacím řízení neakceptují s tím, že řízení již bylo zkoncentrováno. Proto by účastníci měli svůj soud "vychovávat" a důsledně před vyhlášením prvostupňového rozsudku požadovat, aby jim soud přesně sdělil, jak a proč chce ve věci rozhodnout.

Koncentrace, ke které dochází na základě správně poskytnutého hmotněprávního poučení v okamžiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, není absolutní. Rovněž v odvolacím řízení lze uplatňovat skutečnosti, které dokládají, že se soud prvního stupně dopustil vážného procesního pochybení [§ 205a odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu]. Kdokoliv z účastníků může i po podání odvolání prokazovat, že důkazy provedené soudem prvního stupně jsou nevěrohodné [§ 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].5) Během odvolacího řízení lze dokazovat také skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku.

DOPORUČENÍ NA ZÁVĚR

Soud má povinnost poučovat účastníky nejen o jejich procesních právech, ale i o svém skutkovém a hmotněprávním náhledu na projednávanou věc. Pokud soudce před vyhlášením rozsudku není ochoten takové poučení poskytnout, účastníci mají právo na zaprotokolování svého stanoviska, že poučení soudu není dostatečné. Odvolací soud pak nebude moci nad skutečně nedostatečným poučením "přimhouřit oko" a zamítat další návrhy na provádění důkazů s odůvodněním, že řízení již bylo zkoncentrováno.

Soudce se může při poskytování hmotněprávního poučení podle § 118a občanského soudního řádu mýlit. Přestože je účastník o své "pravdě" (která se odchyluje od názoru soudu) naprosto přesvědčen, měl by se snažit tvrdit a prokazovat to, co po něm soudce žádá. Jinak se vystaví riziku, že pokud o své "pravdě" nepřesvědčí ani odvolací soud, nebude již mít možnost uvádět další skutečnosti a důkazy.

V případě, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí k novému projednání, pozbývá koncentrace, která byla navozena vyhlášením zrušovaného rozsudku, platnosti. Tím se účastníkům otevírá prostor pro nová tvrzení a důkazy.

Hmotněprávní poučení je dle § 118a občanského soudního řádu určeno pouze účastníkovi, kterému hrozí (alespoň částečný) neúspěch ve sporu. Proto vůči účastníkovi, který před soudem prvního stupně uspěl, není řízení zkoncentrováno. Pokud chce tedy odvolací soud rozsudek změnit ve prospěch původně neúspěšného odvolatele, musí dát protistraně možnost skutkově a právně argumentovat. To znamená, že ji musí ve smyslu § 118a občanského soudního řádu poučit, v jakém rozsahu a proč hodlá prvostupňový rozsudek změnit, a vyzvat ji k dotvrzení skutečností a důkazů.6)

V případě, že se prohrávající účastník k jednání soudu, při kterém je ukončeno dokazování a vyhlášen rozsudek, nedostaví, není soud povinen jej hmotněprávně poučovat. V případném odvolacím řízení se má zato, že byl takový účastník poučen.


Poznámky:

1) Nález Ústavního soudu I. ÚS 122/2005 ze dne 17. 1. 2006 dovozuje, že pokud odvolací soud účastníka před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučí ve smyslu § 118a občanského soudního řádu (tedy o svém předběžném skutkovém a právním názoru), může dojít k porušení zásady dvojinstančnosti.

2) Výjimkou jsou tzv. nesporná řízení vyjmenovaná v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu. Jde zejména o řízení ve věcech péče o nezletilé, o určení a popření rodičovství, o osvojení, řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu apod.

3) Podle § 99 odst. 1 "Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu."

4) Podle § 119a je před skončením jednání předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 (nesporná řízení), "účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a" (viz dále).

5) Ústavní soud (IV. ÚS 611/2005 ze dne 8. 2. 2006) tuto výjimku vykládá velmi široce. Důkazem zpochybňujícím věrohodnost dosavadních důkazů je zřejmě podle Ústavního soudu jakýkoliv důkaz, který posouvá skutková zjištění ve prospěch odvolatele. To však nelze vyloučit v podstatě u žádného odvolatelem navrhovaného důkazu. Pokud tento výklad převládne, systém neúplné apelace nastavený novelou občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. přestane fungovat.

6) Srov. s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 618/2004 ze dne 3. 3. 2005. Ten zdůrazňuje, že odvolací soud pochybil, pokud potvrdil rozhodnutí soudu 1. stupně, ovšem z jiného právního důvodu. To vše, aniž by o svém právním názoru předem informoval odvolatele, čímž mu znemožnil právně argumentovat.

Karel Svoboda
soudce Okresního soudu Plzeň - město, doktorand FPr ZPČU v Plzni

Související